II. ÚS 236/15 #2

14. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. E., zastoupeného Mgr. Pavlem Dvořákem, advokátem sídlem Strojírenská 2269, Žďár nad Sázavou, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě ze dne 30. října 2014 č. j. 54 Co 305/2014-669 a proti rozsudku Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. prosince 2013 č. j. 5 Nc 1657/2010-545, za účasti Krajského soudu v Brně, pobočka v Jihlavě a Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou, jako účastníků řízení, a nezletilé L. E. a S. E., jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 26. 1. 2015, se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. 12. 2013 č. j. 5 Nc 1657/2010-545 bylo rozhodnuto o úpravě poměrů nezletilé pro dobu současnou i pro dobu po případném rozvodu manželství rodičů. Dceru svěřil okresní soud do výchovy matky (výroky pod body I., IV.), otci pak uložil povinnost přispívat na výživu dcery částky stanovené ve výrocích pod body II. a V. a zaplatit nedoplatek na výživném (výrok pod bodem III.). Výrokem VI. pak upravil styk otce s nezletilou, a to v každém sudém kalendářním týdnu od pátku do neděle, v každém týdnu dále od úterý 13.00 hodin do středy 8.00 hodin, po dobu jednoho měsíce o letních prázdninách, o jarních prázdninách každého lichého kalendářního roku, o velikonočních prázdninách každého sudého kalendářního roku od čtvrtka do pondělí a konečně každoročně po dobu vánočních svátků od 26. 12. do 30. 12. Ve výrocích pod body XI., XII., XIV. rozhodl soud o nákladech prvostupňového řízení. Ve výroku pod bodem XIII. soud rozhodl o zastavení řízení o úpravu styku prarodičů ze strany matky s nezletilou. Rozsudek soudu prvního stupně napadli odvoláním oba rodiče.

4. Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 30. 10. 2014 č. j. 54 Co 305/2014-669 byl rozsudek Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 30. 12. 2013 č. j. 5 Nc 1657/2010-545 ve výrocích pod body I., IV., VI., IX. a X. potvrzen (výrok pod bodem I. rozsudku odvolacího soudu). Výrokem II. rozsudku odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně změněn a) ve výrocích II, III. a V. pokud jde o částky, které je otec povinen platit na výživu nezletilé, a o nedoplatek na výživném, b) ve výroku VII. tak, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém týdnu v roce od úterý 13.00 hod., kdy ji převezme ve školní družině, do středy 8.00 hod., kdy ji odevzdá ve škole, kterou dcera navštěvuje, dále od pátku 13.00 hod, kdy ji převezme ve školní družině, do neděle 18.00 hod, kdy ji odevzdá v místě bydliště matky a dítěte; v každém lichém týdnu v roce od úterý 13.00 hod., kdy ji převezme ve školní družině, do čtvrtka 8.00 hod., kdy ji odevzdá ve škole, kterou dcera navštěvuje; v každém lichém kalendářním roce o jarních prázdninách od soboty 8.00 hod., předcházející stanovenému termínu jarních prázdnin, do neděle následujícího týdne v 16.00 hod., kdy ji převezme a odevzdá v bydlišti matky a dítěte; v každém sudém kalendářním roce po dobu podzimních prázdnin a dne 28. 10., kdy ji převezme první den prázdnin (či dne 28. 10., bude-li tento den předcházet prvnímu dni prázdnin) v 8.00 a odevzdá poslední den prázdnin (či dne 28. 10., bude-li tento den následovat po posledním dni prázdnin) v 18.00 hod., vždy v bydlišti matky a dítěte; po dobu vánočních prázdnin v každém lichém kalendářním roce od 22. 12. od 17.00 hod. do 25. 12. do 16.00 hod. a v každém sudém kalendářním roce od 25. 12. od 15.00 hod. do 1. 1. do 16.00 hod.; každoročně o velikonočních prázdninách od středy předcházející prázdninám 18.00 hod. do Bílé soboty v 18.00 hod., kdy ji převezme a odevzdá vždy v bydlišti matky a dcery; každoročně o hlavních letních prázdninách po dobu čtyř kalendářních týdnů s tím, že jednotlivé styky nepřesáhnou dobu dvou týdnů; termíny je otec povinen matce sdělit vždy nejpozději do 30. 4. každého roku, c) ve výroku VIII. tak, že úprava týdenního styku se neuplatní po dobu úpravy styku prázdninového. Ve výrocích pod body III. a IV. rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o nákladech řízení.

II.

5. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že řízení před obecnými trvalo čtyři roky, přičemž z obsahu spisu je zřejmé, že zde byly způsobeny průtahy řízení, které nelze přičítat k tíži účastníků. Stěžovatel nesouhlasí s konstatováním soudu, že tyto průtahy řízení je třeba přičítat k tíži účastníků, neboť délka řízení byla významně ovlivněna návrhy rodičů na předběžná opatření, případně jimi podanými opravnými prostředky. Stěžovatel uvádí, že pokud v průběhu řízení usiloval o zrovnoprávnění svého kontaktu s dcerou a podal návrh na vydání předběžného opatření, jednal v souladu se svými procesními právy a nelze mu tuto skutečnost přičítat k tíži. Postupem soudu došlo podle stěžovatele k porušení jeho práv zakotvených v čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. K porušení práva na spravedlivý proces došlo podle stěžovatele také tím, že obecné soudy svá rozhodnutí dostatečným způsobem neodůvodnily, neboť v nich absentuje úplnost skutkových zjištění. Stěžovatel dále považuje za nepodložené hodnocení jeho osoby jako otce, stejně tak jako matky ze strany odvolacího soudu. Stěžovatel je toho názoru, že obecné soudy na základě provedených důkazů měly k dispozici dostatečné podklady k tomu, aby návrhu stěžovatele na úpravu střídavé výchovy mohlo být vyhověno. Soudy podle stěžovatele povýšily přání dítěte nad jeho vlastní zájem.

6. Stěžovatel je toho názoru, že odmítnutí jeho návrhu na úpravu střídavé výchovy rozhodnutími obecných soudů bylo bezdůvodné a kromě porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces došlo k porušení jeho práva na rodinný život, včetně práva na rodičovskou výchovu a péči, došlo i k porušení rovnosti matky a otce v právech rodičů, porušení zájmů nezletilé dcery a porušení práva nezletilé dcery na péči obou rodičů, čímž došlo k porušení Listiny a Úmluvy o právech dítěte. Stěžovatel namítá, že rozsudek soudu prvního stupně v podstatě zakonzervoval stav, který byl založen předběžným opatřením vydaným soudem prvního stupně (usnesením Okresního soudu ve Žďáru nad Sázavou ze dne 23. 2. 2012 č. j. 5 Nc 1657/2010-95), podle kterého od roku 2012 byl styk stěžovatele s nezletilou realizován. Oproti tomuto rozhodnutí, které mělo být rozhodnutím zatímním a dočasným, soud prvního stupně zde nastavenou úpravu styku stěžovatele s nezletilou převzal do svého rozhodnutí ve věci samé, kde došlo pouze k rozšíření styku o dobu během prázdnin a vánočních svátků. V samotném základu však předběžné opatření a zde upravený styk byl implementován do rozsudku soudu prvního stupně bez jakékoliv změny. Rozhodnutí soudu prvního stupně je pro stěžovatele rozhodnutím překvapivým, neboť stěžovatel neočekával vydání rozhodnutí, které s výjimkou rozšířené úpravy styku během prázdnin potvrdí stav nastolený předběžným opatřením. Stěžovatel uvádí, že očekával, že přinejmenším rozsah jeho styku bude nastaven tak, aby byl i s přihlédnutím k doporučení znalkyně co možná nejširší, případně bude vyhověno návrhu stěžovatele na úpravu střídavé péče. Obdobně stěžovatel očekával, že k jeho argumentům bude přihlédnuto i v rámci přezkumu napadeného rozsudku soudu prvního stupně soudem odvolacím, a to i v kontextu několika posledních nálezů Ústavního soudu ve věci střídavé péče, nicméně se tak nestalo, neboť i soud odvolací s výjimkou rozšíření styku stěžovatele s nezletilou výrazným způsobem do rozhodnutí soudu prvního stupně nezasáhl.

III.

7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud tedy přezkoumal napadená rozhodnutí, jakož i řízení jim předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. V ústavní stížnosti stěžovatel především nesouhlasí s rozhodnutím ve věci jednajících soudů v části, ve které nevyhověly jeho návrhu na svěření nezletilé dcery do střídavé péče obou rodičů, rozhodnutí soudů podle stěžovatele byla vydána na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu, jsou překvapivá a nedostatečně odůvodněná.

10. Z ustálené judikatury Ústavního soudu plyne, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu v zásadě záležitostí obecných soudů a Ústavní soud, jakožto soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), není možno považovat za "superrevizní" instanci v systému obecného soudnictví, jejímž úkolem je přezkum celkové zákonnosti (či věcné správnosti) vydaných rozhodnutí. Ingerence Ústavního soudu do této činnosti, konkrétně pokud jde o interpretaci a aplikaci "podústavního" práva, připadá v úvahu, jestliže obecné soudy v daném hodnotícím procesu vycházely ze zásadně nesprávného posouzení dopadu ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává, na posuzovaný případ, eventuálně pokud by v něm byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. ve formě nerespektování jednoznačné kogentní normy či přepjatého formalismu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17).

11. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší přehodnocování důkazů provedených obecnými soudy, resp. posuzování skutkového stavu jako správně zjištěného, není-li ve věci shledán extrémní nesoulad, jenž by zakládal porušení ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny. O takový případ v souzené věci nejde.

12. Ústavní soud konstatuje, že v předmětné věci při provádění dokazování, hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu obecnými soudy neshledal takový extrémní nesoulad, který by zakládal porušení ústavně zaručených práv stěžovatele.

13. Krajský soud v Brně v odůvodnění svého rozsudku poukázal na to, že rozhodování o úpravě péče o dítě v případech, kdy rodiče nejsou schopni se na výkonu rodičovských práv a povinností dohodnout, musí být hledáním optimální varianty z hlediska zájmu dítěte. Odvolací soud dospěl k závěru, že uvedené argumenty mu umožňují odklonit se od dřívějších závěrů Ústavního soudu v nálezu ze dne 26. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 2482/13 (N 105/73 SbNU 683) a vycházet z ust. § 907 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen "občanský zákoník"), které je nutno vykládat tak, že zde zakotvené způsoby úpravy péče o dítě jsou způsoby rovnocennými, zákon neupřednostňuje střídavou péči oproti způsobům zbývajícím. Odvolací soud poukázal na závěry Ústavního soudu v jeho nálezech ze dne 23. 2. 2010 sp. zn. III. ÚS 1206/09 (N 32/56 SbNU 363), ze dne 27. 1. 2005 sp. zn. I. ÚS 48/04 (N 19/36 SbNU 247) a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. I. ÚS 3216/13 (N 176/74 SbNU 529). Odvolací soud konstatoval, že z obsahu spisu vyplynulo, že vztahy rodičů se v dosavadním průběhu řízení vyhrotily velmi vážným způsobem. Otec, který požadoval svěření dcery do střídavé výchovy, se zaštiťuje svými rodičovskými právy, o řádnou péči o dceru v celém rozsahu této péče doposud nedbal, nejméně zčásti preferoval zájmy své před zájmy dcery. Odvolací soud konstatoval, že ve vztahu obou rodičů je to matka, kdo doposud více dbal zájmů nezletilé, ale i kdo více uznává roli a důležitost druhého rodiče v životě dítěte a tomu podřizuje i své jednání. Na základě podrobně popsaných zjištění ohledně zájmu nezletilého dítěte, dospěl odvolací soud k závěru, že byť nezletilá má pozitivní vztah k oběma rodičům, kteří jsou oba výchovně způsobilí, svědčí zájem dítěte více proto, aby jeho péči z hlediska dlouhodobého zabezpečovala matka a otci aby byl prostor pro výkon jeho rodičovských práv, včetně výchovného působení zabezpečen úpravou styku s dcerou. Odvolací soud tak rozsudek soudu prvního stupně v částech, ve kterých nezletilou svěřil do péče matky, jak na dobu současnou (výrok I.), tak i na dobu po rozvodu manželství rodičů (výrok IV.) jako věcně správný potvrdil. S ohledem na svěření dítěte do péče matky a na přetrvávající neshody rodičů soud upravil i styk nezletilé s otcem (nyní dle ust. § 891 odst. 1 věta druhá občanského zákoníku). Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

14. Pokud stěžovatel dovozuje, že v jeho případě byla naplněna kritéria pro svěření nezletilého dítěte do střídavé péče, Ústavní soud k tomu poznamenává, že v případě soudních rozhodnutí v tak individualizovaných věcech, jakými jsou spory o úpravu výchovných poměrů nezletilých dětí, lze stěží hovořit o "precedenční" závaznosti jejich závěrů, tím méně je možné vymezit obecná kritéria, jejichž naplnění pak vždy, bez ohledu na konkrétní okolnosti projednávaného případu, nutně musí vést k uložení vybraného výchovného opatření. Za taková nelze považovat ani ústavněprávní kritéria a požadavky pro svěřování dítěte do péče, neboť ta představují toliko referenční kritéria, jež musí obecný soud, rozhodující o svěření nezletilého dítěte do péče, vždy vzít do úvahy a jejich naplnění zkoumat s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu. Úkolem Ústavního soudu je pak v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů o svěření nezletilého dítěte do péče zkoumat, zda byla uvedená ústavněprávní kritéria zohledněna, nikoliv však předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče či dokonce přímo rozhodovat o jeho svěření do střídavé péče (viz též usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 12. 2014 sp. zn. II. ÚS 2224/14).

15. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 Ústavní soud mj. vymezil obecná východiska (premisy) ve vztahu k problematice rozhodování soudů o střídavé výchově, když konstatoval, že "je-li nejlepším zájmem dítěte, aby bylo především v péči obou rodičů, a pokud jsou splněny veškeré zákonné podmínky (tj. oba rodiče jsou stejnou měrou schopni a ochotni pečovat o zdraví dětí a o jejich tělesný, citový, rozumový a mravní vývoj a kdy tyto děti mají k oběma rodičům stejně hluboký citový vztah), tak je svěření dětí do střídavé péče pravidlem, nikoliv výjimkou", nicméně i v tomto případě Ústavní soud jejich naplnění hodnotil s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu soudního rozhodování v řízení o úpravě poměrů k nezletilým dětem (viz též usnesení sp. zn. II. ÚS 2224/14).

16. Dle názoru Ústavního soudu se stěžovateli dostalo řádného a spravedlivého dvojinstančního řízení, v němž mu žádný z rozhodujících soudů neupřel jeho ústavně zaručená práva. Odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně částečně změnil, avšak ve výroku o svěření nezletilé do výchovy matky rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Stěžovatel se závěry krajského soudu nesouhlasí. To ovšem nezakládá důvod pro zásah Ústavního soudu. Skutečnost, že soud přistoupí při svých myšlenkových úvahách k jinému hodnocení provedených důkazů, než které by za správné považovala ta či ona strana sporu, případně, že na základě tohoto hodnocení důkazů dospějí soudy k právnímu závěru, s nímž se některý z účastníků řízení neztotožňuje, nelze považovat za zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele. Soudy v odůvodnění svého rozhodnutí musí ovšem přesvědčivě a logicky vyložit, jakými úvahami se při rozhodování věci řídily, tedy mimo jiné, k jakým skutkovým zjištěním na základě provedených důkazů dospěly a jaké právní závěry z těchto skutkových zjištění učinily.

17. V projednávané věci bylo rozhodnutí odvolacího soudu odůvodněno způsobem, který v žádném případě nevybočuje z mezí ústavnosti. Odvolací soud přihlédl především k zájmům nezletilého dítěte. Svým rozhodnutím stěžovatele jako otce neomezuje v právech rodiče, pouze upravuje jeho možnost styku s nezletilou jinak, než si stěžovatel představuje. Ústavní stížnost je tedy, dle názoru Ústavního soudu, v podstatě jen vyjádřením nesouhlasu stěžovatele se závěry soudů, a Ústavní soud tak neshledal důvod ke svému zásahu do nezávislého soudního rozhodování. Do budoucna nadto není vyloučena změna rozhodnutí soudu, dojde-li ke změně poměrů.

18. Ústavní soud zdůrazňuje, že ohledně práv uvedených čl. 32 odst. 4 Listiny stanoví podrobnosti zákon (čl. 32 odst. 6 Listiny). Jak je shora uvedeno, Ústavní soud neshledal, že by odvolací soud v rovině zákonné úpravy při rozhodování o zájmech nezletilého dítěte pochybil. Ústavní soud chápe úsilí stěžovatele o co nejširší kontakt se svým dítětem. V daném případě se ovšem rodiče nebyli schopni o styku otce s nezletilým dítětem dohodnout. Za těchto okolností pak nezbývá, než konstatovat, že je věcí soudu, aby autoritativním výrokem na základě zjištěného skutkového stavu sám o styku rodiče s dítětem rozhodl tak, aby jeho rozhodnutí prospívalo především nezletilému dítěti, neboť i podle čl. 3 Úmluvy o právech dítěte zájem dítěte musí být předním hlediskem při jakékoli činnosti týkající se dětí, ať už uskutečňované veřejnými nebo soukromými zařízeními sociální péče, soudy, správními nebo zákonodárnými orgány. Krajský soud této své povinnosti řádně dostál.

19. Dále Ústavní soud pro úplnost uvádí, že pokud stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení ústavně zaručených práv nezletilé dcery či matky, Ústavní soud připomíná, že ústavní stížností lze namítat jen porušení konkrétního ústavně chráněného práva fyzické nebo právnické osoby, které se projevilo bezprostředně na právním postavení navrhovatele (stěžovatele) a nelze tudíž podat ústavní stížnost ve prospěch třetí osoby, eventuálně v zájmu ochrany veřejných zájmů.

20. Ústavní soud zjistil, že postup soudů byl řádně odůvodněn a jejich rozhodnutí odpovídají zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudů, tak jak je rozvedena v jejich rozhodnutích vydaných v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jejich úvahy neshledává nepřiměřenými či extrémními. Ústavní soud konstatuje, že soudy ve věci rozhodovaly v souladu s právy dle hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolná, ale tato rozhodnutí jsou výrazem soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislých soudů.

21. V ústavní stížnosti stěžovatel poukazuje na nepřiměřenou délku řízení a namítá průtahy řízení před obecnými soudy. V této souvislosti Ústavní soud především připomíná svoji konstantní judikaturu, podle které průtahy v řízení před obecnými soudy (byť by i existovaly a byly nedůvodné) samy o sobě nemohou vést ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí. Ústavní soud proto v souladu se svou judikaturou odmítá argument stěžovatele, že by samotné průtahy v řízení, pokud by k nim v dané věci došlo, zakládaly důvod pro zrušení rozhodnutí, které bylo po průtazích vydáno. Ústavní soud opakovaně vyslovil, že pokud ústavní stížnost napadá pravomocné rozhodnutí orgánu veřejné moci pro porušení základního práva na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny), má důvodnost takovéto argumentace za následek jeho kasaci pouze tehdy, jestliže průtahy v řízení ovlivnily nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo výkon hmotných ústavních práv. Samotné průtahy v řízení tedy nejsou důvodem kasačního nálezu (např. nález sp. zn. III. ÚS 70/97, N 96/8 SbNU 375; usnesení sp. zn. III. ÚS 355/97, U 16/9 SbNU 445; nález sp. zn. IV. ÚS 628/03, N 128/34 SbNU 301). Stěžovatel ostatně nedodržení dalších ústavních principů řádného procesu nebo porušení hmotných ústavních práv, která by byla způsobena průtahy v řízení nebo s těmito průtahy bezprostředně souvisela, ani netvrdí.

22. K přípisu stěžovatele, doručeného Ústavnímu soudu dne 15. 3. 2016, Ústavní soud nepřihlédl, neboť činit úkony v řízení mohou účastníci - fyzické osoby jen prostřednictvím advokáta (§ 30 odst. 1 a § 31 zákona o Ústavním soudu).

23. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

24. Pro přednostní projednání věci Ústavní soud neshledal vzhledem ke svému závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti důvod.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 236/15 #2, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies