IV. ÚS 2007/15

20. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatelů Josefa Kolihy a Hany Kolihové, právně zastoupených JUDr. Janem Hájkem, advokátem se sídlem Masarykova 43, Ústí nad Labem, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2015 č. j. 7 As 167/2014-46, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2014 č. j. 15 A 51/2013-96, rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 15. 2. 2013 č. j. 4731/DS/2012, JID:17907/2013/KUUK a rozhodnutí Obecního úřadu Lovečkovice ze dne 6. 9. 2012 č. j. 13/7/2010/375/SSÚ/1, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavnímu soudu byl dne 7. 7. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelé domáhali zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

Rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 2. 4. 2015 č. j. 7 As 167/2014-46 byla zamítnuta kasační stížnost stěžovatelů podaná proti Rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2014 č. j. 15 A 51/2013-96, kterým byla zamítnuta žaloba podaná stěžovateli proti rozhodnutí Krajského úřadu Ústeckého kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 15. 2. 2013, č. j. 4731/DS/2012, JID:17907/2013/KUUK, jímž bylo změněno rozhodnutí Obecního úřadu Lovečkovice ze dne 6. 9. 2012, č. j. 13/7/2010/375/SSÚ/1, a to tak, že na "částech pozemků p. č. A1 st. p. č. A2, p. č. A3, A4 a A5 v k. ú. Knínice u Touchořin, a to od vjezdu z místní komunikace na pozemku p. č. A6 k. ú. Knínice u Touchořin přes uvedené části pozemků až k hranici pozemku p. č. A7 v k. ú. Knínice u Touchořin, se nachází veřejně přístupná účelová komunikace ve smyslu § 7 odst. 1 zákona určená pro přístup a příjezd k okolním nemovitostem a tento stav trvá minimálně od 7. 2. 1994. Situování této komunikace je znázorněno tečkovanou čarou s popisem "cesta" ve vytyčovacím náčrtu č. zak. 146-40/2010 ze dne 22. 3. 2010, ověřeném dne 30. 3. 2010, který je přílohou tohoto rozhodnutí." Ve výroku II. rozhodnutí bylo Krajským úřadem Ústeckého kraje rozhodnuto tak, že "dle ust. § 90 odst. 5 správního řádu se zbytek rozhodnutí Obecního úřadu Lovečkovice, zn. 13/7/2010/375/SSÚ/1 ze dne 6. 9. 2012 potvrzuje". Nejvyšší správní soud konstatoval, že Krajský soud se v odůvodnění rozsudku obsáhle zabýval žalobními námitkami a dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí je věcně správné, protože ve správním řízení, byl prokázán konkludentní souhlas stěžovatelů, resp. jejich právních předchůdců, s užíváním veřejné účelové komunikace a zároveň bylo prokázáno, že neexistuje žádná jiná přístupová cesta k okolním nemovitostem. Krajský soud také neshledal, že by napadené správní rozhodnutí bylo zatíženo vadami, které namítali stěžovatelé, nebo že by bylo v rozporu s judikaturou, na níž v žalobě poukazovali, nebo bylo v rozporu s právní úpravou, včetně ust. § 7 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů a čl. 11 odst. 1 a odst. 4 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že rozhodnutí krajského úřadu je zmatečné, neboť z něj není bez pochybností zřejmé, který "zbytek rozhodnutí Obecního úřadu Lovečkovice" se potvrzuje, pokud nějaký zbytek existuje. Navíc parcela A3, na níž se má také nacházet veřejně přístupná účelová komunikace v katastru Knínice u Touchořin, neexistuje. Dále stěžovatelé zopakovali, že obecní úřad překročil rámec toho, co je předmětem řízení, který mu byl vymezen žádostí manželů Neumanových. Obecní úřad sám podstatným způsobem předmět řízení rozšířil a pozměnil a tak nepřípustně překročil svoji pravomoc. Krajský úřad předmět řízení takto určený obecním úřadem akceptoval, a proto jeho rozhodnutí ve věci samé je třeba též považovat za nicotný akt. Manželé Neumanovi ve své žádosti požadovali "určení charakteru místní komunikace vedoucí přes pozemek p. č. A4 ve vlastnictví Josefa Kolihy", ale rozhodnuto bylo, že "na částech pozemků p. č. A1, st. p. č. A2, p. č. A3, A4 a A5 v k. ú. Knínice u Touchořin, a to od vjezdu z místní komunikace na pozemku p. č. A6 k. ú. Knínice u Touchořin přes uvedené části pozemků až k hranici pozemků p. č. A7 v k. ú. Knínice u Touchořin se nachází veřejně přístupná účelová komunikace". Podle stěžovatelů se předmět řízení, jak byl vymezen v žádosti manželů Neumanových, neshoduje s obsahem rozhodnutí správních orgánů. Pokud má žádost nedostatky, je třeba postupovat podle § 4 odst. 2, případně podle § 45 odst. 2 a 4 správního řádu.

V souvislosti s vymezením přístupové cesty stěžovatelé poukazují na existenci tzv. historické cesty ke garáži vedlejších účastníků, která se nachází na p. č. A4 a p. č. A5. Tato cesta je stanovena v dokumentaci v řízení o dodatečné povolení stavby garáže. Pokud bude dodatečně povolena stavba garáže, budou podle stěžovatelů vedle sebe existovat dvě v podstatě souběžné cesty umožňující přístup ke stejným stavbám či pozemkům. Takto vzniklá situace dvou cest podle stěžovatelů jen ukazuje na oprávněnost požadavku na jejich přesné vymezení. Možnost řešit situaci pomoci institutu nezbytné cesty podle § 1029 a násl. OZ nebyla správním orgánem a ani soudem vůbec zvažována. Stěžovatelé nikdy neposkytli své pozemky - ani výslovně ani konkludentně - k obecnému užívání.

Závěrem ústavní stížnosti stěžovatelé uvádějí, že se nechtějí chovat způsobem bránícím vedlejším účastníkům v průchodu ke svým nemovitostem, ovšem brání se tomu, aby cesta byla cestou, na níž se nachází veřejně přístupná komunikace. K veřejnosti v pravém slova smyslu není důvod, neboť cesta bude vždy sloužit jen okruhu osob přísně determinovaným vztahem k sousedním pozemkům. Současně se brání tomu, aby byla cesta na jejich úkor nedůvodně posouvána nebo aby měnila svoji polohu.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Podle náhledu Ústavního soudu spočívá podstata ústavní stížnosti v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

Z napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je zřejmé, že tento se všemi podstatnými námitkami stěžovatele již vypořádal a Ústavní soud je stavěn toliko do role další přezkumné instance, která mu však nepřísluší.

Stěžovateli lze dát zapravdu v tom smyslu, že nastalou situaci bylo lze řešit i jiným způsobem, kupříkladu institutem nezbytné cesty, nicméně účastníci správního řízení této možnosti nevyužili. Výše uvedené nejlépe svědčí o tom, že úpravu obdobných právních, společenských a lidských vztahů je pro všechny zúčastněné vhodnější řešit formou vzájemné domluvy. Podle náhledu Ústavního soudu bylo v moci účastníků správního, potažmo soudního řízení vyřešit si své spory jinou, než právní cestou a tím ušetřit nejen finanční prostředky, ale též čas a energii, kterou vedení sporu obě strany věnovaly.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. dubna 2016


David Uhlíř v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 2007/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies