I. ÚS 766/16

13. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele V. B., t. č. Vazební věznice, Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Ing. Vlastimilem Mlčochem, advokátem se sídlem Jugoslávských partyzánů 1603/23, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 3 T 11/2012 ze dne 13. 10. 2014, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 6 To 2/2015 ze dne 20. 4. 2015 a proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 4 Tdo 1254/2015-50 ze dne 25. 11. 2015, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Městského soudu v Praze, Vrchního soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jimiž bylo dle jeho názoru porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a jimiž měly obecné soudy porušit zákaz diskriminace národnostních a etnických menšin ve smyslu čl. 24 Listiny.

2. Napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a z přípravy zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 20 odst. 1 ve vztahu k § 173 odst. 1, 5 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce 6 let, přičemž mu též byla uložena povinnost zaplatit poškozeným dílčí náhrady škody. Podvodné jednání stěžovatele spočívalo v uzavírání smluv o půjčkách, směnečných operacích a dalších podvodných postupech v souvislosti s prodejem nemovitostí a uzavíráním smluv s mobilními operátory na základě padělaných plných mocí. Přípravy loupeže se pak stěžovatel dopustil nachystáním výhružných textů, maket zbraní a maskování, jakož i obhlídkou místa provedení. Proti napadenému rozsudku Městského soudu v Praze se stěžovatel bránil odvoláním k Vrchnímu soudu v Praze. Ten napadeným rozsudkem překvalifikoval spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu na pokus o zločin podvodu podle § 21 odst. 1 ve vztahu k § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku a uložil stěžovateli úhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v délce 6 let, přičemž vzal v potaz námitky odvolávající se poškozené a změnil rozhodnutí Městského soudu v Praze o dílčích povinnostech náhrady škody. Nejvyšší soud následně stěžovatelovo dovolání proti rozhodnutí Vrchního soudu v Praze napadeným usnesením odmítl.

3. Stěžovatel spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv v tom, že orgány činné v trestním řízení dle jeho mínění vedly řízení s rasistickými předsudky kvůli jeho maďarskému jménu a údajnému romskému původu, čímž se měly dopustit diskriminace na základě etnické nebo národnostní příslušnosti ve smyslu čl. 24 Listiny. Stěžovatel dále namítá, že řízení před obecnými soudy bylo vedeno jednostranně se zjevným nezájmem zjistit přesnou a úplnou skutkovou podstatu, čímž mělo být porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny. Nadto stěžovatel namítá nezákonný postup orgánů činných v trestním řízení při získávání důkazních prostředků a nevěrohodnost svědeckých výpovědí provedených před obecnými soudy.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

7. Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a rozhodnutí obecných soudů neshledal. Stěžovatel svá tvrzení o porušení zákazu diskriminace obecnými soudy podkládá pouze obecnými spekulacemi o xenofobní povaze české společnosti a utlačovaném postavení romské menšiny. Ani z ústavní stížnosti, ani z napadených rozhodnutí nevyplývají žádné situace diskriminačního zacházení, v předchozím řízení stěžovatel obdobné námitky v konkrétní podobě neuvedl a ani v ústavní stížnosti je nijak nepodložil. Ústavní soud má za to, že stěžovatelova argumentace je v tomto případě účelová a že se žádný z obecných soudů porušení zákazu diskriminace vůči stěžovateli nedopustil.

8. V dalších bodech ústavní stížnosti stěžovatel jenom opakuje argumentaci, kterou vedl před obecnými soudy. Porušení některých ze základních zásad trestního řízení, jak je uvádí § 2 zákona č. 141/1961 Sb., trestního řádu, sice mohou vést k porušení subjektivního práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 Listiny, nelze ale dovodit, že by se daného pochybení obecné soudy dopustily v posuzované věci. Ústavní soud má za to, že obecné soudy se náležitě vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro rozhodnutí a splnily tak požadavky, které na ně § 2 odst. 5, 6 trestního řádu klade. Samotný fakt, že stěžovatel se závěry obecných soudů nesouhlasí, ještě nezakládá porušení základních zásad trestního řízení, natož pak porušení práva na spravedlivý proces.

9. Ústavní soud má za to, že námitky ohledně zákonnosti v postupu získávání a provedení důkazních prostředků nejsou opodstatněné. Ztotožňuje se v tomto ohledu se závěry Vrchního soudu v Praze, resp. Nejvyššího soudu a zároveň neshledává žádnou novou argumentaci stěžovatele, která by námitkám přidávala rozměr ústavněprávní intenzity.

10. S ohledem na učiněné závěry byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 13. dubna 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 766/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies