IV. ÚS 722/16

12. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Pavly Pivodové, zastoupené JUDr. Milanem Gabrišem, advokátem se sídlem Městská sportovní hala, Astronautů 859, 736 01 Havířov - Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 2015 č. j. 30 Cdo 3215/2015-142, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 8. dubna 2015 č. j. 8 Co 39/2015-129 a proti rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. září 2014 č. j. 80 C 231/2012-99, za účasti Nejvyššího soudu ČR, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a za účasti České republiky-Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Stěžovatelka (dále rovněž "žalobkyně") ústavní stížností napadá všechna v záhlaví usnesení označená rozhodnutí pro údajné porušení čl. 36 odst. 1, odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 38 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 90 Ústavy České republiky.

II.

Z obsahu ústavní stížnosti a z obsahu rozhodnutí obecných soudů, napadených ústavní stížností se zjišťuje:

Žalobkyně Pavla Pivodová se v občanskoprávním sporu, vedeném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 80 C 231/2012, domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti poskytnutí zadostiučinění v celkové výši 308 328,- Kč s příslušenstvím za vzniklou nemajetkovou újmu z titulu nepřiměřené délky řízení, k níž podle jejího názoru došlo ve věcech Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 25 C 46/97 a sp. zn. 30 C 218/98. Žalobkyně zakládala svůj nárok na tvrzení, že je dědičkou zemřelé Blanky Pelcové, která byla účastnicí uvedených sporů, v nichž údajně docházelo k průtahům v řízení.

Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě (dále jen "nalézací soud") ze dne 18. září 2014 č. j. 80 C 231/2012-99 byla žaloba v meritu věci zamítnuta.

O odvolání žalobkyně rozhodl Krajský soud v Ostravě (dále jen "odvolací soud") rozsudkem ze dne 8. dubna 2015 č. j. 8 Co 39 2015-129 tak, že podle § 219 o. s. ř. prvoinstanční rozsudek, jako věcně správný, potvrdil.

Dovolání žalobkyně bylo odmítnuto jako nepřípustné usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. prosince 2015 č. j. 30 Cdo 3215/2015-142 podle § 243f odst. 3 věta poslední o. s. ř.

III.

V ústavní stížnosti vyslovuje stěžovatelka svůj nesouhlas s rozhodnutími obecných soudů, jež považuje za nesprávná a protiústavní.

Tvrdí, že argument obecných soudů, jímž bylo zamítnutí její žaloby zdůvodněno, totiž že nebyla původní účastnicí soudních řízení, neobstojí. Stěžovatelka
poukazuje na ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., podle něhož má právo na náhradu škody ten, jemuž nesprávným úředním postupem byla způsobena škoda, tedy poškozený.

Stěžovatelka tvrdí, že se obecné soudy se všemi jejími tvrzeními, která uváděla v řadě svých podání, v nichž vysvětlovala důvody, pro něž nemohla být účastnicí po celou dobu trvání posuzovaných řízení, nevypořádaly. Tím prý porušily ustanovení § 132 o. s. ř. a závazný právní názor Ústavního soudu uvedený v nálezu ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 396/03 (všechny citované nálezy jsou dostupné v internetové databázi NALUS). Stěžovatelka poukazuje rovněž na nálezy ze dne 12. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 4227/12 a ze dne 24. 7. 20 sp. zn. 1430/13 (správně zřejmě sp. zn. II. ÚS 1430/13 (N 143/74 SbNU 215), které se týkají nároků uplatňovaných podle zákona č. 82/1998 Sb.

Soudu prvního stupně stěžovatelka vytýká, že omezil rozhodnou dobu pro přiznání náhrady za nemajetkovou újmu jen na dobu účastenství stěžovatelky v těchto řízeních, aniž tento právní názor náležitě vysvětlil.

Rovněž odvolací soud podle názoru stěžovatelky založil své rozhodnutí na nesprávném právním názoru, že pouze účastník řízení má nárok na odškodnění, resp. na náhradu nemajetkové újmy, a to jen za dobu svého účastenství v řízení. Takový názor prý popírá ustanovení § 13 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., v platném znění a je rovněž v rozporu s platnou judikaturou Nejvyššího soudu ČR (rozsudek ze dne 19. 2. 2009 sp. zn. 25 Cdo 2809/2006 i s názorem uvedeným v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 5. 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11. Odvolací soud prý rovněž nerespektoval ustanovení § 157 odst. 2 a § 132 o. s. ř. a nevyložil, z jakých důvodů nereagoval na nálezy Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1842/13 a na nález ze dne 6. 5. 2015 sp. zn. IV. ÚS 2496/15.

Dovolací soud se podle tvrzení stěžovatelky nevypořádal s námitkami, které uvedla ve svém dovolání, a nevysvětlil, z jakého důvodu se ve svém odmítavém usnesení "odchýlil od své ustálené judikatury".

IV.

Podaná ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Zjevně neopodstatněný návrh [§ 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů] dává tomuto soudu v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního. Při posuzování přijatelnosti Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, považuje ji Ústavní soud zpravidla za zjevně neopodstatněnou, jestliže napadené rozhodnutí není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám v řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé porušit základní práva a svobody stěžovatelky, tj. v případě, kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.

Ústavní soud v souvislosti s výše uvedeným připomíná, že jeho role spočívá v ochraně ústavnosti (srov. čl. 83 Ústavy České republiky). Ústavní soud tedy není žádnou superrevizní instancí, která by podrobila přezkumu nejen napadená rozhodnutí z hlediska skutkových námitek, ale i řízení, která jejich vydání předcházela. Není tedy jeho úkolem řešit otázky skutkové, ani nedodržení podústavních předpisů, není-li s nimi spojen neoprávněný zásah do základních práv a svobod stěžovatelky. K tomu však v projednávané věci nedošlo.

V projednávané věci je těžištěm námitek stěžovatelky údajně nesprávný právní názor obecných soudů, že "pouze účastník řízení má nárok na odškodnění, resp. na náhradu nemajetkové újmy, a to jen za dobu svého účastenství v řízení". V tomto smyslu stěžovatelka uvádí námitky, které již předestřela v řízení odvolacím i dovolacím, přičemž má zjevně za to, že její nesouhlasný právní názor je aprobován i platnou judikaturou Nejvyššího soudu ČR.

S těmito stěžovatelovými námitkami nelze souhlasit. Právní názor, který vyslovil ve svém potvrzujícím rozhodnutí odvolací soud, je plně souladný s judikaturou Nejvyššího soudu ČR i Ústavního soudu.

Např. v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2011 sp. zn. 25 Cdo 5162/2008 ve skutkově obdobném případu dovolací soud judikoval, že "právo na přiměřené zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle § 1 odst. 3 a § 31a odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb., má ryze osobní charakter a smrtí oprávněné osoby (věřitele) zaniká (§ 579 odst. 2 obč. zák.)". Pregnantněji tento závěr vysvětil Nejvyšší soud ČR ve svém usnesení ze dne 31. 8. 2011 sp. zn. 30 Cdo 4023/2010, kdy uvedl, že s ohledem "na ryze osobní povahu tohoto práva, stejně jako jiná obdobná práva na peněžité zadostiučinění (práva osobní povahy ve smyslu § 579 odst. 2 obč. zák.), nepřecházejí na dědice zemřelé postižené fyzické osoby. Její smrtí tudíž zanikají. Právo na náhradu nemajetkové újmy za nesprávný úřední postup nelze z tohoto důvodu postoupit". Rovněž v usnesení téhož soudu ze dne 21. 8. 2012 sp. zn. 30 Cdo 388/2012 nelze zjistit odlišný právní názor, který by byl souladný s názorem stěžovatelky.

Pokud stěžovatelka poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 396/03 je třeba předeslat, že nález se týká trestní věci, tedy skutkově a právně zcela odlišné věci. V nálezu sp. zn. I. ÚS 4227/12 se Ústavní soud zabýval otázkou určování celkové výše přiměřeného zadostiučinění v řízení podle zákona č. 82/1998 Sb., přičemž konstatoval, což platí i v nyní projednávané věci, že "je zcela v pravomoci obecných soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem".

Nález sp. zn. II. ÚS 1430/13 se týká odpovědnosti státu za škodu způsobenou průtahy v exekučním řízení a stanovení výše náhrady škody (tedy nikoli nemajetkové újmy, ale újmy majetkové). Ústavní soud se v něm zabýval nutností prokazovat výši škody žalobcem za situace, v níž žalobce není schopen přesně určit a prokázat výši škody způsobené nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem. Ani tento nález tedy nemá se zásadní právní otázkou, uvedenou stěžovatelkou v ústavní stížnosti, žádné relevantní styčné body.

Z rozhodnutí Ústavního soudu, citovaných stěžovatelkou v ústavní stížnosti, tak nelze nijak dospět k závěru, že jí prezentovaný právní názor je správný či obhajitelný.

Další námitky stěžovatelky se vztahují k údajnému porušení § 132 o. s. ř. Stěžovatelka má za to, že se obecné soudy dostatečně nezabývaly a nevypořádaly se všemi jejími tvrzeními, která uváděla v řadě svých podání, v nichž vysvětlovala důvody, pro něž nemohla být účastnicí po celou dobu trvání posuzovaných řízení.

Těmto námitkám nelze přitakat. Ústavní soud je toho názoru, že zejména rozhodnutí odvolacího soudu shrnuje všechny ve věci relevantní důvody, které při hodnocení ve věci provedených důkazů vedly soudy k závěru o zamítnutí žaloby stěžovatelky. Tyto důvody (i když ne vždy přehledně) jsou rozvedeny v odůvodnění napadených rozsudků a shrnul je, byť stručně, i dovolací soud. Z tohoto důvodu Ústavní soud neshledal nutnost je nyní znovu obšírně rekapitulovat.

Důvody neúčasti stěžovatelky v předmětných řízeních po celou dobu jejich trvání jsou dány procesním postupem původní žalobkyně - její matky a jí samotné. Účast stěžovatelky v těchto řízeních byla obecnými soudy posouzena s ohledem na průběh řízení a rozhodování obecných soudů o této procesní otázce.

Pokud stěžovatelka poukazuje na to, že obecné soudy se podrobně nezabývaly veškerými jejími úvahami, tvrzeními i stanovisky či námitkami, které v průběhu celého řízení předkládala obecným soudům, je nutné uvést, že soudní orgány nemají povinnost se zabývat každou, tedy i irelevantní námitkou. Ústavní soud i Evropský soud pro lidská práva poměřují splnění povinnosti řádného odůvodnění především z hlediska závažnosti a relevantnosti vznesených námitek. V kontextu výše uvedeného lze tedy uzavřít, že důvody, které stěžovatelku, resp. její matku vedly k jejich procesnímu postupu, nebyly pro rozhodnutí ve věci zásadní. Při posouzení těchto námitek tak nelze ani v tomto případě přisvědčit tvrzením stěžovatelky o porušení jejích základních práv.

Závěrem Ústavní soud proto konstatuje, že neshledal žádný důvod ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí.

Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť jde o návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 722/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies