III. ÚS 2348/15

12. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. Č., zastoupeného Mgr. Františkem Nesvadbou, advokátem, AK se sídlem v Ústí nad Labem, Hrnčířská 55/14, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 6. 5. 2015 č. j. 3 Tdo 482/2015-22, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 10. 2014 č. j. 6 To 390/2014-348 a proti rozsudku Okresního soudu v Děčíně ze dne 27. 5. 2014 č. j. 24 T 320/2011-324, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Děčíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

V ústavní stížnosti doručené Ústavnímu soudu dne 3. 8. 2015 a doplněné podáními doručenými Ústavnímu soudu dne 11. 8. 2015 a dne 26. 10. 2015, M. Č. (dále jen "obviněný" případně "stěžovatel") navrhl, aby Ústavní soud nálezem zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí vydaná v jeho trestní věci vedené u Okresního soudu v Děčíně pod sp. zn. 24 T 320/2011.

II.

Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti.

Dne 27. 5. 2014 rozsudkem č. j. 24 T 320/2011-324 Okresní soud v Děčíně (dále jen "nalézací soud") obviněného uznal vinným pokusem přečinu neposkytnutí pomoci řidičem dopravního prostředku podle § 21 odst. 1 tr. zákoníku, a odsoudil podle § 151 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, jehož výkon podle § 81 odst. 1, § 82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání dvaceti dvou měsíců. Současně obviněnému podle § 73 odst. 1, odst. 3 tr. zákoníku uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel v trvání třiceti měsíců. Podle § 229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.

Dne 8. 10. 2014 usnesením č. j. 6 To 390/2014-348 Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "odvolací soud") k odvolání obviněného rozsudek nalézacího soudu ze dne 27. 5. 2014 č. j. 24 T 320/2011-324 zamítl. Odvolací soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku, jakož i správnost postupu řízení, které jeho vydání předcházelo, a konstatoval, že v řízení předcházejícím vydání napadeného rozsudku byla dodržena všechna příslušná procesní ustanovení trestního řádu, a to nejen ta, jimiž je zabezpečeno uplatnění práva obviněného na obhajobu, ale i ta, která ukládají soudu povinnost zjistit skutkový stav, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro rozhodnutí. Nalézací soud nikterak nepochybil, pokud za základ svých skutkových zjištění považoval především výpovědi svědka utajeného podle § 55 odst. 2 tr. ř. Petra Nováka, jehož výpovědi korespondují s výpovědí svědkyně Jany Matuškové. Zcela důvodně nalézací soud při svých závěrech o vině obviněného vycházel i ze svědecké výpovědi Anity Heidové, a do kontextu konstatovaných důkazů zapadají i svědecká výpověď Jana Matyáše Debären, a dále výpisy o telekomunikačním provozu. Nalézací soud rovněž náležitě odůvodnil, z jakých důvodů nevycházel z výpovědi svědkyně Kláry Marie Debären (dnes Č.).

Dne 6. 5. 2015 usnesením č. j. 3 Tdo 482/2015-22 Nejvyšší soud České republiky (dále též jen "dovolací soud") dovolání obviněného proti usnesení odvolacího soudu ze dne 8. 10. 2014 č. j. 6 To 390/2014-348 odmítl. Dovolací soud dovolací námitky obviněného neshledal opodstatněnými a nad rámec dovolacího přezkumu zdůraznil, že obviněný byl spolehlivě usvědčen nikoli ojedinělým důkazem, ale řadou důkazů vzájemně se doplňujících, přičemž kontradiktornost při jejich provedení byla ve všech stadiích řízení zachována.

III.

V ústavní stížnosti stěžovatel vyjádřil přesvědčení, že "v řízení předcházejícím rozhodnutí Nejvyššího soudu došlo k zásadním pochybením, v důsledku kterých bylo porušeno právo stěžovatele na spravedlivý proces jakožto i právo na soudní ochranu." Stěžovatel popsal průběh přípravného řízení obecně, i v jeho věci, a uvedl, že v přípravném řízení se neúspěšně pokoušel navrhovat doplnění dokazování a hlavně brojil proti využití institutu utajovaného svědka, který byl dle jeho názoru v přípravném řízení a následně i v řízení před soudem, zneužit, a nebyly splněny podmínky pro jeho využití. V řízení svědčila řada svědků a i na výpovědích některých z těchto svědků byl postaven odsuzující rozsudek, přičemž tito svědci neprojevili jakoukoliv obavu z něho.

Stěžovatel poukázal na údajné rozpory ve výpovědích svědků v přípravném řízení, které dle jeho názoru přetrvávaly i u hlavního líčení, a namítl, že nebyly soudem akceptovány jeho důkazní návrhy. Byl přesvědčen, že za daného skutkového stavu nad ním vynesený rozsudek byl zcela nespravedlivý a že soud prakticky rezignoval na povinnost vyvrátit jeho obhajobu. Poukázal na přetrvávající "zásadní rozpory" a nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 1999 sp. zn. III. ÚS 210/98 (N 33/13 SbNU 241); vyjádřil přesvědčení, že byl ve stejné situaci, jako byl stěžovatel L.M. v řízení, jež bylo předmětem nálezu Ústavního soudu pod ze dne 9. 2. 2006 sp. zn. III ÚS 499/04 (N 36/40 SbNU 303).

IV.

Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

V.

Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou.

Podstatu ústavní stížnosti shledal Ústavní soud v tvrzení stěžovatele, že v řízení vedoucím k jeho odsouzení, a to zejména v řízení před nalézacím soudem a odvolacím soudem, byly porušeny požadavky spravedlivého procesu z hlediska dokazování a hodnocení důkazů.

Ústavní soud je toho názoru, že tvrzení obsažená v ústavní stížnosti jsou jen opakováním námitek stěžovatelem již uplatněných v rámci obhajoby prakticky od počátku trestního řízení, jimiž se zabývaly jak soud nalézací, tak soud odvolací, a to včetně námitek týkajících se využití institutu výslechu svědka při zatajení jeho totožnosti.

Pokud jde o výhrady stěžovatele k postupu a rozhodnutí nalézacího soudu, Ústavní soud připomíná, že takové výhrady zpravidla neakceptuje, neboť nedostatky v řízení před nalézacím soudem mohou být napraveny v průběhu odvolacího řízení. V projednávaném případě z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu je zřejmé, že stěžovatel své výhrady v odvolání uplatnil a odvolací soud se jimi dostatečně zabýval. Ústavní soud je proto shledal zjevně neopodstatněnými. Jinak řečeno, ústavní stížnost byla v této části jen opakováním argumentů stěžovatelem již uplatněných v řízení před nalézacím a odvolacím soudem, s nimiž se tyto soudy dostatečně vyrovnaly v podrobných odůvodněních svých rozhodnutí.

K polemice stěžovatele s právním posouzením skutkových okolností nalézacím soudem a odvolacím soudem, s nímž nesouhlasil, Ústavní soud připomíná, že hlava pátá Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), resp. čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (dále jen "Úmluva"), konkrétně nic neuvádí o tom, jak mají být posouzeny v řízení shromážděné důkazy a jak má být následně ta která věc soudy právně posouzena. Zakládají obecně "právo na spravedlivé projednání" věci, jehož obsahem však není, jak se stěžovatel mylně domnívá, právo na projednání věci v souladu s jeho právním názorem. Prověřování úplnosti důkazů, stejně jako správnosti jejich hodnocení ve smyslu § 2 odst. 5, 6 tr. řádu, je především povinností nalézacího soudu, a pro případ, že byl podán řádný opravný prostředek, tak i soudu odvolacího, k čemuž dle názoru Ústavního soudu v posuzované věci došlo.

Pojetí spravedlivého procesu zahrnuje mimo jiné právo na kontradiktorní řízení a princip rovnosti zbraní, dle nichž každá strana musí mít možnost předkládat důkazy k prokázání skutkového stavu svědčícího v její prospěch, a to v podmínkách, jež ji neuvádějí do zřetelně nevýhodné situace vzhledem k protistraně. Obecné soudy jsou povinny řádně a nezaujatě posoudit návrhy, argumenty a důkazy předložené stranami, a svá rozhodnutí dostatečně odůvodnit [srov. nález ze dne 4. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 113/02, N 109/27 SbNU 213 (217-218) a tam citovaná rozhodnutí], k čemuž v případě stěžovatele dle přesvědčení Ústavního soudu došlo, jak zřejmě plyne z odůvodnění soudních rozhodnutí.

K tvrzení o porušení práva na obhajobu zaručeného též článkem 6 odst. 3 písm. d) Úmluvy, dle něhož obviněný má právo vyslýchat nebo dát vyslýchat svědky proti sobě a dosáhnout předvolání a výslech svědků ve svůj prospěch za stejných podmínek, jako svědků proti sobě, Ústavní soud konstatuje, že byť institut výslechu svědka při zatajení jeho totožnosti právo obviněného na obhajobu skutečně omezuje, nemusí být nutně vždy v rozporu s Úmluvou či Listinou. Podmínkou zpravidla je, aby odsouzení nebylo výlučně ani v rozhodující míře založeno na anonymních výpovědích [srov. mimo jiné nález ze dne 3. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 481/04 (N 173/43 SbNU 3)], k čemuž dle přesvědčení Ústavního soudu v případě stěžovatele nedošlo, jak plyne z napadených rozsudků nalézacího a odvolacího soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3977/12 ze dne 5. 3. 2013, dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako stěžovatelem citovaný a výše již zmíněný nález ve věci sp. zn. III. ÚS 499/04). Ústavní soud tudíž nemá důvod pochybovat o správnosti výše již zmíněného závěru dovolacího soudu, dle něhož obviněný byl spolehlivě usvědčen nikoli ojedinělým důkazem, ale řadou důkazů vzájemně se doplňujících, přičemž kontradiktornost při jejich provedení byla ve všech stadiích řízení zachována.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 2348/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies