II. ÚS 2924/15

19. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele REALITY – X52 CZ, s. r. o., adresa Náměstí 1. máje 1605, 688 01 Uherský Brod, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem, se sídlem Potočná 41/109, 911 01 Trenčín, Slovensko, zmocněnec pro doručování Mgr. Jitka Kapsová, advokátka, se sídlem Šaripova 1801, 688 01 Uherský Brod, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, č. j. 29 Cdo 2563/2015-159, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 11. prosince 2014, č. j. 5 Cmo 242/2014-112, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a právo na spravedlivé soudní řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

2. Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 11. prosince 2014, č. j. 5 Cmo 242/2014-112, změnil v řízení o žalobě, kterou se žalobce (správce konkursní podstaty úpadce CHEMOPHARMA, a. s.) domáhal vůči žalovanému (stěžovateli) zaplacení částky ve výši 6,337.783 Kč se 7,75% úrokem z prodlení za dobu od 1. března 2012 do zaplacení (bod I. výroku) původně zamítavý rozsudek soudu prvního stupně a uložil žalobci zaplatit žalovanému výše uvedenou částku a náhradu nákladů řízení jak před soudem prvního stupně, tak před soudem odvolacím.

3. Následné dovolání žalovaného bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 16. července 2015, č. j. 29 Cdo 2563/2015-159, odmítnuto podle § 241a odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), neboť žalovaný v dovolání nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 a § 238a o. s. ř.) a čeho se domáhá. K tomu Nejvyšší soud uvedl, že požadavek, aby dovolatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu § 237 o. s. ř. (či jeho části). Jiný výklad by vedl k absurdnímu (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když v něm dovolatel vymezí dovolací důvod. Ohledně vymezení přípustnosti dovolání poukázal Nejvyšší soud především na své usnesení ze dne 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, jakož i na usnesení Ústavního soudu ze dne 21. ledna 2014, sp. zn. I. ÚS 3524/13, ze dne 12. února 2014, sp. zn. IV. ÚS 3982/13, ze dne 17. dubna 2014, sp. zn. III. ÚS 695/14 a ze dne 24. června 2014, sp. zn. IV. ÚS 1407/14.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Brojí především proti závěru Nejvyššího soudu, na základě něhož bylo jeho dovolání odmítnuto. V této souvislosti podotýká, že v dovolání jednoznačně vymezil, v čem měly spočívat dovolací důvody a pokud se dovolací soud jeho podáním nezabýval, odňal stěžovateli možnost jednat před soudem a porušil právo na spravedlivý proces. Stěžovatel sice připouští, že se při podání dovolání řídil nesprávným zněním občanského soudního řádu, avšak tato skutečnost nemohla být důvodem pro odmítnutí dovolání, když jako důvod dovolání vymezil nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, a současně jasně a srozumitelně popsal, v čem mělo toto nesprávné právní posouzení spočívat. Odkaz Nejvyššího soudu na usnesení sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 ve vztahu k vymezení dovolacích důvodů nepovažuje za správný, neboť toto rozhodnutí stěžuje přístup stěžovatele k soudu. Stěžovatel upozorňuje, že i pro odborníka v oblasti práva je někdy velice obtížné popsat, v čem má vymezení dovolacích důvodů, resp. přípustnosti dovolání, spočívat. Na podporu své argumentace poukazuje stěžovatel na nález Ústavního soudu ze dne 17. prosince 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13, jehož závěry by se měly vztahovat i na nyní projednávanou věc, když stěžovatel sice vymezil skutkovou otázku jako dovolací důvod, avšak povinností dovolacího soudu bylo dovolání řádně přezkoumat a své rozhodnutí dostatečně odůvodnit.

III.

5. Ústavní soud se se nejprve zabýval přípustností ústavní stížnosti. K tomu uvádí, že podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže ze strany stěžovatele nedošlo k vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně jeho práv. Mezi tyto procesní prostředky je řazen i mimořádný opravný prostředek, který orgán, v jehož kompetenci je o něm rozhodovat, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (viz § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu). Jedním ze základních znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, je totiž její subsidiarita k jiným procesním prostředkům, které zákon stěžovateli poskytuje k ochraně jeho práva, což znamená, že k jejímu věcnému projednání může dojít pouze za předpokladu, že stěžovatel všechny tyto prostředky (efektivně) vyčerpal. V opačném případě by byla ústavní stížnost podle § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu nepřípustná. Po stránce materiální se pak subsidiarita ústavní stížnosti projevuje v požadavku, aby Ústavní soud zasahoval na ochranu ústavně zaručených základních práv a svobod až v okamžiku, kdy ostatní orgány veřejné moci nejsou schopny protiústavní stav napravit.

6. Uvedený princip se ve vztahu k dovolání dříve, tzn. před nabytím účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., jímž došlo ke změně občanského soudního řádu, neuplatnil bezvýjimečně. Stěžovatel totiž podle dřívější zákonné úpravy nebyl povinen vyčerpat i mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (srov. § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném do 31. prosince 2012). Bylo tedy v zásadě jen na jeho uvážení, zda takový prostředek využije či nikoli. Zákonem č. 404/2012 Sb. však bylo ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu pozměněno v tom smyslu, že - na rozdíl od dosavadní právní úpravy - musí být nově vyčerpán i tento mimořádný opravný prostředek. I nadále nicméně platí, že došlo-li následně k jeho odmítnutí pro nepřípustnost z důvodu závisejícího na uvážení příslušného soudu, je stěžovateli zachována lhůta k podání ústavní stížnosti i proti rozhodnutí odvolacího soudu, popř. rozhodnutí soudu prvního stupně.

7. V nyní projednávané věci je proto třeba chápat dovolání k Nejvyššímu soudu podané podle § 236 a násl. o. s. ř. bezpochyby jako poslední procesní prostředek, který je nutno vyčerpat ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle § 237 o. s. ř. totiž, není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

8. Ústavní soud přitom již ve své dřívější judikatuře vyjádřil názor (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. března 2013 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 941/15 ze dne 8. září 2015; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod http://www.nalus.usoud.cz/), že jakákoliv námitka, jejíž podstatou je tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod rozhodnutím nebo postupem odvolacího soudu v občanském soudním řízení, je z výše uvedeného důvodu uplatnitelná rovněž jako dovolací důvod dle § 241a odst. 1 o. s. ř. spočívající v nesprávném právním posouzení. Výjimku představují pouze ty námitky, k jejichž uplatnění zákon stanoví jiný právní prostředek ochrany práva, jako je tomu např. v případě žaloby pro zmatečnost dle § 229 odst. 1 až 3 o. s. ř. Nejde-li proto o tento případ, může se účastník odvolacího řízení, který tvrdí, že rozhodnutím odvolacího soudu došlo k porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, domáhat ústavní stížností jejich ochrany pouze tehdy, pokud předtím řádně a účinným způsobem vyčerpal dovolání přípustné dle § 237 o. s. ř.

9. Ve světle výše naznačených úvah Ústavní soud konstatuje, že v nyní posuzované věci nejsou podmínky přípustnosti ústavní stížnosti ve vztahu k napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci naplněny, neboť před jejím podáním stěžovatel řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu nabízí právní řád k ochraně jeho práv, když proti citovaným rozhodnutím obecných soudů sice formálně brojil dovoláním podaným dle příslušných ustanovení občanského soudního řádu, nicméně učinil tak způsobem, který Nejvyššímu soudu prakticky znemožnil se jím případně zabývat meritorně.

10. Jak totiž plyne z napadeného usnesení Nejvyššího soudu, stěžovatel (mylně) vycházel z toho, že dovolání je přípustné automaticky podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. prosince 2012) s tím, že je dán dovolací důvod spočívající v nesprávném právním posouzení (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) a že napadené rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§ 241a odst. 3 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). To bylo zřejmě také důvodem, proč stěžovatel v dovolání neřešil blíže otázku jeho přípustnosti, což by jinak, pokud by se řídil aktuálním zněním občanského soudního řádu (§ 241a odst. 2 o. s. ř.), učinit měl. V této souvislosti Ústavní soud připomíná zásadu vigilantibus iura. Ve shodě se závěry Nejvyššího soudu má pak Ústavní soud za to, že takto pojaté dovolání skutečně nemohlo být shledáno přípustným. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel (řádně) nevyčerpal všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto ve vztahu k napadenému rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci nepřípustná ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (podobně srov. např. usnesení ze dne 12. února 2015 sp. zn. II. ÚS 2716/13) a byla v této části odmítnuta podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

11. Ve vztahu k usnesení Nejvyššího soudu pak Ústavní soud konstatuje, že ústavní stížnost prakticky postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, na jejímž základě by mohl Ústavní soud dospět k závěru o její důvodnosti. Stěžovatel totiž svoji argumentaci omezil na pouhé konstatování protiústavnosti usnesení dovolacího soudu s tím, že přípustnost dovolání vymezil relevantním dovolacím důvodem. Zde stěžovatel zřejmě přehlíží rozdíl mezi přípustností dovolání a vymezením důvodu dovolání. Za této situace je třeba poukázat na § 241a odst. 2 o. s. ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a o. s. ř.), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle § 241a odst. 3 o. s. ř. vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V § 241b odst. 3 o. s. ř. je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela jasně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není proto formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků (viz také shora citované usnesení sp. zn. II. ÚS 2716/13).

12. Protože Ústavní soud je toho názoru, že odůvodnění dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je s ohledem na jeho obsah dostačující, zjevně napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu nedošlo k porušení stěžovatelových namítaných základních práv a svobod a tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.

13. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatele nedošlo, a proto ústavní stížnost, pokud směřovala proti usnesení Nejvyššího soudu, odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. V části, v níž směřovala proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, ji pak odmítl pro nepřípustnost podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2924/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies