II. ÚS 179/15

12. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Josefem Moravcem, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích č. j. 22 Co 271/2014-58 ze dne 16. října 2014, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2015, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavní práva a svobody zaručené čl. 3, čl. 10 odst. 2, čl. 11 odst. 1, čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 8 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Z obsahu spisu Okresního soudu v Chrudimi sp. zn. 4 C 243/2013 se podává, že rozsudkem Okresního soudu v Chrudimi č. j. 4 C 243/2013-15 ze dne 10. 2. 2014 byla zamítnuta žaloba, kterou se stěžovatel domáhal určení, že není otcem nezletilé E. S. Z odůvodnění rozsudku vyplývá, že stěžovateli marně uplynula lhůta pro popření otcovství ve smyslu § 790 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "o. z."), a soud se proto zabýval tím, zda jsou splněny podmínky ustanovení § 792 o. z., o prominutí zmeškání lhůty k popření otcovství. Zvažoval zájem dítěte a veřejný pořádek, přičemž shledal, že prominutí popěrné lhůty nevyžaduje ani zájem nezletilé ani veřejný pořádek. O odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "odvolací soud") napadeným rozsudkem, jímž rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil.

3. Stěžovatel v obsáhlé ústavní stížnosti namítá, že odvolací soud se s hodnocením kritéria zájmu dítěte a veřejného pořádku vypořádal nedostatečným způsobem. Tvrzení stěžovatele, že ho žalovaná ohledně otcovství uvedla v omyl, hodnotil jednostranně, přičemž se nezabýval zájmem nezletilé, čímž se dopustil svévole v rozhodování. Napadené rozhodnutí proto považuje za nepřezkoumatelné, porušující jeho právo na spravedlivý proces. S odkazem na nálezy Ústavního soudu, v nichž byly vymezeny "mantinely" pro přezkum provádění důkazů, jejich hodnocení a právního posouzení věci, má za to, že soudy obou stupňů postupovaly vadně a jejich rozhodnutí jsou nesprávná. Neprominutí zmeškání lhůty dle jeho názoru v konečném důsledku zamezilo biologickému otci, aby se domáhal určení svého otcovství. Domnívá se, že odvolací soud nekriticky převzal zažitá tvrzení, že je lepší, když má dítě matrikového otce, než aby zůstalo bez něj, čímž upřednostnil veřejný pořádek před zájmem dítěte. Zájem dítěte je přitom vykládán jako soulad mezi biologickým, právním a sociálním rodičovstvím a jako přední hledisko při jakékoliv rozhodovací činnosti týkající se dětí. V tomto směru se vyjadřuje jak judikatura soudů, tak i judikatura Ústavního soudu (např. sp. zn. II. ÚS 568/06 ze dne 20. 2. 2007, N 33/44 SbNU 399). Odvolací soud však nepřihlédl k tomu, že stěžovatel je ve vztahu k nezletilé pouze právním rodičem a nikoliv rodičem biologickým a sociálním. Stěžovatel má za to, že neexistuje žádný konflikt mezi zájmem stěžovatele, žalované a nezletilé, která by měla mít možnost navázat kontakt se svým biologickým otcem. I otázku veřejného pořádku posuzoval odvolací soud dle názoru stěžovatele velmi zjednodušeně a nedostatečně. Stěžovatel poukazuje na různé definice veřejného pořádku, užité např. v komentáři k občanskému zákoníku a v důvodové zprávě, a na neurčitost tohoto pojmu, přičemž na rozdíl od odvolacího soudu vyslovuje názor, že pojem veřejného pořádku by měl sloužit ke konkretizaci dobrých mravů. Má za to, že v jeho případě bylo kritérium veřejného pořádku naplněno, když za společensky nepřijatelnou lze chápat situaci, kdy právní stav neodpovídá stavu biologickému a sociálnímu a nelze proto trvat na jeho stabilitě. Dle stěžovatele rovněž Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP") upřednostnil ve své judikatuře právní otcovství pouze výjimečně, s ohledem na konkrétní okolnosti případu, např. pokud manžel matky věděl již v době před narozením dítěte, že dítě nemohl zplodit a přesto své otcovství nepopíral. V jeho případě však mělo být zohledněno, že učinil prohlášení o otcovství v omylu, že s nezletilou nenavázal žádné silné sociální pouto, resp. že na jeho obnovení nemá žádný zájem. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09 ze dne 8. 7. 2010 (N 139/58 SbNU 141) dále vyslovuje názor, že odvolací soud měl také zohlednit, že neměl k dispozici jiné právní prostředky ke zvrácení důsledků učiněného prohlášení o založení druhé domněnky otcovství. Zákon totiž nelogicky vymezuje dvě různé varianty pro popření otcovství s odlišnými nerovnými podmínkami v případě první domněnky otcovství a domněnky druhé. Opačné stanovisko odvolacího soudu dle něj neobstojí z hlediska základního práva na ochranu rodinného a soukromého života. Odkazuje na rozsudek ESLP ve věci Kroon a další proti Nizozemí (rozsudek senátu ze dne 27. 10. 1994, stížnost č. 18535/91), přičemž se domnívá, že čl. 8 Úmluvy zaručuje zrušení rodinných vazeb, které nejsou výsledkem biologického spojení, aby biologická a společenská realita převážila nad právními domněnkami a nad požadavkem právní jistoty. Stěžovatel rovněž poukazuje na to, že dítě má na základě čl. 8 Úmluvy právo na vznik právního vztahu se svým skutečným otcem a dle čl. 7 Úmluvy má právo znát svůj původ. Z toho dovozuje i požadavek, aby právní určení otcovství (krom případu osvojení) odpovídalo skutečnému biologickému otcovství. V jeho případě byla rozhodnutím soudů dotčena i jeho majetková práva, což lze spatřovat v povinnosti plnit za biologické rodiče, případně za stát, výživné, i v tom, že dítě bude jeho neopomenutelným dědicem.

4. K ústavní stížnosti se vyjádřil Krajský soud v Hradci Králové - pobočka Pardubice. Ve svém vyjádření zcela odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, v němž podle svého přesvědčení srozumitelně vysvětlil důvody rozhodnutí, které stojí především na výkladu ustanovení § 792 o. z. Poukázal zejména na to, že sám stěžovatel již v žalobě uvedl, že měl od počátku, a tedy i v době, kdy činil prohlášení o svém otcovství, pochybnosti, zda je skutečně otcem nezletilé. Tyto své pochybnosti pak konkretizoval u odvolacího jednání. Přesto uvedené prohlášení učinil, přičemž ke změně jeho názoru ho vedl až fakt, že jeho soužití s matkou nezletilé skončilo. Za daných okolností měl soud za to, že veřejný pořádek rozhodně nevyžaduje, aby mu bylo prominuto zmeškání lhůty k popření otcovství. Vzhledem k tomu již nepovažoval za nutné zabývat se druhou zákonnou podmínkou - zájmem dítěte. Výklad učiněný stěžovatelem by v podstatě vedl k absurdnímu závěru, že otcovství lze popírat a dokonce má být popíráno vždy, když "matrikové" otcovství není v souladu s "biologickým". Navrhl proto, aby byla ústavní stížnost zamítnuta.

5. V podrobné replice na uvedené vyjádření stěžovatel v podstatě setrval na argumentaci uplatněné v ústavní stížnosti.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními zásadami a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud považuje dále za nezbytné poukázat na omezený rozsah přezkumu soudních rozhodnutí vydaných ve věcech, které dříve upravoval zákon č. 94/1963 Sb., o rodině, a které jsou od 1. 1. 2014 obsaženy v části druhé občanského zákoníku. V rodinných věcech (s výjimkou manželského majetkového práva) ostatně není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné ani dovolání jako mimořádný opravný prostředek [srov. ustanovení § 238 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád; dále jen "o. s. ř."]. Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení toho, zda se v případě napadeného rozhodnutí nejedná o zcela "extrémní" rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak podstatným způsobem negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces. K takovému závěru, který by jedině mohl vést k vydání zrušujícího nálezu, však Ústavní soud v projednávané věci nedospěl.

8. Za stavu, kdy stěžovatel jako matrikový otec podal návrh na popření otcovství zjevně po uplynutí popěrné lhůty stanovené v § 790 o. z., musely soudy zvažovat případnou aplikaci ustanovení § 792 o. z., podle něhož může soud rozhodnout, že zmeškání lhůty k podání takového návrhu promine, pokud to vyžadují zájem dítěte a veřejný pořádek. Z dikce uvedeného ustanovení je zřejmé, že rozhodnutí, zda zmeškání lhůty bude prominuto či nikoliv, záleží na soudním uvážení. Jedinými hledisky, která přitom soudy zvažují, jsou zájem dítěte a veřejný pořádek.

9. Ústavní soud tedy pouze ověřil, zda se soudy při rozhodování o tom, jestli zmeškání lhůty prominou či nikoliv, řídily hledisky uvedenými v § 792 o. z., tedy zájmem dítěte a veřejným pořádkem.

10. Z napadeného rozsudku odvolacího soudu i rozsudku soudu prvního stupně je zřejmé, že se soudy při posouzení obou kritérií, která musí být splněna současně, soustředily na zjištění všech rozhodných okolností, byť s jejich postupem stěžovatel v ústavní stížnosti obsáhle polemizuje a považuje ho za nedostatečný.

11. Zatímco stěžovatel s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu i Ústavního soudu, která však byla vydána ve skutkově jiných věcech a za odlišné právní úpravy, v průběhu řízení dovozoval, že vzhledem k tomu, že byl uveden matkou nezletilé v omyl ohledně biologického otcovství, a zápis v rodném listě nezletilé je tak v rozporu s veřejným pořádkem, přičemž uváděl, že popření otcovství je i v zájmu nezletilé, která má právo znát svého skutečného biologického otce, a je tedy v jejím zájmu, aby právní vztah odpovídal vztahu biologickému, soud prvního stupně, byť si byl vědom toho, že ideálním stavem je, když se biologické otcovství shoduje s otcovstvím právním, přihlédl k tomu, že v případě popření otcovství by nezletilá žádného otce neměla, což by bylo jistě v rozporu s jejím zájmem, a konstatoval, že není ani v rozporu s veřejným pořádkem, pokud je v rodném listě jako její otec zapsán stěžovatel, který s ní (a její matkou) tvořili funkční rodinu a existovalo mezi nimi citové pouto, které přetrvává. I když v průběhu odvolacího řízení došlo ke změně skutkového stavu, a stěžovatel se již nadále s nezletilou nevídá, stýkat se s ní nechce a založil novou rodinu, odvolací soud se s rozhodnutím soudu prvního stupně ztotožnil. Nadto přihlédl k samotnému tvrzení stěžovatele učiněnému v odvolacím řízení, že o svém otcovství měl pochybnosti již v době učinění souhlasného prohlášení o otcovství, neboť přibližně v době početí nezletilé se mu doneslo, že ho matka nezletilé podvádí, a o její věrnosti pochyboval již předtím.

12. Především posledně uvedená okolnost, vyplývající nejen z výslechu stěžovatele před odvolacím soudem, ale i ze samotné žaloby na popření otcovství (už v ní stěžovatel tvrdil, že měl v době narození nezletilé pochybnosti vzhledem k minulosti matky nezletilé, která často střídala partnery a pila alkohol), vede Ústavní soud k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu žádné z tvrzených práv stěžovatele neporušuje. Pokud při těchto zjištěních odvolací soud konstatoval, že stěžovatel i s poznatky o nevěře matky nezletilé v době rozhodné po početí nezletilé, a to dokonce ve dvou na sobě nezávislých případech, učinil s tímto vědomím své prohlášení o otcovství k nezletilé, je zřejmé, že skutečnosti, v nichž spatřoval rozpor s veřejným pořádkem (uvedení v omyl ohledně otcovství), dány nejsou. V té době byl stěžovatel rozhodnut žít s matkou nezletilé a jako otec se spolu s ní podílet na výchově nezletilé, což také činil. Není proto v rozporu s veřejným pořádkem, že je po něm i nadále, po rozchodu s matkou nezletilé, vyžadováno, aby byl svým prohlášením vázán, a to se všemi jeho důsledky. Uvedený názor koresponduje se závěry Ústavního soudu vyslovenými v nálezu sp. zn. II. ÚS 2964/12 ze dne 9. 12. 2014, v němž Ústavní soud ke kasaci napadeného soudního rozhodnutí přistoupil mj. poté, co zjistil, že soud neposoudil, zda v době těhotenství matky nezletilé vznikla právnímu otci pochybnost o svém otcovství, neboť pokud by tomu tak bylo, pak měl již tehdy možnost podat návrh na popření otcovství, přičemž jeho nečinnost by naopak bylo možné vykládat v tom smyslu, že svou rodičovskou odpovědnost akceptoval.

13. V tomto ohledu nelze úspěšně argumentovat judikaturou ESLP či Ústavního soudu, neboť mechanické přebírání abstraktních úvah z těchto judikátů bez zohlednění konkrétních okolností daného případu, jak činí stěžovatel, je nepřípadné.

14. Evropský soud pro lidská práva několikrát přezkoumával z hlediska Úmluvy případy, kdy se manžel matky či osoba stanovená na základě některé z právních domněnek otcovství, domáhala popření otcovství z důvodu rozporu právního postavení se skutečným stavem zjištěným na základě biologického důkazu (testu DNA), a kdy lhůty k popření otcovství stanovené právní úpravou již marně uplynuly. Ve své judikatuře však neformuloval právo na určení biologického otcovství absolutně, ale realizoval test na poli článku 8 Úmluvy (právo na respektování soukromého a rodinného života), jehož obsahem je srovnání zájmu stěžovatele s konkrétními okolnostmi obecného zájmu či zájmu dítěte. V jeho judikatuře je s ohledem na zájem dítěte rozlišována situace, kdy stěžovatel s jistotou věděl nebo měl důvody se domnívat, že nebyl otcem dítěte od prvního dne jeho života, ale z důvodů nesouvisejících se zákonem nepodnikl žádné kroky k popření otcovství v zákonné lhůtě (např. Yildirim proti Rakousku, stížnost č. 34308/96, rozhodnutí senátu o nepřijatelnosti ze dne 19. 10. 1999, Rasmussen proti Dánsku, stížnost č. 8777/79, rozsudek senátu ze dne 28. 11. 1984). V těchto případech ESLP přiznává větší váhu zájmu dítěte, ospravedlnitelnému snahou zajistit právní jistotu, než zájmu stěžovatele na vyvrácení otcovství. Naopak případ, kdy stěžovatel neměl možnost zjistit v popěrné lhůtě, že není otcem dítěte, byl důvodem ke konstatování porušení čl. 8 Úmluvy (např. Shofman proti Rusku, rozsudek senátu ze dne 24. 11. 2005, stížnost č. 74826/01).

15. V tomto směru je možno připomenout i závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/09, v němž byla problematika určování a popírání otcovství posuzována z poněkud odlišné perspektivy, ale je v něm mj. uvedeno, že nelze požadavek shody právního a biologického otcovství považovat za absolutní, a že trvání právních vztahů je závislé na více faktorech, mezi nimiž hraje důležitou roli zájem dítěte.

16. Stěžovatelovo přesvědčení o zásahu do ústavně zaručených práv zřejmě pramení z právní věty uvedené v rozhodnutí ESLP ve věci Kroon a další proti Nizozemí (a citované ve stěžovatelem odkazovaném nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 568/06), dle které "respekt k rodinnému životu vyžaduje, aby biologická a sociální realita převážila nad právní domněnkou". Přestože není třeba s touto zásadou jakkoliv polemizovat, není současně možné ji vytrhávat z kontextu věci, v níž byla proklamována, jak to činí stěžovatel, který zjevně přehlíží, že ve věci Kroon a další proti Nizozemí, stejně jako ve věci sp. zn. II. ÚS 568/06 existující právní domněnka otcovství prokazatelně odporovala stávající sociální realitě, kdy matrikový otec o své dítě fakticky neprojevoval žádný zájem a současně bylo z provedených důkazů zřejmé, že biologickým otcem dítěte je velmi pravděpodobně muž, který v danou chvíli plnil sociální roli otce. V nyní projednávaném případě však o nezletilou pečoval až do rozchodu s její matkou stěžovatel (který před soudem prvního stupně uváděl, že má k nezletilé silné pouto, což mělo platit i opačně, a svůj postoj k nezletilé změnil až v odvolacím řízení), přičemž není vůbec zjevné, kdo by pravděpodobně mohl být biologickým otcem nezletilé. Pokud se tedy biologický otec k nezletilé nehlásí (matka opakovaně odmítla uvést jeho totožnost), pak není v zájmu nezletilé, aby bylo stěžovateli umožněno poté, co mu uplynula zákonná lhůta, popírat k ní otcovství, které dobrovolně uznal.

17. Se stěžovatelem se lze ztotožnit v úsudku, že předním hlediskem při jakékoliv činnosti týkající se dětí musí být zájem dítěte (viz čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), pod nějž lze podřadit právo dítěte znát své rodiče, pokud je to možné (viz čl. 7 Úmluvy o právech dítěte). Toto právo dítěte je však kontextuálně omezeno (viz dikce "je-li to možné"). V projednávaném případě však biologický otec nezletilé znám není, neboť ho matka odmítla a stále odmítá uvést. Současný právní stav proto zájmu nezletilé neodporuje, což však nezletilé nebrání v tom, aby se v budoucnu případně dozvěděla, kdo je jejím biologickým otcem.

18. Jestliže tedy odvolací soud dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že nebyly splněny předpoklady pro prominutí zmeškání lhůty ve smyslu § 792 odst. 2 o. z., a svůj závěr náležitým způsobem odůvodnil, nelze jeho rozhodnutí považovat za svévolné, nerozumné či vybočující z mezí obecně akceptovatelných interpretačních pravidel. Interpretace a aplikace jiných než ústavních norem náleží do výlučné kompetence soudů, do níž Ústavní soud zasahuje jen výjimečně, pokud shledá, že některá z norem podústavního práva byla vyložena způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus) nebo jednalo-li se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy). Nic takového však v projednávaném případě zjištěno nebylo, neboť odvolací soud interpretoval příslušné normy ústavně přijatelným způsobem a nikoliv v rozporu s judikaturou Ústavního soudu či ESLP. Sama skutečnost, že odvolací soud svůj závěr opřel o právní názor, s nímž stěžovatel nesouhlasí, nezakládá porušení tvrzených ústavních práv.

19. Vzhledem k uvedeným důvodům Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 179/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies