II. ÚS 2081/15

19. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Zlatuše Klasové, zastoupené Mgr. Martinou Suchodolovou, advokátkou sídlem Masarykovo náměstí 146, Žamberk, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 17. června 2015 č. j. 50 Ad 2/2015-60, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníka řízení, a České správy sociálního zabezpečení, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Ústavní stížností, Ústavnímu soudu doručenou dne 13. 7. 2015, se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Ústavní soud konstatuje, že včas podaná ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti, stanovené pro její podání zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

3. Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím České správy sociálního zabezpečení (dále jen "ČSSZ") ze dne 3. 12. 2014 č. j. X byly zamítnuty námitky (§ 88 zákona České národní rady č. 582/1991 Sb., o organizaci a provádění sociálního zabezpečení, ve znění pozdějších předpisů) stěžovatelky proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 29. 7. 2014 č. j. X, jímž ČSSZ dle ustanovení § 29 odst. 1 písm. f) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o důchodovém pojištění"), přiznala stěžovatelce ode dne 21. 5. 2014 starobní důchod ve výši 9.945 Kč měsíčně. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka žalobu.

4. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") ze dne 17. 6. 2015 č. j. 50 Ad 2/2015-60 byla zamítnuta žaloba stěžovatelky proti rozhodnutí ČSSZ ze dne 3. 12. 2014 č. j. X (výrok pod bodem I.), a ve výroku pod bodem II. bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před krajským soudem a Nejvyšším správním soudem.

5. Napadeným rozsudkem rozhodl krajský soud poté, co Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 20. 5. 2015 č. j. 10 Ads 66/2015-30 zrušil předchozí rozsudek krajského soudu ze dne 12. 3. 2015 č. j. 50 Ad 2/2015-32 a se závazným právním názorem věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

II.

6. V ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že napadeným rozsudkem krajského soudu bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu a spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Rozhodnutí ČSSZ ze dne 29. 7. 2014 č. j. X, jakož i všechna na ně navazující rozhodnutí, jsou podle stěžovatelky v rozporu se zákonem, neboť podle názoru stěžovatelky ČSSZ nepostupovala v souladu s § 32 odst. 1, 2 a 4 ve spojení s § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, když jí při stanovení výše důchodového věku odmítla zohlednit péči o dvě manželovi děti - Zuzanu Klasovou a Františka Klase, o které osobně pečovala od července 1995 až do nabytí jejich zletilosti, ačkoli manželství s otcem těchto dětí Františkem Klasem uzavřela až dne 19. 11. 1997. Stěžovatelka je přesvědčena o tom, že soudy rozhodly v dané věci v rozporu se zákonem, když k výkladu § 32 odst. 4 ve spojení s § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění přistoupily značně formalisticky.

III.

7. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava") a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

8. Ústavní soud tedy přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelkou v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

9. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů; z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda podaný výklad práva je i ústavně konformní, resp. není-li naopak zatížen "libovůlí".

10. Ústavní soud dále poukazuje na to, že dle ustanovení § 12 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), Nejvyšší správní soud jako vrcholný soudní orgán ve věcech patřících do pravomoci soudů ve správním soudnictví zajišťuje jednotu a zákonnost rozhodování tím, že rozhoduje o kasačních stížnostech v případech stanovených tímto zákonem, a dále rozhoduje v dalších případech stanovených tímto nebo zvláštním zákonem.

11. Základní rozhraničení pravomocí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu (srov. k tomu obdobně usnesení sp. zn. III. ÚS 219/04 a navazující konstantní judikaturu) spočívá v tom, že Ústavní soud není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Pokud se týče výkladu "podústavního" práva, je právě Nejvyšší správní soud tím orgánem, jemuž přísluší sjednocovat judikaturu správních soudů. Při výkonu této pravomoci je přirozeně i tento soud povinen interpretovat jednotlivá ustanovení "podústavního" práva vždy z pohledu účelu a smyslu ochrany ústavně garantovaných základních práv a svobod. Ústavní soud se cítí být oprávněn k výkladu právních předpisů - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - jen v případě takové interpretace podané Nejvyšším správním soudem, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny. Nic takového Ústavní soud v této věci nezjistil.

12. V projednávané věci Nejvyšší správní soud ve svém kasačním rozsudku ze dne 20. 5. 2015 č. j. 10 Ads 66/2015 - 30 dovodil, že za dítě převzaté do péče nahrazující péči rodičů je třeba pro účely stanovení délky doby péče o toto dítě považovat dítě manžela svěřené mu rozhodnutím soudu do výchovy pouze za splnění podmínek zakotvených v ustanovení § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění, tedy jak vzniku a existence manželství, tak existence uvedeného soudního rozhodnutí. Zpětné započítávání dob, v nichž tyto podmínky splněny nebyly, zákon nepřipouští.

13. Krajský soud - vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v odůvodnění zrušovacího rozhodnutí (§ 110 odst. 3 s. ř. s.) - dovodil, že v případě stěžovatelky (v řízení před krajským soudem žalobkyně) ke splnění druhé podmínky nemohlo dojít dříve, než byly pravomocným rozsudkem o výchově obě děti jejího pozdějšího manžela svěřeny na dobu po rozvodu do jeho výchovy; přestože tedy stěžovatelka fakticky pečovala o obě již před tímto soudním rozhodnutím, neměla tato péče vliv na splnění druhé podmínky. Splnění první podmínky - existence manželství - může být konstatováno až ode dne (platného) uzavření manželství (v dané věci ustanovení § 1 a 3 tehdy platného zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů). Shodně jako u druhé podmínky je zde rozhodná účinnost právního aktu zakládajícího právní vztah vyžadovaný ustanovením § 20 odst. 2 zákona o důchodovém pojištění. V projednávané věci bylo manželství stěžovatelky s Františkem Klasem uzavřeno dne 19. 11. 1997 (pozn. Ústavního soudu: krajský soud uvádí též datum 15. 11. 1997); teprve od tohoto data došlo k naplnění druhé podmínky. Péči stěžovatelky o Františka a Zuzanu tak lze zohlednit teprve ode dne, kdy byla se svým druhem oddána. K tomuto datu však František již dosáhl věku 14 let, tedy do 18 let nezbývalo alespoň 5 let. Zuzana sice dosáhla teprve věku 13 let, ale již dne 17. 9. 1997, tedy 2 měsíce před svatbou, proto do dosažení 18 let věku také nezbývalo celých pět let, jak vyžaduje § 32 odst. 4 zákona o důchodovém pojištění. Uvedeným závěrům krajského soudu nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout.

14. Ústavní soud zjistil, že postup krajského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.

15. Ústavní soud konstatuje, že krajský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny a jeho rozsudek nevybočil z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.

16. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ust. § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016

Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2081/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies