III. ÚS 3485/15

12. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 12. dubna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. D., právně zastoupeného JUDr. Jiřím Svozilem, advokátem, se sídlem ve Zlíně, třída T. Bati 180, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 22. července 2015 č. j. 8 Tdo 757/2015-15, usnesení Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, ze dne 20. ledna 2015 č. j. 6 To 389/2014-143 a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. listopadu 2014 č. j. 34 T 117/2014-120, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Krajského soudu v Brně, pobočka ve Zlíně, a Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal kasace shora uvedených rozhodnutí trestních soudů, kterými mělo podle jeho názoru dojít k porušení článku 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Konkrétně stěžovatel namítá, že ze strany obecných soudů došlo k porušení principu nullum crimen sine lege, jakož i k porušení principu subsidiarity trestní represe.

II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že stěžovatel (dále také "obviněný") byl rozsudkem Okresního soudu ve Zlíně ze dne 4. listopadu 2014 č. j. 34 T 117/2014-120 uznán vinným přečinem nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) trestního zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku.

Přečinu nebezpečného pronásledování se měl obviněný dopustit stručně řečeno tím, že v době od května 2013 do dubna 2014 poškozené (své sousedce) vyhrožoval tím, že jí ublíží na zdraví, že ji vystěhuje, že ji i jejího syna zničí, neustále ji sledoval, běžně používal její zahradu před hlavním vchodem i její vybavení, přemisťoval její věci, prohlížel její spodní prádlo na přenosném sušáku a komentoval to urážlivými výroky se sexuálním podtextem, dělal jí neslušné sexuální návrhy, označoval ji vulgárními výrazy, a to i před jejím synem, ve večerních hodinách bouchal na její stěnu, obcházel kolem jejích oken a sledoval ji, o víkendu ji budil časně zrána pronikavým pískáním vysokofrekvenčního přístroje, přičemž tímto vším docílil toho, že se poškozená začala bát o své i synovo zdraví a život. Ke spáchání přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání mělo dojít tím, že obviněný poté, co mu bylo doručeno usnesení Okresního soudu ve Zlíně ze dne 30. dubna 2014 č. j. 44 Nc 801/2014-22, v němž mu byla uložena povinnost nevstupovat na pozemek č. 981/33, zdržet se jakéhokoliv setkávání s poškozenou a jejím synem a také se zdržet nežádoucího sledování a obtěžování poškozené a jejího syna, dne 30. dubna 2014 ve večerních hodinách bušil asi 20 min do jejich společné zdi, sprostě řval a nadával poškozené, ráno dne 1. května 2014 kolem 07:00 hod. začal znovu mlátit do stěny její ložnice a znovu pouštěl až do 08:30 hod. vysokofrekvenční nepříjemný pískot; následně asi v 10:30 hod. obžalovaný otevřel branku oplocení, které rozděluje jejich pozemky, a začal na poškozenou křičet, vulgárně jí nadávat a vyhrožovat jí.

Za uvedené trestné činy byl obviněný odsouzen podle § 337 odst. 2 trestního zákoníku a § 43 odst. 1 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 5 měsíců, jehož výkon mu byl podle § 84 odst. 1 trestního zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání 24 měsíců za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Podle § 85 odst. 2 trestního zákoníku byla obviněnému uložena přiměřená povinnost, aby podle svých sil odčinil poškozené nemajetkovou újmu, kterou trestným činem způsobil, a aby se zdržel neoprávněných zásahů do práv a právem chráněných zájmů poškozené. Podle § 228 odst. 1 trestního řádu byla obviněnému uložena povinnost poškozené nahradit způsobenou škodu ve výši 42.000,- Kč; se zbytkem nároku na náhradu škody byla obviněná odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních.

Proti rozhodnutí prvostupňového soudu podal obviněný odvolání, o němž rozhodl Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně, usnesením ze dne 20. ledna 2015 č. j. 6 To 389/2014-143 tak, že odvolání podle § 256 trestního řádu zamítl.

O dovolání obviněného rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. července 2015 č. j. 8 Tdo 757/2015-15 tak, že podle § 265k odst. 1, 2 trestního řádu zrušil rozhodnutí odvolacího i nalézacího soudu v celém výroku o náhradě škody, jakož i další rozhodnutí na zrušenou část rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle § 265m odst. 2 trestního řádu s přiměřeným použitím ustanovení § 265 trestního řádu dovolací soud znovu rozhodl tak, že poškozenou odkázal s nárokem na náhradu nemajetkové újmy na řízení ve věcech občanskoprávních. Dovolání obviněného směřující proti výroku o vině shledal soud jako neopodstatněné.

III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se obecné soudy dopustily nesprávného právního posouzení skutku, pokud jeho jednání kvalifikovaly jako přečin nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), d) trestního zákoníku. Znaky skutkové podstaty tohoto trestného činu podle stěžovatele nebyly naplněny především proto, že jeho jednání nebylo podle něj způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o život či zdraví. Obecné soudy podle něj pochybily, když neprovedly jím navrhovanou výpověď Bedřicha Baroše a při hodnocení učiněných svědeckých výpovědí stranily poškozené.

V ústavní stížnosti stěžovatel zdůrazňuje, že šlo o pouhý sousedský spor vyvolaný nedorozuměním ohledně jeho připojení na motorovou zásuvku poškozené, který však stěžovatel považuje za uzavřený. Dosud trvající spor mezi ním a poškozenou spočívá v tom, že poškozená znepřístupnila plotovou branku mezi pozemkem obklopujícím čtyřdomek, v němž bydlí stěžovatel a poškozená, a ulicí, čímž stěžovateli znemožnila doručování pošty a odvoz domovního odpadu. Poškozená oplocení pozemku provedla načerno bez stavebního povolení, aniž by měla s jeho vlastníkem (městem Zlín) uzavřenu dohodu o užívání části pozemku. Jednání stěžovatele tedy lze podle jeho názoru subsumovat pod občanskoprávní úpravu uvedenou v § 1013 občanského zákoníku, tj. obtěžování hlukem, popř. pod tzv. naschvály, které upravuje zákon o přestupcích. Vzniklá situace měla být podle stěžovatele řešena občanskoprávní cestou za zachování zásady subsidiarity trestní represe.

IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ve smyslu článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava) je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti. Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů, a není proto oprávněn přezkoumávat jejich právní či skutkové závěry, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. V řízení o ústavních stížnostech (ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu) se Ústavní soud omezuje na posouzení, zda rozhodnutími orgánů veřejné moci nebo postupem předcházejícím jejich vydání nebyla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody. Pouze v takovém případě by byl Ústavní soud oprávněn využít své kasační pravomoci a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů.

V podané ústavní stížnosti stěžovatel brojí proti právním, ale i skutkovým závěrům, které obecné soudy přijaly v jeho trestní věci. Svou argumentací pouze opakuje námitky, s nimiž se dostatečně vypořádaly trestní soudy v odůvodnění svých rozhodnutí, čímž Ústavní soud staví do pozice další soudní instance, která mu však, jak bylo výše uvedeno, nenáleží.

Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své judikatuře opakovaně vymezil podmínky kladené na důkazní postup obecných soudů v trestním řízení z hlediska naplnění postulátů spravedlivého procesu dle článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 odst. 1 Úmluvy. Podle této judikatury mají orgány činné v trestním řízení při dokazování v trestním řízení povinnost postupovat dle zásady oficiality a zásady vyhledávací a za respektování zásady presumpce neviny (viz článek 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2, odst. 4 a odst. 5 trestního řádu). Jejich povinností je hodnotit shromážděné důkazy podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu (§ 2 odst. 6 trestního řádu). Důkazní postup jsou povinny detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene musí být náležitě zdůvodněn (viz např. nález ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08; všechna citovaná rozhodnutí jsou dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/). Skutková zjištění soudů navíc nesmějí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).

Ústavní soud konstatuje, že v projednávané věci obecné soudy výše uvedené podmínky beze zbytku naplnily. Své skutkové závěry zcela logicky a přesvědčivě odůvodnily, přičemž je opřely nejen o výpověď poškozené, ale také o další svědecké výpovědi, ať už otce poškozené či její kamarádky, nebo sousedů poškozené a obviněného. Ústavní soud neshledává žádný rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, které přijal nalézací soud a které byly akceptovány také soudy vyšších stupňů. Za ústavněprávně relevantní vadu Ústavní soud rovněž nepovažuje, pokud obecné soudy odmítly provést stěžovatelem navrhovaný důkaz výpovědí svědka Bedřicha Baroše. Odvolací soud totiž řádně zdůvodnil, proč by tento důkaz navržený stěžovatelem v průběhu odvolacího řízení nemohl zvrátit závěry soudu prvního stupně a proč je tedy nadbytečný.

Obecné soudy rovněž náležitě zdůvodnily své právní závěry stran naplnění znaků skutkové podstaty obou shora označených trestných činů. V tomto smyslu se vypořádaly také s tím, proč bylo podle jejich názoru jednání stěžovatele způsobilé vzbudit v poškozené důvodnou obavu o její život nebo zdraví, což bylo dostatečně objasněno především v odůvodnění rozhodnutí soudu nalézacího a dovolacího.

Dožaduje-li se stěžovatel uplatnění principu subsidiarity trestní represe, Ústavní soud v souladu se svou předchozí rozhodovací praxí podotýká, že tuto zásadu nelze chápat tak, že trestní odpovědnost je vyloučena vždy, kdy existuje paralelně nějaký jiný druh odpovědnosti za protiprávní jednání, např. odpovědnost občanskoprávní, pracovněprávní nebo jiná. Není tedy vyloučeno, aby došlo k uplatnění trestní represe spolu s jiným druhem odpovědnosti nebo pouze k vyvození odpovědnosti trestní. Trestní odpovědnost je vyloučena pouze v situacích, kdy uplatněním jiného druhu odpovědnosti lze dosáhnout splnění všech funkcí vyvození odpovědnosti, tj. splnění cíle reparačního a preventivního, a přitom funkce represivní není v daném případě nezbytná (např. usnesení ze dne 23. 10. 2014 sp. zn. I. ÚS 1548/14). V posuzovaném případě obecné soudy neshledaly podmínky pro nahrazení funkce trestní odpovědnosti pouze odpovědností občanskoprávní, což v odůvodnění svých rozhodnutí zcela přesvědčivě odůvodnily. Ústavní soud neshledal důvod, proč by se měl od jejich závěrů odchýlit.

Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy v projednávané trestní věci postupovaly v souladu s požadavky spravedlivého procesu ve smyslu hlavy páté Listiny, včetně ústavního příkazu nullum crimen sine lege.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost odmítl, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3485/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies