II. ÚS 579/16

12. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Jaromíra Hajského, zastoupeného Mgr. Petrem Benešem, advokátem, se sídlem Na Poříčí 1079/3a, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, č. j. 30 Cdo 4379/2015-145, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 3. 2015, č. j. 53 Co 410/2014-103, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 18. 6. 2014, č. j. 22 C 255/2012-76, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 18. 2. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 odst. 1, v článku 26, v článku 36 odst. 1, 3, a v článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a právo na projednání věci spravedlivě, veřejně a v přiměřené lhůtě zakotvené v článku 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se způsobem, jakým věc posoudily obecné soudy, když zamítly jeho nárok na přiměřené zadostiučinění v penězích za nemajetkovou újmu, která mu byla způsobena v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově po sp. zn. 26 C 231/2004 (dále jen "původní řízení") nesprávným úředním postupem soudu, konkrétně nepřiměřenou délkou řízení. Stěžovatel namítá, že délka původního řízení byla 11 let, což stěžovatel považuje za zcela neadekvátní předmětu sporu a veškerým dalším okolnostem. Na rozdíl od názoru soudů stěžovatel nepovažuje právní problematiku řešenou v původním řízení za komplikovanou a domnívá se, že je ji možné hodnotit, i s přihlédnutím k optice přijímané Evropským soudem pro lidská práva a výkladům k čl. 6 Úmluvy za nikoli (zvláště) složitou. Stěžovatel také nesouhlasí se závěrem soudů, že za délku původního řízení částečně může sám, a že není vinou státu, že na straně stěžovatele došlo ke konkurznímu řízení. Stěžovatel má za to, že pro případné posouzení oprávněnosti nároku na odškodnění je tato úvaha soudu zcela nepodstatná, konkurs stěžovatele měl navíc na celkovou délku původního řízení marginální vliv. Stěžovatel rozporuje taktéž názor soudů, že soudy v rámci původního řízení prováděly úkony plynule po celou dobu řízení. Dle stěžovatele se soud prvního stupně dopustil opakovaného odročování jednání a původní řízení pak jen v prvním stupni trvalo bezmála 5 let, což je z pohledu práva na spravedlivý proces, principu účelnosti a hospodárnosti civilního procesu a čl. 6 odst. 1 Úmluvy zcela nepřiměřená doba. Soud prvního ani druhého stupně se tak v kompenzačním řízení zjevně nezabýval délkou řízení ve smyslu judikatury Evropského soudu pro lidská práva, který stanovil, že tato je nepřiměřená tehdy, neodpovídá-li složitosti, skutkové a právní náročnosti projednávané věci a zároveň tkví v příčinách vycházejících z působení státu.

3. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 22 C 255/2012, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 18. 6. 2014, č. j. 22 C 255/2012-76, zamítl žalobu, kterou se stěžovatel domáhal proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti České republiky (dále jen "žalovaná") přiměřeného zadostiučinění v penězích ve výši 165 000 Kč za nemajetkovou újmu, která mu měla být způsobena v řízení vedeném u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 26 C 231/2004 nesprávným postupem soudu, konkrétně nepřiměřenou délkou řízení. Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal stěžovatel dovolání, které bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 2 nedošlo.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Ústavní soud ve svých rozhodnutích setrvale judikuje, že do samotného hodnocení konkrétních okolností případu obecnými soudy z pohledu kritérií daných § 31a odst. 3 zákona 82/1998 Sb. zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně "extrémní", vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak by totiž takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Ústavní úrovně přitom zásadně nedosahuje "pouhý" nesouhlas stěžovatele s tím, jak obecné soudy zhodnotily tu kterou okolnost [viz nález Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2010 sp. zn. III. ÚS 1320/10 (N 247/59 SbNU 515)].

7. Ústavní soud v nyní projednávané věci především zohlednil, že stěžovatel shora předestřené námitky uplatnil již v řízení před soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly.

8. Soud prvního stupně po právní stránce dospěl k závěru, že ačkoli v daném případě posuzované řízení trvalo 11 let, s ohledem na složitost řízení, význam věci pro účastníky, jednání samotných účastníků v řízení a postup soudu tuto délku řízení nelze považovat za nepřiměřenou. Soud dodal, že spor patřil k obtížnějším po skutkové stránce, kdy bylo nutné provádět rozsáhlé dokazování. V řízení, které probíhalo na všech stupních soudní soustavy, včetně soudu Ústavního, musela být vydána řada procesních rozhodnutí. Soud také zhodnotil, že tento typ řízení (náhrada za zničený materiál) nemá obecně větší dopad na účastníky, přitom zdůraznil, že stěžovatel vystupoval v původním řízení toliko jako vedlejší účastník na straně žalobkyně, tedy neuplatňoval sám své právo. Městský soud v Praze se v odůvodnění svého napadeného rozsudku plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně, když měl za to, že soudy v řízení prováděly úkony plynule, bez průtahů.

9. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal taktéž spis Okresního soudu v Trutnově sp. zn. 26 C 231/2004 a ověřil si, že se soudy uváděné skutečnosti, pokud jde o průběh původního řízení, zakládají na pravdě. V průběhu řízení bylo několikrát poukazováno na nesoučinnost stěžovatele, coby úpadce, který vstoupil do řízení coby vedlejší účastník, a nebyl schopen i přes opakované výzvy předložit důkazy k prokázání svých tvrzení. Stěžovatel také disponoval předmětem žaloby, když se domáhal jejího rozšíření, což bylo soudem zamítnuto, žádal ustanovení advokáta, uvedl v žalobě nesprávnou částku, takže byla žaloba částečně vzata zpět. Ve věci probíhala řada ústních jednání před soudem prvního stupně, byla vyslechnuta řada svědků ohledně toho, co se konkrétně stalo se stěžovatelem uváděným materiálem, zejména mramorovými kostičkami, který byl dle stěžovatele znehodnocen na skládce. Soud prvního stupně mezitímním rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, č. j. 26 C 231/2004-360, žalobu v části, ve které se stěžovatel domáhal náhrady za 2 ks dřevěných koz, dřevěných regálů a drtě, zamítl, ve zbytku, pokud šlo o škodu způsobenou na kostičkách, shledal odpovědnost žalované s tím, že bude pokračovat v dokazování ohledně výše této škody po nabytí právní moci rozsudku. Po doplnění dokazování byl rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 26. 6. 2008, č. j. 26 Co 483/2007-434, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. potvrzen, ve výroku II. změněn tak, že žaloba o zaplacení 600 000 Kč se zamítá. Odvolací soud dospěl k závěru, že žaloba na náhradu škody za ztrátu kostiček měla ze strany stěžovatele spíše šikanózní ráz, neboť z provedeného dokazování vyplynulo, že o ně ve skutečnosti neměl opravdový zájem. V takovém závěru odvolacího soudu neshledal pochybení ani Nejvyšší soud, který rozsudkem ze dne 9. 6. 2011, č. j. 25 Cdo 631/2009-473, dovolání proti měnícímu výroku odvolacího soudu zamítl, ve zbytku ho odmítl. Stěžovatel napadl shora citované rozsudky ústavní stížností, která byla usnesením ze dne 11. 4. 2013 sp. zn. III. ÚS 2465/11 jako zjevně neopodstatněná zamítnuta.

10. Ústavní soud konstatuje, že v konkrétní souzené věci není důvodu, aby uvedené závěry obecných soudů, jak vyplývají z obsahu napadených rozhodnutí, z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když je považuje za řádně odůvodněné a přesvědčivé. Ústavní soud opakuje, že v předmětné věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahuje. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci (čl. 81 Ústavy České republiky) právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí patřičně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud si ověřil, že soudy obou stupňů provedly v původním řízení rozsáhlé dokazování zahrnující řadu svědeckých výpovědí, listinných materiálů týkajících se konkurzního řízení a záznamů Policie České republiky. Učiněné právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích nelze tedy hodnotit ani jako extrémně rozporné s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z těchto zjištění nevyplývající. Okolnost, že se s nimi stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit nemůže. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by účastníkovi garantoval úspěch v řízení, či že by mu bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

11. Stěžovateli nelze přisvědčit ani v tom, že by soudy nerespektovaly judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Soud prvního stupně v odůvodnění svého napadeného rozsudku v této souvislosti uvedl, že "má-li odškodňovat na vnitrostátní úrovni nemajetkovou újmu vzniklou porušením práva primárně zakotveného již v EÚLP, je nanejvýš žádoucí, aby jeho rozhodování vycházelo z kritérií ustanovených judikaturou Soudu". V duchu těchto předpokladů pak Okresní soud pro Prahu 2 dále na str. 4 rozsudku vyložil pojem "délka řízení", jak ji vnímá judikatura Evropského soudu pro lidská práva, při aplikaci uvedených východisek na konkrétní věc stěžovatele však soud nepřiměřenou délku řízení neshledal, jak bylo pojednáno výše.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 579/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies