IV. ÚS 571/16

12. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Stanislava Pražana, t. č. ve Vazební věznici Olomouc, právně zastoupeného JUDr. Milošem Švrčkem, advokátem, se sídlem v Hodoníně, Masarykovo náměstí 18, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. ledna 2016 č. j. 6 To 105/2015-2635 a proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 23. listopadu 2015 sp. zn. 68 T 9/2015, za účasti Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, kterými mělo podle stěžovatele dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle článku 8 odst. 1, 2 a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle článku 36 odst. 1 Listiny.

II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že dne 15. července 2015 podal státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci ke Krajskému soudu v Brně, pobočka ve Zlíně (dále také "krajský soud"), obžalobu na stěžovatele (dále jen "obviněný") a jeho otce pro zvlášť závažný zločin zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby dle § 240 odst. 1, odst. 3 trestního zákoníku spáchaný ve spolupachatelství dle § 23 trestního zákoníku ve prospěch organizované zločinecké skupiny dle § 107 odst. 1 trestního zákoníku. Obviněný je od 2. prosince 2014 stíhán vazebně z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu.

Usnesením ze dne 23. listopadu 2015 č. j. 68 T 9/2015-2619 rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, podle § 72 odst. 1 trestního řádu o ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu (bod I.), o nepřijetí písemného slibu obviněného (bod II.), o nenahrazení vazby dohledem probačního úředníka (bod III.) a o nepřijetí záruky družky obviněného (bod IV.).

Proti usnesení krajského soudu podal obviněný stížnost, o níž rozhodl Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. ledna 2016 č. j. 6 To 105/2015-2635. Ten podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu stížnost obviněného zamítl.

III.
Stěžovatel má za to, že obecné soudy porušily jeho základní práva, neboť nebyly splněny zákonné předpoklady pro trvání vazebního stíhání a nebylo přihlédnuto k dosavadní délce vazby, která v době podání ústavní stížnosti měla trvat již 15 měsíců.

Podle stěžovatele nejsou naplněny důvody vazby útěkové, ani předstižné. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, podle které hrozba vysokým trestem sama o sobě není dostačující pro naplnění útěkového vazebního důvodu. Obecné soudy měly podle něj hodnotit také další faktory, které na svoji podporu uváděl, zejména pak jeho vyživovací povinnost k družce, s níž má dvě děti, jakož i skutečnost, že soudu opakovaně nabízel příslib zaměstnání, cestovní doklady i dohled probačního úředníka. Obecné soudy podle stěžovatele nevyložily zřetelně a přezkoumatelným způsobem důvody svědčící pro jeho omezení svobody. Nerespektovaly navíc zásadu presumpce neviny, pokud riziko hrozby útěku dovodily z charakteru stíhané trestné činnosti. Pochybily také, když bez jakýchkoliv důkazů přijaly závěr, že stěžovatel v zahraničí disponuje většími finančními prostředky a nic mu proto nebrání i s rodinou vycestovat z ČR. Ani závěr o naplnění podmínek předstižné vazby není podle stěžovatele nijak zdůvodněn. Skutek, pro který je stěžovatel stíhán, byl ukončen v roce 2011, neexistují přitom poznatky o tom, že by stěžovatel i po tomto datu v trestné činnosti pokračoval.

Stížnostní soud podle stěžovatele nijak neobjasnil, z jakých skutečností a poznatků nadále vyvozuje trvání vazebních důvodů, pouze převzal závěry prvostupňového soudu a odkázal na obsah spisu. Stěžovatel se domnívá, že takto obecné a povšechné rozhodnutí není v souladu s ústavním pořádkem.

IV.
V souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení. Oba jmenované soudy ve svém vyjádření pouze odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí.

Jelikož vyjádření účastníků neobsahovala žádné nové skutečnosti nebo důkazy, Ústavní soud nepovažoval za nutné posílat je stěžovateli k eventuální replice.

V.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).

Ve své judikatuře se Ústavní soud již mnohokrát vyjádřil k povaze vazby, která patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (např. usnesení ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04, nález ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření vedoucí k omezení osobní svobody, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody.

Posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. V tomto smyslu musejí obecné soudy zkoumat jednak existenci tzv. důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, vyjádřeného v dovětku § 67 trestního řádu, a zároveň také naplnění jednoho či vícero vazebních důvodů uvedených pod písm. a), b) a c) citovaného ustanovení. Při posouzení důvodnosti dalšího trvání vazby musí obecné soudy vzít v úvahu rovněž faktor plynutí času. Důvodnost dlouhotrvající vazby je nevyhnutelné posuzovat ve světle doktríny zesílených důvodů, podle které se plynutím času oslabuje význam těchto okolností, a je proto zapotřebí ospravedlnit delší trvání vazby dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jinými opatřením podle trestního řádu (viz např. nález ze dne 4. května 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15). Každé rozhodování o vazbě je přitom vedeno v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze pouze odhadovat (viz např. usnesení ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07, usnesení ze dne 23. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16). Do rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (článek 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (viz např. nález ze dne 4. května 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15).

V projednávaném případě stěžovatel namítá, že k omezení jeho svobody došlo v rozporu se zákonem, neboť nebyly naplněny důvody vazby útěkové, ani předstižné. Jak Ústavní soud již v minulosti konstatoval, útěkovou vazbu ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu lze použít pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný uprchne, nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku (viz nález ze dne 28. července 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14). Hrozba vysokého trestu přitom sama o sobě ke zdůvodnění útěkové vazby nestačí, musí k ní přistoupit konkrétní a odůvodněná obava, že obviněný uprchne, a to s ohledem na osobní situaci a poměry pachatele, dosavadní zkušenosti s ním atd. (např. nález ze dne 7. června 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07). Uvalení vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu musí být zdůvodněno konkrétními skutečnostmi podloženou hrozbou z opakování trestné činnosti, pro niž je obviněný stíhán, z dokonání trestného činu, o který se pokusil, či z vykonání trestného činu, který připravoval nebo kterým hrozil. Nebezpečí opakování trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, musí být aktuální, přičemž obviněný musí být vůbec schopen (způsobilý) takovou trestnou činnost opakovat (viz nález ze dne 18. března 2014 sp. zn. I. ÚS 3109/13).

Z obsahu předmětných soudních rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že obecné soudy rozhodnutí o nutnosti omezení svobody stěžovatele založily na zákonných vazebních důvodech ve smyslu § 67 písm. a) a c) trestního řádu, náležitě popsaly skutečnosti dokládající závěr o existenci těchto důvodů a vypořádaly se také s otázkou délky trvání vazby a jejího vlivu na trvání vazebních důvodů.

Vazbu útěkovou obecné soudy zdůvodnily nejen tím, že je stěžovatel reálně ohrožen vysokým trestem, ale také závažností trestné činnosti a celkovou výší způsobené škody. Jak konstatoval stížnostní soud, stěžovatel je stíhán pro čin, jehož následkem měla vzniknout škoda na neodvedené dani, která byla obžalobou vyčíslena v rozsahu cca 350 mil. Kč. Jelikož se orgánům činným v trestním řízení nepodařilo tyto prostředky zajistit, existuje obava, že by je stěžovatel mohl použít k tomu, aby opustil místo pobytu a skrýval se před probíhajícím trestním řízením či hrozícím trestem. Podle Ústavního soudu tedy obecné soudy zcela adekvátně a přezkoumatelně zdůvodnily svůj závěr o naplnění vazebního důvodu podle § 67 písm. a) trestního řádu, přičemž vysvětlily, proč stěžovatelem uváděné skutečnosti týkající se jeho rodinných poměrů ani jím předkládané záruky nelze považovat za dostatečné. Za porušení principu presumpce neviny přitom nelze považovat, pokud tento závěr vyvodily také z povahy stíhané trestné činnosti a z následku, který měl být podle dosavadních výsledků dokazování touto činností způsoben.

Naplnění důvodu vazby předstižné obecné soudy rovněž náležitě zdůvodnily a Ústavní soud nemá důvod jejich závěry jakkoliv rozporovat. Soudy přitom poukázaly zejména na skutečnost, že stěžovatel je trestně stíhán pro sofistikovanou a propracovanou trestnou činnost, které se měl společně se svým otcem dopouštět po dobu několika let a která navazuje na trestnou činnost dalších pachatelů. Z toho soudy dovodily obavu, že by obviněný po případném propuštění měl snahu v této činnosti pokračovat, nebo ji opakovat.

Ústavní soud má za to, že obecné soudy zcela dostatečným a přesvědčivým způsobem vyložily nutnost omezení svobody stěžovatele formou vazebního stíhání. Zohlednily přitom i skutečnost, že toto omezení trvalo v době jejich rozhodování již více než rok. Ústavní soud považuje i s ohledem na doktrínu zesilování vazebních důvodů jejich rozhodnutí za ústavně konformní.

Z výše uvedených důvodů dospěl Ústavní soudu k závěru, že napadenými rozhodnutími nebylo zasaženo do základních práv stěžovatele. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 571/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies