IV. ÚS 764/16

12. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Arthro Biotherapy s. r. o., se sídlem Tyršova 1832/9, Ostrava, zastoupené JUDr. Milanem Vašíčkem, advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 8. 2015 č. j. 22 A 9/2015-52 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2016 č. j. 3 As 192/2015-47, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, která byla doplněna podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 11. 4. 2016, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti v záhlaví označenému rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě, jakož i zrušení těchto rozhodnutí. Stěžovatelka tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 10 odst. 1 a 3, čl. 36 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 2 odst. 3 a 4 Ústavy a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu správních soudů, které jí odmítly poskytnout soudní ochranu před nezákonným zásahem ze strany Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, spočívajícího v zahájení a provádění kontroly podle zákona č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (dále jen "zákon o zdravotních službách").

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka je nestátním zdravotnickým zařízením využívajícím při léčbě osteoartrózy autologní buňky stromální vaskulární frakce získané z tukové tkáně (dále jen "buněčný přípravek"). Na základě podnětu Ministerstva zdravotnictví ze dne 31. 7. 2014 zahájil Krajský úřad Moravskoslezského (dále jen "vedlejší účastník") u stěžovatelky dne 23. 10. 2014 kontrolu týkající se dodržování povinností vyplývajících ze zákona o zdravotních službách. Následně dne 27. 11. 2014 vedlejší účastník stěžovatelku vyzval k umožnění nahlížení do zdravotnické dokumentace vedené celkem o 402 pacientech ošetřených postupem aplikace buněčného přípravku v období od 1. 4. 2013 do 30. 9. 2014. Žalobou podanou u Krajského soudu v Ostravě se stěžovatelka domáhala ochrany před výzvou vedlejšího účastníka, neboť v ní spatřovala nezákonný zásah. V rozšíření žaloby, spojeném s návrhem na vydání předběžného opatření, stěžovatelka rozšířila žalobu i na sdělení vedlejšího účastníka ze dne 17. 2. 2015, kterým stěžovatelku upozornil, že zákon č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), přerušení kontroly neumožňuje, a opětovně stěžovatelku vyzval ke zpřístupnění požadované zdravotnické dokumentace. Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím žalobu stěžovatelky zamítl. Nejvyšší správní soud nejprve usnesením ze dne 15. 10. 2015 č. j. 3 As 192/2015-34 odmítl návrh stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti a následně v záhlaví označeným rozhodnutím zamítl kasační stížnost stěžovatelky.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.

Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správních soudů a nezbývá mu než zdůraznit, že soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž jim poskytl oporu pro skutkové a právní závěry na jeho základě přijaté. Správní soudy přesvědčivě posoudily stěžejní otázky. Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci, v níž oba správní soudy věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a cíle uvedené právní úpravy. V napadených rozhodnutích se podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro provádění kontroly poskytování zdravotních služeb a nahlížení do zdravotnické dokumentace. Jak Krajský soud v Ostravě, tak následně i Nejvyšší správní soud svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily, když dospěly k závěru, že vedlejší účastník byl věcně příslušný k provádění kontroly týkající se dodržování povinností vyplývajících ze zákona o zdravotních službách a byl také oprávněn k nahlížení do zdravotnické dokumentace. Zvláště podrobně a s odkazy na předchozí soudní judikaturu (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 106/2014-25 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 9 As 8/2008-80; vše dostupné na http://www.nssoud.cz) se Nejvyšší správní soud zejména zabýval překrýváním kontrolních kompetencí, podmínkami nahlížení do zdravotnické dokumentace podle zákona o zdravotních službách a zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů. Oba správní soudy postupovaly v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně, srozumitelně a úplně odůvodnily.

Stěžovatelka také namítá, že došlo k porušení práva na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. Uvádí, že přípisem Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2015 č. j. 3 As 192/2015-19, označeným jako "Informace o probíhajícím řízení", byla poučena o složení 3. senátu, který měl o věci rozhodovat (JUDr. Jaroslav Vlašín, Mgr. Radovan Havelec a JUDr. Jan Viklický) s tím, že v případě dlouhodobé nepřítomnosti některého z členů 3. senátu by tento senát byl doplněn soudci 4. senátu (JUDr. Dagmarou Nygrínovou, JUDr. Jiřím Pallou nebo Mgr. Alešem Roztočilem). O návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, stejně jako o vlastní kasační stížnosti však rozhodoval 3. senát v jiném složení (v prvém případě šlo o soudce Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Milana Podhrázkého a JUDr. Jana Viklického a ve druhém o soudce Mgr. Radovana Havelce, JUDr. Pavla Molka a JUDr. Jaroslava Vlašína), o kterém nebyla stěžovatelka předem informována.

Ústavní soud však porušení práva na zákonného soudce vzhledem ke konkrétním okolnostem případu neshledal. Předně je třeba uvést, že tzv. akceptační dopis je určitým nadstandardem, který souvisí s možností soudu rozhodnout bez nařízení ústního jednání, není však povinností, jejíž splnění by zákon bezpodmínečně vyžadoval (sp. zn. III. ÚS 1570/13). Porušení práva na zákonného soudce spočívá v rozhodování věci soudem, jehož složení zejména není předem známo, popř. není v souladu s požadavky zákona, nikoli v tom, že soud, jehož složení nebylo zpochybněno, rozhodl v jiném složení, než bylo uvedeno v akceptačním dopise. V řadě svých rozhodnutí (např. sp. zn. III. ÚS 232/95, III. ÚS 230/96, III. ÚS 200/98 nebo III. ÚS 293/98) vyslovil zdejší soud názor, že součástí základního práva na zákonného soudce je i zásada přidělování soudní agendy a určení složení senátů na základě pravidel obsažených v rozvrhu práce soudů. Mezi požadavky, jež vyplývají pro rozvrh práce z čl. 38 odst. 1 Listiny, patří dále předvídatelnost a transparentnost obsazení soudu včetně zastupování ve vztahu k účastníkům řízení. Pokud příslušný senát stanovený rozvrhem práce soudu projedná a rozhodne věc v jiném než určeném složení, může se tak stát pouze tehdy, jestliže je absence rozvrhem práce soudu určených soudců důvodná. Za takovou je třeba považovat zejména vyloučení soudce z důvodu podjatosti a jeho odůvodněnou nepřítomnost (v důsledku nemoci, dovolené, pracovní cesty apod.). Zastoupení soudců se stejně jako složení senátů musí řídit předem stanovenými pravidly určenými rozvrhem práce (sp. zn. III. ÚS 29/01).

Ústavní soud ověřil nahlédnutím do rozvrhu práce Nejvyššího správního soudu platného pro roky 2015 a 2016 (dostupný na http://www.nssoud.cz), že složení senátu, který rozhodoval o návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku kasační stížnosti, stejně jako o vlastní kasační stížnosti, bylo v souladu s rozvrhem práce platným na rok 2015, resp. na rok 2016. Soudce JUDr. Milan Podhrázký byl podle rozvrhu práce na rok 2015 dočasně přidělený do 3. senátu od 1. 10. do 31. 12. 2015 a soudce JUDr. Pavel Molek byl podle rozvrhu práce na rok 2016 pracovně zařazen do 3. senátu od 1. 1. 2016 do 31. 3. 2016. Navíc, jak vyplývá z přípisu Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 9. 2015, stěžovatelka byla informována o tom, že o změnách rozvrhu práce jsou aktuálně podávány informace na webových stránkách Nejvyššího správního soudu. Zároveň byla stěžovatelka vyrozuměna, že pokud bude senát doplněn jiným soudcem nebo vznikne-li důvod podjatosti až v průběhu řízení, počítá se lhůta pro uplatnění námitky podjatosti od okamžiku, kdy účastník řízení důvod podjatosti zjistí.

Ústavní soud neshledal ani porušení práv na ochranu soukromí zakotvených v čl. 10 odst. 1 a 3 Listiny, neboť v řízení před správními soudy bylo dostatečně prokázáno, že v daném případě šlo ze strany vedlejšího účastníka o oprávněnou kontrolu poskytování zdravotních služeb a o oprávněné nahlížení do zdravotní dokumentace a nemohlo tedy jít o neoprávněné shromažďování, zveřejňování nebo jiné zneužívání údajů o pacientech. Ústavní soud doplňuje, že nález sp. zn. II. ÚS 2499/14, na který odkazuje stěžovatelka, na nyní projednávaný případ nedopadá, neboť se týká poskytování zdravotní dokumentace pro účely trestního řízení.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal důvody ke kasaci napadených rozhodnutí. Pro úplnost připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016


JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 764/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies