III. ÚS 3778/15

14. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti S. P., t. č. Věznice Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Jaromírem Hladíkem, advokátem, sídlem 17. listopadu 623, Pardubice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. července 2015 č. j. 3 Tdo 653/2015-62, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. února 2015 č. j. 12 To 114/2014-3898, a proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. srpna 2014 č. j. 1 T 2/2012-3791, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

1. Dne 22. 12. 2015 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces a právo na obhajobu ve smyslu čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 40 odst. 3 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z listin k ní přiložených, přitom vyplývá, že rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 29. 8. 2014 č. j. 1 T 2/2012-3791 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Za to byl podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku odsouzen k trestu odnětí svobody ve výměře pět let, pro jehož výkon byl podle § 56 odst. 1, 3 trestního zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Dále podle § 226 písm. b) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, byl stěžovatel zproštěn obžaloby, a to ve vztahu k dalším dílčím útokům, v nichž bylo spatřováno spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle § 209 odst. 1, 5 písm. a) trestního zákoníku ve spolupachatelství podle § 23 trestního zákoníku. Tímtéž rozsudkem bylo rozhodnuto o vině a trestu obviněného M. B.

3. O odvoláních stěžovatele, M. B. a státního zástupce podaném v neprospěch obviněných rozhodl Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 3. 2. 2015 č. j. 12 To 114/2014-3898, jímž zrušil napadený rozsudek jednak v části, v níž bylo rozhodnuto podle § 226 písm. b) trestního řádu o částečném zproštění obou obviněných obžaloby, jednak ve výrocích o trestech, a podle § 259 odst. 3 písm. a) trestního řádu při nezměněném výroku o vině v odsuzující části rozsudku znovu rozhodl tak, že stěžovatele podle § 209 odst. 5 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání pěti let, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 3 trestního zákoníku zařadil do věznice s dozorem. Podle § 73 odst. 1, 3 trestního zákoníku uložil dále stěžovateli trest zákazu činnosti spočívající ve výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů v obchodních společnostech, které podléhají zápisu do obchodního rejstříku, a to na dobu pěti let. Podle § 256 trestního řádu pak odvolání stěžovatele a B. jako nedůvodná zamítl. Následné dovolání stěžovatele bylo v záhlaví citovaným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

4. Takto specifikované trestné činnosti se přitom stěžovatel a obviněný M. B. měli dopustit tím, že - řečeno souhrnně - v období od října roku 2008 do dubna roku 2009 nechali - a zde tedy zejména stěžovatel jako jediný jednatel společnosti Texmerkur, s. r. o. - vystavit odběratelům fiktivní faktury, a to za plnění, která těmito odběrateli nebyla poptávána ani jim nebyla poskytnuta. Na základě soupisu těchto fiktivních faktur následně Raiffeisenbank, a. s., (v postavení faktora) podle smlouvy o budoucím postupování pohledávek poskytla, společnosti Texmerkur, s. r. o. předfinancování těchto smyšlených pohledávek. Stalo se tak i přesto, že B. i stěžovatel věděli, že společnost Texmerkur, s. r. o., s ohledem na svůj nepříznivý ekonomický stav, nebude schopna z vlastních zdrojů poškozené Raiffeisenbank, a. s., takto čerpané finanční prostředky uhradit. Tímto postupem způsobili poškozené bance škodu nejméně ve výši 19 354 539 Kč.

5. V daném kontextu pak stěžovatel zejména namítá, že v jeho věci rozhodoval místně nepříslušný krajský soud, kterým měl být soud se sídlem v Praze a nikoliv v Hradci Králové. Nadto stěžovatel nebyl před nalézacím soudem slyšen, čímž bylo porušeno nejen jeho právo, jak je deklarováno v čl. 38 odst. 2 Listiny, ale také právo rovnosti stran podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Je sice pravdou, že stěžovatel byl dodatečně vyslechnut před odvolacím soudem, ale tento postup odvolací soud stěžovateli dopředu neavizoval, takže se stěžovatel nemohl na výslech řádně připravit. Soudy rovněž podle stěžovatele nevzaly v úvahu obhajobou navrhovaný znalecký posudek, který by se vyjádřil k hodnotě společnosti Texmerkur, s. r. o., a k hodnotě její výrobní kapacity. K naplnění zákonných znaků trestného činu je totiž třeba podle stěžovatele zjistit rozsah zajištění úvěru. Přitom tam, kde je poskytnut majetkový ekvivalent plnění plynoucího z úvěrů, nelze dovodit úmysl způsobit škodu na cizím majetku, nebo se na úkor jiného obohatit. Trestný čin podvodu by tak za dané situace mohl být spáchán jedině tehdy, jestliže by závazky z uzavřené faktoringové smlouvy a úvěrové smlouvy byly zajištěny pouze takovou hodnotou, která by nepostačovala na jejich celkové krytí. Stěžovatel přitom v závěru ústavní stížnosti rozsáhle argumentuje, že v případě jeho podnikání bylo krytí více než dostatečné.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. mimo jiné zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními (srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94, N 34/3 SbNU 257).

8. Ústavní soud po přezkoumání věci a při zohlednění právě uvedených východisek neshledal, že by právní závěry soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, dostatečnými pro vydání předmětných rozhodnutí. Za daného stavu věci není Ústavní soud oprávněn jakkoliv zasahovat do oblasti vyhrazené obecným soudům, jelikož by tak překročil své kompetence a nepřípustně zasáhl zejména do zásady volného hodnocení důkazů těmito soudy a tím i do jejich ústavně garantované nezávislosti (čl. 81 a čl. 82 odst. 1 Ústavy).

9. Obecné soudy podle mínění Ústavního soudu postupovaly ve zkoumaném případě v souladu se základními zásadami trestního řízení a žádná stěžovatelova základní práva neporušily. Věc byla projednána v přiměřené lhůtě, při dodržení práva stěžovatele na obhajobu a soudy přesvědčivým způsobem svá rozhodnutí odůvodnily. Nic nenasvědčuje tomu, že by ve spravedlivém soudním řízení nebyla stěžovateli řádně prokázána vina, ani že by mu nebyl uložen adekvátní a přiměřený trest. O tom, že k trestné činnosti došlo tak, jak je v napadených rozhodnutích popsáno, nemá Ústavní soud na základě studia shromážděných podkladů žádné pochybnosti, které by jej ústavně opravňovaly k ingerenci do dané věci.

10. K vlastní argumentaci stěžovatele uvádí Ústavní soud následující.

11. Námitce místní nepříslušnosti nalézacího soudu Ústavní soud nepřisvědčil. Podle ustanovení § 18 odst. 1 trestního řádu je základním kritériem pro určení místní příslušnosti místo spáchání činu, které má přednost před příslušností určenou podle ostatních kritérií. Stěžovatel přitom sám v ústavní stížnosti výslovně uvádí, že tuto námitku vznáší toliko z opatrnosti, když nadto sám podává výčet míst (provozoven), které by podle jeho názoru byly pro určení místní příslušnosti vhodnější. Již tím ale sám stěžovatel připouští, že tato jeho námitka nemá ústavněprávní relevanci. Nelze rovněž přehlédnout, že podle ustálené judikatury [srov. například již rozhodnutí Nejvyššího soudu České socialistické republiky ze dne 22. 7. 1983, sp. zn. Ntd 134/83, publikované v Bulletinu Nejvyššího soudu České socialistické republiky pod číslem B 3/1984-21, strana 62 - 63; dále také usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2009 sp. zn. 8 Tdo 109/2009 (všechna rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na http://www.nsoud.cz/)], od níž Ústavní soud nemá důvod se odklánět, má obviněný možnost vznést námitku místní nepříslušnosti až do doby, než se soud prvního stupně odebere k závěrečné poradě. I z této limitace je patrno, že od určité fáze řízení je nutno dát přednost principu právní jistoty, byť by se ukázalo, že místní příslušnost nebyla určena správně (srov. k tomu též § 105 občanského soudního řádu).

12. Skutečnost, že stěžovatel nebyl před nalézacím soudem řádně vyslechnut, nepřehlédl soud odvolací a tuto skutečnost náležitě napravil. Výtka stěžovatele, že rozhodnutí vyslechnout jej mu Vrchní soud v Praze neavizoval a stěžovatel se tak na výslech nemohl připravit, je pak podle Ústavního soudu nepřiléhavá. Sám odvolací soud v ústavní stížností napadeném rozhodnutí konstatuje, že stěžovatel jen opakuje to, co uvedl ve svých obsáhlých písemných podáních založených v soudním spise. Stěžovatel ostatně ani prostor daný mu ústavní stížností nevyužil k tomu, aby tuto svoji námitku alespoň částečně obsahově konkretizoval.

13. Obdobně nepřiléhavý je požadavek stěžovatele na vypracování znaleckého posudku, jímž by byla zjištěna hodnota společnosti Texmerkur, s. r. o., neboť obecné soudy vycházely mimo jiné z toho, že v rozhodném období měla jmenovaná společnost podle insolvenčního správce 93 věřitelů s pohledávkami ve výši 238 479 692 Kč, a její nemovitý majetek byl zpeněžen za celkovou částku dvacet a půl milionu korun. Vzhledem k této disproporci nemůže být ani rozhodující, tvrdí-li stěžovatel v ústavní stížnosti, že skutečná hodnota nemovitého majetku společnosti se pohybovala okolo částky osmdesát pět milionu korun.

14. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli ústavním pořádkem garantovaná.

15. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 14. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 14. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3778/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies