I. ÚS 885/16

12. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti Karla Rysa, zastoupeného JUDr. Daliborem Čertokem, advokátem se sídlem Hodkovická 767/7, 142 00 Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 26 Cdo 3179/2015-66 ze dne 6. 1. 2016, rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 16/2015-48 ze dne 24. 2. 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 č. j. 17 C 197/2014-16 ze dne 5. 11. 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti ustanovení § 34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít zejména k porušení ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Městská část Praha 10 se žalobou po stěžovateli domáhala vyklizení ve výroku rozsudku blíže určené bytové jednotky poté, co dala stěžovateli výpověď z nájmu bytu a marně uplynula lhůta k předání bytu. Obvodní soud pro Prahu 10 v záhlaví označeným rozsudkem této žalobě vyhověl, stěžovateli uložil povinnost vyklidit předmětnou bytovou jednotku ve lhůtě 15 dnů od zajištění přístřeší a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele bylo rozhodnutí nalézacího soudu shora citovaným rozsudkem Městského soudu v Praze jako věcně správné potvrzeno. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud vpředu uvedeným usnesením jako nepřípustné odmítl, když shledal, že odvolací soud posoudil věc po právní stránce v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu.

Proti rozhodnutím obecných soudů brojí stěžovatel ústavní stížností, domáhaje se jejich kasace. Stěžovatel namítl, že soudy ve svých rozsudcích přenesly zákonnou povinnost státu stran neplatnosti výpovědi na stěžovatele, a to v rozporu s celou řadou zákonných procesně i hmotněprávních ustanovení. Odsud stěžovatel dovozuje zásadní právní význam, a lze tedy dle jeho názoru ustanovení § 711 odst. 2 písm. c) dříve platného občanského zákoníku zejména po rekodifikaci občanského práva považovat za obsoletní. Stěžovatel je dále přesvědčen, že v souzené věci obecné soudy neprovedly navržené důkazy, resp. je nepostavily na jisto; vycházely prý z ostatních okolností daného případu, aniž by byly zkoumaly pomocí důkazů pravdivost těchto svědectví, a tak rozhodly v rozporu se skutkovým stavem věci. Zejména se dle stěžovatele nevyrovnaly s tím, zda je spravedlivé na něm požadovat, aby bydlel pouze v jednom bytě, jak ukládá zákon. Tyto své vývody stěžovatel v ústavní stížnosti dále přiblížil.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud žádné porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces nezjistil, přičemž argumentace stěžovatele je zcela lichá. Nelze totiž přehlédnout, že nyní napadená soudní rozhodnutí vzešla z řízení o vyklizení bytu, jemuž předcházelo samostatné řízení o určení neplatnosti výpovědi z nájmu u téhož obvodního soudu, vedené pod sp. zn. 34 C 159/2010. Toliko v tomto řízení mohl stěžovatel účinně namítat vše, co tvrdí nyní, což také činil, nicméně nebyl úspěšný. Dlužno podotknout, že soudní rozhodnutí vzešlá z tohoto řízení se stala předmětem přezkumu Ústavním soudem, který tehdejší ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou (usnesení sp. zn. I. ÚS 2915/13 ze dne 23. 9. 2013). Na odůvodnění tohoto rozhodnutí tak postačí v podrobnostech odkázat. Soudy tedy v nyní souzené věci nepochybily, pakliže se argumenty vztahujícími se k vlastní výpovědi nájmu a jejím důvodům (jejím širším skutkovým pozadím) odmítly zabývat, neboť takový postup zcela odpovídá konstantní rozhodovací praxi Nejvyššího soudu (srov. kupř. judikát sp. zn. 26 Cdo 3053/2011, na který ostatně odkázal v napadeném usnesení sám Nejvyšší soud) a má samozřejmě svoji logiku, poněvadž by naopak bylo v rozporu s právem na spravedlivý proces, aby soudy v jednom řízení dospěly k určitému závěru a ten posléze mohly revidovat v jiném, navazujícím řízení.

Za daných okolností tedy Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost odmítl dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 12. dubna 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 885/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies