II. ÚS 3096/14

19. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Zdeňka Rady, správce konkurzní podstaty úpadce - ČEDIČ Dobkovičky, a. s., se sídlem Hudečkova 12, Praha 4, zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem, se sídlem Gutova 3297/4, Praha 10 - Strašnice, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2436/2014-187 ze dne 30. 6. 2014, usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 308/2013-169 ze dne 27. 2. 2014 a výroku II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 52 Cm 20/2010-152 ze dne 19. 6. 2013, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, a společnosti Čedič Dobkovičky, a. s., se sídlem Hudečkova 12, Praha 4, a Ing. Pavla Dyby, zastoupeného JUDr. Václavem Veselým, advokátem se sídlem Gutova 3297/4, Praha 10, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 20. 9. 2014 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva, a to právo na spravedlivé řízení zaručené čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ve spojení s čl. 1 a čl. 10 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a právo na ochranu majetku podle čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě ve spojení s čl. 1 a čl. 10 Ústavy a čl. 89 odst. 2 Ústavy.

2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že žalobce Čedič Dobkovičky, a. s., se sídlem Hudečkova 12, Praha 4, zastoupený místopředsedou představenstva Jaroslavem Hrbkem a členkou představenstva Hanou Zvěřinovou se původně domáhal po žalovaných č. 1 - 5 zaplacení částky 18 200 000 Kč. Následně žalobu upravil a vůči žalovanému č. 1 (dále též "stěžovatel") žalovanou částku snížil na 17 000 000 Kč. Napadeným usnesením Městského soudu v Praze bylo řízení ve věci zaplacení částky 17 000 000 Kč vůči stěžovateli a ve výši 18 200 000 Kč vůči žalovaným č. 2 - 5 zastaveno (výrok I.) a bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok II.). Soud se zabýval otázkou oprávněnosti Jaroslava Hrbka a Hany Zvěřinové podat za společnost Čedič Dobkovičky, a. s., žalobu, přičemž shledal, že oběma toto oprávnění zaniklo ke dni 8. 12. 2005, tedy ještě před podáním žaloby. Dospěl proto k závěru, že nebyly splněny podmínky § 21 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), neboť za právnickou osobu jednaly fyzické osoby, které k tomu nebyly oprávněny. Nezbylo mu proto, než řízení zastavit pro nedostatek podmínek řízení podle § 104 odst. 1 o. s. ř. Nákladový výrok soud odůvodnil § 150 o. s. ř., když žaloba byla podána jménem společnosti, která nezapříčinila zastavení řízení. To způsobily osoby, které za společnost vystupovaly a žalobu podaly, které však nejsou účastníky řízení, takže jim nelze uložit povinnost k náhradě nákladů řízení.

3. K odvoláním stěžovatele a žalovaného č. 3, podaným pouze do nákladového výroku, Vrchní soud v Praze dalším napadeným usnesením rozhodnutí soudu prvního stupně ve výroku II. o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a rozhodl, že žalobce a žalovaní 1 a 3 nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, že za zjištěného stavu věci nelze procesní zavinění ohledně nákladů přičítat údajnému žalobci. Na rozdíl od soudu prvního stupně však na věc neaplikoval § 150 o. s. ř., ale ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř.

4. Proti usnesení odvolacího soudu podali stěžovatel a třetí žalovaný dovolání, které Nejvyšší soud napadeným usnesením podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl s tím, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem dovolatelé spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti poukazuje na to, že řízení o žalobě na náhradu škody nijak neinicioval a svým počínáním jako insolvenční správce ani nezavdal příčinu ke vzniku sporu, když podaná žaloba měla naopak šikanózní charakter. Stěžovatel byl donucen se vůči podané žalobě bránit prostřednictvím kvalifikovaného právního zastoupení advokátem, za jehož služby zaplatil odměnu. Přestože měl v řízení úspěch, právo na náhradu nákladů řízení mu přiznáno nebylo, což se mu jeví jako extrémně nespravedlivé. Je si vědom toho, že vzniklá situace není ustanoveními § 142 až § 150 o. s. ř. řešena, ve smyslu nálezové judikatury však soudy nemohou rezignovat na vyřešení vzniklé kolize a jsou povinny nalézt spravedlivé řešení, a to i za pomoci soudcovského dotváření práva (viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 444/11 ze dne 5. 12. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1241/12 ze dne 13. 3. 2013, II. ÚS 2221/07 ze dne 19. 3. 2008, rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 4791/2010 ze dne 19. 7. 2012). Soudy však na otázku nákladů řízení stěžovatele formalisticky aplikovaly ustanovení, která se nabízela k použití, aniž by zohlednily zcela specifickou situaci. Vyslovuje přesvědčení, že ustanovení § 146 odst. 1 písm. c) o. s. ř. lze aplikovat pouze na případy, kdy je třeba zastavit řízení ještě před rozhodnutím ve věci samé. Dle jeho názoru měl soud použít ustanovení § 147 odst. 1 o. s. ř. V této souvislosti stěžovatel odkazuje na usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 36/2012 ze dne 31. 1. 2013, sp. zn. 29 Odo 733/2001 ze dne 29. 8. 2002 a na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 563/01 ze dne 1. 4. 2003 a sp. zn. II. ÚS 2570/10 ze dne 28. 5. 2013.

6. K ústavní stížnosti se vyjádřili účastníci řízení Nejvyšší soud, Vrchní soud v Praze a Městský soud v Praze a vedlejší účastníci řízení - Ing. Pavel Dyba a Čedič Dobkovičky, a. s.

7. Nejvyšší soud ve vyjádření jednak poukázal na nejasnost ústavní stížnosti co do označení účastníků řízení, jednak připomněl, že důvod, pro který odmítl dovolání stěžovatele, nespočívá v posouzení právních otázek, na nichž spočívají rozhodnutí soudů nižších stupňů, nýbrž ve vadě dovolání spočívající v tom, že dovolatel v rozporu s jednoznačně formulovanou dikcí zákona (§ 241a odst. 2 o. s. ř.) a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a v dovolacím řízení proto nebylo možné pokračovat. Tím, že podal vadné dovolání, vlastní vinou vyloučil možnost dovolacího přezkumu věcné správnosti usnesení soudu prvního stupně a odvolacího soudu. Důvod ke zrušení rozhodnutí Nejvyššího soudu není dán již proto, že stěžovatel ve vztahu k němu ani nic netvrdí. Bránily-li jakémukoli dovolacímu přezkumu usnesení soudů nižších stupňů vady dovolání, pak ve vztahu k usnesení soudů I. a II. stupně platí, že stěžovatel řádně nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). Jiný názor by dle Nejvyššího soudu vedl k absurdnímu závěru, že snazší přístup k Ústavnímu soudu mají ty ústavní stížnosti, u kterých stěžovatelé vlastní procesní nedbalostí (neprojednatelným dovoláním) znemožnili Nejvyššímu soudu vyslovit se k právním otázkám, o jejichž řešení nyní žádají Ústavní soud. Nejvyšší soud uzavřel, že ústavní pořádek České republiky nebyl jeho postupem či rozhodnutím porušen, a navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

8. Vrchní soud v Praze uvedl, že trvá na svých závěrech, vyslovených v napadeném usnesení. Dodal, že podle jeho názoru nebylo možné na věc aplikovat ustanovení § 147 o. s. ř., neboť jeho první odstavec dopadá na účastníky řízení a jejich zástupce, odstavec druhý pak na svědky, znalce, tlumočníky nebo ty osoby, které při dokazování měly nějakou povinnost. V daném případě však nelze osoby, jež za společnost Čedič Dobkovičky, a. s., jednaly, pod žádný z případů zde předpokládaných podřadit. Vrchní soud proto považuje ústavní stížnost za nedůvodnou.

9. Městský soud v Praze také odkázal na odůvodnění výroku II. svého usnesení. Jen pro úplnost dodal, že důvodem, proč nepřiznal náklady řízení stěžovateli byla skutečnost, že za žalobce vystupovaly fyzické osoby, které již v té době nebyly oprávněny za společnost jednat, neboť funkce členů představenstva těmto osobám zanikla již před podáním žaloby, tzn., že to nebyla společnost, která by zapříčinila, že řízení muselo být zastaveno.

10. Opatrovník vedlejšího účastníka Čedič Dobkovičky, a. s., v řízení před soudy Mgr. Ondřej Dlouhý upozornil na to, že jeho funkce skončila okamžikem pravomocného skončení předmětného řízení. Z procesní opatrnosti uvedl, že se svého práva vedlejšího účastníka nevzdává, a že s ústavní stížností nesouhlasí.

11. Vedlejší účastník Ing. Pavel Dyba se ve svém vyjádření připojil k argumentaci ústavní stížnosti.

12. Na podaná vyjádření již stěžovatel nijak nereagoval.

13. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu příslušného spisového materiálu dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

14. Ústavní soud připomíná, že není další instancí v soustavě soudů a není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83 a čl. 90, čl. 91 Ústavy České republiky). Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad a aplikace jiných než ústavních předpisů jsou záležitostí obecných soudů. Pravomoc Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

15. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu, přičemž dospěl k závěru, že tomu tak v části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 2 Cmo 308/2013-169 ze dne 27. 2. 2014 a výroku II. usnesení Městského soudu v Praze č. j. 52 Cm 20/2010-152 ze dne 19. 6. 2013, není.

16. Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§ 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).

17. V nyní posuzované věci je třeba posledním procesním prostředkem, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, rozumět dovolání ve smyslu § 236 a násl. občanského soudního řádu, na jehož "vyčerpání" je nutno ve smyslu § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu trvat. Z napadeného usnesení Nejvyššího soudu přitom plyne, že stěžovatel sice tento procesní prostředek k ochraně svých práv uplatnil, avšak neučinil tak procesně relevantním způsobem, v důsledku čehož jej dovolací soud nemohl projednat věcně.

18. S přihlédnutím k právě uvedenému proto Ústavnímu soudu nezbylo než konstatovat, že stěžovatel tím, že podal vadné dovolání, vlastní vinou vyloučil možnost dovolacího přezkumu věcné správnosti rozhodnutí soudů nižších stupňů. Nevyčerpal tedy (řádně) všechny procesní prostředky, které měl k dispozici, a jeho ústavní stížnost je proto v části, v níž směřuje proti napadeným rozhodnutím Městského soudu v Praze a Vrchního soudu v Praze nepřípustná ve smyslu ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 3870/14 ze dne 15. 6. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13 ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 303/16 ze dne 24. 2. 2016, dostupná stejně jako další citovaná rozhodnutí Ústavního soudu pod http://nalus.usoud.cz/).

19. V části, v níž ústavní stížnost směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 29 Cdo 2436/2014-187 ze dne 30. 6. 2014, Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, jakož i obsah dovolání stěžovatele ze dne 9. 5. 2014 (viz č. l. 179 - 182 spisu Městského soudu v Praze), a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

20. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v § 241a odst. 2 o. s. ř., v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř. vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení § 241b odst. 3 o. s. ř. je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 o. s. ř. pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není nepřípustným formalismem, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků.

21. Jak přitom plyne z ústavní stížnosti, stěžovatel ve skutečnosti ani nečiní spornou argumentaci užitou Nejvyšším soudem v napadeném usnesení, založenou na zjištění, že dovolání neobsahuje vymezení toho, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř. Tuto argumentaci stěžovatel ani nijak nenapadá a nekomentuje, když pouze uvádí, že podal včasné a přípustné dovolání odůvodněné odkazem na § 237 o. s. ř., které Nejvyšší soud odmítl. Ústavní soud sám v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu nezjistil pochybení, které by dosahovalo ústavně právní roviny.

22. Pokud snad stěžovatel shledává postup Nejvyššího soudu formalistickým, Ústavní soud takový názor nesdílí. Jak poukázal Nejvyšší soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti, důvod, pro který odmítl dovolání stěžovatele, nespočívá v posouzení právních otázek, na nichž byla postavena rozhodnutí soudů nižších stupňů, nýbrž ve vadě dovolání spočívající v tom, že stěžovatel v rozporu s jednoznačně formulovanou dikcí zákona (§ 241a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 o. s. ř.) a ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu nevymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

23. Ústavní soud poukazuje na své rozhodnutí ze dne 8. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 200/16, v němž se otázkou smyslu a účelu citovaných ustanovení občanského soudního řádu a otázkou jejich ústavně konformní interpretace a aplikace podrobně zabýval. Vycházeje ze závěrů tam uvedených, při zjištění, že v dovolání stěžovatel pouze uvedl, že předpoklad přípustnosti dovolání spatřuje v tom, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, Ústavní soud konstatuje, že takové tvrzení ve své podstatě představuje pouhou citaci části textu ustanovení § 237 o. s. ř. To však není dostačující, neboť výsledek by se zjevně míjel se smyslem a účelem právní úpravy náležitostí dovolání. V době podání dovolání již existovala k této otázce dostatečně "návodná" judikatura Nejvyššího soudu, ze které mohl stěžovatel, v dovolacím řízení povinně zastoupený kvalifikovanou osobou, vycházet (viz v napadeném usnesení poukazované rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 ze dne 25. 9. 2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, podle jehož závěrů "Argument, podle kterého napadené rozhodnutí řeší právní otázku, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, může být způsobilým vymezením přípustnosti dovolání ve smyslu § 241a odst. 2 o. s. ř., jen je-li z dovolání patrno, o kterou otázku jde a od které ustálené rozhodovací praxe se řešení této otázky odvolacím soudem odchyluje). Takový údaj se však z dovolání nepodává. K tomu je nutno dodat, že při posuzování (bez)vadnosti dovolání dovolací soud nemá žádný prostor k uvážení, resp. v projednávané věci neměl, neboť takovou možnost má pouze v případě čtvrtého předpokladu přípustnosti dovolání, tedy že dovolacím soudem vyřešená právní otázka má být posouzena jinak (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 36/16 ze dne 23. 3. 2016).

24. Ústavní soud má proto za to, že odůvodnění napadeného usnesení dovolacího soudu o odmítnutí dovolání je s ohledem na jeho obsah dostačující. Napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu tudíž nedošlo k porušení tvrzených základních práv stěžovatele a tato část ústavní stížnosti je proto zjevně neopodstatněná.

25. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou a zčásti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) citovaného zákona jako nepřípustnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016


Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 3096/14, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies