IV. ÚS 1699/15

12. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti společnosti Heineken Česká republika, a. s. se sídlem Krušovice, U Pivovaru 1, zastoupené Mgr. Petrou Beaver, advokátkou se sídlem Praha, Pod Vilami č. 747/10, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015 č. j. 23 Cdo 3490/2014-135 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 17. 4. 2014, č. j. 69 Co 543/2013-103, ve znění opravného usnesení ze dne 17. 4. 2014 č. j. 69 Co 543/2013-111 a opravného usnesení ze dne 26. 5. 2014 č. j. 69 Co 543/2013-115, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhla zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 11 odst. 1 a 4 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Ústavní soud zjistil, že Okresní soud v Přerově rozsudkem ze dne 24. 6. 2013 č. j. 8 C 34/2013-68, ve znění usnesení ze dne 8. 10. 2013 č. j. 8 C 34/2013-91, zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 90 004,- Kč s příslušenstvím. Soud prvního stupně vycházel ze zjištění, že stěžovatelka jako věřitelka uzavřela dne 10. 2. 2002 s dlužníkem J. Š. smlouvu o půjčce na částku 100 000,- Kč na dobu pěti let splatnou nejpozději dne 31. 12. 2007. Smlouva obsahovala mj. dohodu o tom, že finanční prostředky budou použity výhradně na opravu provozovny dlužníka za účelem výhradního čepování piva stěžovatelky. Stěžovatelka smlouvu o půjčce ukončila písemnou výpovědí, kterou dlužník převzal dne 13. 8. 2004. V této výpovědi byl dlužník zároveň vyzván k plnění dluhu. Poskytnutá půjčka byla zajištěna ručitelským prohlášením ručitelky M. P., která se dne 10. 12. 2002 zavázala uhradit všechny finanční závazky dlužníka, pokud je nesplní sám dlužník, ačkoli k tomu byl věřitelem písemně vyzván. Dlužník J. Š. dne 11. 11. 2004 zemřel a stěžovatelka přihlásila do dědického řízení po zemřelém dlužníkovi svou pohledávku v celkové výši 1 483 221,- Kč, v níž byl zahrnut i nedoplatek ze smlouvy o půjčce. Dne 21. 6. 2007 bylo vydáno usnesení o nařízení likvidace dědictví po dlužníkovi. Usnesením Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 11. 2012 č. j. 11 D 1507/2004-630 byl výtěžek likvidaci rozvrhnut tak, že nestačil na uspokojení všech pohledávek, včetně pohledávky stěžovatelky.

Soud prvního stupně posoudil předmětný vztah založený smlouvou o půjčce podle § 657 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník") s ohledem na to, že ačkoli smlouva byla uzavřena mezi podnikateli, vybočovala z rámce podnikatelské činnosti stěžovatelky. Vzhledem k tomu, že hlavní závazkový vztah se řídí občanským zákoníkem, posoudil soud prvního stupně podle občanského zákoníku i otázku promlčení. Dospěl k závěru, že den rozhodný pro počátek promlčecí doby ve vztahu k ručiteli je den uplatnění pohledávky v dědickém řízení, tj. 22. 12. 2004. Tříletá promlčení doba vůči ručiteli proto uplynula dnem 23. 12. 2007. Pokud bylo právo u soudu uplatněno až 27. 12. 2012, došlo k tomu až po uplynutí promlčení doby. Soud prvního stupně konstatoval, že žalobu stěžovatelky bylo nutné zamítnout i tehdy, pokud by se vztah účastníků řídil obchodním zákoníkem. Podle názoru soudu se ze strany stěžovatelky, která několik let čekala na ukončení likvidace předluženého dědictví a nárok vůči ručitelce uplatnila až po 11 letech od ručitelského prohlášení, jednalo o postup v rozporu s poctivým obchodním stykem.

K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci ústavní stížností napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku bod bodem I, vyjma části, v níž se stěžovatelka domáhala zaplacení 10% úroku z prodlení z částky 90 004,- Kč (výrok pod bodem I); změnil výrok rozsudku soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení (výrok pod bodem II); rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok pod bodem III).

Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými závěry soudu prvního stupně, avšak nikoli s jeho právními závěry. S odkazem na § 261 odst. 1 obchodního zákoníku konstatoval, že v dané věci nebylo pochyb o tom, že oba účastníci smlouvy o půjčce byli podnikatelé, a přestože předmětem podnikání stěžovatelky nebylo půjčování peněz, z účelového určení použití zapůjčené částky na opravu pivnice, v níž se mělo čepovat výhradně pivo stěžovatelky, je zřejmé, že se smlouva týkala podnikatelské činnosti stěžovatelky i dlužníka. Vzhledem k tomu, že smlouva o půjčce není jako smluvní typ upravena v obchodním zákoníku, použijí se ve smyslu § 261 odst. 6 obchodního zákoníku pouze ta ustanovení občanského zákoníku daná pro tento smluvní typ a zbytek právního vztahu se řídí zákoníkem obchodním.

Vzhledem k tomu, že právní vztah z ručení je jako zajišťovací právní vztah svou podstatou závazkem akcesorickým, spjatým svou existencí s hlavním závazkem, zabýval se odvolací soud otázkou existence hlavního závazku vzniklého z titulu půjčky poté, co řízení o projednání dědictví po zemřelém dlužníkovi bylo pravomocně skončeno likvidací dědictví, zpeněžením všeho zůstavitelova majetku ve smyslu § 175u odst. 1 občanského soudního řádu usnesením soudu o rozvrhu výtěžku likvidace, které nabylo právní moci dne 2. 1. 2013. Odvolací soud dále vyšel z ustanovení § 311 odst. 1 obchodního zákoníku, podle kterého ručení zaniká zánikem závazku, který ručení zajišťuje. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení však ručení nezaniká, pokud závazek zanikl pro nemožnost plnění dlužníka a závazek je splnitelný ručitelem nebo pro zánik právnické osoby, která je dlužníkem. Vzhledem k tomu, že obchodní zákoník nemá obecné ustanovení o smrti dlužníka nebo věřitele a o jejích právních následcích, postupoval odvolací soud na základě § 1 odst. 2 obchodního zákoníku podle § 579 občanského zákoníku. Podle tohoto ustanovení smrtí dlužníka povinnost nezanikne, ledaže jejím obsahem bylo plnění, které mělo být provedeno osobně dlužníkem. Práva a povinnosti tedy nezanikají smrtí povinné osoby, nýbrž přecházejí na jejich právní nástupce - dědice. V případě předluženého dědictví, jak tomu bylo v daném případě, upravují postup při likvidaci dědictví ustanovení § 175p až § 175v občanského soudního řádu. Odvolací soud dospěl k závěru, že zánikem závazků v důsledku smrti dlužníka v dané věci došlo i k zániku závazků vůči němu akcesorickým, jak je uvedeno v § 311 odst. 1 obchodního zákoníku a potažmo i v § 175v odst. 4 občanského soudního řádu.

Nejvyšší soud napadeným rozsudkem dovolání stěžovatelky zamítl. Konstatoval, že odvolací soud správně posoudil podle § 261 odst. 1 obchodního zákoníku vztah z hlavního závazku založeného smlouvou o půjčce jako obchodněprávní vztah, což pro ručitelský závazek znamená, že i jeho režim se řídí obchodním zákoníkem. Vzhledem k tomu, že úprava zajištění závazku ručením v ustanoveních § 303 až § 312 obchodního zákoníku představuje úpravu komplexní, nepoužije se občanskoprávní úprava ručení. Zánik ručitelského závazku současně se zánikem závazku zajištěného ručením vyplývá z vlastní akcesorické povahy ručení (zajištění není vázáno na osobu dlužníka, ale na zajišťovanou pohledávku) a tento právní závěr nelze zpochybnit. Dovolací soud se vyjádřil i k námitce stěžovatelky, že v posuzované věci byly naplněny podmínky výjimky z této zásady, kterou stanoví § 311 odst. 2 obchodního zákoníku, a sice že likvidace dědictví představuje nemožnost plnění na straně dlužníka a závazek je současně splnitelný ručitelkou. Uvedl k tomu, že nemožnost plnění se podle občanského i obchodního zákoníku nevztahuje k účastníkům závazkového vztahu, ale k obsahu závazku. V posuzované věci se tudíž nejedná o výjimku ze zániku ručení stanovenou v § 311 odst. 2 obchodního zákoníku.

Nejvyšší soud neshledal důvodnými ani námitky stěžovatelky, které vznesla proti aplikaci § 175v odst. 4 občanského soudního řádu (ve znění platném do 31. 12. 2013) odvolacím soudem. Podle tohoto ustanovení pravomocným skončením likvidace zaniknou proti dědicům neuspokojené pohledávky věřitelů a jejich zajištění. Z toho vyplývá, že závazky dlužníka z předmětné smlouvy o půjčce podle uvedeného ustanovení zanikly skončením likvidace, tj. dnem 5. 1. 2013, kdy nabylo právní moci usnesení Okresního soudu v Prostějově ze dne 20. 11. 2012 č. j. 11 D 1507/2004-630 o rozvrhu výtěžku likvidace dědictví. Ručitelský závazek ručitelky tak zanikl podle § 175v odst. 4 občanského soudního řádu k datu 5. 1. 2013. Na základě uvedených úvah dospěl dovolací soud k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je z hlediska uplatněných dovolacích důvodů správný a proto dovolání stěžovatelky zamítl.

II.
Stěžovatelka v ústavní stížnosti, která se obsahově a argumentačně do značné míry shoduje s jejím dovoláním, především polemizuje s výkladem § 175v občanského soudního řádu provedeným odvolacím i dovolacím soudem. Uvádí, že předmětem zpeněžení je pouze majetek zůstavitele, žádné závazky třetích osob nejsou předmětem tohoto řízení a to ani závazky náhradních dlužníků z titulu jejich zajištění. Z tohoto důvodu je, podle stěžovatelky, nutné vykládat § 175v odst. 4 občanského soudního řádu tak, že dovětek o zajištění se týká pouze takového zajištění, které je přímo spjato se zpeněžovaným majetkem zůstavitele a mohlo by mít vliv na postavení jeho dědiců. Formalistický výklad odvolacího a dovolacího soudu o zániku zajištění poskytnuté třetí osobu jde zcela proti smyslu likvidace dědictví, kterým je ochrana dědiců, nikoli třetích osob. Stěžovatelka dále odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015 č. j. 21 Cdo 919/2014-170 vydaný ve věci stěžovatelky, kdy dovolací soud při řešení totožné právní otázky rozhodl zcela opačným způsobem. Stěžovatelka uvádí, že je právnickou osobou, která je součástí nadnárodního koncernu pivovarnické skupiny Heineken. Tvrdí, že postup soudů v dané věci má za následek faktické vyvlastnění jejího majetku, neboť jejím oprávněným nárokům nebyla ze strany soudů poskytnuta řádné ochrana. Podle stěžovatelky došlo také k porušení práva na ochranu investic podle mezinárodních dohod.

III.
Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků řízení.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření zdůraznil, že tvrzení stěžovatele, že napadené rozhodnutí neodůvodnil, není pravdivé. Odkázal přitom na své rozhodnutí a konstatoval, že zajištění závazku má akcesorickou povahu ve vztahu k závazku hlavnímu, tedy pokud zanikne zajišťovaný závazek, zanikne i jeho zajištění. Toto neplatí pouze v případě, že zákon sám tento princip akcesority prolamuje. Dovolací soud v této souvislosti poukázal na § 311 odst. 1 obchodního zákoníku, který zdůrazňuje princip akcesority, když stanoví, že ručení zaniká zánikem závazku, který ručení zajišťuje. Uvedl dále, že ručitel by v případě splnění závazku měl mít regresní nárok vůči dlužníkovi (zůstaviteli), který by po pravomocném skončení likvidace již nemohl uplatňovat, protože jako věřitel zůstavitele může svoji pohledávku vůči němu uplatnit jen v rámci likvidace dědictví, byla-li nařízena. Při výkladu ustanovení § 175v odst. 4 o. s. ř., že neuspokojené pohledávky zaniknou "vůči dědicům", nelze vycházet jen z doslovného znění. Nejvyšší soud též poukázal na novou úpravu v § 277 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, která již nezmiňuje zánik pohledávek "vůči dědicům", ale zánik pohledávek obecně, bez tohoto "omezení". Nejvyšší soud se dále vyjádřil k rozvrhu práce, resp. k otázce přidělení věci k jednotlivým senátům Nejvyššího soudu, kdy pro určení přidělení věci je rozhodující charakter (hmotněprávní, případně procesněprávní) kvalifikace sporné otázky.

Krajský soud v Ostravě, pobočka v Olomouci se k ústavní stížnosti nevyjádřil.

IV.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a vyžádaného spisu a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud především připomíná, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a jako takový je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního právního předpisu nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv.

Ústavní soud konstatuje, že závěry Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci a Nejvyššího soudu nelze považovat za formalistické, jak tvrdí stěžovatelka. Oba soudy v podrobném odůvodnění jasně a zřetelně vysvětlily důvody, které vedly k jejich závěru o zániku předmětného ručitelského závazku. K námitkám stěžovatelky se podrobně vyjádřil již dovolací soud, jak je patrné z výše uvedeného. Ústavní soud tak v zájmu stručnosti odkazuje na srozumitelně a logicky odůvodněný rozsudek dovolacího soudu, k jehož ústavní konformitě nemá důvod cokoliv dodávat.

Pokud jde o argumentaci stěžovatelky jiným (obdobným) rozhodnutím Nejvyššího soudu, Ústavní soud není povolán k tomu, aby prováděl komparaci rozhodovací praxe ostatních soudů. V rámci výše vymezeného rozsahu přezkumu ústavnosti toliko posuzuje konkrétní napadené rozhodnutí. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho úlohou ani není sjednocovat judikaturu ostatních soudů či vybírat nejvhodnější možnou interpretaci podústavního práva, ale posuzovat, zda postup a interpretace učiněná soudy není svévolná či rozporná s principy spravedlivého (řádného) procesu a nepředstavuje zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).

Nejvyšší soud, jehož významným úkolem je právě sjednocování judikatury a zaujímání stanovisek, se v tomto případě věcí zabýval meritorně, v souladu se zákonem přezkoumal rozhodnutí odvolacího soudu a shledal jeho skutkové a právní závěry správnými. Neústavnost tohoto rozhodnutí nemůže být dovozována z toho, že v jiném případě stěžovatelky dospěl dovolací soud k odlišnému závěru.

Ústavní soud uzavírá, že v posuzované věci se jedná pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Civilní soudy zaujaly v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci právní názor, který má oporu ve skutkovém stavu. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily a uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídily a které předpisy aplikovaly. Nelze se tedy ztotožnit s námitkou stěžovatelky o formalistickém postupu soudů při výkladu předmětných předpisů.

Jak vyplývá z výše uvedeného, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelky. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016


JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1699/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies