III. ÚS 813/16

14. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Jitky Routkové, zastoupené JUDr. Ludmilou Pávkovou, advokátkou, sídlem Kodaňská 25, Praha 10, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci ze dne 16. února 2016 č. j. 30 Co 57/2016-416 a usnesení Okresního soudu v Liberci ze dne 29. ledna 2016 č. j. 33 C 26/2011-383, a návrhu na odklad vykonatelnosti stavebního povolení Magistrátu města Liberec, odbor stavební úřad, ze dne 18. března 2013 č. j. SURR/7130/107046/12-Ře CJ MML 041705/13, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci, Okresního soudu v Liberci a Magistrátu města Liberec, jako účastníků řízení, a 1) statutárního města Liberec, sídlem nám. Dr. E. Beneše 1, Liberec, a 2) společnosti LIF, a. s., sídlem Jablonecká 1270/7, Liberec, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Liberci (dále jen "okresní soud") tvrdíc, že jimi byla porušena její základní práva zaručená ústavním pořádkem, zejména její právo odpovídající ústavním principům zakotveným v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Uvedla, že ústavní stížností nebrojí primárně proti skutečnosti, že nebylo vyhověno jejímu návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž proti porušení svých procesních práv v soudním řízení, které se flagrantním způsobem vymyká běžným standardním postupům spravedlivého procesu. Namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení jejího práva spravedlivý proces, které v sobě zahrnuje nejen oprávnění obrátit se na příslušný soud, ale i právo na spravedlivé rozhodnutí. Napadená usnesení stěžovatelka nepovažuje za spravedlivá a v petitu ústavní stížnosti navrhla jejich zrušení.

2. Ve druhé části ústavní stížnosti stěžovatelka nejprve zrekapitulovala průběh předchozího řízení. Informovala, že se žalobou ze dne 2. 3. 2011 domáhá u okresního soudu určení, že vedlejší účastník č. 1 je vlastníkem individualizovaných pozemků v kat. úz. Liberec - Kristiánov. V jeho průběhu podala první návrh na vydání předběžného opatření, kterému okresní soud vyhověl a vedlejšímu účastníkovi č. 2 uložil, aby se zdržel všech přípravných a stavebních prací na stavbu dle konkretizovaného stavebního povolení. První návrh na vydání předběžného opatření podala z důvodu, že v dané době nic nebránilo vedlejšímu účastníkovi č. 2 ve stavbě dle stavebního povolení, protože krajský soud zamítl její správní žalobu směřující proti rozhodnutí správních úřadů ohledně stavebního povolení. Po dobu řízení o správní žalobě nebylo možno započít stavbu dle stavebního povolení, neboť správní žalobě byl přiznán odkladný účinek. Po pravomocném zamítnutí správní žaloby vedlejšímu účastníkovi č. 2 nic nebránilo se zahájením stavby dle stavebního povolení; když započal s přípravnými a stavebními pracemi na stavbě, tak byl podán první návrh na vydání předběžného opatření.

3. Stěžovatelka podala dne 23. 1. 2016 dovolání proti rozsudku krajského soudu ze dne 23. 9. 2015 č. j. 30 Co 172/2015-350, kterým byl potvrzen rozsudek okresního soudu ze dne 20. 11. 2014 č. j. 33 C 26/2011-319, zamítající její žalobu na určení vlastnického práva vedlejšího účastníka č. 1 k individualizovaným pozemků v kat. úz. Liberec (žalobu na určení podala pro údajné porušení pravidel pro převod obecního majetku; v ústavní stížnosti svoje námitky podrobně popsala). Proto stěžovatelka podala dne 25. 1. 2016 návrh na vydání předběžného opatření, ve kterém žádala okresní soud o vydání usnesení, že vedlejšímu účastníkovi č. 2 se nařizuje, aby se do pravomocného skončení dovolacího řízení zdržel všech přípravných a stavebních prací pro stavbu podle stavebního povolení, a to z důvodu, že stavebník zahájil výkopové práce na stavbě. Okresní soud její návrh na vydání předběžného opatření usnesením napadeným ústavní stížností zamítl. Stěžovatelka proti němu podala odvolání, kterému krajský soud nevyhověl a usnesení okresního soudu potvrdil.

4. Vůči postupu krajského soudu formuluje stěžovatelka výhrady, zaměřené na nedůvodné průtahy (bod 11 ústavní stížnosti) a na posouzení jejích argumentů (bod 12 a 13 ústavní stížnosti). Protože se krajský soud jejími námitkami nezabýval, namítá porušení práva na spravedlivý proces. Připomíná, že okresní soud zamítavý výrok svého usnesení založil na domněnce o správnosti předchozích řízení a předjímal její neúspěch v dovolacím řízení. V tomto postupu shledává porušení čl. 38 odst. 1 Listiny, kdy si soudy nižší instance osobují právo rozhodovat o výsledku ve věci, která v daném okamžiku přísluší Nejvyššímu soudu. Poté se stěžovatelka opětovně a podrobně zabývá podmínkami pro vydání předběžného opatření a polemizuje se závěry obou soudů (body 16 až 26 ústavní stížnosti).

5. Ve III. části ústavní stížnosti podala stěžovatelka návrh na odklad vykonatelnosti stavebního povolení Magistrátu města Liberec, odbor stavební úřad, ze dne 18. 3. 2013 č. j. SURR/7130/107046/12-Ře CJ MML 041705/13, s argumentací, že ustanovení § 79 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), lze vztáhnout i na toto rozhodnutí.

II.

6. Z přiložených listinných podkladů (napadených usnesení, dalších rozhodnutí a listin) Ústavní soud ověřil stěžovatelčiny údaje obsažené v ústavní stížnosti a zjistil následující relevantní skutečnosti. Okresní soud usnesením napadeným ústavní stížností zamítl stěžovatelčin návrh na vydání předběžného opatření. V odůvodnění stručně rekapituloval průběh řízení o správní žalobě a o žalobě na určení vlastnického práva k předmětným pozemkům s akcentem na současný stav, který stavebníku nebrání v započetí stavebních prací dle stavebního povolení. Okresní soud vyhodnotil, že stěžovatelka s ohledem na předchozí rozhodnutí soudů neosvědčila určitou míru pravděpodobnosti existence jejího nároku vůči vedlejším účastníkům. Též vyjádřil myšlenku, že újma na straně vedlejšího účastníka je s ohledem na rozsah prací, existující rozhodnutí odvolacího soudu a malé pravděpodobnosti existence nároku stěžovatelky vůči vedlejším účastníkům, nepřiměřeně vysoká. Krajský soud stěžovatelčino odvolání neshledal důvodným, proto usnesení soudu prvního stupně potvrdil a v odůvodnění podpořil důvody, o něž soud prvního stupně opřel své závěry.

III.

7. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

8. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.

9. Při posuzování ústavních stížností ve věcech předběžného opatření vychází Ústavní soud ve své ustálené judikatuře [srov. nálezy ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171) a ze dne 21. 11. 2001 sp. zn. IV. ÚS 189/01 (N 178/24 SbNU 327)] z názoru, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření je věcí obecného soudu (čl. 90 Ústavy). Ústavní soud se zpravidla necítí oprávněn zasahovat do rozhodnutí o předběžných opatřeních, neboť jde o rozhodnutí, která jsou způsobilá do práv a povinností účastníků zasáhnout nikoli konečným způsobem. Při hodnocení ústavní stížnosti je však Ústavní soud povinen přesvědčit se, zda obecné soudy při rozhodování o předběžných opatřeních postupovaly způsobem stanoveným zákonem.

10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud zkoumal, zda při zamítnutí stěžovatelčina návrhu na vydání předběžného opatření bylo postupováno zákonem stanoveným způsobem tak, jak to zaručuje článek 36 odst. 1 Listiny. Nezbytnou podmínkou pro nařízení předběžného opatření je prokázání existence potřeby zatímní úpravy poměrů účastníků s tím, že u ostatních okolností významných pro rozhodnutí postačí, že budou osvědčeny. K rozhodnutí o předběžném opatření je soud povinen přistoupit bezodkladně. Zákon nepředpokládá, že by měl soud při rozhodování o nařízení předběžného opatření provádět dokazování. Z povahy řízení o návrhu na nařízení předběžného opatření vyplývá, že soud vzhledem ke krátké lhůtě, v níž musí o takovém návrhu rozhodnout, nemůže provádět dokazování a vyjde pouze ze skutečností tvrzených v návrhu, jež jsou v době jeho podání osvědčeny, příp. může využít obecně známých skutečností, tedy i skutečností známých z jeho úřední činnosti.

11. Podstatou ústavní stížnosti je stěžovatelčin nesouhlas s posouzením a zhodnocením skutečností vedoucích k zamítnutí jejího návrhu na vydání předběžného opatření, jak je provedly obecné soudy. Soudům vytýká, že nepřihlédly k její argumentaci a jí navrženým důkazům, z čehož dovozuje, že proto ani nemohly dospět ke správnému závěru o potřebě nařízení předběžného opatření. Stěžovatelka však nehodlá respektovat, že její žaloba na určení vlastnictví ve prospěch vedlejšího účastníka č. 1) byla pravomocně zamítnuta a skutečnost, že proti rozsudku odvolacího soudu podala dovolání, není sama o sobě důvodem pro vydání předběžného opatření (její námitka o porušení čl. 38 odst. 1 Listiny úvahami o výsledku dovolacího řízení je z tohoto hlediska nedůvodná); navíc, vedlejší účastník č. 2) má platné stavební povolení. Brojí-li stěžovatelka proti postupu obecných soudů při posuzování podmínek pro nařízení předběžného opatření, očekává od Ústavního soudu přehodnocení jejich právního závěru, že podmínky naplněny nebyly. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, která mu, jak je uvedeno výše, nepřísluší. Přesto Ústavní soud konstatuje, že napadená rozhodnutí nevybočují z mezí zákona a jsou z ústavního hlediska akceptovatelná. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obou obecných soudů neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit odůvodněnost ústavní stížnosti. Ústavní soud tak dospěl k závěru, že v řízení před odvolacím soudem nebylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, a proto považuje ústavní stížnost v této části za zjevně neopodstatněnou, když žádné z tvrzených porušení základních práv garantovaných Listinou nezjistil.

12. Pokud se stěžovatelka domáhá odkladu vykonatelnosti stavebního povolení Magistrátu města Liberec, odbor stavební úřad, ze dne 18. 3. 2013 č. j. SURR/7130/107046/12-Ře CJ MML 041705/13, pak je v této části ústavní stížnost nepřípustná, neboť toto rozhodnutí stavebního úřadu nebylo (ani nemohlo) být napadeno ústavní stížností.

13. Vzhledem ke zjištěným skutečnostem byla stěžovatelčina ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, zčásti jako návrh nepřípustný podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 813/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies