III. ÚS 348/16

19. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti společnosti Figaro Ventures Ltd., sídlem 58 Iphigenias Street, P.O.Box 16027, 2085 Nicosia, Kypr, zastoupené Mgr. Petrem Budzińskim, advokátem, sídlem Letenská 121/8, Praha, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 9. listopadu 2015 č. j. 32 Cdo 2233/2014-277, rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 4. února 2014 č. j. 47 Co 527/2012-245, a rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 22. června 2012 č. j. 4 C 81/2007-167, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu v Uherském Hradišti, jako účastníků řízení, a společnosti AGRO BŘEZOVÁ, s. r. o., sídlem Březová 436, jako vedlejší účastnice, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatelka podanou ústavní stížností napadla v záhlaví specifikované rozsudky Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu v Uherském Hradišti (dále jen "okresní soud") a tvrdí, že jimi bylo porušeno její právo na soudní ochranu, které je zaručeno čl. 36 odst. 1, jakož i právo na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, popřípadě porušen princip materiálního právního státu vyjádřeného v čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. V úvodu ústavní stížnosti uvedla, že má vůči vedlejší účastnici pohledávku, která vznikla z úvěru na trvale se obracející zásoby poskytnutého Státnímu statku Moravskoslovenské pomezí, jakožto původnímu dlužníku, na základě úvěrové smlouvy ze dne 29. 12. 1990 Komerční bankou, a. s., a to ve výši 32 199 000 Kčs. Tato pohledávka následně přecházela, až se věřitelem stala stěžovatelka. Po delimitaci a opakované privatizaci majetku původního dlužníka (první nabyvatel uznal závazek, následně Pozemkový fond České republiky od smlouvy odstoupil) byl majetek, včetně dluhu převeden na vedlejší účastnici. Právní předchůdkyně stěžovatelky se rozhodla vymáhat pohledávku z předmětné úvěrové smlouvy soudní cestou a domáhala se zaplacení částky ve výši 4 615 890,67 Kč s příslušenstvím. Obecné soudy v rozsudcích napadených ústavní stížností přisvědčily námitce promlčení vznesené vedlejší účastnicí a odmítly, že by uznání závazku prvním nabyvatelem privatizovaného majetku zavazovalo vedlejší účastnici. Soudy vzaly za prokázané, že vedlejší účastnice při reprivatizaci majetku převzala v souladu s ustanovením § 15 odst. 1 zákona č. 92/1991 Sb., o podmínkách převodu majetku státu na jiné osoby, ve znění pozdějších předpisů, též předmětný závazek z úvěru, a to že má stěžovatelka za vedlejší účastnicí pohledávku. Vznesenou námitku promlčení soudy uznaly, a proto byla celá žaloba zamítnuta. Obecné soudy vzaly za prokázanou též skutečnost, že dne 16. 1. 1997 podepsal tehdejší vlastník privatizovaného majetku uznání zůstatku na úvěrovém účtu co do důvodu a výše. Současně tvrdí, že toto uznání závazku zavazuje pouze subjekt, který závazek napřímo uznal. Vůči vedlejší účastnici však prý nemůže být, po odstoupení Pozemkového fondu České republiky od smlouvy uzavřené s prvním nabyvatelem a následné reprivatizaci, účinné, protože není právním nástupcem tohoto nabyvatele.

3. Dále stěžovatelka namítla, že obecné soudy se odmítly zabývat její argumentací, kterou se snažila poukázat na to, že je třeba důsledně rozlišovat účinky odstoupení od smlouvy tak, jak jsou užívány v právu občanském, tedy ex tunc, a účinky odstoupení dle dikce zákoníku obchodního - ex nunc, kdy se odstoupení od smlouvy nedotýká doby před odstoupením. I po odstoupení se na smlouvu hledí, jako by v dané době existovala a tedy předmětné uznání závazku před účinností odstoupení od smlouvy Pozemkovým fondem České republiky je úkonem platným a má zamýšlené účinky vůči třetím osobám, kdy tak došlo k prodloužení promlčecí lhůty a žaloba tak byla podána před jejím marným uplynutím. Svoji argumentaci podporuje odkazy na judikaturní a literární prameny o účincích odstoupení od smlouvy na existenci některých právních vztahů a vůči třetím osobám. Stěžovatelka nesouhlasí se stanoviskem obecných soudů, že není významný fakt, zda první nabyvatel odstoupil (pozn. z odůvodnění napadených rozsudků se podává, že od smlouvy odstoupil Pozemkový fond České republiky) od smlouvy uzavřené s Pozemkovým fondem České republiky s účinky ex nunc či ex tunc a trvá na tom, že v tomto případě mělo jít o odstoupení s účinkem ex nunc - tj. úkony, které provedl před odstoupením od smlouvy, zůstávají v platnosti a současně práva třetích osob ani zajištění nemohou být odstoupením dotčeny. Dovolává se též rozsudků obecných soudů posuzujících osud zástavního práva po odstoupení od smlouvy (rozsudky byly vydány v konkurzní věci prvního nabyvatele). Soudy se odmítly zabývat její argumentací, že uznání závazku prvním nabyvatelem zavazuje i vedlejší účastnici, kdy pouze odkázaly na to, že vedlejší účastnice není jeho právním nástupcem. Podle stěžovatelky jde o výklad, který popírá smysl dané právní úpravy, jenž by v konečném důsledku znamenal, že pouhým odstoupením od smlouvy by bylo možno jednoduše obcházet oprávněné nároky věřitelů. Na základě rekapitulace vývoje situace okolo žalované pohledávky stěžovatelka uzavírá, že je třeba vedlejší účastnici považovat za právní nástupkyni předchozího vlastníka privatizovaného majetku, že jde o situaci ekvivalentní tomu, kdy by podnik spolu se závazky nabyla přímo od něj.

3. Současně má stěžovatelka za to, že uplatněná námitka promlčení je v rozporu s dobrými mravy. Její právní předchůdkyně oprávněně předpokládala, že předmětný závazek je závazkem platně a účinně uznaným právním předchůdcem vedlejší účastnice. Právní předchůdkyně stěžovatelky nemohla nijak zasahovat do situace kolem odstoupení Pozemkového fondu České republiky od smlouvy s prvním nabyvatelem. Současně po reprivatizaci podniku vedlejší účastnice nenaplnila svou zákonnou povinnost a neoznámila právní předchůdkyni stěžovatelky převzetí předmětného závazku. Stěžovatelka tak v dobré víře, že je předmětná pohledávka platně a účinně uznána a ve snaze vyřešit celou situaci smírně, uplatnila pohledávku až v době před uplynutím předpokládané promlčecí lhůty.

4. Na základě výše uvedených důvodů stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozsudky obecných soudů zrušil.

II.

5. Z přiložených rozsudků napadených ústavní stížností a z dalších listinných podkladů Ústavní soud zjistil, že původní žalobkyně - Česká konsolidační agentura se žalobou u okresního soudu domáhala po vedlejší účastnici zaplacení částky 4 615 890,67 Kč s příslušenstvím, představující pohledávku vzniklou z úvěrové smlouvy na trvale se obracející zásoby uzavřené dne 29. 12. 1990 podle ustanovení § 382a zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, mezi Státním statkem Moravskoslovenské pomezí a Komerční bankou, a. s. Okresní soud rozsudkem ze dne 22. 6. 2012 č. j. 4 C 81/2007-167, ve znění opravného usnesení ze dne 13. 8. 2012 č. j. 4 C 81/2007-183, žalobu zamítl, neboť přisvědčil vedlejší účastnici, že žalovaný nárok je promlčen.

6. V průběhu řízení došlo k postoupení pohledávky na bezprostřední právní předchůdkyni stěžovatelky, která proti rozsudku okresního soudu podala odvolání, a po jeho podání došlo k postoupení žalované pohledávky na stěžovatelku. Krajský soud rozsudkem ze dne 4. 2. 2014 č. j. 47 Co 527/2012-245 potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé (výrok I.), změnil výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně (výrok II.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok III.). Krajský soud zopakoval dokazování a dospěl ke stejným skutkovým závěrům i ke stejnému právnímu závěru jako okresní soud, tj. že uznání závazku učiněné nabyvatelem majetku po první privatizaci nelze podle § 131b odst. 6 a § 131c odst. 1 hospodářského zákoníku považovat za uznání závazku učiněné vedlejší účastnicí, neboť vedlejší účastnice není jeho právním nástupcem, a že nárok stěžovatelky je tedy promlčený.

7. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka dovolání, jehož přípustnost spatřovala ve skutečnosti, že otázka účinků uznání závazku vůči třetím osobám podle hospodářského zákoníku nebyla v rozhodovací činnosti dovolacího soudu dosud řešena. Podle ní oba soudy dospěly k chybnému závěru při posouzení účinků uznání závazku provedeného před účinností odstoupení od smlouvy Pozemkovým fondem České republiky, a tudíž její žaloba byla podána u okresního soudu včas a námitka promlčení vznesená žalovanou je lichá. Stěžovatelka též namítala chybné posouzení účinků odstoupení od smlouvy. Nejvyšší soud shledal dovolání přípustným, protože otázka vznesená stěžovatelkou, týkající se účinku uznání závazku vůči třetím osobám podle hospodářského zákoníku, nebyla v jeho rozhodovací praxi dosud řešena. Při řešení stěžovatelčiny otázky Nejvyšší soud nejprve zohlednil příslušná přechodná ustanovení obchodního zákoníku a poté připomenul aplikovatelná ustanovení hospodářského zákoníku. Ke stěžovatelčině námitce, kterou zpochybňuje správnost rozhodnutí krajského soudu a na níž staví svůj názor o tom, že její nárok není promlčen, Nejvyšší soud v rámci dovolacího přezkumu uvedl, že řešení jí vymezené otázky, zda uznání závazku podle hospodářského zákoníku má zamýšlené účinky (na délku a počátek běhu promlčecí doby, sc. lhůty) nejen ve vztahu dlužníka a věřitele, ale i vůči třetím osobám, plyne z ustanovení § 131c odst. 1 hospodářského zákoníku. Účinky uznání závazku nastávají jen ve vztahu mezi věřitelem a dlužníkem. Jiné (třetí) osoby účinky uznání závazku nestíhají, neboť pro to není žádného právního podkladu. Rovněž účinky promlčení nastávají jen mezi věřitelem a dlužníkem. Ustanovení § 131c odst. 1 hospodářského zákoníku představuje výjimku z tohoto pravidla, podle níž se promlčecí lhůta započítává právním nástupcům. Protože však vedlejší účastnice není právním nástupcem dlužníka (prvního nabyvatele majetku na základě privatizace), jenž závazek uznal, nemůže se stěžovatelka ustanovení § 131b odst. 6 hospodářského zákoníku o délce a běhu promlčecí lhůty uznaného práva domáhat. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem krajského soudu, že posouzení účinků odstoupení (zda nastaly ex nunc nebo ex tunc) pro souzenou věc není rozhodné. Protože se stěžovatelce nepodařilo zpochybnit právní závěr krajského soudu, její dovolání Nejvyšší soud zamítl (v části mířící do rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení dovolání odmítl).

III.

8. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány rozsudky napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

9. Pokud jde o posouzení důvodnosti ústavní stížnosti, tak Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu. Proces interpretace a aplikace "podústavního" práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).

10. Z obsahu ústavní stížnosti Ústavní soud shledává, že stěžovatelka nesouhlasí s hodnocením "úspěšnosti" námitky promlčení vznesené vedlejší účastnicí, které zaujaly obecné soudy, a snaží se svému náhledu na důsledky tohoto hodnocení dát ústavně právní relevanci. Rozhodnutí obecných soudů jsou, s ohledem na výše naznačená intertemporální ustanovení obchodního zákoníku (nutno dodat, že tento přístup obstojí i po nabytí účinnosti občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. - viz § 3028 odst. 3), založena na interpretaci a aplikaci příslušných ustanovení bývalého hospodářského zákoníku, tedy na výkladu a použití norem "podústavního" práva. Tím staví stěžovatelka Ústavní soud do role, která mu (srov. bod 8.) nepřísluší. Ústavní stížnost je tak pouhou polemikou se závěry obecných soudů založenou na přesvědčení o správnosti svých představ o účincích uznání závazku dlužníkem na osobu, která není jeho právním nástupcem (při posouzení vazby prvního nabyvatele privatizovaného majetku a vedlejší účastnice je třeba zohlednit specifickou povahu převodu majetku v rámci tzv. velké privatizace a jeho "opakování", nemůže tudíž jít, jak tvrdí stěžovatelka, o situaci podobné té, v níž by docházelo mezi těmito osobami přímo k převodu podniku). Tuto okolnost obecné soudy (zejména krajský soud a Nejvyšší soud) v odůvodnění svých rozhodnutí adekvátně a podrobně vyhodnotily, proto na tyto partie napadených rozsudků Ústavní soud odkazuje a vyjadřuje též souhlas se závěrem, že v takové situaci je rozlišení účinků odstoupení od smlouvy ex tunc a ex nunc zcela irelevantní. Z tohoto pohledu je třeba odmítnout stěžovatelčiny odkazy na judikaturní a literární prameny (včetně rozhodnutí vydaných v konkursní věci původního nabyvatele), neboť se v nich řeší, resp. popisují odlišné situace (v závislosti na rozlišení věcně právních a obligačně právních zajišťovacích instrumentů).

11. Tvrdí-li stěžovatelka rozpornost uplatněné námitky promlčení s dobrými mravy, jde o tvrzení, ke kterému nemohl Ústavní soud přihlédnout, když z obsahu napadených rozsudků nelze dovodit, že by stěžovatelka tento argument uplatnila již v řízení před obecnými soudy (a ani stěžovatelka tuto okolnost netvrdí).

12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 348/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies