I. ÚS 343/16

12. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele R. S., t.č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Valdice, zastoupeného JUDr. Zuzanou Pechtorovou, advokátkou se sídlem Dřevařská 855/12, Brno - Veveří, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015 č. j. 7 Tdo 1134/2015-62, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. 3. 2015 č. j. 5 To 95/2014-4150 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2014 sp. zn. 40 T 4 /2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho názoru porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jako "Úmluva"), a to tím, že měly obecné soudy zatížit svá rozhodnutí vadou opomenutých důkazů a vadou svévolného hodnocení důkazů.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že napadeným rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 10. 2014 sp. zn. 40 T 4/2013, byl stěžovatel uznán vinným přečinem nedovoleného ozbrojování a zločinem vraždy a byl odsouzen za tyto trestné činy a sbíhající se přečin krádeže k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání 19 let, pro výkon trestu byl zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. S dalším obviněným na objednávku osoby, která již zemřela, za finanční úplatu převzal samopal, který ukrýval a posléze využil ke střelbě na vozidlo, v němž dvěma střelami zasáhl řidiče, který na následky způsobeného zranění zemřel. Odvolání stěžovatele bylo napadeným usnesením Vrchního soudu v Olomouci zamítnuto. Stěžovatel ve svém dovolání poukazoval na zásadní změnu ve své výpovědi v řízení před odvolacím soudem, která je podle něj pravdivá, a kterou se doznal ke spolupachatelství na trestných činech kladených mu za vinu. Nesouhlasí s tím, že soudy jeho novou výpověď shledaly nevěrohodnou. Domáhal se (opakovaně - již v řízení před nalézacím soudem i soudem odvolacím) provedení důkazu vyšetřením na detektoru lži (prověrku jeho výpovědi na fyziodetekčním zařízení) a provedení důkazu lustrací přestupků spáchaných s vozidlem Nissan Primera, v období bezprostředně souvisejícím se spáchaným trestným činem. Provedení těchto důkazů mohlo podle obviněného podpořit jeho verzi obhajoby. V neprovedení těchto dvou důkazů shledává zásadní pochybení soudů, které podle něj vedlo k chybným závěrům o spáchání skutku, k nesprávnému právnímu posouzení věci, a k nepřiznání mu polehčujících okolností (doznání) při ukládání trestu. Nejvyšší soud v napadeném usnesení vysvětlil, že v souladu s rozhodovací činností Ústavního soudu je zřejmé, že není procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu a je regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže zejména skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak. Ve stěžovatelově věci jeho změna výpovědi vedla ke zrušení původního rozhodnutí nalézacího soudu s tím, že tento soud v novém řízení provedl rozsáhlé dokazování, jehož cílem bylo ověření věrohodnosti nově uplatněné obhajoby stěžovatele. K prověření nové obhajoby stěžovatele bylo doplněno dokazování, ale skutečnosti jím uváděné nebyly prokázány. Stěžovatel především popisoval svou verzi průběhu skutkového děje, tak že ze samopalu střílel druhý obviněný a že místo činu opustili na horských kolech. Ani kola, ani zbraň na stěžovatelem určených místech nebyly nalezeny. Rovněž nebyla potvrzena verze stěžovatele, že na místě činu ve chvíli, kdy přijíždělo vozidlo poškozeného, se přesunul přímo před vozidlo a předstíral, že si zavazuje tkaničku, aby tak vytvořil autu překážku a toto muselo zastavit, čímž měl usnadnit střelbu druhému obviněnému. Přítomnost druhého obviněného však nebyla na místě činu vůbec žádným z provedených důkazů objektivně zjištěna. Z protokolu o odběru pachových stop byla naopak zjištěna přítomnost stěžovatele na místě činu. Pachové stopy stěžovatele byly zjištěny také na nábojnicích na místě činu. Nejvyšší soud popsal i další provedené důkazy, vyvracející verzi stěžovatele.

3. Stěžovatel spatřuje porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces v tom, že nižší soudy zatížily svá rozhodnutí vadou opomenutých důkazů a zároveň vadou svévolného hodnocení důkazů. Nejvyšší soud měl svým rozhodnutím porušit právo stěžovatele na spravedlivý proces tím, že plně aproboval závadný postup nižších soudů. Stěžovatel v trestním řízení opakovaně navrhoval provedení důkazů, a to: a) provedení fyziodetekčního vyšetření ("detektor lži"), které mělo, jako podpůrný důkaz, nebo indicie, sloužit k podpoření věrohodnosti stěžovatele; b) dotazů na Moravské zemské muzeum, Pavilon Anthropos, Pisárecká 5, Brno, aby byla dohledána osoba, která na žádost stěžovatele odtáhla jeho vozidlo Nissan, a to v době, kdy podle druhého obviněného toto vozidlo již dávno určitě nebylo v provozu; c) provedení dotazu na Policii ČR, ohledně tvrzení, že se stěžovatelem byl projednáván dopravní přestupek, který byl spáchán s vozidlem Nissan v období, kdy podle druhého obviněného již nebylo v provozu. Podle stěžovatele tím, že obecné soudy odmítly uvedené důkazy provést a ve svých rozhodnutích dostatečně neodůvodnily jejich neprovedení vzhledem k významu navrhovaných důkazů a k celkové důkazní situaci, tak se dopustily vady řízení spočívající ve vadě opomenutých důkazů, čímž porušily právo stěžovatele na spravedlivý proces.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených výroků dotčených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

7. Ústavní soud však v posuzované věci žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutích obecných soudů neshledal. Stěžovatel svou ústavní stížností jen pokračuje v polemice se závěry dokazování a právního hodnocení v rámci podústavního práva, které řádně provedly obecné soudy. Zásahy do provedeného dokazování a právního hodnocení obecných soudů však Ústavnímu soudu nepřísluší, pokud nedospěl k závěru o zásahu do základních práv stěžovatele, což se však v posuzovaném případě nestalo. Stěžovatelem navržené důkazy sice nebyly obecnými soudy provedeny, avšak ty zdůvodnily, proč je neprovedly a proč by pro rozhodnutí ve věci nepřinesly nová nezbytná zjištění. Ústavní soud tedy neshledal stěžovatelem namítaný zásah do jeho práva na spravedlivý proces.

8. S ohledem na učiněné závěry proto byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná dle § 43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 12. dubna 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 343/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies