III. ÚS 3785/15

19. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Miroslava Šebesty, zastoupeného Mgr. Janem Habancem, advokátem, sídlem Lidická 57, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. října 2015 č. j. 30 Cdo 1633/2015-103, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. února 2015 č. j. 35 Co 512/2014-68, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 26. listopadu 2014 č. j. 10 C 113/2013-62, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 16, Praha 2, jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatel se žalobou domáhal proti vedlejší účastnici náhrady škody ve výši 50 mil. Kč. Obvodní soud pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") usnesením ze dne 9. 12. 2013 žalobu odmítl; následné odvolání stěžovatele zamítl Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") usnesením ze dne 25. 7. 2014, jež bylo stěžovateli doručeno dne 6. 8. 2014. Stěžovatel nepodal proti druhostupňovému rozhodnutí dovolání (lhůta pro dovolání mu uplynula dne 6. 10. 2014).

2. Před pravomocným skončením řízení o žalobě stěžovatel podal žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů. Obvodní soud žádost zamítl usnesením ze dne 6. 2. 2014; odvolání stěžovatele zamítl městský soud usnesením ze dne 27. 5. 2014, jež mu bylo doručeno dne 5. 6. 2014. Stěžovatel proti druhostupňovému usnesení nepodal dovolání.

3. Podáními ze dne 31. 7. 2014 a 2. 9. 2014 stěžovatel podal žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o dovolání. K výzvě obvodního soudu uvedl, že toto podání není (současně) dovoláním proti výše uvedeným usnesením městského soudu.

4. Obvodní soud rozhodl usnesením ze dne 26. 11. 2014 o těchto žádostech tak, že výrokem I. zastavil řízení o žádosti o ustanovení zástupce (z důvodu překážky věci rozhodnuté, jíž mělo představovat jeho usnesení ze dne 6. 2. 2014 ve spojení s usnesením městského soudu ze dne 27. 5. 2014), a výrokem II. nepřiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků. K odvolání stěžovatele městský soud usnesením ze dne 24. 2. 2015 prvostupňové rozhodnutí potvrdil. Ztotožnil se se závěry obvodního soudu, dle kterých stěžovatel věrohodně netvrdil a nedoložil své finanční a majetkové poměry, navíc stěžovatel nezahájil dovolací řízení, a není proto důvod mu pro takové neexistující řízení ustanovovat zástupce či rozhodovat o osvobození od soudních poplatků (takové uplatňování práv je zřejmě bezúspěšné). Žádost o ustanovení zástupce nadto byla opakovanou a se shodným obsahem, proto zde byla překážka věci rozhodnuté a řízení muselo být v tomto rozsahu zastaveno. Stěžovatel podal dne 26. 3. 2015 blanketní dovolání (ve věci nevyhovění jeho žádostem), a to bez právního zastoupení. Nejvyšší soud vyzval stěžovatele usnesením ze dne 5. 5. 2015 k odstranění nedostatku podmínky řízení spočívající v povinném zastoupení advokátem a podání řádného dovolání; stěžovatel nedostatek neodstranil a plnou moc nepředložil. Nejvyšší soud poté posuzoval, zda jsou u stěžovatele splněny předpoklady pro ustanovení zástupce z řad advokátů pro řízení o předmětném dovolání, avšak jejich splnění neshledal. Důvodem byl nedostatek věrohodného doložení poměrů stěžovatelem a současně zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť stěžovatel se domáhal vyhovění žádostem za situace, kdy nezahájil dovolací řízení ve věci jeho žaloby a lhůta pro podání dovolání již uplynula. Nejvyšší soud tedy usnesením ze dne 20. 10. 2015 dovolací řízení zastavil pro nedostatek jedné z podmínek řízení.

II.
Argumentace stěžovatele

5. Ústavní stížností ze dne 18. 12. 2015 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných tří rozhodnutí soudů ve věci jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce. Tvrdil porušení jeho práv na přístup k soudu a na právní pomoc ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

6. Uvedl, že si je vědom zmeškání lhůty pro podání dovolání ve věci žaloby o náhradu škody. Měl "povědomí" a je i nadále přesvědčen, že dovolání lze podat jen prostřednictvím advokáta, proto vyčkával na rozhodnutí soudů o jeho žádosti o ustanovení zástupce; majetkové poměry mu nedovolily postupovat jinak. Žádost o ustanovení advokáta přitom podal v době, kdy ještě neuplynula lhůta pro podání dovolání ve věci jeho žaloby. Zmeškání lhůty pro podání dovolání tedy zapříčinily soudy svým pomalým postupem při rozhodování o jeho žádosti o ustanovení advokáta; pokud by postupovaly rychleji, stihl by stěžovatel (v případě jejich negativního rozhodnutí) požádat i Českou advokátní komoru o určení advokáta a podal by prostřednictvím tohoto advokáta dovolání včas. Ačkoliv se již stěžovatel nedomůže náhrady škody v rámci řízení o jeho žalobě, "hledá alespoň satisfakci morální v podobě uznání jeho nároku na ustanovení zástupce".

7. Namítl, že si soudy byly vědomy jeho právních neznalostí, a přesto mu v řízení neposkytly poučení tak, aby bylo jeho právo na přístup k soudu naplněno. Pokud měl obvodní soud za to, že jeho prohlášení o finančních a majetkových poměrech je nedostatečné, měl stěžovatele vyzvat dle § 118a odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), k dalšímu doložení majetkových poměrů. Dále, pokud soudy "měly za to, že podání stěžovatele jsou zmatečná, nebo že stěžovatel nedodržel zákonem stanovený postup, měly ho o tomto poučit a nikoliv pouze odmítnout jeho podání a pouze slepě přihlížet zániku jeho práv".

8. Stěžovatel je přesvědčen, že postup soudů vedl k bezpráví; stěžovateli je k tíži formálně správný, avšak ústavně nekonformní postup soudů při posuzování jeho majetnosti. Je přesvědčen, že splňoval podmínky pro ustanovení zástupce pro řízení o dovolání ve věci žaloby. Rovněž má za to, že splňoval i předpoklady pro ustanovení zástupce v řízení o dovolání podaném proti rozhodnutí nižších soudů ve věci jeho žádosti o ustanovení zástupce a osvobození od soudních poplatků.

9. V případě jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků mu navíc mělo být vyhověno, neboť dle § 138 odst. 2 o. s. ř. může soud odejmout účastníku osvobození od soudních poplatků i zpětně, tedy i u stěžovatele by soud případně mohl v tomto smyslu reagovat v dalším průběhu řízení.

10. Stěžovatel je přesvědčen, že jeho žaloba na náhradu škody byla oprávněná.

III.
Procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti a posouzení její opodstatněnosti

11. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána účastníkem řízení, v nichž byla vydána usnesení napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

12. Podmínku včasnosti ústavní stížnosti však Ústavní soud považoval za splněnou pouze ve vztahu k napadenému usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015; ústavní stížnost je v tomto rozsahu rovněž přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

13. Stěžovatel brojil proti citovanému usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo zastaveno dovolací řízení pro nesplnění jedné z podmínek řízení, a sice povinného zastoupení advokátem. V ústavní stížnosti v podstatě toliko obecně namítl, že splňoval předpoklady pro ustanovení zástupce pro řízení o tomto dovolání; dovolací soud postupoval ústavně nekonformně při posuzování jeho majetnosti a měl stěžovatele náležitě poučit o nutnosti dalšího doložení majetkových poměrů. Ústavní soud má však za to, že práva stěžovatele usnesením dovolacího soudu porušena nebyla.

14. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy České republiky); není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc podle čl. 87 odst 1 písm. d) Ústavy České republiky je založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.

15. Jak je z napadeného usnesení patrno, dovolací soud postupoval podle rozhodnutí velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015 sp. zn. 31 NSČR 9/2015. Stěžovatel byl řádně vyzván a poučen o nutnosti odstranit nedostatek dané podmínky řízení; nesprávnost či nedostatečnost tohoto poučení ostatně stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá. Dovolání ze dne 26. 3. 2015 stěžovatel podal (mimo jiné) proti odvolacímu rozhodnutí ve věci jeho žádosti o ustanovení zástupce pro dovolací řízení ve věci samé, proto se dovolací soud zabýval také naplněním předpokladů pro ustanovení advokáta dle § 30 odst. 1 o. s. ř. pro řízení o dovolání ze dne 26. 3. 2015. Jedním z těchto předpokladů je i kumulativní naplnění dvou (ze tří) podmínek, stanovených v § 138 odst. 1 o. s. ř. pro osvobození od soudních poplatků. Dle Nejvyššího soudu však stěžovatel nesplnil ani jednu z nich, tedy neprokázal věrohodně nedostatečné majetkové a finanční poměry, a současně uplatňoval zřejmě bezúspěšné dovolání (resp. zřejmě bezúspěšné právo být zastoupen ustanoveným advokátem).

16. Stěžovatel v ústavní stížnosti nenamítá nic konkrétního proti závěru Nejvyššího soudu o zřejmě bezúspěšném uplatňování dovolání; při nesplnění byť jedné z uvedených dvou podmínek dle § 138 odst. 1 o. s. ř. je přitom nadbytečné zabývat se otázkou splnění podmínky zbývající. Ve věci je z obsahu napadených usnesení soudů i argumentace samotného stěžovatele evidentní, že podáním tohoto dovolání ze dne 26. 3. 2015 stěžovatel primárně sledoval cíl zajistit si zastoupení pro řízení o dovolání ve věci jeho žaloby na náhradu škody, aniž by však takové dovolací řízení probíhalo, přičemž lhůta pro takové dovolání uplynula již 6. 10. 2014. Závěru Nejvyššího soudu o zjevné bezúspěšnosti dovolání ve věci stěžovatelovy žádosti o ustanovení advokáta pro (nezahájené) dovolací řízení ve věci samé, jakož i odůvodnění tohoto závěru v napadeném usnesení ze dne 20. 10. 2015, nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout.

17. V rozsahu, v jakém ústavní stížnost směřuje proti usnesením městského soudu ze dne 24. 2. 2015 a obvodního soudu ze dne 26. 11. 2014, Ústavní soud konstatuje její opožděnost.

18. Usnesení Nejvyššího soudu o zastavení řízení o dovolání podle § 104 odst. 2 o. s. ř. z důvodu neodstranění nedostatku podmínky dovolacího řízení podle § 241 o. s. ř. není rozhodováním ve smyslu § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu, neboť v daném případě dovolací soud nerozhodoval o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost "z důvodů závisejících na jeho uvážení". V takovém případě nelze použít pro počítání lhůty k podání ústavní stížnosti proti usnesení městského soudu a obvodního soudu tohoto ustanovení, ale zákonná šedesátidenní lhůta se odvíjí od doručení posledního procesního prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje. Takovým prostředkem bylo v daném případě napadené usnesení městského soudu. Jak zjistil Ústavní soud telefonicky u obvodního soudu, usnesení městského soudu bylo stěžovateli doručeno dne 24. 2. 2015 (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 3803/14, nebo ze dne 1. 11. 2012 sp. zn. IV. ÚS 2302/12).

19. Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že je zavádějící argumentace stěžovatele, ve které tvrdí, že je přesvědčen o možnosti podat dovolání jen prostřednictvím advokáta a soudy zapříčinily nepodání dovolání. Z odůvodnění usnesení městského soudu ze dne 24. 2. 2015 vyplývá, že stěžovatel byl náležitě v usnesení téhož soudu ze dne 25. 7. 2014 poučen o právu podat proti tomuto usnesení dovolání. Stěžovatel přitom v ústavní stížnosti nenamítá, že by uvedené poučení obsahovalo požadavek podat dovolání výlučně prostřednictvím advokáta; toliko tvrdí, že je o takovém požadavku zákona přesvědčen. Jak je však Ústavnímu soudu z jeho úřední činnosti známo, stěžovatel má s občanskoprávními spory a opravnými prostředky již zkušenosti. Zejména z věcí vedených u Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 808/14, III. ÚS 2399/12 vyplývá, že se stěžovatel v problematice podání dovolání orientuje a je si vědom toho, že právo podat dovolání náleží účastníkovi (stěžovateli) samému, přičemž pokud dovolání podá, aniž by současně požádal o ustanovení zástupce pro dané dovolací řízení, postupuje dovolací soud tak, že účastníka vyzve k odstranění vady nedostatku povinného zastoupení advokátem, resp. že dovolání podané účastníkem (stěžovatelem) bez právního zastoupení lze v následné lhůtě doplnit za pomoci advokáta. Ke stěžovatelem namítané poučovací povinnosti soudů (nad rámec poučení v usnesení městského soudu ze dne 25. 7. 2014) lze uvést, že tato má své meze dané zásadou rovnosti účastníků řízení, která je zakotvena v čl. 37 odst. 3 Listiny (poučovací povinnost se zásadně omezuje na poskytnutí poučení procesního charakteru). Není povinností soudů stěžovatele upozorňovat a nabádat jej k podání dovolání ve věci jeho žaloby; k žádostem ze dne 31. 7. 2014 a 2. 9. 2014 přitom obvodní soud stěžovatele procesně odpovídajícím způsobem vyzval ke sdělení, zda jsou tyto žádosti současně dovoláním či nikoliv.

20. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud odmítl ústavní stížnost v části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbývající části jako opožděnou podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 19. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 3785/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies