III. ÚS 3834/15

14. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky A. D., zastoupené JUDr. Zdeňkem Koschinem, advokátem, sídlem Štefánikova 48, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 18. listopadu 2015 č. j. 26 Co 379/2015-489, a rozsudku Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 29. června 2015 č. j. 26 P 4/2013-452, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Mladé Boleslavi jako účastníků řízení, a R. J., jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi (dále jen "okresní soud") ze dne 3. 12. 2012 byla schválena dohoda rodičů - stěžovatelky a vedlejšího účastníka, dle níž byl nezletilý V. J. svěřen do výchovy stěžovatelce a vedlejšímu účastníku bylo uloženo přispívat na výživné nezletilého. Styk vedlejšího účastníka s nezletilým byl upraven nejdříve ústní dohodou rodičů nezletilého, a poté rozsudkem okresního soudu ze dne 8. 7. 2013 ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze (dále jen "krajský soud") ze dne 9. 10. 2013. Následně rozsudkem okresního soudu ze dne 15. 9. 2014 č. j. 26 P 4/2013-352 ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 18. 3. 2015 č. j. 26 Co 535/2014-418 byl nezletilý svěřen do péče vedlejšího účastníka, neboť dle soudů stěžovatelka bezdůvodně dlouhodobě (od léta 2012) bránila vedlejšímu účastníku ve styku s nezletilým. Soudy uvedly, že stěžovatelka se ve svém bydlišti nezdržuje, nemá stálé zaměstnání, s nezletilým se skrývala a vedlejšímu účastníku ani soudu nesdělila místo aktuálního pobytu, soudům proto nejsou známy ani její poměry (výchovné prostředí, zdroj příjmů), u vedlejšího účastníka bylo zjištěno vhodné výchovné prostředí, již v řízení o styku vedlejšího účastníka s nezletilým bylo vyvráceno podezření stěžovatelky na sexuální obtěžování nezletilého vedlejším účastníkem. Proti posledně citovaným rozsudkům o změně výchovného prostředí podala stěžovatelka ústavní stížnost, jež byla usnesením Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2016 sp. zn. II. ÚS 1776/15 odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

2. Stěžovatelka podala dne 19. 3. 2015 k okresnímu soudu návrh, ve kterém požadovala upravit její styk s nezletilým na každý sudý pátek od 17.00 hod. do neděle 19.00 hod., a dále během velikonočních a vánočních svátků a letních prázdnin. Okresní soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2015 č. j. 26 P 4/2013-452 návrh zamítl. Dle okresního soudu má stěžovatelka dostatečně široký kontakt s nezletilým každou sobotu dle mimosoudní dohody rodičů nezletilého; soudní úprava styku by byla proti zájmu nezletilého, neboť rodiče se na styku domluvili a tento realizují, mohou tak případně i flexibilně rozšířit styk s ohledem na situaci stěžovatelky (nestálé bydliště a zaměstnání) a na vztahy důvěry mezi rodiči ohledně nezletilého. Okresnímu soudu se navíc krátkodobý častý styk jevil s ohledem na věk šesti let nezletilého vhodnější než delší styk se čtrnáctidenními odmlkami. Okresní soud vyslovil rovněž obavu, že by stěžovatelka soudní úpravu styku nerespektovala a nezletilého by po styku vedlejšímu účastníku nevrátila; usuzoval tak z dřívějšího chování stěžovatelky (jež vedlo ke změně výchovného prostředí nezletilého výše uvedenými rozsudky) ve spojení se skutečnostmi aktuálně zjištěnými v řízení o styku (trvající absence stálého bydliště a zaměstnání stěžovatelky a její vyjádření, dle kterého stěžovatelka plánuje žít s nezletilým).

3. K odvolání stěžovatelky rozhodl krajský soud rozsudkem ze dne 18. 11. 2015 č. j. 26 Co 379/2015-489 o změně prvostupňového rozsudku tak, že stěžovatelka je oprávněna se s nezletilým stýkat v místě bydliště vedlejšího účastníka každou sobotu od 9.00 do 12.00 hod. a od 13.00 do 16.00 hod. za přítomnosti vedlejšího účastníka. Krajský soud se nejdříve zabýval námitkou podjatosti okresní soudkyně rozhodující ve věci. Dle jeho závěrů však výtka stěžovatelky o neprovedení dvou navržených důkazů nemohla být důvodem pro vyloučení soudkyně [§ 14 odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.")], a další tři výtky byly s ohledem na obsah opatrovnického soudního spisu a prvostupňového rozsudku nedůvodné; k námitce stěžovatelky o podjatosti kolizní opatrovnice krajský soud uvedl, že není oprávněn ji posuzovat. Dále provedl krajský soud věcný přezkum a ztotožnil se s obavami okresního soudu, dle kterých hrozí, že stěžovatelka nebude respektovat dosavadní soudní úpravu péče o nezletilého. Realizovaný rozsah styku na základě ústní dohody rodičů shledal v zájmu nezletilého, avšak s tím, že stěžovatelce nemůže být odepřeno právo na soudní úpravu tohoto styku, naopak je v zájmu nezletilého takto styk stabilizovat.

II.
Argumentace stěžovatelky

4. Ústavní stížností ze dne 29. 12. 2015 se stěžovatelka domáhala zrušení rozsudků citovaných v záhlaví, a to z důvodu porušení jejího práva na spravedlivý proces - zejména práva rovnosti účastníků řízení a práva účastnit se řízení a vyjádřit své stanovisko v řízení dle čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a čl. 9 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte, a dále z důvodu porušení čl. 3 (pozn. zřejmě tím mínila spíše čl. 6) Deklarace práv dítěte.

5. Stěžovatelka nejdříve zopakovala své argumenty uplatněné již v ústavní stížnosti vedené pod sp. zn. II. ÚS 1776/15, jejichž podstatou bylo tvrzení stěžovatelky o důvodnosti odvedení nezletilého mimo dosah vedlejšího účastníka a o tom, že k této otázce ani k otázce jejího řádného výchovného prostředí nebylo soudy provedeno dokazování (konkrétně výslechem její zletilé dcery a znaleckým posudkem). Uvedla, že již při prvním rozhodnutí okresního soudu o výchově nezletilého byla psycholožkou informována o možném sexuálním zneužívání nezletilého vedlejším účastníkem, což oznámila kolizní opatrovnici, která však věc neprověřila a stranila vedlejšímu účastníkovi; ani okresní soud údajně podezření neřešil. Nezletilého proto stěžovatelka odvedla do jiné obce, kde byl dle ní řádně vychováván, byl v bezpečí a navštěvoval mateřskou školku (až do odejmutí nezletilého Policií České republiky).

6. V návaznosti na uvedené pak stěžovatelka namítla, že má zájem na co nejširším styku s nezletilým. Soudy však v řízení o styku postupovaly formalisticky a vycházely z chybných premis soudů ve věci výchovy nezletilého, dle kterých stěžovatelka v minulosti jednala v rozporu se zájmy nezletilého tak, že bezdůvodně bránila jeho styku s vedlejším účastníkem. Dále namítla, že soudy v řízení o úpravu styku neprovedly jí navržené důkazy. Výslech svědkyně - zletilé dcery stěžovatelky byl důvodný, neboť nezletilý je s ní v kontaktu a svěřuje se jí s mnoha svými problémy, které by svědkyně mohla uvést soudu. Provedení znaleckého posudku pak bylo podstatné pro zjištění stavu nezletilého a jeho odůvodněného zájmu s tím, že dříve v opatrovnickém řízení provedený znalecký posudek již není aktuální a hodnotil rovněž jiné skutečnosti. Ze soudního protokolu zaznamenávajícího výpověď nezletilého při jednání přitom nelze dle stěžovatelky vycházet, neboť je v rozporu se skutečnou výpovědí nezletilého; ten měl totiž stěžovatelce po jednání soudu sdělit, že před soudem vyslovil přání bydlet se stěžovatelkou. Stěžovatelka má za to, že soudy postupovaly (stejně jako v rozsudcích o změně výchovného prostření nezletilého) v rozporu se zájmy nezletilého a preferovaly zájmy vedlejšího účastníka. Nezletilý je na stěžovatelku fixován a dlouho s ní žil, jeho vytržení z tohoto prostředí a hrubé omezení rozsahu styku se stěžovatelkou má a bude mít negativní vliv na jeho psychický stav.

7. Dle stěžovatelky dále krajský soud vůbec nerozhodl o jejím návrhu na vyloučení soudkyně okresního soudu z rozhodování věci a nezabýval se jejími odvolacími námitkami o podjatosti této soudkyně; stěžovatelka tyto své odvolací námitky zopakovala.

III.
Formální předpoklady projednání ústavní stížnosti

8. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v nichž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku, chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

10. Ve věci stěžovatelky má Ústavní soud za to, že napadené rozsudky z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo.

11. Napadený rozsudek krajského soudu vychází v otázce rozsahu a podmínek styku stěžovatelky s nezletilým z relevantních ustanovení § 888 a § 891 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, přičemž skutkové i právní závěry krajského soudu jsou v něm dostatečným způsobem odůvodněny a nevybočují ani z ustáleného výkladu ustanovení zákona. Z tohoto hlediska je tedy nelze označit za svévolné či excesivní. Závěry krajského soudu o takto stanoveném styku jsou ostatně ve shodě a navazují na úvahy a závěry soudu okresního, který však na rozdíl od krajského soudu nepovažoval za vhodné styk upravit autoritativně.

12. Ústavní soud se nemohl zabývat prvním okruhem námitek v ústavní stížnosti (viz bod 5. tohoto usnesení), kterými stěžovatelka v podstatě zpochybňovala pravomocná rozhodnutí soudů ve věci, v níž bylo rozhodnuto o změně výchovného prostředí nezletilého; tato rozhodnutí soudů nejsou předmětem nyní posuzované ústavní stížnosti. Skutečnostmi v těchto námitkách uvedenými (včetně stěžovatelčina zpochybnění rozsahu dokazování) se zabýval a reagoval na ně již okresní soud v rozsudku ze dne 15. 9. 2014 a krajský soud v rozsudku ze dne 18. 3. 2015; z ústavněprávního hlediska provedl přezkum i Ústavní soud ve věci sp. zn. II. ÚS 1776/15. Opakovaná polemika stěžovatelky s těmito rozhodnutími zde již nemá místo. Lze dodat, že z uvedených rozhodnutí i celého opatrovnického soudního spisu je navíc zřejmé, že není pravdou tvrzení stěžovatelky, dle kterého se soudy vůbec nevěnovaly jejímu podezření na sexuální obtěžování nezletilého vedlejším účastníkem.

13. Pokud soudy ve věci úpravy styku stěžovatelky s nezletilým vycházely ve svých úvahách rovněž ze skutečností zjištěných a prokázaných v předchozím řízení o změně výchovného prostředí nezletilého, nelze pro tento postup označit jejich rozsudky za formalistické, resp. soudy nevycházely z ničím nepodložených premis, jak se snaží stěžovatelka naznačit.

14. Stěžovatelka dále namítla, že soudy v řízení o úpravu jejího styku s nezletilým neprovedly jí navržené dva důkazy. Tomuto tvrzení lze na základě obsahu opatrovnického soudního spisu i obou napadených rozhodnutí soudů přisvědčit. Současně však Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý proces nezaručuje provedení každého účastníkem navrženého důkazu. Soudy nemusí provést navržený důkaz, pokud je rozsah dokazování již dostatečný ke zjištění rozhodných skutečností (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995 sp. zn. III. ÚS 61/94, N 10/3 SbNU 51). Z odůvodnění rozsudků vydaných v dané věci přitom vyplývá, že dokazování bylo provedeno v dostatečném rozsahu a uvedené důkazní návrhy byly shledány jako nadbytečné; jinými slovy soudy neprovedení těchto důkazů dostatečně a ústavně konformně odůvodnily a nelze tedy hovořit o opomenutých důkazech ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Lze doplnit, že dle soudního protokolu z jednání dne 1. 6. 2015 stěžovatelka navrhla provedení znaleckého posudku za účelem zjištění stanoviska nezletilého (ke styku s rodiči); okresní soud přitom za účelem zjištění tohoto stanoviska provedl přímo slyšení nezletilého. Pokud stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že z výpovědi nezletilého zaznamenané v protokolu nelze vycházet, neboť v něm chybí vyslovené přání nezletilého bydlet se stěžovatelkou, je tato námitka zjevně nedůvodná. Z protokolu se naopak podává, že nezletilý vyjádřil skutečně přání bydlet u stěžovatelky, avšak střídavě s bydlením rovněž u vedlejšího účastníka, u kterého je spokojený. Okresním soudem zaprotokolované stanovisko nezletilého se Ústavnímu soudu nejeví v rozporu s přáním nezletilého údajně sděleným stěžovatelce v soukromí po soudním jednání; stěžovatelka přitom neuvádí, že by nezletilý v rozporu s protokolem při jednání vyjadřoval negativní postoj k pobytu u vedlejšího účastníka.

15. Zjevně nedůvodnými jsou i námitky stěžovatelky, dle kterých soudy preferovaly zájmy vedlejšího účastníka, přičemž hrubé omezení rozsahu styku stěžovatelky s nezletilým bude mít negativní vliv na psychický stav nezletilého. Jak Ústavní soud již výše konstatoval, výrok krajského soudu o rozsahu a podmínkách styku stěžovatelky s nezletilým je přezkoumatelný a s ohledem na skutečnosti zjištěné v řízení i logicky a vnitřně konzistentně odůvodněn; z hlediska ochrany základních práv stěžovatelky není tomuto rozsudku co vytknout. Je zřejmé, že zatímco stěžovatelka vnímá omezení (stanovení v omezeném rozsahu) jejího styku s nezletilým jako preferování zájmů vedlejšího účastníka ze strany soudů, soudy se naopak v řízení zabývaly právě jen zájmem nezletilého, jímž je kontakt nezletilého s oběma rodiči; nemohly proto přehlédnout chování stěžovatelky v minulosti (před rozhodnutím o změně výchovného prostředí nezletilého) ve spojení se současnými poměry stěžovatelky (nestálé zaměstnání a bydliště). Je patrné, že do budoucna není vyloučena možná změna soudem stanoveného rozsahu styku stěžovatelky s nezletilým, a to v návaznosti na případnou změnu relevantních okolností.

16. Stěžovatelka konečně vytkla krajskému soudu, že nerozhodl o její námitce podjatosti okresní soudkyně a nezabýval se její argumentací odůvodňující tuto podjatost. Ani na základě této výtky však neshledal Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky. Stěžovatelka podala proti rozsudku okresního soudu ze dne 29. 6. 2015 odvolání, ve kterém kromě výtky o neprovedení jí navržených dvou důkazů namítla také podjatost okresní soudkyně rozhodující ve věci, a to ze čtyř důvodů (1. poměr soudkyně k vedlejšímu účastníku, neboť soudkyně mu měla v řízení stranit, 2. neprovedení soudkyní dvou stěžovatelkou navržených důkazů, 3. účelově nesprávná protokolace výpovědi nezletilého, 4. umožnění dle stěžovatelky podjaté opatrovnici být přítomna výpovědi nezletilého u okresního soudu). Jednotlivými argumenty se krajský soud v souladu s § 212a odst. 5 o. s. ř. zcela konkrétně zabýval (srov. i bod 3. tohoto usnesení) a svůj závěr o nepodjatosti okresní soudkyně přezkoumatelně a přiléhavě (s ohledem na zákonná ustanovení, na obsah opatrovnického spisu a na obsah stěžovatelčiných odvolacích námitek) odůvodnil. Ostatně stěžovatelka nijak konkrétně jeho závěry v ústavní stížnosti nevyvrací.

17. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3834/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies