III. ÚS 3/16

19. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudkyně zpravodajky Milady Tomkové o ústavní stížnosti L. H., zastoupeného JUDr. Ing. Danielem Prouzou, Ph.D., advokátem se sídlem Krajinská 224/37, 370 01 České Budějovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2015 č. j. 5 Tdo 692/2015-37, rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2014 č. j. 3 To 220/2014-380 a rozsudku Okresního soudu v Českých Budějovicích ze dne 12. 12. 2013 č. j. 8 T 60/2013-339, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, neboť se domnívá, že jimi došlo k porušení jeho práva garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu, stěžovatel byl ústavní stížností napadeným rozsudkem Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 8 T 60/2013-339 ze dne 12. 12. 2013 uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle § 358 odst. 1 trestního zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem ublížení na zdraví podle § 146 odst. 1 trestního zákoníku, za což byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců.

Uvedených přečinů se měl stěžovatel dopustit ve zkratce tím, že po předchozí slovní rozepři s poškozeným Jaromírem Rouskem jej fyzicky napadl úderem lokte, což vyústilo ve vzájemné napadání, a to údery pěstí, načež oba upadli na zem, kde dále pokračovali ve vzájemném napadání. Ve chvíli, kdy se poškozená Nikola Pekárková pokusila Jaromíru Rouskovi pomoci, stěžovatel vstal a strčil do ní, až upadla na zem a udeřila se do hlavy. V důsledku uvedeného jednání utrpěl Jaromír Rousek zranění spočívající mimo jiné ve zlomenině dolní čelisti. Poškozená Nikola Pekárková utrpěla mimo jiné otřes mozku a podvrtnutí krční páteře.

Krajský soud v Českých Budějovicích ústavní stížností napadeným rozsudkem č. j. 3 To 220/2014-380 ze dne 28. 5. 2014 zamítl stěžovatelovo odvolání, následné dovolání bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu odmítnuto.

Stěžovatel proto podal ústavní stížnost. V ní předně namítá, že skutková zjištění soudů jsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, resp. právními závěry. Stěžovatel shledává zásadní nepřesnosti a dezinterpretace při konstatování obsahu výpovědí svědků Jaromíra Rouska, Nikoly Pekárkové, Ing. Rostislava Fencla a Vojtěcha Bürgera. Soudům zároveň vyčítá, že nepřihlédly k významným rozporům mezi jednotlivými výpověďmi, ale i mezi výpověďmi a dalšími důkazy. Soudy navíc údajně zcela ignorovaly svědecké výpovědi některých svědků z přípravného řízení.

Ve vztahu k zjišťování skutkového stavu stěžovatel poukazuje i na rozsudek Okresního soudu v Českých Budějovicích č. j. 4 T 167/2012-192 ze dne 21. 5. 2013, jímž byl Jaromír Rousek zproštěn obžaloby (byl obviněn ze spáchání stejných přečinů, kterých se měl dopustit v rámci stejného střetu se stěžovatelem), neboť provedené důkazy údajně neumožnily soudu jednoznačně a bezpečně uzavřít, zdali se Jaromír Rousek pouze bránil, nebo zda se naopak bránil stěžovatel. K tomu okresní soud v citovaném rozsudku dodal, že podobná patová důkazní situace může reálně a vcelku logicky nastat i ve věci stěžovatele, pokud svědci budou v jeho trestní věci vypovídat stejně, jako tomu bylo v řízení sp. zn. 4 T 167/2012.

Stěžovatel také namítá, že okresní soud považoval zjištěný skutkový stav za "pravděpodobnější verzi", naopak krajský soud považoval skutkový děj za prokázaný, aniž by však k tomu provedl jakýkoli důkaz.

Stěžovatel dále poukazuje na procesní pochybení soudů prvního a druhého stupně. Okresnímu soudu vyčítá, že nenechal pořídit o průběhu hlavního líčení zvukový záznam, aniž by o tom vydal rozhodnutí a stranám sdělil důvody tohoto postupu. V průběhu hlavních líčení navíc samosoudkyně zapisovatelce nediktovala, pročež má být otázkou, na základě jakých skutečností byly protokoly o hlavním líčení vypracovány. Odvolací soud pak údajně pochybil, neboť o odvolání rozhodl, aniž by námitky proti protokolu, které stěžovatel v odvolání uplatnil, postoupil okresnímu soudu.

Stěžovatel konečně namítá, že mu nebylo dáno právo posledního slova, nýbrž pouze prostor k závěrečné řeči.

Ústavní soud došel k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc zasahovat do trestního řízení je striktně omezena na případy, v nichž došlo k neoprávněnému omezení základních práv a svobod účastníků trestního řízení, zakotvených především v hlavě páté Listiny. Posouzení viny a případné vyměření spravedlivého trestu je věcí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší tuto jejich činnost z hlediska "běžné" zákonnosti a věcné správnosti hodnotit, ani kdyby se s jejich závěry neztotožňoval. Pouze zjevné excesy v procesu provádění a hodnocení důkazů, spočívající v absenci jakékoliv logické či skutkové opory pro závěry rozhodujícího soudu, by byl Ústavní soud příslušný napravit zrušením napadených rozhodnutí.

Dle názoru Ústavního soudu je nepochybné, že v řízení před obecnými soudy došlo k určitým procesním vadám, což ostatně připustil i odvolací soud. Z pohledu Ústavního soudu však není podstatné bez dalšího to, zda k těmto pochybením došlo, nýbrž zda ve svých důsledcích mohla tato pochybení porušit stěžovatelova ústavně zaručená práva. Dle názoru Ústavního soudu přitom lze předmětné trestní řízení jako celek považovat za spravedlivé a poskytující stěžovateli dostatečný prostor k řádné obhajobě.

Ústavní soud souhlasí, že okresní soud pochybil tím, že nepořídil z hlavního líčení zvukový záznam, aniž by o tom vydal odůvodněné rozhodnutí. Tento postup může v určitých případech vést k porušení základních práv obžalovaného, není tomu tak ovšem vždy, což platí i pro postup odvolacího soudu stran námitek ohledně protokolace. K závěru, že stěžovatelova ústavně zaručená práva nebyla v tomto případě porušena, vedly Ústavní soud následující skutečnosti.

Ústavní soud předně ve shodně se soudem odvolacím považuje za významné, že stěžovatel, ač řádně zastoupen obhájcem, vůči absenci pořízení zvukového záznamu ani vůči způsobu zapisování zapisovatelkou v průběhu prvostupňového řízení žádné námitky nevznášel (což relativizuje i jejich význam). Není přitom na místě zde argumentovat "procesní strategií", neboť obžalovaný se nechává zastoupit právě pro to, aby obhájce poskytl jeho právům co největší možnou ochranu, a přispěl tak ke spravedlivosti celého řízení.

Dalším důvodem, proč výše uvedená pochybení nepředstavují dle názoru Ústavního soudu porušení čl. 36 odst. 1 Listiny, je to, že z ústavní stížnosti nijak nevyplývají negativní důsledky, které by absence zvukového záznamu měla pro stěžovatele mít (což ostatně souvisí s absencí námitek ze strany obhajoby v průběhu prvostupňového řízení). Takové důsledky by mohly nastat např. tehdy, pokud by panovaly závažné pochyby stran průběhu hlavního líčení, byly by namítány významné nepřesnosti v protokolu, jehož správnost by nebylo možné ověřit, apod. Tak tomu ale v daném případě nebylo.

Z námitek, které stěžovatel v tomto směru vznášel v odvolání, je patrné, že i kdyby byly všechny pravdivé, neměly by na výsledek (a spravedlivý průběh) řízení žádný vliv, což ostatně vyplývá i z rozsudku odvolacího soudu, který tyto námitky ve větší míře nezpochybňoval, nýbrž se zabýval tím, zda by průběh jednání, tak jak je popisoval stěžovatel, z hlediska odvolacího přezkumu obstál. Mimo jiné i proto tak Ústavní soud neshledává porušení ústavně zaručených práv ani v tom, že námitky stran protokolu nebyly postoupeny okresnímu soudu. Pro stručnost pak lze na odůvodnění rozhodnutí krajského soudu odkázat.

Odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu je možno i k námitce ohledně posledního slova. Ústavní soud dodává, že se obdobnými námitkami ve své judikatuře opakovaně zabýval, přičemž dospěl k závěru, že pokud obžalovaný dostal možnost vyjádřit se před závěrečnou poradou jako poslední, nebyl ve své řeči nijak přerušován a případně (jako tomu bylo nyní) uvedl, že již nemá co dodat, nebyla jeho ústavně zaručená práva porušena (viz např. usnesení sp. zn. II. ÚS 479/03 ze dne 9. 2. 2005, sp. zn. II. ÚS 1854/12 ze dne 23. 5. 2013, sp. zn. II. ÚS 671/15 ze dne 28. 4. 2015 či sp. zn. I. ÚS 1486/15 ze dne 9. 2. 2016).

Pokud jde o námitky týkající se hodnocení důkazů a zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud připomíná již výše uvedené, a sice že do této činnosti obecných soudů zasahuje jen zcela výjimečně, konkrétně v případech, kdy se soudy dopustí zjevných excesů, což však Ústavní soud v posuzované věci neshledal.

Jak už připustil i Nejvyšší soud, v projednávané věci nebyla důkazní situace jednoduchá. To však neznamená, že by soudy nemohly dojít k přesvědčivému závěru o stěžovatelově vině, natožpak že by takový závěr měl být v extrémním rozporu s provedenými důkazy. Ústavní soud v daném případě tento rozpor neshledává, rozhodnutí obecných soudů naopak považuje za přesvědčivé a řádně odůvodněné.

Konkrétně pak Ústavní soud uvádí, že rozdíly mezi tím, co podle stěžovatele svědci vypověděli a jak jednotlivé výpovědi reprodukoval okresní soud ve svém odůvodnění, jsou marginální. I zde je pak možno odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu, který vysvětlil, že reprodukce výpovědí nemusí být zcela doslovná. Pokud stěžovatel soudům vytýká, že nepřihlédly k výpovědím svědků z přípravného řízení, není z této námitky vůbec patrné, jak tyto výpovědi mohly ovlivnit výsledek řízení, např. které z těchto výpovědí a jakým způsobem měly zpochybňovat závěry v rozhodnutí učiněné. Nelze také přehlížet, že rozdíly ve výpovědích v přípravném a hlavním líčení, kterými stěžovatel argumentoval v odvolání, se dostatečně vypořádal již odvolací soud. Argumentace tam uvedená přitom platí i pro namítané nepřesnosti ve výpovědích svědka Bürgera, ke kterým se ostatně sám vyjádřil k dotazu obhájce v hlavním líčení. Možno dodat, že v průběhu řízení nebylo sporné, kdo v incidentu aktivně vystupoval (tedy oba poškození a stěžovatel); dočasná záměna stěžovatele za svědka (nikoli za poškozeného), ke které navíc nedošlo např. při skutečné rekognici, tak zjevně nemá takový význam, jaký jí stěžovatel nyní přikládá. V podstatných částech byla svědkova výpověď, při zohlednění dlouhých časových odstupů, konzistentní a není důvod, aby ji soudy náležitě nezohlednily.

Není opodstatněná stěžovatelova námitka, podle níž okresní soud dospěl pouze k "pravděpodobnější verzi" děje, což následně bez provedení důkazů údajně "doháněl" odvolací soud konstatováním, že tato verze je prokázána. Uvedené slovní spojení okresní soud užil při srovnávání dvou verzí toho, co se stalo, z nichž jednu prezentoval stěžovatel a k druhé došel nalézací soud. Označení určité verze z dvou možných za pravděpodobnější však neznamená, že tato pravděpodobnější verze nní zároveň verzí dostatečně a nad rozumnou pochybnost prokázanou. Je pravda, že jak již odvolací soud poznamenal, okresní soud mohl odůvodnění této části formulovat trochu obratněji, Ústavní soud nicméně ve slovech, které okresní soud použil, žádné pochybení neshledává. V každém případě pak Ústavní soud neshledává pochybení v postupu krajského soudu, který pouze upřesnil vyjádření okresního soudu, aniž by tím docházel k jiným skutkovým zjištěním.

Ústavní soud konečně neshledává porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv ani v tom, že byl odsouzen navzdory určitým poznámkám okresního soudu stran důkazní situace v řízení vedeném pod sp. zn. 4 T 167/2012. Je nepochybné, že tato v jistém slova smyslu "nejednotnost" rozhodování je nežádoucí, přičemž by k ní nedošlo, pokud by byla věc obou obžalovaných projednávána společně. K oddělenému řízení nicméně vedly objektivní důvody, které ani stěžovatel v ústavní stížnosti nezpochybňuje.

Jakkoli je navíc žádoucí, aby si soudy (resp. jednotliví soudci) ve svých rozhodnutích navzájem neprotiřečily, neznamená to, že by úvaha soudu o tom, že v jiné věci téhož soudu (kterou měl ale na starosti jiný soudce) "může nastat obdobná patová situace", znamenalo, že by byl soud v této jiné věci touto úvahou vázán. Jednak samozřejmě okresní soud v řízení pod sp. zn. 4 T 167/2012 uvedl pouze to, že vznik patové situace nastat může, nikoli že bezpochyby nastane. Nadto nelze připustit, aby tyto úvahy v podobě obiter dicta jakýmkoli způsobem zavazovaly soudce v jiné věci stran hodnocení jím provedených důkazů, neboť by tím mohla být ohrožena nezávislost soudního rozhodování. Soudce hodnotí důkazy podle svého vnitřního přesvědčení, nikoli podle úvah jiného soudce téhož soudu, které pronesl nad rámec svého rozhodnutí v jiné věci. Případné pochybení (byť nikoli ústavněprávního významu) tak lze spíše shledat právě v nadbytečné poznámce Okresního soudu v Českých Budějovicích v rozsudku č. j. 4 T 167/2012-192.

Ústavní soud nepovažuje za nezbytné, aby se soudce s takovou poznámkou výslovně vypořádával. Podstatné je, aby jeho odůvodnění, které názoru jiného soudce neodpovídá, bylo samo o sobě přesvědčivé a vyplynulo z něj, proč došel k jiným závěrům, než jaké byly zcela nad rámec odůvodnění nastíněny v jiném řízení. Tak tomu v daném případě bylo.

Ze všech výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016


Jan Filip v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies