II. ÚS 143/16 - Aplikace zásady ne bis in idem v rámci trestního řízení v schengenském prostoru; respektování účelu předvolání, na základě kterého se osoba z cizího státu dostaví na území České republiky

14. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

I na zastavené trestní stíhání v cizím státu je třeba použít příslušná ustanovení mezinárodních dohod o zamezení dvojího stíhání a rovněž ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu, které bylo jako nové ustanovení začleněno do tohoto procesního předpisu zákonem č. 105/2013 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Toto ustanovení totiž v návaznosti na čl. 50 Listiny základních práv EU, čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody a související judikaturu Evropského soudního dvora přesněji vymezuje, kdy se ve vztahu k rozhodnutím jiných členských států EU a tzv. přidružených států uplatní důvod nepřípustnosti trestního stíhání spočívající v uplatnění překážky věci rozhodnuté.

V případě stěžovatelky orgány činné v trestním řízení dostatečným způsobem neověřily, zda je trestní stíhání stěžovatelky za dílčí skutky vyjmenované v usnesení o zahájení trestního stíhání přípustné z hlediska ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu. Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky tedy trpí zásadní vadou, neboť bylo vydáno, aniž by bylo dostatečně posouzeno, zda se v případě v něm vyjmenovaných dílčích skutků nejedená o totožné skutky, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto v SRN ve smyslu relevantní judikatury ESD a ESLP.
Svým postupem orgány činné v trestním řízení zasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, což ve svém důsledku vedlo rovněž k porušení zásady ne bis in idem a tedy čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

Při předvolávání stěžovatelky ke svědecké výpovědi u Krajského soudu v Ústí nad Labem mělo být postupováno podle zákona č. 104/2013 Sb. o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, a to s ohledem na skutečnost, že se stěžovatelka prokazatelně v cizím státě zdržuje a tam jí také bylo zasláno předvolání k soudu. Jestliže tomu tak nebylo a stěžovatelka se na základě předvolání na území České republiky dobrovolně dostavila, zde byla zadržena a posléze i obviněna z předmětných trestných činů, došlo tímto postupem orgánů činných v trestním řízení k porušení jejího základního práva zaručeného čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod, podle kterých je osobní svoboda zaručena a nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 25.04.2016 sp. zn. II. ÚS 143/16)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce zpravodaje Ludvíka Davida a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky E. U., t. č. ve Vazební věznici, P.O.BOX 79, Litoměřice, právně zastoupené Mgr. et. Bc. Ivou Jónovou, advokátkou se sídlem Bozděchova 97/2, Ústí nad Labem, proti usnesení Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2015 č. j. 1 KZV 73/2015-34 a usnesení Policejního prezídia České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 26. 10. 2015 ČTS:NPC-1435/TČ-2015-2200E3, za účasti Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Policejního prezídia České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování jako účastníků řízení, takto:

I. Usnesením Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem ze dne 27. 11. 2015 č. j. 1 KZV 73/2015-34 a usnesením Policejního prezídia České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování ze dne 26. 10. 2015 ČTS:NPC-1435/TČ-2015-2200E3 byla porušena práva stěžovatelky zaručená čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod.

II. Proto se obě rozhodnutí ruší.

III. Stěžovatelce se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.


Odůvodnění:

I.

Rekapitulace obsahu ústavní stížnosti

1. Ústavnímu soudu byl dne 13. 1. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení shora uvedených usnesení v její trestní věci, neboť v nich spatřuje porušení svých základních práv garantovaných čl. 5 a 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 90 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1, 2, 3 a 4, čl. 8 odst. 1, 2, 3, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z obsahu ústavní stížnosti a přiložených listin vyplývá, že stěžovatelka byla dne 26. 10. 2015 zadržena na Krajském soudu v Ústí nad Labem, když se dobrovolně na základě předvolání soudu dostavila ze Spolkové republiky Německo (dále jen "SRN"), kde již žije trvale více než 23 let, svědčit. Zde byla zadržena Policií ČR a bylo proti ní zahájeno trestní stíhání pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "trestní zákoník"), kterého se měla dopustit jako člen organizované skupiny, kdy tato skupina měla od 1. 12. 2013 do 7. 8. 2014 bez povolení vyvážet z České republiky do SRN omamné a psychotropní látky. Stěžovatelka podala v zákonné lhůtě stížnost. Krajské státní zastupitelství v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 11. 2015 rozhodlo o zamítnutí stížnosti a dne 28. 11. 2015 bylo rozhodnutí doručeno stěžovatelce.

3. Rozsudkem Okresního soudu v Chemnitz (SRN) sp. zn. 16 Ls 840 Js 15554/14, který nabyl právní moci dne 23. 6. 2015, byla stěžovatelka odsouzena pro zločin dle § 29a zákona o omamných látkách (BtMG), přesněji ve výroku specifikovaný jako "napomáhání k nedovolenému obchodování s omamnými látkami v množství větším než malém v 7 případech vícečinného souběhu ve vícečinném souběhu s nedovoleným držením omamných látek v množství větším než malém". Za to jí byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let podmíněně odložený, neboť jak bylo odůvodněno, byla poprvé odsouzena k trestu odnětí svobody, který byl podmíněně odložen, silně na ni zapůsobila vyšetřovací vazba, byla si vědoma odpovědnosti za své děti a bylo možno očekávat, že jí toto poslouží jako varování, že i bez působení výkonu trestu nebude již páchat trestné činy. Dále bylo přihlédnuto k tomu, že byla tzv. spolupracující osobou při vyšetřování a plně se ke všemu doznala.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že orgány činnými v trestním řízení je jí dáváno za vinu opětovně jednání pro drogové delikty, kterých se měla "skupina" dopouštět v období od 1. 12. 2013 do 7. 8. 2014, a to tím, že měli bez příslušných povolení dovážet do SRN omamné a psychotropní látky; tedy je jí dáváno za vinu v podstatě totéž, za co byla již v SRN odsouzena, respektive trestní stíhání bylo pro zbývající drogové delikty zastaveno. Jednání orgánů činných v trestním řízení je tak podle jejího přesvědčení v rozporu se zásadou, že nikoho nelze trestat pro stejný pokračující trestný čin dvakrát. Podle stěžovatelky nejsou v rozsudku Okresního soudu v Chemnitz uvedeny všechny skutky, což je v německém právním řádu možné, neboť státní zástupce trestní stíhání pro zbývající skutky zastavil nařízením ze dne 29. 4. 2015 sp. zn. 840 Js 15554/14, a proto nemůže být znovu pro stejné skutkové jednání obviněna.

5. Dále stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že trestní stíhání bylo zahájeno v rozporu s ustanovením § 44 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních (dále jen "zákon č. 104/2013 Sb."). Orgány činné v trestním řízení nepostupovaly dle příslušných ustanovení citovaného zákona, ačkoli tak postupovat měly s ohledem na osvědčený dlouhodobý pobyt stěžovatelky na území cizího státu. Osoba, která se dostaví z cizího státu na území České republiky na základě předvolání, nesmí být trestně stíhána nebo omezena na osobní svobodě pro trestný čin, který spáchala před vstupem na území České republiky. Dle § 44 zákona tedy mělo být umožněno stěžovatelce dobrovolně se vrátit do SRN, protože zadržena, trestně stíhána a umístěna do vazby byla v rozporu se zákonem a mezinárodními předpisy. K samotnému doručování předvolání ke svědecké výpovědi stěžovatelka uvádí, že státní zástupkyni sdělovala krom své adresy v SRN rovněž adresu své matky v České republice pro účely doručení s tím, že jí matka zavolá termín, pokud by jí vzhledem k tomu, že bylo krátce před soudním jednáním, nebylo řádně doručeno v SRN. V České republice bylo předvolání doručováno na adresu matky stěžovatelky do B. a obálka byla vhozena do poštovní schránky bez doručování do vlastních rukou, tedy není možné, aby státní zástupkyně tvrdila, že bylo doručeno stěžovatelce v České republice a z toho dovozovala, že zde také trvale bydlí. Trvalé bydliště stěžovatelky je pouze fiktivní adresa, kde se fakticky stěžovatelka nezdržuje vzhledem k tomu, že se od svých 15 let zdržuje v SRN.

6. K samotnému usnesení o zahájení trestního stíhání pak stěžovatelka uvádí, že v něm není popsána subjektivní stránka skutkové podstaty trestného činu dle § 283 odst. 1, odst. 3 písm. c), odst. 4 písm. c) trestního zákoníku, nejedná se o trestný čin a stěžovatelka je stíhána v rozporu se zákonem.

II.

Vyjádření účastníků řízení

7. K obsahu ústavní stížnosti si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení. Státní zástupkyně Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem uvedla, že mezinárodní předpisy či zákon o mezinárodní justiční spolupráci jsou nepoužitelné v této kauze, neboť se jedná o českou občanku (nikdy neměla státní příslušnost SRN či na průkaze totožnosti vyznačenou adresu pobytu v SRN), s platným občanským průkazem vydaným Českou republikou, v něm uvedenou adresou trvalého pobytu v B., na které si rovněž převzala obsílku k jednání u Krajského soudu v Ústí nad Labem ve věci 50 T 8/2015. Do vyšetřovacího spisu bylo založeno vyjádření státního zástupce a stejnopis zprávy podané státnímu zástupci SRN dne 20. 10. 2014, z nichž je patrno, že tuto informaci si vyžádal formou vyjádření v říjnu 2014 tamní státní zástupce na pracovním setkání v Chemnitz, tato však nemá povahu zavazující listiny ve smyslu § 120 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., zejména vyšly-li najevo nové skutečnosti. Policejní orgán měl k dispozici při zahájení trestního stíhání pravomocný rozsudek Okresního soudu v Chemnitz, z něhož bylo zjištěno, že pro dílčí skutky vyjmenované v usnesení o zahájení trestního stíhání v České republice ze dne 26. 10. 2015, nebyla na území SRN, kde žila se svým manželem, obviněným H. U., stěžovatelka odsouzena. Stěžovatelka byla odsouzena Okresním soudem v Chemnitz za jiné dílčí skutky, které tvoří pouze část protiprávního jednání obviněné tak, jak jsou vymezeny v usnesení ze dne 26. 10. 2015. Z výslechů spolupachatelů, vedených v její trestní věci, vyplývá hlavní organizátorská role obviněné, tato je dokumentována rovněž všemi záznamy telekomunikačního provozu, z nichž je rovněž patrna velká frekvence pobytu obviněné v České republice v bydlišti, které je uvedeno v občanském průkazu jako její trvalé, v B. Pro úplnost účastník dodává, že dne 5. 2. 2016 byla na stěžovatelku podána obžaloba pod zn. 1 KZV 73/2015-62 ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, věc je tam vedena pod zn. 3T 2/2016.

8. Z vyjádření Policejního prezídia České republiky, Národní protidrogové centrály, Služby kriminální policie a vyšetřování vyplývá, že posuzování skutků, za něž je stěžovatelka stíhána v České republice ve vztahu ke skutkům, za něž již byla odsouzena v SRN, věnoval pozornost, avšak ve svém vyjádření setrval na stanovisku, že se o totožnost skutků nejedná. Z popsaného jednání v usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky rovněž vyplývá, že se jedná o úmyslné jednání ve smyslu § 15 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. K použití zákona č. 104/2013 Sb. policejní orgán uvedl, že mu nebylo známo, jakým způsobem byla stěžovatelka k hlavnímu líčení u Krajského soudu v Ústí nad Labem jako svědkyně předvolávána, ani odkud přicestovala. K tomuto neuvedla u výslechu jako obviněná žádnou námitku. Tuto námitku nevznesla ani její obhájkyně. Policejní orgán vycházel ze skutečnosti, že stěžovatelka je česká státní příslušnice s adresou trvalého pobytu v České republice.

9. Shora uvedená vyjádření zaslal Ústavní soud stěžovatelce na vědomí a k případné replice. Stěžovatelka možnosti využila a repliku Ústavnímu soudu zaslala, přičemž setrvala na své argumentaci z ústavní stížnosti.

III.

Předpoklady projednání ústavní stížnosti

10. Ústavní soud, dříve než přistoupí k meritornímu projednání ústavní stížnosti, zkoumá, zda tato splňuje všechny formální předpoklady podle zákona o Ústavním soudu. V dané věci je zřejmé, že ústavní stížnost byla podána včas (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu), stěžovatelka byla řádně zastoupena (§ 30 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a ústavní stížnost je přípustná (75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu); proto Ústavnímu soudu nic nebránilo v projednání věci, a to bez nařízení jednání, neboť by to nevedlo k dalšímu objasnění věci (§ 44 zákona o Ústavním soudu).

IV.

Ústavněprávní a mezinárodněprávní aspekty věci a právní posouzení Ústavním soudem

11. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a obdobně orgánům veřejné moci a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že tyto nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny.

12. Z ustálené judikatury Ústavního soudu vyplývá, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, za všeobecně nepřípustné, případně nežádoucí (srovnej např. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, usnesení sp. zn. IV. ÚS 316/99 ze dne 6. 9. 1999, usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003, usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003 a další; všechna rozhodnutí dostupná na http://nalus.usoud.cz). Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Jinak řečeno, "kasační intervence má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení jednoduchého práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, již nikterak odstranit" (srovnej usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 25. 1. 2006).

13. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen ve zcela mimořádných situacích, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování (srovnej nález sp. zn. III. ÚS 511/02 ze dne 3. 7. 2003, N 105/30 SbNU 471); i zde však Ústavní soud vyložil, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat po věcné stránce rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve smyslu jeho opodstatněnosti, neboť jde o otázku náležející výlučně do pravomoci příslušných orgánů činných v trestním řízení. S ohledem na zjištěné skutečnosti však dospěl Ústavní soud k závěru, že právě v případě stěžovatelky se jedná o onu "mimořádnost", opravňující kasační zásah Ústavního soudu.

14. Základní námitkou stěžovatelky je, že orgány činné v trestním řízení porušily zásadu ne bis in idem. Termín "ne bis in idem" lze vyložit jako "ne dvakrát v téže záležitosti", popř. v téže věci. V souvislosti s trestním řízením znamená zákaz opakovaného trestního stíhání nebo potrestání za týž čin. V procesních předpisech má zpravidla povahu překážky věci rozhodnuté (rei iudicatae). Zásadu ne bis in idem lze chápat jako jedno ze základních lidských práv, které je garantováno nejen na ústavní úrovni v jednotlivých státech, ale též na úrovni mezinárodních úmluv o lidských právech a základních svobodách.

15. Smyslem této zásady je, aby nikdo nemohl být nejen odsouzen, ale ani trestně stíhán dvakrát pro totéž. Jakmile je jednou zahájeno stíhání pro skutek, který již byl dříve pravomocně posouzen, dochází k porušení tohoto práva, ledaže by orgány činné v trestním řízení toto stíhání zastavily ihned, jakmile by se dozvěděly o předchozím stíhání pro tutéž věc a aniž by samotným druhým stíháním vznikla obviněnému škoda (blíže srov. Molek, P. Právo na spravedlivý proces. Praha:Wolters Kluwer ČR, 2012, s. 411). Zákaz ne bis in idem se vztahuje pouze na stíhání v trestním řízení podléhajícím pravomoci téhož státu, takže osoba může být pro týž skutek stíhána v jiném státu. Toto omezení je však relativizováno mezi státy Evropské unie (dále jen "EU") díky čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie, zakotvujícímu extrateritorialitu unijní ne bis in idem při uplatňování práva Unie v návaznosti na čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody z roku 1985.

16. V našem právním řádu je uvedená zásada výslovně zakotvena v čl. 40 odst. 5 Listiny, podle kterého "Nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen nebo zproštěn obžaloby."

17. V mezinárodních dokumentech je pak zakotvena zejména v čl. 4 Protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, v čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie a konečně rovněž v čl. 14 odst. 7 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

18. Předpisem podústavního práva, v němž je citovaná zásada konkretizována, je zákon č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), a to jeho § 11 odst. 1 písm. f) a odst. 2 písm. a) a b). Dle těchto ustanovení platí, že trestní stíhání nelze zahájit, a bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno "proti tomu, proti němuž dřívější stíhání pro týž skutek skončilo pravomocným rozsudkem soudu nebo bylo rozhodnutím soudu nebo jiného oprávněného orgánu pravomocně zastaveno, jestliže rozhodnutí nebylo v předepsaném řízení zrušeno" a "trestní stíhání nelze zahájit a, bylo-li již zahájeno, nelze v něm pokračovat a musí být zastaveno také, bylo-li soudem nebo jiným justičním orgánem členského státu Evropské unie nebo státu přidruženého mezinárodní smlouvou k provádění schengenských předpisů pro týž skutek vydáno rozhodnutí, kterým a) byl osobě pravomocně uložen trest nebo ochranné opatření, které vykonává nebo již vykonala nebo je nelze podle práva tohoto státu vykonat, nebo kterým bylo pravomocně upuštěno od uložení trestu, nebo b) byla osoba pravomocně zproštěna obžaloby, nebo které má účinky pravomocného zastavení trestního stíhání" (s některými výjimkami zde uvedenými). Překážka věci rozhodnuté dle uvedených ustanovení je však sistována v případě dílčích útoků pokračujících trestných činů, kdy v § 11 odst. 3 trestního řádu je výslovně uvedeno, že "týká-li se důvod uvedený v odstavci 1 nebo 2 jen některého z dílčích útoků pokračujícího trestného činu, nebrání to, aby se ohledně zbylé části takového činu konalo trestní stíhání".

19. V tomto kontextu je třeba připomenout, že dříve účinné ustanovení trestního řádu ve shodném znění (tehdejší § 11 odst. 2 trestního řádu) bylo předmětem ústavněprávního přezkumu před Ústavním soudem v řízení vedeném pod sp. zn. Pl. ÚS 6/03. V usnesení ze dne 9. 7. 2003, jímž příslušný návrh odmítal jako zjevně neopodstatněný, Ústavní soud dospěl k závěru, že "Pokud trestní řád umožňuje vést pro zbylé dílčí útoky pokračujícího trestného činu samostatné řízení, v rámci něhož je stíhána osoba, která již byla pro jiné dílčí útoky pokračujícího trestného činu pravomocně odsouzena, nelze v tom spatřovat porušení ústavních zákonů, za předpokladu, že i u těchto zbylých útoků bude v jejich souhrnu splněna (alespoň v minimální míře) podmínka konkrétní společenské nebezpečnosti činu pro společnost. Konkrétní společenská nebezpečnost musí být dána jak u dílčích útoků, o nichž bylo rozhodnuto, tak u dílčích útoků, u nichž má být dále vedeno trestní řízení. Za splnění tohoto předpokladu je ukládání společného trestu za pokračování v trestném činu podle § 37a trestního zákona (umožněné § 11 odst. 2 trestního řádu) dostatečným zajištěním spravedlivého procesu tak, aby v materiálním smyslu nebyla narušena ústavní zásada, že nikdo nemůže být trestně stíhán za čin, pro který již byl pravomocně odsouzen."

20. V nyní posuzovaném případě byla stěžovatelka odsouzena pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Chemnitz pro zločin dle § 29a zákona o omamných látkách (BtMG) a byl jí uložen trest v trvání dvou let jako nezbytný, ale také dostačující trest, a to podmíněně odložený. V uvedeném rozsudku je vyjmenováno osm dílčích skutků, popsaných mimo jiné přesnými daty (v rozmezí od 9. 12. 2013 do 7. 8. 2014) a popisem jednotlivých jednání. V řízení vedeném v České republice pak orgány činné v trestním řízení zahájily napadeným usnesením policejního orgánu trestní stíhání stěžovatelky za celkem jedenáct dílčích skutků (popsaných přesnými daty a jednáním), což odůvodnily tím, že stěžovatelka byla v SRN odsouzena pro část jednání, kterého se měla dopustit v souběžném trestním řízení, a proto nebylo v tomto usnesení rozhodnuto o zahájení trestního stíhání pro ty dílčí skutky, pro které již bylo rozhodnuto v SRN. Trestní stíhání bylo podle orgánů činných v trestním řízení zahájeno pouze za účast na těch obchodech, pro které nebyla nikde dosud trestně stíhána. Toto konstatování pak zopakoval jak dozorový státní zástupce v usnesení o zamítnutí stížnosti stěžovatelky proti zahájení trestního stíhání, tak i oba soudy, jež rozhodovaly na návrh státního zástupce o vazbě stěžovatelky. Všechny tyto orgány dopěly ke shodnému závěru, že trestní řízení vedené proti stěžovatelce v České republice je přípustné. K tomu lze jen dodat, že zatímco v popisech skutků německého soudu je kladen důraz na jednání stěžovatelky včetně časového vymezení, usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky na území České republiky ze dne 26. 10. 2015 akcentuje jednání mezi ostatními účastníky trestné činnosti s tím, že stěžovatelka k němu měla poskytnout (ne vždy dostatečně popsanou) součinnost.

21. Ústavní soud se však nemůže s kategorickým závěrem orgánů činných v trestním řízení ztotožnit. Je totiž zřejmé, že orgány rozhodující v České republice vycházely pouze z pravomocného rozsudku Okresního soudu v Chemnitz, zcela se však opomněly zabývat nařízením státního zastupitelství v Chemnitz sp. zn. 840 Js 15554/14 ze dne 29. 4. 2015, jímž bylo dle § 154 odst. 1 trestního řádu (StPO) upuštěno od trestního stíhání stěžovatelky pro následující trestné činy: "Napomáhání v obchodování a v dovozu omamných prostředků v časovém období od konce roku 2013 do srpna 2014, pokud je to ze spisu patrné, avšak pokud to nezahrnuje skutková a právní věta v obžalobě". V odůvodnění rozhodnutí totiž státní zástupce uvedl, že očekávaný trest nebude v souvislosti s činy, stíhanými v tomto řízení, tak závažný.

22. Ústavní soud nemůže posuzovat, zda policejní orgán neměl (dle jeho vyjádření k ústavní stížnosti) či měl (dle tvrzení stěžovatelky) příslušné rozhodnutí německého státního zástupce k dispozici, objektivně však toto rozhodnutí existuje a je povinností všech rozhodujících orgánů, včetně Ústavního soudu, k němu přihlédnout, a to zejména s ohledem na mezinárodní závazky přijaté Českou republikou.

23. I na zastavené trestní stíhání v cizím státu je totiž třeba použít příslušná ustanovení mezinárodních dohod o zamezení dvojího stíhání a rovněž ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu (citované v bodě 18), které bylo jako nové ustanovení začleněno do tohoto procesního předpisu zákonem č. 105/2013 Sb., o změně některých zákonů v souvislosti s přijetím zákona o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních. Toto ustanovení totiž v návaznosti na čl. 50 Listiny základních práv EU, čl. 54 Úmluvy k provedení Schengenské dohody a související judikaturu Evropského soudního dvora (rozhodnutí ve věcech C-187/01 a C-385/01 Gözütok a Brügge, C-469/03 Miraglia, C-436/04 Van Esbroeck, C-467/04 Gasparini a další, C-150/05 Van Straaten, C-288/05 Kretzinger, C-367/05 Kraaijenbrink, C-297/07 Bourquain, C-491/07 Turanský) přesněji vymezuje, kdy se ve vztahu k rozhodnutím jiných členských států EU a tzv. přidružených států uplatní důvod nepřípustnosti trestního stíhání spočívající v uplatnění překážky věci rozhodnuté (viz důvodová zpráva k tomuto zákonu).

24. Právě Úmluva k provedení Schengenské dohody ze dne 14. 6. 1985, jež byla uzavřena dne 19. 6. 1990 (dále jen "Schengenská prováděcí úmluva"), ve své Kapitole 3 (čl. 54-58) "Zákaz dvojího trestu" hlavy III. "Policie a bezpečnost" upravuje zákaz dvojího potrestání takto: "Osoba, jejíž trestní stíhání jednou smluvní stranou skončilo pravomocným rozhodnutím, nesmí být pro tentýž skutek stíhána druhou smluvní stranou za předpokladu, že v případě odsouzení již byla vykonána nebo je právě vykonávána sankce, nebo podle práva smluvní strany, ve které byl rozsudek vynesen, již nemůže být vykonána."

25. Článek 54 Schengenské prováděcí úmluvy byl blíže vyložen v rozsudku Soudního dvora Evropské unie (dále jen "ESD") ve spojených věcech Hüseyin Gozüt?k C-187/01 a Klaus Brügge C-385/01 ze dne 11. 2. 2003. ESD se v něm vyjádřil k otázce, zdali rozhodnutím ve smyslu čl. 54 se rozumí pouze rozhodnutí soudní či nikoli.

26. Podle závěru ESD v uvedeném rozsudku se zásada ne bis in idem zakotvená v čl. 54 vztahuje také na řízení, ve kterém veřejný žalobce členského státu bez součinnosti se soudem v souladu se svou pravomocí zastavil trestní řízení, jestliže obviněný splnil určité povinnosti, zejména zaplatil určitou peněžitou částku určenou veřejným žalobcem, v důsledku čehož je další trestní stíhání nepřípustné, stejně jako v případě postupu ve věci samé v hlavním líčení. Jinými slovy není nutné pravomocné meritorní rozhodnutí soudu. Jakmile obviněný splní své povinnosti stanovené státním zástupcem, má se za to, že sankce byla pro účely čl. 54 vykonána. Používání zásady ne bis in idem v oblasti policejní a justiční spolupráce v trestních věcech není dle Schengenské prováděcí úmluvy podmíněno harmonizací nebo aproximací trestního práva členských států. Důsledkem je, že členské státy vzájemně důvěřují svým systémům trestní justice a že každý z nich uznává trestní právo účinné v jiném členském státu, i když by byl výsledek při použití vlastního práva jiný.

27. V rozsudku ESD (velkého senátu) ze dne 27. 5. 2014 ve věci Zoran Spasic C-129/14 se soudní dvůr vyjádřil rovněž k otázce pojmu sankce, která "již byla vykonána" nebo "je právě vykonávána". Podle jeho závěru zásada ne bis in idem zakotvená v čl. 54 má nejen zabránit v prostoru svobody, bezpečnosti a práva tomu, aby osoby odsouzené v EU konečným trestním rozsudkem zůstaly nepotrestány, ale rovněž zaručit právní jistotu prostřednictvím respektování konečných rozhodnutí veřejnoprávních orgánů při neexistenci harmonizace nebo sbližování trestněprávních předpisů členských států. ESD uzavřel, že čl. 54 je slučitelný s čl. 50 Listiny základních práv Evropské unie, který tuto zásadu zaručuje a že podmínka stanovená v čl. 54 Schengenské prováděcí úmluvy není splněna, pokud obviněný byl v souladu s právem smluvního státu odsouzen k trestu sestávajícímu ze dvou samostatných částí, a sice trestu odnětí svobody a peněžitému trestu, a vykonán byl pouze peněžitý trest, zatímco druhý trest nebyl vykonán ani není právě vykonáván, ale podle práva členského státu, ve kterém byl rozsudek vynesen, ještě může být vykonán. Uvedené lze pak vztáhnout i na případy, kdy je právě vykonáván trest odnětí svobody odložený podmíněně na určitou zkušební dobu, která ještě trvá. I zde lze totiž hovořit o vykonávání sankce.

28. Otázkou pojmu "tentýž čin" ve smyslu čl. 54 Schengenské prováděcí úmluvy se ESD blíže zabýval v rozsudku ze dne 9. 3. 2006 ve věci Van Esbroeck C-436/04. V něm dospěl k závěru, že relevantním kritériem pro účely uplatnění uvedeného článku je kritérium totožnosti skutkové podstaty činu chápané jako existence souboru skutků, které jsou vzájemně neoddělitelně spojeny, nezávisle na právní kvalifikaci tohoto činu nebo chráněného zájmu. V této konkrétní věci se jednalo o trestné činy spočívající ve vývozu a dovozu týchž omamných látek stíhané v různých smluvních státech, přičemž ESD uvedl, že je nutno je v zásadě považovat za "tentýž čin" ve smyslu čl. 54, avšak konečné posouzení v tomto ohledu přísluší příslušným vnitrostátním orgánům.

29. Otázkou totožnosti skutku (resp. činu) v souvislosti se zásadou ne bis in idem se pak rovněž dlouhodobě zabýval ve své judikatuře Evropský soud pro lidská práva (dále jen "ESLP"). Jeho judikatura však byla v otázce totožnosti činu poznamenána zásadní nejednotností. V úvahu totiž přichází několik možností vymezených dvěma krajními polohami, které lze označit jako idem factum a idem crimen. Podle první z nich je kritériem pro posouzení totožnosti činu totožnost faktů (tj. totožnost skutku), podle druhé naopak totožnost právní kvalifikace skutku. V únoru roku 2009 pak Velký senát ESLP judikaturu sjednotil ve věci Zolotukhin proti Rusku (stížnost č. 14939/03). Soud se rozhodl v této otázce převzít nejvyšší přijímaný standard ochrany lidských práv a přiklonil se tak ke koncepci idem factum, podle níž je totožnost činu pro účely posouzení aplikovatelnosti článku 4 Protokolu č. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod dána tam, kde je dána totožnost nebo alespoň podstatná shoda faktů (tedy jednání pachatele). Pozornost by se tak podle něho měla zaměřit na skutečnost, zda konkrétní relevantní skutkové okolnosti týkající se téhož obviněného jsou neoddělitelně spojeny v čase a místě.

30. Na základě shora uvedeného, zejména s ohledem na závěry ESD a ESLP, je Ústavní soud nucen konstatovat, že v případě stěžovatelky orgány činné v trestním řízení dostatečným způsobem neověřily a ani Ústavnímu soudu neobjasnily, zda je trestní stíhání stěžovatelky za dílčí skutky vyjmenované v usnesení o zahájení trestního stíhání ČTS: NPC-1435/TČ-2015-2200E3 ze dne 26. 10. 2015 přípustné z hlediska ustanovení § 11 odst. 2 trestního řádu. Rozsudek Okresního soudu v Chemnitz, na jehož základě byla stěžovatelka odsouzena za část skutků, a nařízení Státního zastupitelství v Chemnitz o částečném zastavení trestního stíhání stěžovatelky totiž tvoří ucelený komplex pokračující trestné činnosti a takto je k nim třeba přistupovat. Usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky tedy trpí zásadní vadou, neboť bylo vydáno, aniž by bylo dostatečně posouzeno, zda se v případě v něm vyjmenovaných dílčích skutků nejedná o totožné skutky, o nichž již bylo pravomocně rozhodnuto v SRN ve smyslu shora citované relevantní judikatury ESLP a ESD, a tedy o překážku věci rozhodnuté.

31. Svým postupem pak orgány činné v trestním řízení zasáhly do práva stěžovatelky na spravedlivý proces zaručeného čl. 36 odst. 1 Listiny, což ve svém důsledku vedlo rovněž k porušení zásady ne bis in idem a tedy čl. 40 odst. 5 Listiny.

32. Další stěžejní námitkou v ústavní stížnosti je ta, že orgány činné v trestním řízení nepostupovaly ve věci stěžovatelky podle zákona č. 104/2013 Sb., a to s ohledem na skutečnost, že se trvale zdržuje v cizině (SRN).

33. K tomu Ústavní soud uvádí, že jak z listinných materiálů v trestním spisu doložených, tak z tvrzení stěžovatelky je dle jeho názoru dostatečným způsobem prokázáno, že stěžovatelka, ač státní občanka České republiky s trvalým pobytem evidovaným v B., se dlouhodobě zdržuje na území SRN (23 let), kde je provdána a kde se také narodily její čtyři děti. Žádná skutečnost naopak nenasvědčuje tomu, že by byl její pobyt v SRN pouze fiktivní a že by se naopak trvale zdržovala na území České republiky.

35. Obecně doručování do ciziny a předvolání osob z cizího státu upravují ustanovení § 43 a § 44 zákona č. 104/2013 Sb. Doručení adresátovi v cizím státu lze provést na základě žádosti o právní pomoc nebo prostřednictvím provozovatele poštovních služeb. Podle § 44 odst. 1 zákona, pokud je v trestním řízení vedeném v České republice potřebná přítomnost osoby, která se zdržuje v cizím státu, doručí jí justiční orgán předvolání postupem podle tohoto dílu. Přítomnost této osoby v České republice nelze vynucovat hrozbou použití donucovacích prostředků nebo sankce. Dle odstavce 2 pak osoba, která se dostaví z cizího státu na území České republiky na základě předvolání, nesmí být trestně stíhána nebo omezena na osobní svobodě pro trestný čin, který spáchala před vstupem na území České republiky (kromě výjimek zde výslovně uvedených). V případě stěžovatelky je zřejmé, že byla předvolána v řízení probíhajícím před Krajským soudem v Ústí nad Labem, aby se dobrovolně dostavila k podání svědecké výpovědi. Předmětné předvolání jí bylo doručováno na adresu bydliště v SRN, a posléze, po domluvě se soudní úřednicí (nikoli státní zástupkyní, jak mylně uvádí stěžovatelka), rovněž na jí uvedenou adresu její matky. Stěžovatelka pak uposlechla výzvy soudu a k podání svědecké výpovědi se dobrovolně dostavila a poté byla Policií ČR zadržena a obviněna z předmětné trestné činnosti.

36. Ze znění ustanovení § 44 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. pak jednoznačně vyplývá, že podmínkou použití citovaného ustanovení není nějakým způsobem formalizovaný pobyt předvolávané osoby na území cizího státu, ale postačí pouhé "zdržování se". V odstavci 2 citovaného ustanovení je "imunita" osoby, která se z cizího státu dostaví na základě předvolání do České republiky, svého druhu projevem zásady speciality a má zvyšovat pravděpodobnost dobrovolného dostavení se takové osoby za účelem, který je orgány činnými v trestním řízení jasně vymezen a který nelze po dobrovolném dostavení se dotčené osoby dále rozšiřovat.

37. Ústavnímu soudu proto nezbývá, než učinit závěr, že při předvolávání stěžovatelky ke svědecké výpovědi u Krajského soudu v Ústí nad Labem mělo být postupováno podle zákona č. 104/2013 Sb., a to s ohledem na skutečnost, že se stěžovatelka prokazatelně v cizím státě zdržuje a tam jí také bylo zasláno předvolání k soudu. Jestliže tomu tak nebylo a stěžovatelka se na základě předvolání na území České republiky dobrovolně dostavila, zde byla zadržena a posléze i obviněna z předmětných trestných činů, došlo tímto postupem orgánů činných v trestním řízení k porušení jejího základního práva zaručeného čl. 8 odst. 1 a 2 Listiny, podle kterých je osobní svoboda zaručena a nikdo nesmí být stíhán nebo zbaven svobody jinak než z důvodů a způsobem, které stanoví zákon.

38. Ze shora uvedených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl [§ 82 odst. 1, odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu] a obě napadená rozhodnutí zrušil [§ 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu].

39. Jde-li o návrh stěžovatelky, aby účastníkům byla uložena povinnost nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem, pak tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl. Podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu platí, že vzniklé náklady si účastníci a vedlejší účastníci hradí zásadně sami. K postupu podle odst. 4 citovaného ustanovení, podle kterého Ústavní soud může v odůvodněných případech podle výsledků řízení uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení, neshledal Ústavní soud v projednávaném případě důvod (a to zejména s ohledem na složitost posuzované problematiky a její mezinárodněprávní souvislosti).

40. O návrhu stěžovatelky, aby Ústavní soud postupoval dle § 39 zákona o Ústavním soudu, nebylo formálně rozhodnuto usnesením, neboť mu Ústavní soud vyhověl fakticky a věc projednal s maximálním urychlením.

Poučení: Proti nálezu Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 14. dubna 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 143/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies