IV. ÚS 352/16

19. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Tomáše Knepra, právně zastoupeného Mgr. Petrem Galiou, advokátem, se sídlem Litoměřice, Sovova 709/5, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. prosince 2015 č. j. 4 To 398/2015-47 a proti usnesení Okresního soudu v Chomutově ze dne 26. října 2015 č. j. 0 Nt 811/2015-33, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Chomutově, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal kasace shora označených rozhodnutí obecných soudů, jimiž mělo podle jeho názoru dojít k porušení jeho práva na osobní svobodu dle článku 8 odst. 1, 2, a 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces dle článku 36 odst. 1 Listiny a zásady presumpce neviny dle článku 40 odst. 2 Listiny.


II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu napadených rozhodnutí vyplývá, že proti stěžovateli (dále také "obviněný") bylo usnesením policejního orgánu Policie České republiky, KŘP Ústeckého kraje, SKPV, Územní odbor Chomutov (dále jen "policejní orgán") ze dne 14. dubna 2015 sp. zn. KRPU-61753-108/TČ-2015-040371 zahájeno trestní stíhání pro skutky kvalifikované jako zločin vydírání podle § 175 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, přečin výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku a zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku, jichž se měl dopustit dne 20. listopadu 2014 a 15. března 2015 jednak sám, jednak spolu s dalšími osobami, vůči poškozenému Horvátovi, tak, že od něj vyžadoval částku 100.000,- Kč a způsobil mu škodu přesahující 200.000,- Kč. Dne 22. června 2015 došlo u skutku ze dne 20. listopadu 2014 ke změně právní kvalifikace, přičemž je nyní jednání obviněného posuzováno jako zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Na základě usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 15. dubna 2015 č. j. KRPU-61753-149/TČ-2015-040371 je dále obviněný stíhán pro skutek kvalifikovaný jako zločin nedovoleného ozbrojování podle § 279 odst. 1, odst. 3 písm. a), b), odst. 4 písm. b) trestního zákoníku, jehož se měl dopouštět od přesně nezjištěné doby nejdéle do 14. dubna 2015 tím, že si bez povolení opatřoval, hromadil a přechovával v nákupním středisku Bohemia v Chomutově střelné zbraně s příslušenstvím a střelivo. Na základě usnesení policejního orgánu o zahájení trestního stíhání ze dne 24. června 2015 je proti němu dále vedeno trestní stíhání pro skutek kvalifikovaný jako zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a s jedy podle § 283 odst. 1, 2 písm. c) trestního zákoníku, jehož se měl dopouštět nejdéle do 14. dubna 2015 tím, že vyrobil a pro jiného přechovával nejméně 304,04 gramu metamfetaminu.

Obviněný byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne 16. dubna 2015 sp. zn. 0 Nt 126/2015 z důvodu uvedeného v § 67 písm. a), c) trestního řádu s účinností od 13. dubna 2015. Usnesením soudce Okresního soudu v Chomutově ze dne 13. července 2015 sp. zn. 0 Nt 807/2015, jež nabylo právní moci dne 3. srpna 2015, bylo rozhodnuto o ponechání obviněného ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) trestního řádu a o nepřijetí navržených opatření nahrazujících vazbu.

Dne 26. října 2015 soudkyně Okresního soudu v Chomutově rozhodla napadeným usnesením č. j. 0 Nt 811/2015-33 o dalším ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a), c) trestního řádu. Žádost o propuštění obviněného z vazby byla tímto usnesením zamítnuta a nebyly přijaty záruky za chování obviněného nabízené Libuší Elznicovou a Mgr. Jarmilou Novákovou a Ladislavem Novákem, nebyly přijaty ani nabídky peněžitých záruk učiněné těmito osobami, nebyly přijaty záruky za další chování obviněného nabízené oddílem juda při TJ VTŽ Chomutov a společností Ecoselect s. r. o., nebyl přijat písemný slib obviněného a byl zamítnut jeho návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka.

Proti rozhodnutí okresního soudu podal stěžovatel stížnost, o které Krajský soud v Ústí nad Labem rozhodl usnesením ze dne 7. prosince 2015 č. j. 4 To 398/2015-47 tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl.

III.
Ústavní stížností stěžovatel brojí proti shora uvedeným rozhodnutím, neboť se domnívá, že v jeho případě nejsou naplněny důvody vazby předstižné, ani útěkové. Obecné soudy podle něj svá rozhodnutí nedostatečně odůvodnily, nevypořádaly se řádně s argumenty, kterými zpochybnil trvání vazebních důvodů, a rovněž nevěnovaly dostatečnou pozornost možnému přijetí opatření nahrazujících vazbu. Své závěry o naplnění vazebních důvodů prý soudy neopřely o konkrétní skutečnosti, které by zakládaly opodstatněnou obavu z toho, že stěžovatel bude trestnou činnost, kladenou mu za vinu, opakovat, nebo z toho, že uprchne, nebo se bude skrývat.

K důvodům vazby útěkové stěžovatel uvádí, že před vzetím do vazby provozoval jako živnostník truhlářskou dílnu, která představovala výraznou vazbu k místu jeho pobytu. Skutečnost, že stěžovatel nebyl před vzetím do vazby v zaměstnaneckém poměru, nemůže bez dalšího odůvodňovat útěkovou vazbu. Soud navíc nedostatečně vysvětlil, z jakých poznatků vyplývá obava, že by obviněný mohl vycestovat mimo území ČR. Samotná skutečnost, že si obviněný dříve sháněl letenky do zahraničí, o tomto podle něj nevypovídá. Stejně tak pro opodstatnění útěkové vazby nepostačuje pouhá výše trestní sazby, kterou je stěžovatel ohrožen. Stěžovatel dále zdůrazňuje svoji silnou vazbu k regionu, k blízkým osobám i zájmovým sdružením.

Jde-li o vazbu předstižnou, také tu podle stěžovatele obecné soudy nedostatečně odůvodnily. Stěžovatel zdůrazňuje, že je stíhán toliko pro jeden případ intenzivního násilí na poškozeném, nikoliv pro násilí opakované. Nesouhlasí tedy s konstatováním krajského soudu, že je stíhán pro pokračující trestný čin loupeže, když je přitom stíhán pouze pro jeden skutek, kterým měla být naplněna tato skutková podstata. Z okolností věci je podle něj zřejmé, že šlo o záležitost jednorázovou a stěží opakovatelnou, a to i s ohledem na to, že poškozený se má v současné době pohybovat v zahraničí a ani orgány činné v trestním řízení jej nemohou sehnat. Stěžovatel má za to, že měly být přijaty nabízené záruky nahrazující vazbu. Nesouhlasí s tím, že nabízená záruka ze strany jemu blízkých třetích osob byla soudy odmítnuta s odůvodněním, že tyto osoby žily se stěžovatelem již v době, kdy se měl dopustit trestné činnosti a ani to mu nezabránilo v jednání, za které je stíhán.

IV.
Ústavní soud si pro své rozhodnutí vyžádal spis vedený u Okresního soudu v Chomutově pod sp. zn. 0 Nt 811/2015. V souladu s § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si pak vyžádal vyjádření Okresního soudu v Chomutově a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení. Oba jmenované soudy pouze stručně odkázaly na odůvodnění svých rozhodnutí, proto Ústavní soud nepovažoval za nutné zasílat jejich vyjádření stěžovateli k eventuální replice.

V.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených soudních rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení ze dne 26. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná v internetové databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz).

Vazba patří mezi nejzávažnější procesní zásahy do práv obviněného (viz např. usnesení ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 40/04, nález ze dne 20. dubna 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10). Obsah právního institutu vazby představuje vymezení ústavně akceptovatelných důvodů omezení osobní svobody obviněného s cílem znemožnit zmaření nebo ztížení dosažení účelu trestního řízení. Vazbu je třeba považovat za výjimečné opatření, které nastupuje tehdy, není-li možné jejího účelu dosáhnout jiným šetrnějším způsobem. Trvání vazby je odůvodněno, jen když konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Repík, B.: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).

Posouzení nezbytnosti uvalení vazby i jejího dalšího trvání je zcela v rukou obecných soudů. Jejich úkolem je náležitě zhodnotit, zda vazba je opatřením nezbytným k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů v trestním řízení činných nelze dosáhnout jinak. V tomto smyslu musejí obecné soudy zkoumat jednak existenci tzv. důvodného podezření, že zadržená osoba spáchala trestný čin, vyjádřeného v dovětku § 67 trestního řádu, a zároveň také naplnění jednoho či vícero vazebních důvodů uvedených pod písm. a), b) a c) citovaného ustanovení. Každé rozhodování o vazbě je přitom vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jak ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, tak ohledně dalšího vývoje řízení, který lze pouze odhadovat (viz např. usnesení ze dne 21. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 2705/07, usnesení ze dne 23. února 2016 sp. zn. IV. ÚS 161/16). Do rozhodnutí obecných soudů se Ústavní soud cítí oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (článek 8 odst. 1 a násl. Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku České republiky (viz např. nález ze dne 4. května 2015 sp. zn. I. ÚS 217/15).

V projednávaném případě stěžovatel namítal, že obecné soudy vadně posoudily naplnění vazebních důvodů ve smyslu § 67 písm. a) a c) trestního řádu, čímž zasáhly do jeho základních práv. Úkolem Ústavního soudu tedy bylo posoudit, zda soudy své závěry o naplnění zákonných vazebních důvodů opřely o řádně zjištěné, relevantní skutečnosti a své závěry v tomto smyslu adekvátně zdůvodnily.

Jak Ústavní soud v minulosti konstatoval, útěkovou vazbu ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu lze uložit pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný uprchne, nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku (viz nález ze dne 28. července 2014 sp. zn. I. ÚS 1694/14). Hrozba vysokého trestu přitom sama o sobě ke zdůvodnění útěkové vazby nestačí, musí k ní přistoupit konkrétní a odůvodněná obava, že obviněný uprchne, a to s ohledem na osobní situaci a poměry pachatele, dosavadní zkušenosti s ním atd. (např. nález ze dne 7. června 2007 sp. zn. I. ÚS 603/07). Uvalení vazby předstižné ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu musí být zdůvodněno konkrétními skutečnostmi podloženou hrozbou z opakování trestné činnosti, pro niž je obviněný stíhán, z dokonání trestného činu, o který se pokusil, či z vykonání trestného činu, který připravoval nebo kterým hrozil. Nebezpečí opakování trestné činnosti, pro kterou je obviněný stíhán, musí být aktuální, přičemž obviněný musí být vůbec schopen (způsobilý) takovou trestnou činnost opakovat (viz nález ze dne 18. března 2014 sp. zn. I. ÚS 3109/13).

Ústavní soud má za to, že v projednávaném případě obecné soudy přesvědčivě zdůvodnily nutnost trvání vazby a nemožnost jejího nahrazení některým z alternativních opatření. Naplnění vazebního důvodu vazby útěkové dle § 67 písm. a) trestního řádu vyvodily ze skutečnosti, že obviněný nebyl před vzetím do vazby vázán na žádném místě výkonem práce, byl ohrožen vysokým trestem a ze spisu vyplývala důvodná obava, že by mohl vycestovat mimo území ČR a dokonce mimo rámec Evropské unie, což potvrzoval nákup letenek do států mimo území EU, množství dokladů a cestovních pasů. Obavu z opakování či pokračování v trestné činnosti ve smyslu § 67 písm. c) trestního řádu soudy zdůvodnily tím, že se obviněný měl opakovaně dopouštět intenzivního násilí vůči poškozenému a byl současně stíhán pro různorodou a rozsáhlou trestnou činnost zasahující do rizikových oblastí, jako jsou drogy a zbraně. Z nákupu letenek do zahraničí soudy dovodily podezření, že obviněný měl v úmyslu protizákonné jednání přesunout i za hranice České republiky, a zintenzivnit tak jeho škodlivost. Jak navíc soudy připomněly, v době od uvalení vazby nedošlo ke změně okolností ve prospěch obviněného, naopak byla zpřísněna právní kvalifikace stíhaného jednání a trestní stíhání bylo rozšířeno pro další trestnou činnost, což důvodnost vazby pouze umocnilo.

Ústavní soud má za to, že obecné soudy nikterak nepochybily, pokud za těchto okolností dospěly k závěru, že důvody pro ponechání stěžovatele ve vazbě byly naplněny. Krajskému soudu, který ve věci rozhodoval jako soud stížnostní, je nicméně možno vytknout nesprávné konstatování, že "již samotná hrozba trestu ve výměře nejméně osmi roků ... je důvodem pro zajišťovací vazbu". Jak Ústavní soud výše uvedl, hrozba vysokým trestem sice je jednou ze skutečností, které mohou vazební soudy zohlednit při rozhodování o naplnění důvodů vazby útěkové, nemůže však jít o důvod jediný. Útěkovou vazbu může hrozba vysokým trestem odůvodnit pouze v případě, kdy k ní přistoupí také další skutečnosti odůvodňující obavu, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat. Shora citovaný názor krajského soudu, jenž jmenovaný soud navíc dokládá nesprávnou citací rozhodnutí Ústavního soudu (pod sp. zn. III. ÚS 563/03 není evidován nález Ústavního soudu, který by názor krajského soudu podporoval; krajský soud měl pravděpodobně na mysli nález sp. zn. III. ÚS 566/03), tedy nelze z pohledu Ústavního soudu aprobovat. V projednávaném případě však toto pochybení nemůže být důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu, neboť z odůvodnění obou napadených rozhodnutí jednoznačně vyplývá, že hrozba vysokým trestem nebyla jediným důvodem, o který obecné soudy opřely svůj závěr o naplnění důvodu útěkové vazby, jak bylo shora popsáno. Nesprávný názor krajského soudu byl konstatován nad rámec odůvodnění jeho rozhodnutí a nemohl způsobit zásah do základních práv stěžovatele.

Ústavní soud tedy dospěl k závěru, že rozhodnutí o ponechání stěžovatele ve vazbě bylo učiněno na základě zákonných důvodů, které obecné soudy dostatečně odůvodnily a doložily konkrétními skutečnostmi, které postačují pro rozhodnutí vedené v rovině pouhé pravděpodobnosti, nikoliv jistoty ohledně budoucích následků. Jejich postupem tedy nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 352/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies