III. ÚS 3660/15

14. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele K. S., zastoupeného Mgr. Petrem Mikeštíkem, advokátem, sídlem Novotného lávka 5, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015 č. j. 11 Tdo 639/2015-35, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. prosince 2014 sp. zn. 9 To 397/2014 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 5. září 2014 sp. zn. 3 T 130/2014, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž bylo dle jeho tvrzení porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i právo vyplývající z čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že shora uvedeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy dle ustanovení § 283 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "trestní zákoník"). Toho se měl, stručně řečeno, dopustit tak, že v místě svého bydliště vypěstoval nezjištěný počet rostlin konopí, které následně sklidil, usušil a sušinu o hmotnosti přibližně 72 gramů dále uchovával. Za uvedené jednání mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvou let, a dále mu byl uložen trest propadnutí blíže v rozsudku uvedených věcí sloužících k pěstování konopí a jeho zpracování. Soud dospěl k závěru o stěžovatelově vině zejména na základě výsledků domovní prohlídky, při níž byly v bytě užívaném stěžovatelem nalezeny rostliny konopí a jejich zpracované části. Nebylo prokázáno, že by byt užívala jiná osoba a na sklenici s usušeným konopím byly stěžovatelovy otisky prstů. Stejně tak ale nebylo dle soudu prokázáno, že by stěžovatel pěstoval a sušil konopí pro jinou osobu. Soud se neztotožnil s námitkami obhajoby stran protiprávnosti provedené domovní prohlídky, neboť její nařízení bylo dostatečně odůvodněno, když Policie České republiky (dále jen "policie") sice v té době neměla jasné důkazy o páchání trestné činnosti, ale operativní cestou získané poznatky ve svém souhrnu postačovaly k jejímu provedení. Ani skutečnost, že řízení bylo dlouho vedeno proti neznámému pachateli, nemůže být dle obvodního soudu relevantní pro použitelnost poznatků získaných při domovní prohlídce proti stěžovateli. Soud se pak neztotožnil ani s námitkou, že domovní prohlídku bylo možné provést až po zahájení trestního stíhání, neboť před provedením domovní prohlídky neměla policie dostatečné podklady pro jeho zahájení. Dále obvodní soud zamítl návrh obhajoby na provedení výslechu policistů hlídkujících před domem stěžovatele, neboť takový důkaz považoval za nadbytečný. Konečně se obvodní soud neztotožnil s názorem obhajoby, že jednání stěžovatele lze kvalifikovat jako přečin nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku dle ustanovení § 285 odst. 1 trestního zákoníku. Tímto přečinem je dle obvodního soudu pouze takové pěstování konopí, při němž následně nedojde ke sklizni a usušení částí rostlin. Ty naopak představují součást procesu, který je konstantní judikaturou považován za výrobu omamné a psychotropní látky. Opačný závěr není dle soudu patrný ani z důvodové zprávy k trestnímu zákoníku, o níž své argumenty opírala obhajoba, neboť její text není v rozporu s těmito závěry judikatury Nejvyššího soudu, jež byly známé již před přijetím trestního zákoníku, do nějž tak mohly být opačné záměry zákonodárce zahrnuty.

3. Stěžovatelovo odvolání zamítl napadeným usnesením Městský soud v Praze (dále jen "městský soud"), když se ztotožnil se všemi argumenty soudu obvodního. Dle názoru městského soudu odpovídají tyto závěry plně i rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu v době účinnosti trestního zákoníku. Zpracování sklizených rostlin pomocí zvláště pořízené aparatury tak je dle městského soudu nutné chápat již jako výrobu omamných látek, nikoliv jako pěstování rostlin. Nad rámec odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu považoval odvolací soud za nutné vypořádat se s námitkou obhajoby, týkající se možného počtu vypěstovaných rostlin. Za tímto účelem byl tedy vypracován znalecký posudek. Jeho závěry však dle odvolacího soudu nemohly vést k jinému rozhodnutí o vině a trestu.

4. Nejvyšší soud následně odmítl stěžovatelem podané dovolání pro zjevnou neopodstatněnost. V odůvodnění napadeného usnesení se ztotožnil s argumentací nalézacího soudu stran stěžovatelem tvrzené protiprávnosti provedené domovní prohlídky. Co se týče právní kvalifikace stěžovatelova jednání, odkázal Nejvyšší soud na své stanovisko ze dne 4. prosince 2014 sp. zn. Tpjn 300/2014, jež plně odpovídá závěrům soudů nižších stupňů a jímž je i Nejvyšší soud vázán.
II.
Argumentace stěžovatele

5. Protiústavnost napadených rozhodnutí spatřuje stěžovatel ve zcela nesprávném výkladu ustanovení § 283 trestního zákoníku a jeho aplikaci na případy pěstování, sklízení, sušení a přechovávání konopí výhradně pro vlastní potřebu. Svým jednáním nezasáhl do práv jiných osob a neohrožoval zásadním způsobem ani vlastní život a zdraví, neboť není drogově závislý, což potvrdily provedené důkazy. Z důvodové zprávy k trestnímu zákoníku dovozuje stěžovatel několik závěrů, které obecné soudy pominuly. Jednak pěstování, sklízení, sušení a přechovávání konopí pro vlastní potřebu je jednáním postižitelným dle ustanovení § 284 (přechovávání omamné a psychotropní látky a jedu) a ustanovení § 285 trestního zákoníku (nedovolené pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku), nikoliv dle ustanovení § 283 trestního zákoníku. Posledně uvedené ustanovení se dle důvodové zprávy týká nakládání s drogami pro komerční účely. Bylo by nelogické, aby sklízení a sušení konopí nebylo pěstováním rostlin podle ustanovení § 285 trestního zákoníku, nýbrž výrobou omamné látky podle ustanovení § 283 trestního zákoníku. Samotné pěstování by totiž muselo být bráno jako příprava výroby, která je rovněž trestná. Sklízení a sušení pro vlastní potřebu tak musí spadat pod pojem pěstování, neboť nesklizená rostlina se dle názoru stěžovatele konzumovat nedá. Důvodová zpráva je pak podle stěžovatele důležitá pro systematický výklad zákona a soudy by ji měly v maximální možné míře respektovat.

6. K argumentaci obecných soudů stěžovatel poznamenává, že v odůvodněních uvedené judikáty Nejvyššího soudu na stěžovatelovu věc nedopadají. Usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 12. 2012 sp. zn. 6 Tdo 1460/2012 se týkalo případu pachatele, který drogu pěstoval pro jiného člověka. Totéž se týká odvolacím soudem zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011 sp. zn. 8 Tdo 1231/2011. Závěry usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006 sp. zn. 3 Tdo 687/2006 jsou dle stěžovatele nepoužitelné, neboť se týkají neplatné a odlišné právní úpravy. Stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. Tpjn 300/2014 lze rovněž aplikovat pouze na případy nakládání s drogou pro jiného. Aplikace jeho závěrů na případy "samozásobitelství" je v rozporu s trestním zákoníkem a jeho smyslem. Dané stanovisko pak dle stěžovatele má celou řadu nedostatků. Neobsahuje např. jasný výklad pojmu "rostlina konopí" ve smyslu ustanovení § 285 trestního zákoníku a pojmu "omamná látka konopí" ve smyslu ustanovení § 284 trestního zákoníku a určení jejich vzájemného vztahu. Dále stanovisko neobsahuje jasný výklad pojmu "vlastní potřeba", přičemž právě takový výklad je pro pochopení smyslu zákona klíčový. Dle stěžovatele je nelogické, aby zpracování pěstované rostliny již nespadalo pod pojem "pro vlastní potřebu" a aby se tento pojem týkal jen případů pěstování rostlin např. z estetických důvodů. Stanovisko dle stěžovatele rovněž srozumitelně nezdůvodňuje, z jakého důvodu by sklízení a sušení rostlin mělo být trestáno přísněji, než jejich pěstování nebo přechovávání pro vlastní potřebu. Dále stanovisko nezohledňuje podrobné, jasné a srozumitelné vyjádření Institutu pro kriminologii a sociální prevenci, dle nějž nelze přípravu konopí k užití ve formě marihuany považovat za výrobu ve smyslu ustanovení § 283 trestního zákoníku. Výklad Nejvyššího soudu tak považuje stěžovatel za překombinovaný, když výrobu drogy pro vlastní potřebu popisuje ve třech fázích, přičemž ta prostřední, tedy sklizení a sušení rostliny, je trestáno nejpřísněji. Dle stěžovatele je za jasný, srozumitelný a pochopitelný výklad uvedených ustanovení třeba považovat výklad opačný, dle kterého je rostlina konopí v usušené formě stejnou věcí jako čerstvá rostlina. V daném případě nebyl navíc stěžovatel dopaden při samotném procesu sušení konopí. Stěžovatel dále zopakoval, že provedenou domovní prohlídku a při ní získané důkazy považuje za nezákonné. Poukázal na to, že poznatky uvedené v návrhu k provedení domovní prohlídky nejsou ani ve svém souhrnu dostatečné ke vzniku důvodného podezření ze spáchání trestného činu, neboť téměř žádnou z nich nebylo možné prokázat, popř. nepoukazovaly dostatečně k páchání jakékoliv trestné činnosti. Za takové situace by mohla být domovní prohlídka nařízena téměř u kohokoliv, což je situace z ústavněprávního hlediska neudržitelná. Ze všech uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.
Procesní podmínky projednání návrhu

7. Ještě dříve, než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

8. Ústavní soud po posouzení obsahu projednávané ústavní stížnosti (§ 42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) dospěl k závěru, že ústavní stížnost představuje zjevně neopodstatněný návrh podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Byl přitom veden následujícími úvahami.

9. Jádro ústavní stížnosti tvoří námitka nesprávného a svévolného výkladu ustanovení § 283 až 285 trestního zákoníku, což mělo podle stěžovatele vést k jeho odsouzení za závažnější přečin s přísnější sankcí. Stěžovatel nezpochybňuje protiprávnost svého jednání; tudíž jde pouze o otázku správného systematického výkladu, resp. subsumpce jednotlivých druhů závadného jednání pod jednotlivé skutkové podstaty uvedené v trestním zákoníku. K tomu třeba uvést, že je-li pak v takové situaci judikatura obecných soudů ustálená, neexistuje zásadně prostor pro intervenci Ústavního soudu, neboť ten neposuzuje "správnost" výkladu podústavních právních předpisů. Výjimku by tvořily pouze případy, kdy by taková judikatura nerespektovala hmotná základní práva pachatelů anebo by byla svévolným (tedy za žádných okolností přípustným) a natolik nesrozumitelným výkladem ustanovení trestního zákoníku, že by bránila jakémukoliv odlišení jednotlivých skutkových podstat. Taková situace však v daném případě nenastala.

10. Judikatura obecných soudů k dané problematice je ustálená, jak vyplývá i z odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovateli lze přisvědčit, že tato rozhodnutí byla vydána v případech skutkově odlišných, nebo v době účinnosti částečně odlišné právní úpravy, avšak v nich uvedené závěry, týkající se výkladu obecných pojmů (omamná látka, výroba, rostlina, atd.) a odlišování jednotlivých skutkových podstat, lze přesto vhodně vztáhnout i na projednávaný případ. Uvedené problematice se navíc věnoval Nejvyšší soud v samostatném stanovisku ze dne 4. 12. 2014 sp. zn. Tpjn 300/2014. Stěžovatelem vytýkané nedostatky tohoto stanoviska nemohou dle Ústavního soudu nijak zpochybnit srozumitelné a logicky konzistentní závěry ze samotného výroku stanoviska, dle nichž o výrobu omamné látky může jít v případech, kdy je rostlina konopí sklizena a následně dojde k jejímu neoprávněnému zpracování v procesu, v němž by jako vstupní komponent byla dále upravována, a to buď do stavu způsobilého již ke spotřebě (marihuana), anebo k získání psychotropní látky tetrahydrokanabinolu (THC). To platí i tehdy, jestliže pachatel uskutečnil takovou výrobu pro vlastní potřebu, a za tím účelem si opatřil nebo přechovával rostliny konopí. Neoprávněné vypěstování rostlin konopí nebo jejich přechovávání pro vlastní potřebu v množství větším než malém může být trestným činem přechovávání omamné nebo psychotropní látky a jedu podle § 284 odst. 1 trestního zákoníku nebo nedovoleného pěstování rostlin obsahujících omamnou nebo psychotropní látku podle § 285 odst. 1 trestního zákoníku jen tehdy, pokud pachatel dále nepoužije vypěstované rostliny k výrobě ve výše uvedeném smyslu, nebo jestliže s ohledem na množství vypěstovaných rostlin, způsob jejich pěstování a na další okolnosti nelze dovodit, že je opatřil nebo přechovával pro jiného. Takové závěry nelze dle Ústavního soudu označit za nelogické, nesrozumitelné či svévolné, neboť nenechávají žádnou pochybnost, že odborné zpracování rostliny konopí směřující k výrobě drogy chápou obecné soudy jako výrobu omamné látky. Pouze držba nezpracované rostliny, vypěstované pachatelem, nebo držba omamné látky, vyrobené jinou osobou, zakládá naplnění znaků méně závažných deliktů. Lze toliko uzavřít, že možnost jiného a pro pachatele příznivějšího výkladu nečiní uvedené závěry ústavně nepřijatelné. Ani případné odchýlení se od důvodové zprávy zákona nemůže být důvodem pro zásah Ústavního soudu. Důvodová zpráva není totiž součástí zákona, a není tudíž právně závazná ve smyslu čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 671/02 ze dne 16. 1. 2003 (N 10/29 SbNU 69)]. Trestní zákoník nepřinesl navíc v dané problematice oproti dřívější úpravě žádnou zásadnější změnu, když nadále rozlišuje pojmy pěstování (rostlin) a výroba (omamné látky). S těmi pak pracuje i důvodová zpráva, jíž se stěžovatel dovolává, přičemž ani z ní nevyplývá, že by odborné zpracování sušených rostlin konopí za účelem spotřeby nebylo možné chápat jako výrobu. Ani nepřisvědčení názoru Institutu pro kriminologii a sociální prevenci ze strany Nejvyššího soudu nelze chápat jako porušení stěžovatelových ústavních práv, neboť šlo pouze o jeden z mnoha podkladů pro stanovisko Nejvyššího soudu, přičemž stěžovatelem zdůrazňovaný závěr Institutu pro kriminologii a sociální prevenci se navíc opíral o výklad mezinárodní úmluvy, a nešlo tedy o znalecké či jinak mimoprávní odborné stanovisko k problematice drog.

11. K námitce neoprávněnosti domovní prohlídky může Ústavní soud plně odkázat na závěry Nejvyššího soudu a obvodního soudu. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že se soudy přiměřeností využití tohoto institutu podrobně zabývaly. V daném řízení byly operativně zjištěny mnohé skutečnosti, nasvědčující páchání trestné činnosti. Konkrétně šlo o stále zatemněná okna a balkonové dveře bytu, jeho neobydlenost, opakované návštěvy bytu osobou, která se v něm dvakrát či třikrát týdně zdrží na dvě až tři hodiny a poté odchází, stopy rozsypané hlíny na chodbě po těchto návštěvách, silný zápach konopí, který byl stále cítit v prostoru chodby, stálý odběr elektrické energie v bytě v množství odpovídajícím potřebám čtyř až pětičlenné rodiny. Vzhledem k tomu, že tyto okolnosti nebyly v napadeném soudním řízení použity jako důkaz, nemusí být zásadně podepřeny konkrétními důkazy (např. výpověďmi svědků, úředními záznamy, atd.) a postačí, jsou-li převzaty z přípravného řízení a soudního příkazu k domovní prohlídce. Z ústavněprávního hlediska je rozhodující, že se soud v hlavním líčení zabýval dostatečně zákonností tohoto důkazu jako právní otázkou. Ve výsledku tohoto hodnocení lze soudům přisvědčit, že všechny uvedené okolnosti ve svém souhrnu (tedy nikoliv jednotlivě) byly dostatečným důvodem pro nařízení a provedení domovní prohlídky, která jako jediná mohla dostatečně objasnit již existující silné podezření ze spáchání potenciálně závažné trestné činnosti. Ani v tomto ohledu tedy nevykazuje činnost soudů žádný ústavněprávní deficit.

12. S ohledem na vše výše uvedené Ústavní soud stěžovatelovu ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3660/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies