III. ÚS 102/16

19. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Vadima Rybáře, advokáta, sídlem Tyršova 1714/27, Ostrava, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. října 2015 č. j. 57 Co 611/2015-155, a proti usnesení Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 25. září 2015 č. j. 40 C 289/2013-147, za účasti Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu ve Frýdku - Místku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.

1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedená usnesení Krajského soudu v Ostravě (dále také "odvolací soud") a Okresního soudu ve Frýdku - Místku (dále také "soud prvního stupně"). V ústavní stížnosti je popsán průběh řízení, v němž stěžovatel vystupoval jako ustanovený zástupce žalobce.

2. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že stěžovateli jako zástupci žalobce byla usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 25. 9. 2015 č. j. 40 C 289/2013-147 přiznána odměna a náhrada hotových výdajů za zastupování v částce 27 798 Kč, tedy ve výši 70 % z celkové výše 39 712 Kč. Soud prvního stupně toto rozhodnutí zdůvodnil tím, že žalobci bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno v rozsahu 70 %, proto i stěžovateli jako zástupci bude vyplacena odměna a náhrada hotových výdajů ve stejném poměru. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2015 č. j. 57 Co 611/2015-155 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.

3. Stěžovatel uvádí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jeho základního práva na legitimní očekávání nabytí majetku a legitimní očekávání ochrany majetku, podle čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a práva na spravedlivý proces, garantovaného čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.

4. Stěžovatel závěry o porušení základních práv opírá o následující tvrzení. Z § 140 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), podle něj vyplývá, že je to stát, kdo je povinen ustanovenému advokátovi hradit hotové výdaje a odměnu bez ohledu na to, v jakém rozsahu je účastník, kterému byl advokát ustanoven, osvobozen od soudních poplatků. Stát se v takovém případě ocitá v postavení advokátova klienta a takový vztah je nutno posuzovat podle příslušných ustanovení vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb, ve znění pozdějších předpisů (advokátní tarif). V souladu s citovaným ustanovením o. s. ř. je ustanovený advokát oprávněn požadovat úhradu hotových výdajů a odměny výlučně po státu, nikoliv po účastníkovi. Nadto je podle stěžovatele advokát omezen v autonomii vůle stran ve výběru svých klientů. Zastupování nemůže např. jednostranně ukončit. Podle ustanovení § 138 odst. 3 o. s. ř. dále platí, že osvobození se v rozsahu, v jakém bylo přiznáno ve vazbě na soudní poplatky, vztahuje i na odměnu za zastupování a hotové výdaje zástupce. Podle § 148 odst. 1 o. s. ř. má pak stát podle výsledku řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů, které platil, pokud u nich nejsou splněny předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Z těchto ustanovení má podle stěžovatele vyplývat, že v rozsahu, v jakém účastník řízení nebyl osvobozen od soudních poplatků, je tento účastník povinen podle výsledku státu nahradit hotové výdaje a odměnu za zastupování, kterou stát hradil ustanovenému advokátovi. Závěrem proto dodává, že mu správně měla být přiznána odměna za zastupování a náhrada hotových výdajů v rozsahu 100 %. Odvolací soud se dle stěžovatele dopustil i dalšího pochybení, neboť se nevypořádal s jeho argumentací ustanovením § 148 odst. 1 o. s. ř.

5. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená usnesení zrušil.

II.

6. Z předložených rozhodnutí obecných soudů a z ústavní stížnosti zjistil Ústavní soud následující relevantní skutečnosti.

7. V řízení o žalobě žalobce Miroslava Hanzelky, proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, o zaplacení částky 2 089 623 Kč, byl stěžovatel žalobci ustanoven zástupcem.

8. Usnesením Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 25. 9. 2015 č. j. 40 C 289/2013-147 byla stěžovateli za poskytnutí právních služeb na odměně a náhradách přiznána částka 27 798 Kč. Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že vzhledem k tomu, že žalobci bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků v rozsahu 70 %, bude i stěžovateli vyplaceno 70 % z celkové částky 39 712 Kč.

9. Proti usnesení soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm zejména projevil svůj nesouhlas se závěrem o přiznání částky ve výši 70 %, přičemž odkazoval na ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř., podle nějž se nemůže po zastupovaném účastníkovi domáhat zaplacení zbylých 30 %. Vyjádřil rovněž přesvědčení, že rozsah, v jakém bylo osvobození od soudních poplatků přiznáno, nemá vliv na povinnost státu podle § 140 odst. 2 o. s. ř. zaplatit odměnu a hotové výdaje v souladu s advokátním tarifem.

10. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 10. 2015 č. j. 57 Co 611/2015-155 bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno. Odvolací soud v odůvodnění zejména uvedl, že stát platí toliko hotové výdaje a odměnu v rozsahu, v jakém bylo přiznáno osvobození od soudních poplatků.

III.

11. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je advokát, a proto podle stanoviska Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2015 sp. zn. Pl. ÚS - st. 42/15 nemusí být právně zastoupen v souladu s požadavky § 29, § 30 odst. 1 a § 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nemá k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.

12. Ústavní soud po seznámení s obsahem ústavní stížnosti a napadenými rozhodnutími dospěl k závěru, že ústavní stížnost není důvodná.

13. Ústavní soud považuje za nutné připomenout, že právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy je porušeno, pokud je komukoliv upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud soud odmítá jednat a rozhodovat o podaném návrhu, event. pokud zůstává v řízení bez zákonného důvodu nečinný. V této souvislosti Ústavní soud dodává, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575)]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "podústavního" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody.

14. Tento závěr však nelze v souzené věci učinit.

15. Podstatou ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že mu měla být přiznána částka ve výši 100 % součtu odměny a náhrady hotových výdajů vypočtených podle advokátního tarifu.

16. Z ustanovení § 30 o. s. ř. vyplývá, že účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce, jestliže je to nezbytně třeba k ochraně jeho zájmů. Podle § 138 odst. 3 o. s. ř. pak vyplývá, že byl-li účastníku osvobozenému od soudních poplatků ustanoven zástupce, vztahuje se osvobození v rozsahu, v jakém bylo přiznáno, i na hotové výdaje zástupce a na odměnu za zastupování. Již z této vazby je zřejmé, že přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného zástupce může podléhat stejnému omezení jako osvobození od soudních poplatků.

17. Z ustanovení § 140 odst. 2 o. s. ř. dále vyplývá, že byl-li ustanoven účastníku zástupcem nebo opatrovníkem advokát, platí jeho hotové výdaje a odměnu za zastupování, popřípadě též náhradu za daň z přidané hodnoty, stát, přičemž podle § 148 odst. 1 o. s. ř. platí, že stát má podle výsledků řízení proti účastníkům právo na náhradu nákladů řízení, které platil, pokud u nich nejsou předpoklady pro osvobození od soudních poplatků. Z uvedených ustanovení nevyplývá explicitní zákaz adresovaný soudu, podle nějž by nemohl rozhodnout o přiznání odměny a náhrady hotových výdajů ve stejném rozsahu, v jakém byl účastník řízení osvobozen od soudních poplatků. Naopak je nutné konstatovat, že jedině takový výklad, který uvedený přenos rozsahu osvobození od soudních poplatků na stanovení celkové výše přiznané odměny a náhrady hotových výdajů umožňuje, lze považovat za ústavně konformní a jsoucí v souladu s úmyslem zákonodárce. Je-li celkový rozsah osvobození od soudních poplatků limitován proto, že majetkové či jiné poměry účastníka absolutní osvobození neumožňují, je jediným správným výkladem ten, který rovněž limituje celkovou výši odměny a náhrady hotových výdajů placených státem. Opačný výklad by nedůvodně zvýhodňoval účastníky pouze částečně osvobozené od soudních poplatků před ostatními účastníky, resp. by nedůvodně zatěžoval rozpočet státu. Nadto lze vyslovit, že stěžovateli nic nebrání, aby zbývající část odměny a náhrady hotových výdajů uplatňoval přímo na jím zastoupeném účastníkovi, byť takový postup bude pravděpodobně obtížnější.

18. Postupem obecných soudů v nyní projednávané věci proto nedošlo k zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces. Na základě stejných argumentů lze dojít i k závěru, že zasažena nebyla ani jeho práva garantovaná čl. 11 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.

19. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 102/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies