IV. ÚS 338/15

12. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti 1) Mgr. Kataríny Michálkové a 2) SECURITY PROGRESS s. r. o., se sídlem Vsetín, Mostecká 367, zastoupených Mgr. Pavlem Jiříčkem, advokátem se sídlem Brno, Zemkova 1538/20, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 22. 9. 2014 sp. zn. 61 T 7/2013 a usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 19. 11. 2014 sp. zn. 2 To 97/2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
V ústavní stížnosti stěžovatelé navrhují, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, kterým bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku rozhodnuto o zabrání osobního motorového vozidla značky Land Rover Range ve vlastnictví stěžovatelky SECURITY PROGRESS s. r. o. Stěžovatelé dále navrhují zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatelky SECURITY PROGRESS s. r. o.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti rovněž navrhují, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost označeného usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně a považoval jejich věc za naléhavou ve smyslu § 39 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a projednal ji přednostně.

Podle stěžovatelů došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jejich práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 1 Protokolu č. 1 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

Stěžovatelé namítají, že trestní soudy vyslovily zabrání věci stěžovatelky SECURITY PROGRESS s. r. o., aniž byly splněny zákonem předpokládané podmínky pro uložení této sankce. Poukazují na to, že zabrání motorového vozidla bylo odůvodněno tím, že jej měla používat skupina osob při páchání své rozsáhlé trestné činnosti, avšak ve výroku rozsudku, jímž byly tyto osoby odsouzeny, se o použití tohoto motorového vozidla vůbec nehovoří. Podle stěžovatelů vozidlo nebylo významné pro naplnění zákonných znaků spáchaných trestných činů. Stěžovatelé dále uvádějí, že v jejich případě nebyl naplněn ani další z předpokladů, které ustanovení § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku vyžaduje pro zabrání věci, a to nebezpečí, že věc bude sloužit ke spáchání zločinu. Podle stěžovatelů z napadených rozhodnutí nelze rozpoznat, jaké skutkové okolnosti mají poukazovat na existenci takového nebezpečí a o jaké důkazy se závěr opírá, což činí tato rozhodnutí nepřezkoumatelnými.

Stěžovatelé rovněž brojí proti tomu, že trestní soudy se vůbec, resp. jen ve velmi omezené míře a nesprávně zabývaly proporcionalitou zásahu do majetkových práv stěžovatelky SECURITY PROGRESS s. r. o. Poukazují přitom na to, že trestní soudy nebraly v úvahu jiné možnosti, jak dosáhnout sledovaného účelu, konkrétně možností uložit namísto zabrání věci některou z povinností předpokládaných v ustanovení § 101 odst. 4 trestního zákoníku. Stěžovatelé konečně namítají, že stěžovatelka (zřejmě myšlena druhá stěžovatelka SECURITY PROGRESS s. r. o.) byla zkrácena na svých procesních právech, neboť jí nebyl doručen opis obžaloby a nebyla vyrozuměna o hlavním líčení. Za obcházení zákona ze strany Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně pak považují to, že o zabrání věci soud nerozhodl v hlavním líčení, protože v této fázi byla stěžovatelka zkrácena na svých právech, a vyhradil rozhodování o tomto ochranném opatření do veřejného zasedání.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně ve vyjádření k ústavní stížnosti pouze stručně odkázal na odůvodnění svého napadeného rozhodnutí. Vrchní soud v Olomouci ve svém vyjádření rovněž jen stručně uvedl, že stěžovatelka Mgr. Katarína Michálková opakuje, popř. rozvíjí svou argumentaci předkládanou v průběhu trestního řízení a že v posuzovaném případě nedošlo k porušení hmotného, procesního ani ústavního práva v její neprospěch.

Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat obdržená vyjádření stěžovatelům k replice, neboť neobsahovala žádné nové závažné skutečnosti nebo argumentaci, které by měly vliv na posouzení věci.

II.
Ústavní soud, před tím, než přistoupí k posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda splňuje zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu. Ústavní stížnost oprávněni podat fyzická nebo právnická osoba, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem.

Jak již bylo výše uvedeno, napadeným usnesením Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně bylo podle § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku rozhodnuto o zabrání osobního motorového vozidla značky Land Rover Range, který vlastnila stěžovatelka SECURITY PROGRESS s. r. o. Rovněž ze samotné ústavní stížnosti (z bodu 29) vyplývá, že předmětné vozidlo vlastnila obchodní korporace, tedy stěžovatelka SECURITY PROGRESS s. r. o. Usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně o zabrání vozidla, stejně jako usnesení Vrchního soudu v Olomouci, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí stížnosti proti uvedenému usnesení krajského soudu, byla proto oprávněna napadnout ústavní stížností pouze obchodní korporace, tj. stěžovatelka SECURITY PROGRESS s. r. o. z pozice vlastníka zabírané věci, nikoli stěžovatelka Mgr. Katarína Michálková v pozici jednatelky této obchodní korporace (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3857/14).

Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost ve vztahu ke stěžovatelce Mgr. Kataríně Michálkové podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.

III.
Poté, co Ústavní soud konstatoval, že ústavní stížnost stěžovatelky SECURITY PROGRESS s. r. o. je přípustná, je podána včas a splňuje ostatní náležitosti vyžadované zákonem [§ 30 odst. 1, § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu], seznámil se s obsahem vyžádaného trestního spisu, zvážil argumentaci stěžovatelky, vyjádření účastníků a obsah napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Ústavní soud musí nejprve připomenout, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů však Ústavní soud může zasáhnout, pokud by jejich postup byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98).

Stěžovatelce SECURITY PROGRESS s. r. o. (dále jen "stěžovatelka") není možné přisvědčit ohledně její námitky směřující proti závěru soudů o tom, že její motorové vozidlo bylo používáno při páchání trestné činnosti jinými osobami. Z ústavní stížnosti, vyjádření účastníků a z vyžádaného trestního spisu Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 26. 11. 2013 č. j. 61 T 7/2013-5030, ve spojení s rozsudky Vrchního soudu v Olomouci ze dne 5. 6. 2014 č. j. 2 To 19/2014-51973 a ze dne 23. 6. 2014 č. j. 59/2014-6067 bylo pět osob odsouzeno pro rozsáhlou trestnou činnost. O zabrání osobního motorového vozidla značky Land Rover Range bylo rozhodnuto proto, že bylo používáno pro činnost související s trestnou činností odsouzených, konkrétně k dopravě odsouzených k místům bydliště poškozených, případně k zajištění dopravy při zjišťování informací o poškozených.

Trestní soudy tedy v napadených rozhodnutích specifikovaly, jakým způsobem odsouzené osoby používaly předmětné motorové vozidlo stěžovatelky při páchání trestné činnosti. Skutečnost, že vztah tohoto vozidla k trestné činnosti nebyl zmíněn ve výroku rozsudku, jímž byly tyto osoby uznány vinnými, nehraje v tomto směru zásadní roli. Vyslovit zabrání věci, resp. uložit trest propadnutí věci podle § 70 trestního zákoníku, lze totiž zpravidla vůči věci, s jejíž pomocí pachatel realizoval jednání popsané ve skutkové podstatě. Avšak využití těchto sankcí je možné obecně kdykoli, když jde o věc významnou pro naplnění zákonných znaků trestného činu, která měla reálný vliv na úspěšné spáchání trestného činu (srov. Šámal, P. a kol.: Trestní zákoník I. § 1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 915-916). Z odůvodnění napadených rozhodnutí je patrné, že právě o takový případ se v posuzované věci jednalo.

Rozhodující význam je třeba v dané souvislosti spatřovat v tom, že předmětné vozidlo skupina odsouzených používala sice nikoli přímo v rámci jednání, jímž naplnili skutkové podstaty trestných činů, avšak v přímé příčinné souvislosti s tímto jednáním. To, jak trestní soudy v posuzované věci specifikovaly význam motorového vozidla stěžovatelky pro trestnou činnost odsouzených osob, lze považovat za usnadnění vlastní realizace trestného jednání, což odůvodňuje závěr, že tato věc byla použita ke spáchání trestného činu.

Podle ustanovení § 101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku lze rozhodnout i o zabrání takové věci, která svou povahou neohrožuje bezpečnost lidí, majetku či společnosti. Soud však musí v takovém případě logicky, srozumitelně a dostatečně odůvodnit mj. závěr o hrozícím nebezpečí, že věc bude použita k páchání zločinu (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1139/14). V posuzovaném případě trestní soudy tyto předpoklady dodržely.

Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně svůj závěr o existenci hrozícího nebezpečí, že osobní automobil ve vlastnictví stěžovatelky bude sloužit ke spáchání zločinu, odůvodnil v podstatě jen tím, že došlo k účelovému převodu majetku na osobu v blízkém vztahu s organizátorem trestné činnosti, v jejímž rámci mělo k použití předmětného vozidla dojít. Toto odůvodnění považoval za velmi stručné i Vrchní soud v Olomouci, avšak ztotožnil se s ním a pouze krátce doplnil, že zabrána může být i věc, která sice svou povahou bezprostředně neohrožuje bezpečnost lidí, majetku či společnosti, avšak může být určena k páchání zločinů. Vrchní soud v Olomouci rovněž uvedl, že nelze přehlédnout délku trestů uložených obžalovaným a relativně blízkou časovou možnost užívání vozidla stejným nebo obdobným způsobem.

Ústavní soud připouští, že tato argumentace je poměrně stručná, avšak považuje ji ještě za dostatečnou. Účelový převod majetku obžalovaného, resp. pachatele trestné činnosti, na jiný subjekt je v tomto případě skutečně spojen s určitým nebezpečím, že daná věc může sloužit k páchání další (třeba i závažné) trestné činnosti. Nelze totiž přehlížet předmět činnosti stěžovatelky, který podle výpisu z obchodního rejstříku spočívá jednak v ostraze majetku a osob a jednak v tzv. živnosti volné, tedy ve výrobě, obchodu a službách neuvedených v přílohách 1 až 3 živnostenského zákona (zákona č. 455/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů). Jedná se tedy o činnost, s níž je spojeno užívání zbraní a podobných prostředků. S přihlédnutím k tomu, že trestná činnost, k níž bylo předmětné motorové vozidlo využíváno, spočívala ve velmi závažné formě vydírání, není nelogická úvaha trestních soudů o tom, že toto vozidlo může být ve vlastnictví stěžovatelky používáno k dalším zločinům.

Pokud Vrchní soud v Olomouci argumentoval i tím, že vzhledem k délce trestů uložených obžalovaným existuje relativně blízká možnost užívat předmětné vozidlo stejným nebo obdobným způsobem, jako jej bylo užito v souvislosti s pácháním trestné činnosti, nelze to považovat za argument absurdní, jak tvrdí stěžovatelka. Je sice pravda, že třem z pěti obžalovaných byly uloženy nepodmíněné tresty odnětí svobody ve vysoké výměře převyšující osm let, jednomu z dalších obžalovaných však byl uložen nepodmíněný trest odnětí svobody ve výměře tří let. Dobu tří let jistě nelze považovat za tak dlouhou, aby vylučovala, či alespoň podstatně snižovala riziko opětovného použití motorového vozidla k páchání trestné činnosti.

Vrchní soud v Olomouci se v napadeném rozhodnutí zabýval rovněž proporcionalitou zásahu do majetkových práv stěžovatelky. Na rozdíl od stěžovatelky považuje Ústavní soud i toto odůvodnění za dostatečné. Vzhledem k charakteru trestné činnosti, k níž bylo motorové vozidlo používáno, nepřipadalo využití jiných možností předpokládaných ustanovením § 101 odst. 4 trestního zákoníku prakticky v úvahu.

Stěžovatelce lze přisvědčit, že Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně vůči ní nepostupoval v souladu s trestním řádem a zasáhl do jejích procesních práv. Státní zástupce již v obžalobě, kterou v dané trestní věci podával proti obžalovaným, navrhoval zabrání vozidla ve vlastnictví stěžovatelky. Podle § 196 odst. 1 poslední věta trestního řádu tedy byl soud prvního stupně povinen stěžovatelce jako zúčastněné osobě doručit opis obžaloby a podle § 198 odst. 2 trestního řádu byl povinen stěžovatelku vyrozumívat o hlavním líčení. Krajský soud v Brně, pobočka ve Zlíně však stěžovatelce ani nedoručil opis obžaloby, ani ji nevyrozumíval o nařízených hlavních líčeních, v jejichž rámci byly projednávány skutky, k jejichž spáchání mělo být použito vozidlo stěžovatelky.

Ústavní soud nicméně ve své judikatuře opakovaně deklaroval, že ne každé porušení práva stěžovatele dosahuje takové intenzity, aby mohlo současně znamenat i zásah do jeho ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 300/2004, IV. ÚS 4385/12, IV. ÚS 2684/14 a další). Z hlediska zachování práva stěžovatelky na spravedlivý (řádný) proces je podstatné, že byla vyrozuměna o veřejném zasedání, které se konalo dne 22. 9. 2014 a ve kterém se projednával návrh státního zástupce na zabrání věci stěžovatelky. V průběhu veřejného zasedání mohla uplatnit své námitky, navrhnout doplnění dokazování a dalším způsobem hájit svá práva. Jestliže se jednatelka stěžovatelky nemohla z určitých důvodů dostavit k veřejnému zasedání, mohla se za tímto účelem nechat dát zastupovat zmocněncem (§ 50 odst. 1 trestního řádu).

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. c) a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl zčásti jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek ani pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí ani pro vyhovění žádosti o přednostní projednání věci.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016


JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 338/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies