IV. ÚS 915/16

12. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Remedies, s. r. o., Kupeckého 3, Bratislava, Slovenská republika, zastoupené Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 12. 2015 č. j. 29 ICdo 85/2015-109, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatelka se s odvoláním na porušení svých základních práv ve smyslu čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu.

Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 a § 243f odst. 2 o. s. ř. odmítl dovolání stěžovatelky proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 5. 2015 č. j. 22 ICm 2826/2013, 13 VSOL 38/2015-80 (KSOS 22 INS 23022/2012), neboť dovolání neobsahovalo vymezení, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. § 241a odst. 2 o. s. ř.) a v dovolacím řízení pro tuto vadu proto nebylo možné pokračovat.

Nejvyšší soud zdůraznil, že požadavek, aby dovolatel (stěžovatelka) v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části). Stěžovatelka k předpokladům přípustnosti pouze uvedla, že "napadený rozsudek je stižen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, tedy, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak". Má-li být dovolání přípustné proto, že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak, jde o způsobilé vymezení přípustnosti dovolání, jen je-li z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má podle mínění dovolatele dovolací soud odchýlit. Nejvyšší soud poukázal nejen na vlastní judikaturu (srov. např. usnesení sp. zn. 29 NSČR 55/2013, 29 Cdo 2488/2013 a 29 Cdo 2733/2013), ale také na judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/2013 nebo IV. ÚS 266/14 a v něm citovanou judikaturu). Uvedeným požadavkům na vymezení předpokladů přípustnosti dovolání stěžovatelka v dovolání v projednávané věci nedostála.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti po shrnutí skutkových okolností zdůraznila, že podstata její argumentace spočívá v tom, že dovolací soud nepostupoval z hlediska ústavního práva správně, pokud bylo napadené usnesení o odmítnutí dovolání vydáno předsedou senátu. Stěžovatelka v dovolání uvedla, že splnila požadavky stanovené v § 237 o. s. ř. a dostatečně vymezila předpoklady přípustnosti dovolání. Nejvyšší soud však opomenul konkrétní vymezení předpokladu přípustnosti dovolání a místo meritorního posouzení věci se pouze formalisticky omezil na strohé a realitě neodpovídající konstatování, že stěžovatelka nedostatečně vymezila, který z důvodů přípustnosti dovolání má za naplněný.

Dosavadní průběh řízení, obsah soudního insolvenčního spisu, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovatelce i Ústavnímu soudu dostatečně známy.

Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí, soudního insolvenčního spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí. Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že ústavní stížnost v podstatě představuje polemiku se závěrem Nejvyššího soudu, který se opírá o judikaturu vlastní i Ústavního soudu. V této souvislosti musí Ústavní soud připomenout, že postup Nejvyššího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi, nejedná se o rozhodnutí, které by bylo založeno na formalistickém a již vůbec ne na realitě neodpovídajícím konstatování. Z dovolání je totiž jasně patrné, že stěžovatelka pod bodem 4. uvádí výše citovanou formulaci, že rozsudek odvolacího soudu "je stižen vadou spočívající v nesprávném právním posouzení, tedy, že vyřešená právní otázka má být dovolacím soudem posouzena jinak" a následně v bodě 5. pouze konstatuje, že (stručně vyjádřeno) má na rozdíl od odvolacího soudu za to, že lhůta k podání žaloby o určení pravosti a pořadí popřené pohledávky je lhůtou procesněprávní, zatímco odvolací soud v odůvodnění (dovoláním) napadeného rozsudku vyjádřil názor opačný. Ústavní soud se proto nedomnívá, že by dovolání bylo odmítnuto pouze proto, že stěžovatelka neuvedla předpoklad přípustnosti dovolání přesně slovy zákona nebo neodkázala na konkrétní ustanovení o. s. ř., neboť z judikatury dovolacího soudu (a konečně také z níže uvedené judikatury Ústavního soudu) jednoznačně vyplývá, že stěžovatelka má povinnost konstatovat, v čem (s ohledem na § 237 - 238a o. s. ř.) spatřuje přípustnost dovolání, a to i vlastními slovy. To však žádným způsobem neučinila, neboť v tomto směru pouze pod bodem 5. dovolání sdělila, že má názor odlišný od odvolacího soudu. Kromě toho pod bodem 3. Stěžovatelka uvedla, že "své dovolání ještě doplní o podrobnější odůvodnění"; jak Ústavní soud z obsahu spisu zjistil, k tomu však nedošlo.

Ústavní soud proto vůči této části stěžovatelčiny argumentace konstatuje, že k tomu, aby dovolání nevykazovalo vady, je třeba, aby kromě jiného obsahovalo nejen vylíčení dovolacího důvodu, ale i vymezení toho, v čem stěžovatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (srov. ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř.). Stěžovatelku tak stíhala nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jejího názoru vyřešena jinak, čímž by se založila přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, že by vyložila, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak. Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na závěru, že stěžovatelčino dovolání trpí absencí identifikace právní otázky, jejíž odlišné řešení mělo založit přípustnost dovolání. Jestliže dovolání tuto náležitost postrádalo, stěží jej bylo možno vykládat podle jeho obsahu (ustanovení § 41 odst. 2 o. s. ř.). O těchto podmínkách a nárocích na podávaná dovolání se vyjadřuje dostatečně známá judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14, IV. ÚS 789/14, III. ÚS 3189/13, II. ÚS 3625/13, I. ÚS 3524/13, I. ÚS 3445/13, III. ÚS 695/14, II. ÚS 93/14, III. ÚS 99/14, 4 ÚS 266/14), od níž se ani v nyní projednávané věci nemá důvod odchylovat. Stěžovatelkou připomínaná judikatura Ústavního soudu (nálezy sp. zn. I. ÚS 3106/13 a I. ÚS 354/15) je judikaturou nepřípadnou, neboť v právě souzené věci se odvolací soud při řešení rozhodné otázky od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchyloval, ba naopak tuto respektoval a odkazoval na ni. Za výše připomenuté situace proto ani Nejvyšší soud neměl důvod, aby při posuzování stěžovatelčina dovolání postupoval vstřícněji k jejímu právu na soudní ochranu.

Ve vztahu k té části stěžovatelčiny argumentace, která zpochybňuje pravomoc předsedy senátu rozhodnout ve věci odmítnutí dovolání pro nesplnění předpokladů přípustnosti dovolání, Ústavní soud dovodil, že dovolací soud aplikoval adekvátní podústavní právo (konkrétně ustanovení § 243f odst. 2 o. s. ř.). Ústavní soud proto považuje postup a argumentaci dovolacího soudu i v této otázce za logický a jasný, a tedy i z ústavněprávního hlediska plně akceptovatelný.

Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016


JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 915/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies