I. ÚS 561/16

19. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky DEKTRADE, a. s., se sídlem Tiskařská 257, Praha 10, zastoupené JUDr. Tomášem Hübnerem, advokátem, se sídlem Americká 17, Praha 2, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. KSPL 56 INS 5383/2015, 1 VSPH 2460/2015-B-64 ze dne 21. 1. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí a navrhla jeho zrušení pro rozpor s požadavkem vázanosti soudce zákonem při rozhodování dle čl. 95 odst. 1 Ústavy, pro porušení rovnosti účastníků řízení před soudem, pro rozpor s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1. Listiny základních práv a svobod, pro porušení povinnosti soudní ochrany zakotvené v čl. 4 a v čl. 90 Ústavy, pro porušení práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, pro rozpor s požadavkem právní jistoty jakožto základního atributu právního státu dle čl. 1 Ústavy a pro rozpor s právem na zákonného soudce a stanovení příslušnosti soudu i soudce zákonem zakotveným v čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Dne 14. 12. 2015 podala stěžovatelka z pozice věřitele u Krajského soudu v Plzni návrh na nařízení předběžného opatření, jímž by soud uložil povinnost jednateli dlužníka, společnosti STEP PLZEŇ, s. r. o. (dále jen "dlužník"), složit do soudní úschovy částku 100 000 Kč na náhradu škody způsobené stěžovatelce porušením povinnosti dlužníka podat insolvenční návrh. Tento návrh stěžovatelka odůvodnila tím, že v době vzniku pohledávky stěžovatelky musely být dlužníku známy skutečnosti svědčící pro jeho úpadek. Krajský soud však tento návrh odmítl s tím, že poté, co byl již dne 26. 5. 2015 prohlášen na majetek vedlejšího účastníka konkurs, pozbylo vydání předběžného opatření smysl.

Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání k Vrchnímu soudu v Praze, ve kterém namítala nejednotnost judikatury obou vrchních soudů týkající se vymezení časového úseku, ve kterém lze nařídit předběžné opatření. Dále také stěžovatelka uvedla, že zřejmost škody lze konstatovat u věřitelských insolvenčních návrhů až po zjištění úpadku, kdy je znám okruh přihlášených věřitelů a stav majetkové podstaty. Případnou žalobu o náhradu škody tak lze podat až po skončení insolvenčního řízení, tudíž neexistuje důvod, proč by nemělo být možné podat kdykoliv v jeho průběhu návrh na předběžné opatření. Stěžovatelka rovněž namítala, že i kdyby byl správný závěr krajského soudu o nemožnosti vydat předběžné opatření dle ustanovení § 100 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), bylo namístě vyhovět návrhu dle § 74 a následujících zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu. Dále stěžovatelka upozornila, že byl-li návrh na nařízení předběžného opatření posouzen jako nedůvodný, měl být krajským soudem zamítnut, nikoliv odmítnut. Konečně pak stěžovatelka uzavřela, že návrh na předběžné opatření nebyl podán jako součást insolvenčního řízení, nýbrž byl označen pouze jako související insolvenční řízení, a to pro lepší orientaci insolvenčního soudu.

Vrchní soud v Praze se však s rozhodnutím krajského soudu ztotožnil, neboť v souladu s jeho rozhodovací praxí došel k závěru, že předběžné opatření lze s ohledem na jeho povahu vydat toliko v rámci insolvenčního řízení, tedy od jeho zahájení do rozhodnutí o úpadku dlužníka. V pozdějších fázích insolvenčního řízení by vydání předběžného opatření pozbylo jakéhokoliv smyslu, jelikož insolvenčnímu věřiteli nic nebrání v tom, aby podal u příslušného soudu návrh na vydání předběžného opatření podle § 74 a následujících občanského soudního řádu (nikoliv podle ustanovení § 100 insolvenčního zákona), či žalobu o náhradu škody. Odvolání shledal vrchní soud důvodným jen v rozsahu, v němž stěžovatelka vytýkala krajskému soudu, že návrh odmítl, ač ho měl zamítnout, na základě čehož změnil rozhodnutí krajského soudu, přičemž ve zbývající části pak rozhodnutí potvrdil.

II. Argumentace stěžovatelky
Stěžovatelka v první části své ústavní stížnosti brojí zejména proti tomu, že soudy při časovém omezení možnosti stěžovatelky navrhnout předběžné opatření překročily znění zákona, jímž jsou vázány při rozhodování, neboť předmětné časové omezení v insolvenčním zákoně není explicitně stanoveno, přičemž jej z textu rovněž nelze dovodit. Tento výklad je dle stěžovatelky ku prospěchu odpovědných osob na úkor přihlášených věřitelů, což má za následek porušení rovnosti práv účastníků řízení, jakož i práva na spravedlivý proces, ochrany soudní moci a ochrany vlastnického práva. Návrh na vydání předběžného opatření dle § 74 občanského soudního řádu je dle názoru stěžovatelky rozdílným právním institutem s odlišnými podmínkami a kvalifikovaným postavením přihlášených věřitelů, který s ohledem na značné požadavky soudů a nelehkou pozicí věřitele bývá často neúspěšným.

Druhá část ústavní stížnosti napadá dlouhodobý rozdílný právní názor Vrchního soudu v Praze a Vrchního soudu v Olomouci k této otázce, který je podepřen četnou judikaturou, jež je v ústavní stížnosti citována. Úspěch či neúspěch návrhu tak dle stěžovatelky není dán nezávislým skutkovým a právním posouzením konkrétních okolností, ale příslušností vrchního soudu. Tento stav je dle stěžovatelky v rozporu s požadavkem právní jistoty, a tudíž i právního státu. Dále stěžovatelka poukazuje na to, že jeden z protichůdných názorů vrchních soudů musí nutně být nesprávný, a tudíž v rozporu se zákonem, kterým je soud vázán. Stěžovatelka konečně dodává, že vzhledem k nemožnosti podat ve věci dovolání zde neexistuje možnost sjednocovací a výkladové činnosti Nejvyššího soudu, což zakládá potřebu zásahu Ústavního soudu.

III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).

Otázkou přezkumu rozhodnutí o vydání předběžného opatření se Ústavní soud ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát zabýval. Vzhledem k povaze předběžného opatření, které je toliko zatímní úpravou vztahů mezi účastníky řízení, pročež se nerozhoduje konečným způsobem o právech a povinnostech účastníků, Ústavní soud došel k závěru, že podstatou takového přezkumu může být jen omezený test ústavnosti. Ten spočívá v posouzení, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny) a není projevem svévole (čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2, 3 Listiny).

Ústavní soud konstatuje, že rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření mělo zákonný podklad, neboť vrchní soud aplikoval příslušná ustanovení podústavního práva a své rozhodnutí náležitě odůvodnil. Vrchní soud v Praze byl rovněž orgánem příslušným rozhodnout o odvolání proti rozhodnutí Krajského soudu v Plzni, jenž ve věci rozhodoval při řízení v I. stupni. I poslední podmínka testu ústavnosti rozhodnutí o vydání předběžného opatření byla splněna, jelikož rozhodnutí vrchního soudu nenese znaky kvalifikovaného excesu, na základě kterého by byla založena kasační pravomoc Ústavního soudu. Jak již se Ústavní soud vyjádřil v usnesení sp. zn. I. ÚS 1478/13 ze dne 18. 6. 2013, zvažuje-li vrchní soud ve svém rozhodnutí smysl předběžného opatření po prohlášení úpadku dlužníka a porovnává-li jeho účinky s účinky institutu předběžného opatření dle občanského soudního řádu, nepovažuje Ústavní soud za nutné výklad dotčeného ustanovení insolvenčního zákona jakkoliv komentovat, neboť bere v úvahu, že vrchní soud přistoupil k věci s maximální uvážlivostí a obecné interpretační zásady rozhodných ustanovení insolvenčního zákona nepopřel.

Ústavní soud se dále zabýval taktéž stěžovatelem namítanou rozdílnou rozhodovací praxí obou vrchních soudů v otázce interpretace dotčeného ustanovení insolvenčního zákona a dává za pravdu stěžovateli, že úspěšnost návrhu může být v tomto případě determinována místní příslušností navrhovatele. Z judikatury obou vrchních soudů vyplývá, že jejich právní názor týkající se této otázky je opačný, ba dokonce Vrchní soud v Olomouci ve svých rozhodnutích doslova konstatuje, že se s právním názorem Vrchního soudu v Praze neztotožňuje [viz usnesení č. j. KSBR 26 INS 17425/2011, 1 VSOL 895/2015-B-99 ze dne 30. 9. 2015 či usnesení č. j. KSOS 14 INS 35225/2013, 2 VSOL 115/2015-B-96 ze dne 4. 3. 2015]. Ústavní soud si je dobře vědom veškerých negativních důsledků rozdílné interpretace, avšak ze své pozice není oprávněn k sjednocování judikatury obou vrchních soudů, a to i za situace, kdy není možné se proti jejich rozhodnutí dovolat k Nejvyššímu soudu. Sjednocující role Ústavního soudu ve vztahu k judikatuře obecných soudů se proto může uplatnit jen v rovině ústavního pořádku, zejména tam, kde Ústava výslovně předpokládá zapojení obecných soudů do plnění role ochrany základních práv a svobod člověka a občana (viz čl. 1 odst. 1 in fine a čl. 4 Ústavy), případně tam, kde excesivní aplikace obyčejného práva může vést k porušení ústavního pořádku [k tomu dále nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)]. V aktuálně posuzovaném případě se jedná o rozpor vrchních soudů založený na odlišné interpretaci podústavního práva. Fakt, že jeden ze soudů došel k odlišnému výkladu dotčeného ustanovení insolvenčního zákona než soud druhý, sám o sobě neznačí svévolné jednání jednoho z vrchních soudů. Role sjednocovatele judikatury obecných soudů k otázkám podústavního práva náleží Nejvyššímu soudu, který se jí může zhostit i v nyní předestřené otázce, a to buď cestou přijetí stanoviska či publikací správného řešení ve sbírce svých rozhodnutí.

Požadavek zdrženlivosti Ústavního soudu navíc zesiluje samotná povaha institutu předběžného opatření, které zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo zasáhnout do ústavně zaručených práv jedné či druhé strany, neboť se jedná o rozhodnutí, kterým není prejudikován konečný výsledek sporu z hlediska hmotného práva. Závěrem pak Ústavní soud podotýká, že stěžovateli nic nebránilo v podání návrhu na předběžné opatření dle obecné právní úpravy v občanském soudním řádu, což bylo rovněž konstatováno oběma obecnými soudy. Za takovýchto okolností nelze dojít k závěru, že počínáním soudů bylo zasaženo do stěžovatelových ústavně garantovaných práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces, neboť tato práva mu nebyla v průběhu řízení odepřena. Stěžovateli i po zamítnutí jeho návrhu bylo umožněno domáhat se u soudu vydání předběžného opatření, byť odlišným způsobem.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 561/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies