IV. ÚS 884/16

12. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka o ústavní stížnosti L. L., zastoupené Mgr. Pavlínou Marešovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí 135/19, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 11. 12. 2015, č. j. 83 Co 390/2015-336, a Okresního soudu v Liberci ze dne 31. 3. 2015, č. j. 11 Nc 465/2013-255, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností došlou dne 16. 3. 2016, splňující formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení rozhodnutí, kterými byly svěřeny její nezletilé děti do střídavé péče rodičů. Napadenými rozsudky mělo dojít k porušení ústavně zaručených rodičovských práv stěžovatelky, práv dětí na rodičovskou péči a výchovu i práva na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 32 odst. 4 a 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelka v převážné části stížnosti popisuje rodinnou situaci; v závěru pak předestírá názor, že nebyly splněny podmínky, za kterých lze svěřit děti do střídavé péče. Skutečnost, že obecné soudy zvolily střídavou péči, považuje za zásah do svých rodičovských práv na ústavněprávní úrovni.

Ústavní soud, vycházeje z obsahu stížnosti a napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že je stížnost zjevně neopodstatněná, a to z následujících důvodů:

Stěžovatelka odůvodňuje stížnost především tím, že obecné soudy chybně vyhodnotily způsobilost otce k péči o děti, neuvádí však žádný konkrétní relevantní důvod, pro který by měla být napadená rozhodnutí neslučitelná s jí namítanými ústavně zaručenými právy, netvrdí, čím mělo být zasaženo do jejího práva na péči o děti a čím měly obecné soudy vybočit z mezí spravedlivého procesu. Své argumenty stěžovatelka soustřeďuje na otce - s cílem vykreslit jej jako nezpůsobilého vychovávat děti a ve stížnosti předestírá názor, že způsob, jakým obecné soudy rozhodly, není v nejlepším zájmu nezletilých dětí.

Na tomto místě musí Ústavní soud připomenout, že je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti, není součástí soustavy obecných soudů a do jeho pravomoci nespadá instanční přezkum jejich rozhodnutí. Není povolán k tomu, aby přehodnocoval závěry, které obecné soudy vyvodily z provedeného dokazování, skutkový stav či právní posouzení; zjišťování a hodnocení skutkového stavu věci, jakož i výklad a aplikace práva na daný případ, náleží výlučně těmto soudům. K zásahu do činnosti orgánů veřejné moci je Ústavní soud povolán až tehdy, pokud ze strany obecných soudů došlo k tak extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, že rozhodnutí svědčí o možné libovůli.

Podle závěru Ústavního soudu se stěžovatelka pokouší toliko rozhodnutí obecných soudů zvrátit a získat děti do své výlučné péče. Jak ale vyplývá i z některých rozhodnutí Ústavního soudu, za defaultní režim péče rodičů o děti je nutno považovat právě péči střídavou; až v případě, že je některý rodič výchovně diskvalifikován, lze rozhodnout o svěření dětí do výlučné péče jednoho z rodičů. Jsou to však obecné soudy, které rozhodují o tom, zda je v konkrétní věci nutné tak učinit, a Ústavní soud není povolán zásadně k tomu, aby jejich rozhodnutí měnil. "V případě rozhodování o svěření dítěte do střídavé výchovy rodičů je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů. Z toho plyne, že pokud jsou oba rodiče způsobilí dítě vychovávat, pokud oba mají o jeho výchovu zájem a pokud oba dbali kromě řádné péče o jeho výchovu po stránce citové, rozumové a mravní, svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení je výjimkou, který vyžaduje prokázání, proč je v zájmu dítěte právě toto jiné řešení. Obecné soudy tak nemohou střídavou péči vyloučit z důvodu, že s tímto způsobem výchovy jeden z rodičů nesouhlasí, protože chce mít dítě ve výlučné péči" (nález Ústavního soudu ze dne 24. května 2014, sp. zn. I. ÚS 2482/13, N 105/73 SbNU 683). Pokud soudy na základě provedeného dokazování dospěly v této konkrétní věci k závěru, že je nejvhodnější formou výchovy dětí střídavá péče a svá rozhodnutí přesvědčivě vysvětlily, nemůže se matka ústavní stížností domáhat fakticky toho, aby byl otec z péče o děti vyloučen.

Ústavní soud neshledal, že by napadeným rozhodnutím bylo porušeno některé z ústavně zaručených práv stěžovatelky, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 884/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies