II. ÚS 442/16

19. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jiřího Zemánka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky P. B., zastoupené Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou, se sídlem Praha 1, Štěpánská 630/57, proti výroku VI. rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 6. 2015, č. j. 0 P 8/2014-650, a proti výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č. j. 22 Co 338/2015-766, za účasti Okresního soudu v Nymburce a Krajského soudu v Praze, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 2. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení výroku VI. rozsudku Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 6. 2015, č. j. 0 P 8/2014-650, a části výroku I. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 11. 2015, č. j. 22 Co 338/2015-766, kterou byl změněn výrok VI. soudu prvního stupně, neboť jimi bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti tvrdí, že k porušení jejích základních práv došlo postupem soudu prvního stupně, který jí uložil povinnost uhradit náklady řízení státu spočívající ve znalečném v částce 53 994 Kč, a odvolacího soudu, který změnil tento nákladový výrok tak, že stěžovatelka je povinna zaplatit státu náklady řízení ve výši 26 997 Kč. Dle stěžovatelky odvolací soud pochybil, když dovodil, že u žádného z rodičů nejsou dány podmínky pro osvobození od soudního poplatku. O žádosti stěžovatelky o osvobození od soudních poplatků totiž nebylo odvolacím soudem řádně rozhodnuto, rozhodnutí nebylo písemně vyhotoveno, řádně odůvodněno, ani jí doručeno, a v důsledku toho se proti němu nemohla bránit odvoláním. Porušení svých základních práv proto stěžovatelka spatřuje v tom, že odvolací soud vydal meritorní rozhodnutí, aniž by předtím řádně rozhodl o její žádosti o osvobození od soudních poplatků. Stěžovatelka namítá, že správným posouzením její žádosti by soud dospěl k závěru, že podmínky pro osvobození od soudního poplatku splňuje, tím spíše, že jí pro toto soudní řízení byla rozhodnutím České advokátní komory bezplatně určena zástupkyně, přičemž majetkové poměry žadatele jsou pro posouzení takového určení rozhodující.

3. Z obsahu spisu Okresního soudu v Nymburce sp. zn. 0 P 8/2014, který si Ústavní soud vyžádal, byly zjištěny následující okolnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 6. 2015, č. j. 0 P 8/2014-650, byl zamítnut návrh stěžovatelky, aby bylo zvýšeno výživné na nezletilého M. (výrok I.). Dále soud rozhodl, že otec je oprávněn stýkat se s nezletilým v každém sudém týdnu v roce od úterý od 17:00 hodin do neděle do 18:00 hodin, v době vánočních svátků, tj. od 24. 12. do 2. 1. následujícího roku, v každém roce od 27. 12. od 9:00 hodin do 2. 1. do 18:00 hodin, dále v období měsíců července a srpna každého roku od 1. 7. od 9:00 hodin do 15. 7. do 18:00 hodin a od 1. 8. od 9:00 hodin do 15. 8. do 18.00 hodin s tím, že úprava styku o Vánocích a letních prázdninách má přednost před běžným stykem. Otec si nezletilého převezme v místě bydliště matky a tamtéž jej matce po ukončení styku předá. Matka je povinna nezletilého na styk řádně připravit (výrok II.). Návrh otce, aby nezletilý byl svěřen do střídavé péče obou rodičů a aby bylo otci zrušeno výživné, soud zamítl (výrok III.). Dále soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok IV.). Tím změnil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 29. 11. 2013, č. j. 11 Nc 81/2013-81 (výrok V.). Matce uložil povinnost zaplatit České republice na náhradu nákladů řízení částku 53 994 Kč do pokladny Okresního soudu v Nymburce v měsíčních splátkách po 5 000 Kč vždy do každého 15. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku. Vůči otci se státu náhrada nákladů řízení nepřiznává (výrok VI.). Proti výroku II. a VI. tohoto rozsudku podala stěžovatelka odvolání. Napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl výrok VI. rozsudku soudu prvního stupně změněn tak, že matka je povinna zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu částku 26 997 Kč, na účet Okresního soudu v Nymburce, ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 20. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek, a otec je povinen zaplatit České republice na náhradě nákladů řízení státu částku 26 997 Kč, na účet Okresního soudu v Nymburce, ve splátkách po 1 500 Kč měsíčně, splatných vždy do každého 20. dne v měsíci, počínaje měsícem následujícím po právní moci rozsudku, pod ztrátou výhody splátek. Ve výrocích II., IV. a V. odvolací soud rozhodnutí soudu první ho stupně potvrdil.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatelky je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jejích ústavně zaručených práv namítaným postupem Okresního soudu v Nymburce ani Krajského soudu v Praze nedošlo.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatelka namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Pokud stěžovatelka nesouhlasí s výší jí uložených nákladů řízení, Ústavní soud připomíná, že z hlediska opodstatněnosti ústavních stížností směřujících proti náhradově nákladovým výrokům rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud ve své judikatuře konstantně zastává stanovisko, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující porušení základních práv a svobod (usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. 11. 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. 5. 1998, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. 10. 2005); opakovaně již bylo řečeno, že povaha - jen procesní - soudem konstituovaného práva, resp. povinnosti, způsobuje, že zde není zjevné reflexe ve vztahu k těm základním právům a svobodám, které jsou chráněny prameny ústavního pořádku. Z uvedených důvodů přistupuje Ústavní soud k návrhům týkajícím se rozhodování o náhradě nákladů řízení značně rezervovaně.

7. Ústavní stížnost směřuje proti výrokům o nákladech řízení státu za situace, kdy soud prvního stupně uložil stěžovatelce povinnost nahradit České republice náklady řízení ve výši 53 994 Kč a otci náhradu nákladů státu neuložil, zatímco soud odvolací, jak již bylo výše uvedeno, zavázal oba rodiče k úhradě nákladů státu stejným dílem. Odvolací soud svůj závěr odůvodnil tak, že znalecký posudek byl vypracován v zájmu nezletilého a u žádného z rodičů nejsou dány předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Oba rodiče mají příjmy ze zaměstnání, vznik sporu s rozsahem styku zapříčinili oba svým nevstřícným chováním a nerespektováním práv druhého rodiče. Uvedený závěr považuje Ústavní soud za ústavně konformní. Závěr obecných soudů o poměru nákladů určených k placení matce a otci je otázkou aplikace podústavního práva, která, jak bylo shora uvedeno, není předmětem přezkumu Ústavního soudu, a to tím spíše, jedná-li se o otázku nákladů řízení. Pokud stěžovatelka namítá, že důkaz znaleckým posudkem nenavrhovala, poukazuje Ústavní soud na to, že náklady znalečného i v nesporném řízení vznikají v souvislosti s uplatněním práva účastníků, tedy v jejich zájmu, a je tedy logicky dána jejich povinnost je zaplatit. I kdyby tedy účastníci důkaz znaleckým posudkem nenavrhovali, byl nepochybně proveden v zájmu jich obou, neboť jím měla být potvrzena či vyvrácena jejich tvrzení.

8. K námitce stěžovatelky, že odvolací soud nerozhodl o její žádosti o osvobození od soudních poplatků, Ústavní soud z vyžádaného spisu zjistil, že stěžovatelka vznesla tento návrh při jednání před odvolacím soudem, odvolací soud jej při jednání vyhlášeným usnesením zamítl, své rozhodnutí odůvodnil a stěžovatelku poučil o opravných prostředcích (viz č. l. 763 spisu). Ústavní soud připomíná, že ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů, je opatrovnické řízení od soudních poplatků osvobozeno. Úvaha o tom, zda stěžovatelka splňuje podmínky na osvobození od soudních poplatků, je pouze podpůrná pro závěr soudu o uložení náhrady nákladů řízení státu ve smyslu § 148 odst. 1 občanského soudního řádu. Soud přitom zkoumá, zda u účastníků nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu § 138 splněny i bez jejich návrhu. Námitka stěžovatelky, která tvrdila, že otec na rozdíl od ní návrh na osvobození od soudních poplatků nepodal, není tedy v tomto smyslu relevantní. To platí i pro námitku stěžovatelky, že se nemohla proti rozhodnutí o žádosti o osvobození od soudních poplatků bránit odvoláním. Pokud totiž rozhoduje o osvobození od soudních poplatků poprvé až odvolací soud, je jeho rozhodnutí konečné, neboť podle § 201 občanského soudního řádu účastník může napadnout odvoláním pouze rozhodnutí okresního soudu nebo rozhodnutí krajského soudu vydané v řízení v prvním stupni, pokud to zákon nevylučuje. (srov. Svoboda, K. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 485, či Jirsa, J. a kol. Občanské soudní řízení: soudcovský komentář. Kniha IV. Praha: Havlíček Brain Team, 2015, s. 21). Vzhledem ke skutečnosti, že proti předmětnému usnesení není přípustné odvolání, účastníkům se ani nedoručuje (§ 168 odst. 2 občanského soudního řádu). Postup odvolacího soudu byl tedy zcela v souladu se zákonem.

9. Ze všech uvedených příčin nemá Ústavní soud důvod zpochybňovat závěry napadených rozhodnutí, v nichž porušení základních práv stěžovatelky neshledal. Odvolací soud se danou věcí podrobně zabýval, a jak již bylo uvedeno, v odůvodnění svého rozhodnutí srozumitelně uvedl, na základě jakých úvah k jednotlivým závěrům dospěl. Pokud je stěžovatelka přesvědčena, že jí měl odvolací soud osvobození od soudních poplatků přiznat, Ústavní soud poukazuje na svou konstantní judikaturu, podle které rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené podmínky pro takové osvobození, spadá výhradně do rozhodovací sféry obecných soudů [viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275)]. Napadené rozhodnutí tak nevybočuje z Ústavou stanoveného rámce, jeho odůvodnění je ústavně konformní a není důvod je zpochybňovat.

10. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatelky daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 442/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies