III. ÚS 3850/15

19. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 19. dubna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Heinze Michaela Erharda Heppnera, právně zastoupeného JUDr. Robertem Matasem, advokátem, se sídlem v Praze 1, Spálená 21, proti usnesení Městského státního zastupitelství v Praze ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 3 KZN 1037/2015-22 a proti usnesení Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 ze dne 1. září 2015 č. j. ZN 313/2015-29, za účasti Městského státního zastupitelství v Praze a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Včas a řádně podaným návrhem ve smyslu § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 S., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí orgánů veřejné moci, kterými mělo podle jeho názoru dojít k porušení článku 18 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

II.
Z odůvodnění ústavní stížnosti a obsahu jejích příloh Ústavní soud zjistil, že stěžovatel byl rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 14. ledna 2015 sp. zn. 44 To 558/2014 zproštěn obžaloby podle § 226 písm. b) trestního řádu ve věci obvinění ze spáchání přečinu nebezpečného pronásledování podle § 354 odst. 1 písm. a), b), c), d) trestního zákoníku. Dozor v této trestní věci byl vykonáván státní zástupkyní Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 JUDr. Zdeňkou Galkovou.

Dne 13. května 2015 podal stěžovatel trestní oznámení na Michaelu Žižkovou a Michala Perlíka pro trestné činy křivého obvinění podle § 345 trestního zákoníku a křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle § 346 trestního zákoníku, kterých se měli dopustit svými výpověďmi v průběhu předmětného trestního řízení vedeného proti stěžovateli jako obviněnému. Přípisem státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 JUDr. Zdeňky Galkové ze dne 23. června 2015 č. j. ZN 313/2015-12 byl stěžovatel vyrozuměn o tom, že se trestní oznámení zakládá a orgány činné v trestním řízení se jím nebudou zabývat.

Přípisem ze dne 26. června 2015 podal stěžovatel dle § 30 trestního řádu návrh na vyloučení JUDr. Zdeňky Galkové z vykonávání úkonů trestního řízení v nadepsané věci a na přidělení věci jinému státnímu zástupci. Svůj návrh odůvodnil tím, že jmenovaná státní zástupkyně prováděla dozor a podávala obžalobu v trestní věci, v níž stěžovatel figuroval jako obviněný a která byla iniciována právě na základě křivého obvinění a křivé výpovědi v trestním oznámení jmenovaných osob.

O tomto návrhu rozhodla státní zástupkyně Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 JUDr. Zdeňka Galková usnesením ze dne 1. září 2015 č. j. ZN 313/2015-29 tak, že jmenovaná státní zástupkyně není podle § 30 odst. 1 trestního řádu vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení.

Proti tomuto usnesení podal stěžovatel stížnost, o které rozhodl státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze usnesením ze dne 5. listopadu 2015 č. j. 3 KZN 1037/2015-22 tak, že ji podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu zamítl jako nedůvodnou.

III.
Stěžovatel podává ústavní stížnost proti shora označeným usnesením Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 1 a Městského státního zastupitelství v Praze, neboť se domnívá, že jimi došlo k odepření spravedlnosti a k zasažení do jeho ústavně zaručených práv. Poukazuje především na to, že se JUDr. Galková dopustila četných pochybení již v trestní věci, která byla vedena proti němu jako obviněnému. Jestliže pak v této věci působila jako dozorující státní zástupkyně, nemůže být její přístup k jím podanému trestnímu oznámení proti Michaele Žižkové a Michalu Perlíkovi v žádném případě objektivní a nestranný pro zjevný poměr k projednávané věci. Stěžovatel se tedy domnívá, že tato státní zástupkyně měla být vyloučena z úkonů trestního řízení. Zdůrazňuje rovněž, že ačkoliv podateli trestního oznámení nesvědčí právo, aby proti jiné osobě bylo zahájeno trestní stíhání, svědčí mu rozhodně právo, aby se jeho podnětem zabýval příslušný orgán činný v trestním řízení.

IV.
Poté, co se Ústavní soud seznámil s námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti a obsahem napadených usnesení orgánů veřejné moci, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (viz článek 83 Ústavy). Ústavní stížnost ve smyslu článku 87 odst. d) Ústavy a § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu může podat fyzická nebo právnická osoba pouze proti zásahu orgánu veřejné moci, jestliže tvrdí, že jím bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním pořádkem. Zákon o Ústavním soudu rozeznává jako zvláštní kategorii návrhů v ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) návrhy "zjevně neopodstatněné", čímž se v zájmu efektivity a hospodárnosti dává Ústavnímu soudu příležitost posoudit přijatelnost návrhu ještě předtím, než si otevře prostor pro jeho věcné posouzení. Předpokladem zde je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" návrhu zpravidla již na základě argumentace, jež je v něm uplatněna, jestliže namítaný zásah zjevně nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se napadené rozhodnutí či postup orgánů veřejné moci již pro svou povahu dotknout ústavně zaručených práv a svobod. Podle názoru Ústavního soudu právě o takovou situaci jde i v projednávaném případě.

Namítá-li stěžovatel zásah do práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 6 Úmluvy, resp. 36 Listiny, Ústavní soud konstatuje, že toto právo nebylo v projednávaném případě vůbec dotčeno. Jak totiž Ústavní soud v minulosti zdůraznil, trestněprávní poměr je vztahem pouze mezi pachatelem trestného činu a státem a neexistuje ústavně zaručené právo třetí osoby na stíhání či odsouzení pachatele (srov. nález ze dne 28. června 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10, usnesení ze dne 12. srpna 2010 sp. zn. III. ÚS 2064/10; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v elektronické databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/). Ve fázi prověřování okolností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, tzn. postupem orgánů činných v trestním řízení podle § 158 odst. 3 až § 159a trestního řádu, proto nelze ve vztahu k potencionálním poškozeným uvažovat o garancích jejich práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny (srov. usnesení ze dne 29. října 2013 sp. zn. I. ÚS 2886/13) nebo článku 6 odst. 1 Úmluvy (viz např. rozhodnutí ESLP ve věci Duchoňová proti České republice ze dne 2. října 2006 č. 29858/03). Tyto závěry lze přitom a maiori ad minus vztáhnout rovněž na situace, kdy trestní řízení není vůbec zahájeno (viz usnesení ze dne 10. prosince 2015 sp. zn. III. ÚS 1622/15).

Jestliže tedy v projednávané věci stěžovatel brojí proti postupu orgánů činných v trestním řízení, které nevyloučily státní zástupkyni JUDr. Galkovou z úkonů trestního řízení za situace, kdy se trestní řízení nedostalo ani do fáze prověřování, nelze ani na rozhodování o vyloučení státní zástupkyně vztáhnout záruky spravedlivého procesu, tak jak jsou upraveny ve shora citovaných ustanoveních Listiny a Úmluvy.

K přezkoumání postupu orgánů činných v trestním řízení by z podnětu potenciálního poškozeného ve fázi přípravného řízení (resp. ještě před jeho zahájením) mohl Ústavní soud přistoupit pouze v případě, kdy by ve hře bylo jiné substantivní právo zakotvené v systému Listiny či Úmluvy, z něhož by bylo možno dovodit právo tohoto poškozeného na účinné vyšetřování. Nelze totiž pominout skutečnost, že je povinností státu garantovat ochranu základních lidských práv i prostřednictvím efektivního trestního řízení, přičemž selhání státu v této povinnosti může podle okolností představovat například porušení článku 2, článku 3, článku 4 či výjimečně (v případech nejzávažnějších zásahů do tohoto práva) také článku 8 Úmluvy (srov. nález ze dne 28. června 2011 sp. zn. Pl. ÚS 17/10, usnesení ze dne 17. září 2015 sp. zn. III. ÚS 2308/15).

Stěžovatel zásah do žádného z těchto práv netvrdí a ani Ústavní soud se na základě posouzení okolností případu nedomnívá, že by k němu mohlo dojít v souvislosti s trestnou činností, jejíhož prošetření se stěžovatel domáhá. V souvislosti s trestným činem křivého obvinění či křivé výpovědi by sice mohlo být dotčeno právo na soukromí a rodinný život ve smyslu článku 8 Úmluvy, v projednávaném případě by však zcela jistě nešlo o natolik závažný zásah, který by z ústavněprávního hlediska opodstatnil nutnost vynaložit všechny možné prostředky pro efektivní trestní řízení. Ústavní soud má tedy za to, že právo na účinné vyšetřování stěžovateli v projednávané věci nesvědčí, a ani z tohoto hlediska tedy Ústavní soud není oprávněn postup orgánů činných v trestním řízení přezkoumat. Za daného stavu nelze uplatňovat námitku údajného porušení práva na spravedlivý proces ani při rozhodování o podjatosti orgánu činného v přípravném řízení trestním.

Nad rámec řečeného však Ústavní soud dodává, že ani v usneseních, týkajících se nevyloučení JUDr. Zdeňky Galkové z úkonů trestního řízení, nebyly shledány žádné protiústavní deficity.

Ústavní soud neshledal ani stěžovatelem tvrzené porušení článku 18 odst. 1 Listiny. Jak vyplývá z jeho dikce, tento článek poskytuje ústavněprávní ochranu petičnímu právu a zaručuje každému právo obracet se ve věcech veřejného nebo společného zájmu na státní orgány a na orgány územní samosprávy s žádostmi, návrhy a stížnostmi. Z toho ustanovení však nelze vyvozovat povinnosti pro orgány činné v trestním řízení při jejich rozhodování o vyloučení státního zástupce z úkonů trestního řízení.

Jelikož Ústavní soud neshledal, že by postupem orgánů činných v trestním řízení došlo k dotčení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3850/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies