I. ÚS 2131/15

12. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Tomáše Lichovníka, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti nezletilého P. H., zastoupeného zákonným zástupcem (otcem) P. H., právně zastoupeného Mgr. Michalem Pleskačem, advokátem se sídlem Vinohradská 30, 120 00, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 4. 2015 č. j. 70 Co 105/2015-175, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Řízení před obecnými soudy

Stěžovatel se v pozici žalobce domáhal po České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových náhrady škody vzniklé na motorovém vozidle - osobním automobilu, jehož vlastníkem měl stěžovatel dle svého tvrzení být. V době vzniku škodní události byla Česká republika zapsána v katastru nemovitostí jako spoluvlastník nemovitosti - budovy, z jejíž střechy došlo ke zřícení sněhu na osobní automobil stěžovatele zaparkovaný před danou budovou.

Rozsudkem soudu prvého stupně ze dne 13. 11. 2014 bylo stěžovateli vyhověno a žalované straně byla uložena povinnost nahradit škodu vzniklou na vozidle stěžovatele. Soud prvého stupně považoval stěžovatele za vlastníka předmětného vozidla, tedy subjekt aktivně legitimovaný k podání žaloby. Podle soudu prvého stupně "ze všech dokladů, tj. z technického průkazu, jakož i z parkovací karty, vyplývá, že nezletilý žalobce je veden jako vlastník předmětného automobilu, a krom toho s ním zdejší soud jako s vlastníkem jednal", přičemž mu rozsudkem opatrovnického soudu ze dne 4. 6. 2010 byl dán souhlas s prodejem předmětného vozidla.

Ústavní stížností napadeným rozsudkem odvolacího soudu však došlo k zamítnutí žaloby s tím, že stěžovatel (žalobce) není k podání žaloby aktivně legitimován, neboť předmětný osobní automobil nebyl nikdy v jeho vlastnictví. Soud vyšel z toho, že stěžovatel získal osobní automobil darováním, přičemž obdarování několikaměsíčního dítěte osobním automobilem není běžným úkonem a pro uzavření této smlouvy (přijetí daru) je třeba souhlasu opatrovnického soudu. Tento souhlas však nikdy nebyl opatrovnickým soudem dán, tudíž darovací smlouva je právním úkonem absolutně neplatným pro rozpor se zákonem ve smyslu § 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, účinného do 31. 12. 2013 (dále jen "občanský zákoník"). Na uvedeném dle odvolacího soudu nic nemění ani následný souhlas opatrovnického soudu s prodejem vozidla či vedení stěžovatele v technickém průkazu vozidla jako vlastníka. Tyto skutečnosti nemohou vlastnictví konstituovat. Pouze dokládají, že byl stěžovatel "veden" jako vlastník, resp. že s ním opatrovnický soud jako s vlastníkem jednal.

Odvolací soud se též v posledním odstavci odůvodnění vyjadřuje obiter dictum k pasivní legitimaci na straně vedlejšího účastníka, kterou taktéž zpochybňuje s tím, že údaj o vlastnictví id. 1/5 nemovitosti, z jejíž střechy došlo k pádu sněhu na vozidlo, byl v mezidobí v katastru nemovitosti opraven jako nesprávný a vedlejší účastnice tak v době škodné události nebyla vlastnicí části zmíněné nemovitosti, tudíž ani nemůže odpovídat za škodu, která stěžovateli vznikla.

II. Tvrzení stěžovatele

Stěžovatel tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu byly dotčeny principy svobodného a demokratického státu dle čl. 1, čl. 2 odst. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále "Listiny") a čl. 1 Ústavy, které zakotvují mimo jiné princip právního státu, jehož neoddělitelnou součástí je zásada předvídatelnosti a právo na právní jistotu, bylo porušeno ústavně zaručené základní právo nezletilého stěžovatele vlastnit majetek dle čl. 11 odst. 1 Listiny a jeho způsobilost mít práva dle čl. 5 Listiny, dále pak právo nezletilého stěžovatele na ochranu před neoprávněným zasahováním státu do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny, právo na ochranu rodičovství a rodiny a zvláštní ochranu dětí dle čl. 32 odst. 1 Listiny, právo na spravedlivý proces dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy, právo na soudní a jinou právní ochranu dle článku 36 a násl. Listiny, zejména pak právo na projednání věci "stanoveným postupem" (vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonnost postupu orgánů uplatňujících státní moc (vyplývající z čl. 2 odst. 3 Ústavy a z čl. 2 odst. 2 Listiny), zejména ve vazbě na ústavní povinnost soudů rozhodovat spory a jiné právní věci v souladu se zákonem (čl. 95 Ústavy).

Stěžovatel předně namítá, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je překvapivé, jelikož odvolací soud svůj měnící rozsudek založil primárně na tom, že stěžovatel v době škodní události nebyl vlastníkem poškozeného motorového vozidla, z čehož dovodil nedostatek aktivní věcné legitimace stěžovatele k vymáhání náhrady škody na tomto vozidle vzniklé. Soud tak neposkytl ochranu vlastnickému právu stěžovatele.

Stěžovatel poukazuje na to, že jeho vlastnictví k vozidlu bylo prokázáno veřejnou listinou vystavenou správním orgánem, který vede úřední evidenci (registr vozidel), a to konkrétně technickým průkazem motorového vozidla, ve kterém je stěžovatel jako vlastník vozidla uveden. Dále stěžovatel připomíná, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 10 P 85/2012-49 ze dne 6. 11. 2012 dal opatrovnický soud souhlas s podáním žaloby stěžovatele na náhradu škody, resp. s vymáháním nároku na náhradu škody a rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 č. j. 10 P 455/2010-29 ze dne 4. 6. 2010 pak dal opatrovnický soud souhlas s prodejem vozidla. Z uvedeného stěžovatel dovozuje, že vlastníkem vozidla v rozhodné době byl. Stěžovatel dále připomíná, že za vlastníka jej považoval též Úřad Městské části Praha 3, který stěžovateli vystavil parkovací kartu na jeho jméno.

Rozsudek odvolacího soudu je dle stěžovatele projevem přepjatého formalismu při výkonu moci soudní a svědčí o neznalosti základních životních situací ze strany soudců odvolacího soudu. Odvolací senát zřejmě z neznalosti vůbec nereflektuje dlouhodobou praxi, dle které se souhlas opatrovnického soudu s nabytím motorového vozidla nezletilým zásadně nevyžaduje, zejména pokud se jedná o darování; souhlas se vyžaduje pouze v případě zcizení vozidla nezletilým vlastníkem (a tedy s tzv. přepisem vozidla z nezletilého vlastníka na třetí osobu).

Dle stěžovatele je zcela zjevně nepřiměřené a rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti, pokud odvolací soud, aniž by sám zopakoval dokazování shora uvedenými veřejnými listinami, dospěl k právnímu závěru ohledně vlastnictví motorového vozidla, který je diametrálně odlišný od závěru, k němuž dospěl soud prvního stupně.

Dle čl. 5 Listiny má nezletilý stěžovatel plnou způsobilost mít práva. Nezletilý stěžovatel tedy z pohledu ústavního práva může být subjektem jakéhokoli práva, včetně práv majetkových, tedy i práva vlastnického. Vlastnictví majetku je zcela přirozené a není podmíněno žádným souhlasem veřejné autority. Nezletilý pak má jako vlastník věci přirozeně právo na ochranu svého vlastnictví jako kterýkoli jiný vlastník, a to v souladu s čl. 11 odst. 1 Listiny. O tom, co nezletilé dítě potřebuje či nepotřebuje k dosažení blaha, včetně případného vlastnictví hmotných statků a majetku, rozhodují jeho zákonní zástupci v rámci výkonu své rodičovské zodpovědnosti a nikoli orgány veřejné moci.

Přijetí věcného anebo finančního daru, které v souladu s platnými právními předpisy učiní za nezletilého jeho zákonný zástupce, k němuž dochází při obvyklých příležitostech v souladu se zásadami a zvyklostmi soukromého a rodinného života, je v praxi běžným právním úkonem, který jednoznačně vede k rozmnožení majetku nezletilého, je jednostranně výhodný pro nezletilého a nezletilému z něj nemůže vzniknout žádná újma. Takový běžný právní úkon může za nezletilého a v jeho prospěch bezpochyby vykonat jeho zákonný zástupce, a to zcela samostatně a dle svého uvážení, aniž by k tomu potřeboval formální schválení opatrovnického soudu či jiného orgánu veřejné moci.

Na proces bezúplatného nabývání majetku nezletilým, které se děje při obvyklých příležitostech, se dle stěžovatele ustanovení § 28 občanského zákoníku nevztahovalo. Předmětné ustanovení dopadalo toliko na právní nakládání a dispozice s již existujícím majetkem nezletilého (zejména na jeho převod, zcizení nebo zatížení), a to vše navíc jen pokud taková právní dispozice nastala mimo rámec obvyklého hospodaření a nakládání s majetkem nezletilého. Právní názor zaujatý odvolacím soudem kladoucí byrokratické překážky ve vztahu k bezúplatnému nabytí movitého majetku nezletilým není ústavně konformní a naopak představuje svévoli obecného soudu, která nemá oporu v platném právu.

Stěžovatel dodává, že právní regulace týkající se právního jednání nezletilých osob byla do právního řádu zakomponována za účelem ochrany nezletilých, kteří nemají plnou způsobilost k právnímu jednání, tj. kteří nemají plnou svéprávnost. Tato právní úprava má sloužit primárně k jejich ochraně, a proto z ní v neprospěch nezletilých nemohou těžit třetí osoby.

Z hlediska práva na spravedlivý proces stěžovatel namítá, že odvolací soud nezopakoval dokazování veřejnou listinou - technickým průkazem motorového vozidla, ani nezopakoval dokazování dvěma pravomocnými rozsudky Obvodního soudu pro Prahu 3 vydanými v předcházejících řízeních a parkovací kartou vystavenou Úřadem Městské části Praha 3, a nebyl proto oprávněn z těchto listin vyvozovat jiná skutková zjištění než soud prvého stupně.

Stěžovatel v závěru též stručně napadá posouzení pasivní legitimace vedlejšího účastníka ze strany odvolacího soudu. Stěžovatel poukazuje na to, že před soudem prvého stupně byl prokázán listinami získanými z národního archivu přechod vlastnictví id. 1/5 nemovitosti na vedlejšího účastníka, který byl jako vlastník zapsán též v katastru nemovitostí a byl tudíž pasivně legitimován.

Závěrem pak stěžovatel namítá extrémní nesoulad mezi závěry odvolacího soudu o neprokázání úhrady faktury za opravu poškozeného vozidla stěžovatelem, na straně jedné, a obsahem soudního spisu, navíc odvolací soud nezopakoval dokazování předmětnými listinami - fakturou autoservisu a příjmovým pokladním dokladem, a nebyl proto oprávněn z těchto listin vyvozovat jiná skutková zjištění, než soud prvního stupně.

III. Vyjádření účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení

Městský soud v Praze jako účastník řízení k ústavní stížnosti uvádí, že nijak nezpochybňuje právo dítěte nabývat a vlastnit majetek. Při rozhodnutí vycházel z toho, že darovací smlouva je zásadně dvoustranným právním úkonem (jednáním), žalobce (obdarovaný) byl v době darování ve věku kojence. S vlastnictvím motorového vozidla a s jeho provozem jsou spojeny nikoliv nepodstatné konsekvence s možnými (a to i výrazně negativními) dopady do sféry jeho vlastníka (náklady na jeho provoz a údržbu, povinné pojištění, možnost objektivní odpovědnosti za škodu v rámci provozu vozidla apod.). Darování motorového vozidla čtyřměsíčnímu kojenci není možno považovat za běžný úkon, k němuž není třeba schválení opatrovnickým soudem, tudíž soud odmítá výtku stěžovatele, že ve vztahu k právům dětí "nezná základní životní situace a jejich řešení" nebo že by k posouzení dané věci přistupoval formalisticky. Velmi zvažoval veškeré okolnosti uplatněného nároku, přičemž je mu známa častá praxe, kdy dochází k účelovému zápisu dětí jako domnělých (fiktivních) vlastníků vozidel do registru vozidel. Děje se tak například z důvodu možnosti tzv. rezidenčního parkování, z důvodu nemožnosti postižení takového vozidla v rámci exekuce a i z dalších jiných důvodů.

Soud dále uvádí, že je mu známa judikatura, na níž stěžovatel poukazuje, podle níž je technický průkaz veřejnou listinou, u kterého je třeba (zpravidla) vycházet z presumpce správnosti v něm uvedených údajů, vycházel však z toho, že ani Ústavní soud [např. nález sp. zn. I. ÚS 2906/12 ze dne 16. 7. 2013 (N 121/70 SbNU 91)] nevyloučil, že mohou existovat důvodné pochybnosti o pravdivosti údajů v technickém průkazu ohledně vlastnictví vozidla. Soud dále připomíná, že trvale zaznamenává případy (například v souvislosti s vymáháním pohledávek plynoucích z pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla nebo v souvislosti s uplatňováním pohledávek za odtahy vozidel nebo v rámci provádění exekucí či výkonů rozhodnutí apod.), kdy údaje uvedené v technickém průkazu (v registru vozidel) skutečnosti neodpovídají. Tudíž závěr, že evidence vozidel je veřejným seznamem, jemuž by měl každý (i soud) v zásadě důvěřovat a z něho při zjišťování vlastníka vozidla vycházet, z pohledu běžné praxe nemůže obstát. O to více uvedený závěr platí v případě, kdy jsou takové pochybnosti opodstatněné tím, že se vlastníkem motorového vozidla stane čtyřměsíční kojenec. Proto se odvolací soud otázkou řádného nabytí vozidla zabýval, přičemž dospěl ke zjištěním a k závěrům, jež vyjádřil a odůvodnil ve svém rozhodnutí. Zjistil, že samotný úkon (darování vozidla) za obdarovaného nezletilého schválen nebyl (což stěžovatel ani nezpochybňuje), a proto se v případě darovací smlouvy nemůže jednat o platný právní úkon (jednání), či o právní úkon (jednání), jež by bylo možno dodatečně aprobovat. K absolutní neplatnosti právního úkonu (jednání) soud přihlíží z úřední povinnosti.

Podle soudu tak nezletilému stěžovateli nemohly vzniknout další práva či povinnosti v souvislosti s vlastnictvím či provozováním předmětného vozidla. Uvedený závěr nelze "zhojit" ani následně soudem schváleným prodejem vozidla. Soud dále odkazuje na obsah svého rozhodnutí a zdůrazňuje, že o odlišném náhledu na otázku prokázání aktivní legitimace žalobce oproti soudu prvého stupně, byl připraven obeznámit žalobce při nařízeném odvolacím jednání, aby žalobci poskytl možnost na to reagovat. K jednání se však žalobce nedostavil, proto nemůže odvolacímu soudu důvodně vytýkat, že je jeho závěr překvapivý. Dále je třeba rovněž zmínit, že k zamítnutí žaloby krom výše uvedeného důvodu vedl i závěr o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného, proti němuž však stěžovatel ve stížnosti nijak nebrojí.
Městský soud v Praze tak navrhuje ústavní stížnost odmítnout.

Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových jako vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření uvádí, že zákonný zástupce stěžovatele zcela úmyslně zamlčuje skutečnost, že vozidlo převedl na svého nezletilého syna ze zřejmého důvodu - aby obdržel parkovací kartu na vozidlo v obvodu bydliště svého syna. Z tohoto důvodu pouze formálně převedl vozidlo v evidenci vozidel a již nečinil další nezbytné úkony - zajištění souhlasu opatrovnického soudu s nabytím vozidla do vlastnictví nezletilého syna. Tento souhlas je podle názoru vedlejšího účastníka, i podle ustálené judikatury, podmínkou pro nabytí vlastnického práva k movité věci, neboť vlastnictví vozidla s sebou nese vysoké fixní náklady (např. zákonné pojištění odpovědnosti za škodu, dálniční známka apod.), které zatíží nezletilého. Úkony směřující k převodu vozidla z otce na syna jsou podle názoru vedlejšího účastníka simulovanými právními úkony, které nejsou platné, když smyslem nebylo nabytí vlastnictví vozidla nezletilým stěžovatelem, ale získání parkovací karty. Jelikož otec nezletilého je advokát, nelze než předpokládat, že nutnost souhlasu opatrovnického soudu mu byla známa. Stěžovatel tudíž nebyl ve věci aktivně legitimován.

Pokud se týká stěžovatelem vytýkaného poučení podle § 118a o. s. ř. odvolacím soudem, pak nelze než konstatovat, že i Ústavní soud opakovaně uváděl, že pokud se účastník vzdá dobrodiní poučovací povinnosti soudu svou neúčastí na jednání (lhostejno zda omluvenou či nikoliv), pak nemůže odkazovat na nedostatečně skutkově zjištěný stav věci a možnost jeho doplnění ze své strany.

Pro úplnost vedlejší účastník uvádí, že ani k podání ústavní stížnosti nemá stěžovatel souhlas opatrovnického soudu, když souhlas opatrovnického soudu s podáním žaloby získal až poté, co původní řízení, ve kterém se domáhal stejného nároku, bylo z důvodu absence tohoto souhlasu zastaveno.

Podle názoru vedlejšího účastníka jsou závěry Městského soudu v Praze správné a vedlejší účastník navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost zamítl.

IV. Replika stěžovatele

Stěžovatel nejprve k vyjádření vedlejšího účastníka uvádí, že k otázce, co bylo důvodem právního jednání (uzavření darovací smlouvy), na jehož základě se stěžovatel stal vlastníkem movité věci - motorového vozidla, nebylo před obecnými soudy prováděno žádné dokazování a vedlejšímu účastníkovi proto nepřísluší o motivu či pohnutce daného soukromoprávního jednání, jehož nebyl účasten, jakkoli spekulovat. Motivace a pohnutky účastníků darovací smlouvy, na jejímž základě se stěžovatel stal vlastníkem movité věci, nebyly nepoctivé a směřovaly k legitimnímu cíli, tedy k převodu movité věci do vlastnictví stěžovatele. Jednalo se zde o standardní dvoustranné právní jednání uskutečněné v rámci rodiny, jež bylo právně zcela perfektní a bezvadné. Nezletilý stěžovatel, jako obdarovaný, byl při něm zastoupen svým zákonným zástupcem, a to konkrétně matkou nezletilého, která je advokátkou. Zájmy nezletilého stěžovatele tak v tomto případě byly spolehlivě ochráněny. Stěžovatel nespatřuje na takovém běžném soukromoprávním jednání uskutečněném v rámci rodiny nic zakázaného, nemravného či protiprávního.

Stěžovatel proto zcela odmítá nepodložené úvahy a spekulace vedlejšího účastníka o tom, že předmětné soukromoprávní jednání mělo být simulovaným právním úkonem. Stejně tak poukaz vedlejšího účastníka na finanční náklady, které s sebou nese vlastnictví motorového vozidla, je nepřípadný, jelikož obecně jejich výše byla bagatelní a navíc jejich úhradu v praxi zajišťovali a nesli zákonní zástupci stěžovatele ze svých vlastních finančních prostředků. Jedinou výjimkou, kdy došlo k použití finančních prostředků v majetku stěžovatele, byla úhrada nákladů na opravu poškozeného vozidla, kterou zajištoval zákonný zástupce stěžovatele jménem a na účet nezletilého stěžovatele.

Stěžovatel dále zpochybňuje tvrzení vedlejšího účastníka o potřebě souhlasu opatrovnického soudu k podání ústavní stížnosti. Jde toliko o procesněprávní úkon stěžovatele, kterým realizuje své ústavně garantované právo na ochranu vlastnictví, nikoli úkon hmotněprávní, kterým by stěžovatel převáděl, zcizoval a/nebo zatěžoval svůj majetek. Schvalování podání ústavní stížnosti opatrovnickým soudem by bylo zcela bezúčelným a přepjatým formalismem, který by zbytečně zatěžoval soudní soustavu a v praxi by nevedl ke skutečné právní ochraně nezletilého stěžovatele a jeho oprávněných zájmů. Zákonní zástupci stěžovatele mají oba vysokoškolské právnické vzdělání, věnují se výkonu advokacie a jsou schopni si učinit samostatný úsudek o tom, co je dobré pro blaho jejich dítěte.

K vyjádření účastníka řízení, který uvedl, že nezpochybňuje právo dítěte nabývat a vlastnit majetek, stěžovatel uvádí, že je v příkrém rozporu s odůvodněním napadeného rozsudku. Stěžovatel má za to, že jakékoli dodatečně prezentované právní úvahy účastníka řízení nelze při posuzování ústavnosti napadeného rozsudku již brát v úvahu. Dodatečným písemným vyjádřením orgánu veřejné moci nelze napadené rozhodnutí samotné (ani jeho odůvodnění) jakkoli měnit, doplňovat nebo snad argumentačně vylepšovat.

K otázce, co bylo důvodem právního jednání, na jehož základě se stěžovatel stal vlastníkem motorového vozidla, jakož i k otázce úhrady nákladů spojených s vlastnictvím a provozováním motorového vozidla, stěžovatel odkazuje na shora rekapitulovanou repliku činěnou ve vztahu k vyjádření vedlejšího účastníka.

S ústavněprávní námitkou stěžovatele, že je nepřiměřené a v rozporu s principem právní jistoty a předvídatelnosti, pokud odvolací soud, aniž by sám na ústním jednání zopakoval dokazování příslušnými veřejnými listinami, dospěl k odlišnému právnímu závěru ohledně vlastnictví motorového vozidla, se účastník řízení nijak nevypořádává, ani nereaguje na další ústavněprávní námitky, které stěžovatel uplatnil (např. se nevyjádřil k ústavněprávní námitce stěžovatele o tom, že výklad zastávaný odvolacím soudem v otázce vlastnictví vozidla nereflektuje ani obsah veřejné listiny - technického průkazu vystaveného příslušným správním orgánem, ani obsah přechozích pravomocných rozsudků, ani obsah oficiální parkovací karty vystavené na jméno stěžovatele). Stěžovatel dále opakuje svou argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti.

Stěžovatel dále rozporuje tvrzení účastníka řízení, že v ústavní stížnosti nebrojí proti závěru o nedostatku pasivní legitimace na straně žalovaného (vedlejšího účastníka), připomíná svou argumentaci uvedenou v ústavní stížnosti a vytýká účastníkovi řízení nevěnování dostatečné pozornosti obsahu ústavní stížnosti.

V závěru stěžovatel pro případ úspěchu v řízení o ústavní stížnosti požaduje přiznání náhrady nákladů řízení.

V. Hodnocení Ústavního soudu

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Úvodem Ústavní soud konstatuje, že nepovažoval za nutné vyžadovat formální schválení podání ústavní stížnosti opatrovnickým soudem, pokud opatrovnický soud udělil otci nezletilého v rozhodnutí sp. zn. 10 P 85/2012-49 souhlas s vymáháním nároku nezletilého na náhradu škody, přičemž pravomocné rozhodnutí v této věci je předmětem ústavní stížnosti.

Jádrem posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je otázka, zda byl stěžovatel před obecnými soudy aktivně legitimován k podání žaloby na náhradu škody, tj. zda mohlo napadené rozhodnutí odvolacího soudu, které aktivní legitimaci stěžovatele popírá, zasáhnout do majetkových práv stěžovatele.

Ústavní soud vychází ze skutkového stavu, který byl zjištěn obecnými soudy a plyne z vyžádaného spisu, proto se nijak nevyjadřuje k úvahám účastníka řízení, resp. vedlejšího účastníka řízení o možných motivech převodu motorového vozidla na stěžovatele, neboť tyto skutečnosti nebyly předmětem dokazování.

Klíčovou pro posouzení aktivní legitimace stěžovatele ve sporu před obecnými soudy byla otázka, zda lze považovat nabytí motorového vozidla několikaměsíčním dítětem za běžné (obvyklé) právní jednání, které nevyžaduje schválení opatrovnického soudu. V tomto kontextu je pak nutno hodnotit tvrzenou námitku protiústavnosti napadeného rozhodnutí spočívající v přepjatě formalistické interpretaci občanského zákoníku a překvapivosti rozhodnutí, resp. tam provedeného výkladu podústavního práva.

Pokud jde o výklad podústavního práva a jeho případnou překvapivost, je nutno zde odkázat na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 2912/2008 ze dne 23. 2. 2011, které uvádí: "Nezletilé osoby jsou ze zákona oprávněny jen k takovým právním úkonům, které jsou svou povahou přiměřené rozumové a volní vyspělosti odpovídající jejich věku (§ 9 obč. zák.). V případě právních úkonů, k nimž nemá nezletilý způsobilost, jednají za něho jeho zákonní zástupci. Těmi jsou především jeho rodiče, kteří jsou způsobilí k právním úkonům a jsou v plném rozsahu nositeli rodičovské zodpovědnosti (§ 27 odst. 1 obč. zák., § 36 zákona o rodině). Rodičovská zodpovědnost zákonných zástupců zahrnuje kromě jiného jejich práva a povinnosti při správě majetku nezletilého. Běžné majetkové záležitosti vyřizují zákonní zástupci za zastoupeného sami. Nikoliv běžné majetkové záležitosti vyžadují k platnosti právního úkonu schválení soudu. Soud právní úkon, který se neběžné majetkové záležitosti týká, schválí jen tehdy, je-li v zájmu zastupovaného nezletilého dítěte. Jde-li o běžnou či neběžnou majetkovou záležitost při správě majetku, je třeba posoudit vždy na základě jednotlivých okolností a celkové povahy každého konkrétního případu. V právní teorii a soudní praxi jsou za neběžné majetkové záležitosti, které schválení soudu vyžadují, považovány uzavření dědické dohody, odmítnutí dědictví a dovolání se neplatnosti závěti za nezletilého, nabytí či převod motorového vozidla (nikoli běžného jednostopého), nemovité věci, popř. jejího podílu nezletilým, uznávací prohlášení a postoupení pohledávky učiněná za nezletilého, prodej akcií v majetku nezletilého a nakládání se stavebním spořením nezletilého (srovnej rozhodnutí uveřejněná ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 59/1966, R 67/1970, R 46/1977, R 31/1990 a R 9/1993, Stanovisko Cpj 228/1981 k řízení ve věcech práva rodinného před soudy prvního stupně, Sborník IV. Nejvyššího soudu, SEVT, Praha 1986, str. 371, nebo Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M. a kol. Občanský zákoník I. § 1-459. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, s. 296 a násl.). Právní úkon přesahující rámec běžné záležitosti při nakládání s majetkem nezletilého dítěte, který za něho učinil zákonný zástupce, aniž byl schválen soudem ve smyslu § 28 obč. zák., je absolutně neplatný pro jeho rozpor se zákonem podle § 39 obč. zák. a nemůže vyvolat zamýšlené právní následky".

Podle rozhodovací praxe obecných soudů tudíž nabytí motorového vozidla nezletilým dítětem v zásadě není běžnou majetkovou záležitostí a uzavření darovací smlouvy nezletilým týkající se motorového vozidla vyžadovalo podle výše uvedeného právního názoru schválení opatrovnickým soudem pod sankcí absolutní neplatnosti. Nejde tak o právní závěr překvapivý či extrémně se vymykající běžnému výkladu podústavního práva.

K tomu je nutno dodat, že vždy je potřeba vycházet z povahy konkrétní převáděné věci a kontextu a okolností konkrétního případu, tudíž bude např. rozdíl mezi nabytím ojetého automobilu osobou těsně před dovršením zletilosti a naopak dítětem v kojeneckém věku, což ostatně zmínil i odvolací soud. Stejně tak z hlediska ochrany zájmů nezletilých je bezesporu rozdíl mezi úplatným nabytím věci na straně jedné a nabytím bezúplatným na straně druhé. Výše zmíněný výklad podústavního práva hovoří o nabytí či převodu motorového vozidla jako o právním jednání neběžném bez ohledu na jeho úplatnost. Je vždy nutno brát v potaz, že při bezúplatném nabytí věci je podstatné nejen rozšíření majetkové sféry nezletilého, ale též rozsah či intenzita závazků, které jsou s vlastnictvím dané věci spojeny.

Pokud odvolací soud uzavřel, že nabytí motorového vozidla nelze kvalifikovat jako běžnou záležitost ve smyslu § 28 občanského zákoníku, "neboť s sebou nese celou řadu konsekvencí, jež vlastníka motorového vozidla zatěžují povinnostmi, plynoucími pro něj z hmotně právní úpravy", nelze tento názor z pohledu ústavněprávního jakkoli zpochybnit. Představy stěžovatele o tom, že při zmnožení majetkové sféry nezletilé osoby nemusí být z povahy věci dán souhlas opatrovnického soudu (na rozdíl od zcizení věci), jsou poněkud zjednodušené. Nabytí vlastnictví některých věcí s sebou nese vznik řady povinností (srov. též čl. 11 odst. 3 Listiny, podle něhož "vlastnictví zavazuje"), jejichž neplnění může naopak nezletilého dlouhodobě značně zatížit, což je právě typické u vlastnictví motorového vozidla, ať již půjde o povinnost sjednat povinné ručení, obstarávání pravidelných technických kontrol vozidla, o existenci finančních nákladů souvisejících s provozem vozidla či udržováním jeho technického stavem důležitého pro bezpečný provoz, zajištění parkování vozidla či odstranění vraku vozidla např. při zničení vozidla událostí vis maior apod.

Skutečnost, že odvolací soud v odůvodnění podrobně nespecifikoval uvedené povinnosti, nelze považovat za vadu odůvodnění, stejně tak podrobnější rozvedení argumentů ve vyjádření účastníka řízení k ústavní stížnosti nelze považovat za změnu či doplnění odůvodnění, neboť o nové právní argumenty nejde, jde naopak o otázky (tj. povinnosti související s vlastnictvím vozidla) obecně známé.

Pro posouzení obecné otázky, zda je možno považovat nabytí motorového vozidla nezletilou osobou ve věku několika měsíců za záležitost běžnou či neběžnou, je pak nerozhodné, kdo v každém jednotlivém případě uvedené náklady související s vlastnictvím vozidla konkrétně obstarává. Jinak řečeno, pro závěr o tom, že nabytí motorového vozidla je "běžnou záležitostí", nelze argumentovat tím, že většinu nákladů spojených s provozem vozidla v konkrétním případě hradí zákonní zástupci stěžovatele a nabytí motorového vozidla tudíž nemohlo obdarovaného zatížit. Souhlas opatrovnického soudu, je-li dáván před uskutečněním právního jednání, musí vycházet typově z určitého druhu transakce a taktéž typově z povahy nabývané věci, resp. s tím souvisejícím obecným okruhem povinností, které se k věci váží a mohou tak nabyvatele zatížit.

Závěr odvolacího soudu, že nabytí osobního automobilu, byť bezplatné, není běžnou majetkovou záležitostí, a tudíž bylo pro uzavření darovací smlouvy potřeba souhlasu opatrovnického soudu, není závěrem přepjatě formalistickým či rozporným s principem spravedlnosti. Závěr o absenci aktivní legitimace stěžovatele v řízení před obecnými soudy tak nelze považovat za závěr ústavně problematický.

K uvedenému lze dodat, že jakkoli platí presumpce správnosti veřejné listiny (technického průkazu), je možno údaje v ní uvedené vyvrátit jinými důkazními prostředky. Absence souhlasu opatrovnického soudu k převodu motorového vozidla na několikaměsíční dítě způsobující neplatnost tohoto převodu, je bezesporu jednou z možností, jak vyvrátit relevanci údajů uvedených v technickém průkazu. Otázka případných pochybení při zápisu údajů do technického průkazu není předmětem tohoto řízení.

Odvolací soud vyšel z toho, že absence souhlasu opatrovnického soudu vedla k absolutní neplatnosti převodu motorového vozidla na stěžovatele, s tím, že vlastnictví nemůže být konstituováno chybným zápisem v technickém průkazu vozidla či rozhodnutím opatrovnického soudu při jiné dispozici s vozidlem, neboť opatrovnický soud vycházel z tvrzení zákonného zástupce stěžovatele, tato tvrzení neověřoval a vznikem vlastnictví se nijak nezabýval.

Pokud jde o tvrzené porušení práva na spravedlivý proces v řízení před odvolacím soudem, předesílá Ústavní soud, že pokud se právní zástupce stěžovatele na jednání odvolacího soudu nedostavil, vzdal se možnosti před soudem argumentovat či být poučen o případném odlišném náhledu na věc ze strany odvolacího soudu.

Tvrzená procesní vada spočívající v opětovném neprovedení důkazu technickým průkazem vozidla, resp. rozhodnutími opatrovnického soudu nemůže být v uvedeném kontextu způsobilá porušit ústavní právo stěžovatele na spravedlivý proces. Ústavní relevance procesní vady spočívající v opětovném neprovedení důkazu před soudem druhého stupně je úzce spojena s ústavním právem účastníka řízení mít reálnou možnost jednat před soudem, resp. mít možnost právně a skutkově argumentovat.

Právní zástupce stěžovatele však u jednání odvolacího soudu nebyl přítomen, tudíž své možnosti se případně k hodnocení důkazů vyjádřit, resp. reagovat při jednání na odlišný právní pohled odvolacího soudu, se sám svým jednáním vzdal. Navíc obsah listin sám o sobě není nijak sporný, neboť soudy obou stupňů vyšly z toho, že v technickém průkazu je zapsán jako vlastník vozidla stěžovatel, i z toho, že opatrovnický soud dal souhlas stěžovateli k podání žaloby na náhradu škody i k následnému prodeji vozidla. V hodnocení samotného obsahu listin tudíž nebyl mezi soudem prvého a druhého stupně rozpor. Odvolací soud však (na rozdíl od soudu prvého stupně) vzal v potaz, že nedostatek souhlasu opatrovnického soudu k převodu vozidla na stěžovatele vede k neplatnosti tohoto převodu, tudíž stěžovatel není vlastníkem vozidla a není tak ani aktivně legitimován k podání žaloby na náhradu škody. Tuto vadu a neexistenci vlastnictví na straně stěžovatele pak nemohou podle odvolacího soudu zhojit ani závěry plynoucí ze zmíněných listin, neboť tyto listiny vlastnictví nekonstituují. Podle Ústavního soudu tak tvrzená vada opětovného neprovedení důkazu zmíněnými listinami před odvolacím soudem nemůže na věcném závěru soudu ničeho změnit a na právní posouzení věci ze strany odvolacího soudu nemůže mít vliv.

Po zhodnocení argumentace obsažené v ústavní stížnosti, vyjádření stran i obsahu spisu Ústavní soud nemůže přisvědčit tvrzení o porušení shora namítaných ústavně zaručených práv stěžovatele.

S ohledem na výše uvedené tak Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016


Tomáš Lichovník v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 2131/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies