I. ÚS 1190/16

21. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Renaty Jáchymové, zastoupené Mgr. Veronikou Holou, advokátkou se sídlem Pražská 140, Příbram I, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. 1. 2016 č. j. 22 Co 370/2015-164, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavnímu soudu byl dne 14. 4. 2016 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhá zrušení napadeného rozhodnutí, jímž mělo být zasaženo do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a na ochranu majetku dle čl. 11 Listiny.

2. Ústavní soud z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 8. 1. 2015 č. j. 13 C 75/2010-117 bylo v plném rozsahu vyhověno žalobě, kterou se stěžovatelka jako žalobkyně domáhala po žalovaném zaplacení částky 42.709,50 Kč s příslušenstvím, a to z titulu náhrady škody, která jí vznikla jako nájemci nebytových prostor v hotelu Nechanický ve Špindlerově Mlýně, kde provozovala vinárnu - koktejlový bar. V průběhu nájemního vztahu se stala vlastníkem budovy a tedy i pronajímatelem prostoru společnost Böhmerwald spol. s r.o., IČO: 27098206 (dále jen "Společnost"), na niž přešla práva a povinnosti pronajímatele stěžovatelčiny vinárny. Žalovaný byl v rozhodnou dobu jednatelem Společnosti. Společnost stěžovatelku vyzvala k vyklizení pronajatých prostor a bránila jí v jejich v užívání, aby jí znemožnila další provozování prostor (došlo k přerušení dodávky elektřiny a vody do nebytového prostoru, výměně bezpečnostní vložky v zámku v přístupových dveřích apod.). Za popsané jednání byl žalovaný pravomocně odsouzen za trestný čin neoprávněného zásahu do práv k domu, bytu nebo nebytovému prostoru. Podle stěžovatelky v příčinné souvislosti s tímto jednáním žalovaného jí vznikla škoda v celkové výši 16.539,50 Kč (náklady vynaložené na obnovu činnosti baru). V souvislosti s nesplněním dohody o narovnání, kterou uzavřela se Společností, pak stěžovatelce vznikly další zbytečné náklady ve výši 26.170 Kč. Žalovaný považoval žalobu za nedůvodnou. I pokud by totiž stěžovatelce vznikla tvrzená škoda, nelze odpovědnost za ni přičítat žalovanému nýbrž Společnosti jako pronajímateli, žalovaný zde není pasivně věcně legitimován.

3. Městský soud v Praze právě s odkazem na posléze uvedenou argumentaci žalovaného napadeným rozhodnutím stěžovatelčinu žalobu zamítl s tím, že ustanovení § 424 obč. zák. (jedná se o původní občanský zákoník, účinný v rozhodné době) vedle ustanovení § 420 obč. zák. neobstojí. Tam, kde je jednání porušením povinnosti, totiž aplikace ustanovení § 424 obč. zák. nemá místo; to totiž dopadá právě jen na případy, kdy nejde o porušení právní povinnosti, ale přesto zde poškozený má právo na náhradu škody (srov. "odpovídá i ten"). V posuzované věci však šlo zjevně o škodu způsobenou přímo porušením právní povinnosti, v prvém případě znemožněním užívání pronajatých prostor, kdy z nájemní smlouvy vyplývala právní povinnost zabezpečit stěžovatelce jako nájemci nerušené užívání pronajatých prostor, a v druhém případě pak v souvislosti s dohodou o narovnání, ze které vyplývala povinnost zaplatit kompenzaci. Ze skutkových zjištění vyplývá, že jak nájemní vztah, tak pak vztah z dohody o narovnání byly právní vztahy mezi stěžovatelkou a Společností. Byla to také Společnost, kdo dopisem ze dne 11. 7. 2007 vyzvala žalobkyni k vyklizení prostor. Žalovaný vystupoval jménem Společnosti jako její statutární orgán. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí zdůraznil, že též skutek, pro který byl žalovaný pravomocně uznán vinným, byl vymezen tak, že se jej žalovaný dopustil jako jednatel Společnosti. V trestní věci pak bylo také jednoznačně dovozeno, že se jednalo o typický šikanující postup vlastníka ve snaze zbavit se nepohodlného nájemce. Byla to ale Společnost, kdo byl vlastníkem a pronajímatelem a jejímž jménem a při její činnosti žalovaný jako jednatel vystupoval. Byla to Společnost jako vlastník a pronajímatel, kdo žalobkyni vyzval k vyklizení prostor. Pokud se pak žalovaný "svépomocí" snažil žalobkyně jako nájemce zbavit, konal tak jako představitel vlastníka, tedy Společnosti. V posuzovaném případě podle městského soudu věcný, místní i časový vztah konání žalovaného a Společnosti existuje, a to v obou posuzovaných situacích. Žalovaný zde vystupoval jako osoba použitá Společností, byla to Společnost jako vlastník, kdo usiloval a měl zájem o to, aby se uvolnily její prostory užívané stěžovatelkou. Byla to Společnost, kdo s ní byl a nechtěl být v nájemním vztahu, rovněž Společnost pak se stěžovatelkou uzavřela dohodu o narovnání a přijala a nesplnila závazek zaplatit kompenzaci. Skutečnost, že se v souvislosti s prvou z obou uvedených situací žalovaný dopustil úmyslného trestného činu, tento závěr (o přičitatelnosti dle ust. § 420 odst. 2 obč. zák.) nevylučuje, jak plyne i z konstantní judikatury Nejvyššího soudu.

4. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje s právním hodnocením provedeným městským soudem. Rozhodnutí odvolacího soudu opomíjí zákaz zneužití vlastnictví, odvolací soud bez ospravedlnitelného důvodu připouští zastření odpovědnosti faktického škůdce a faktického beneficienta právnickou osobou, která je takovýmto škůdcem plně ovládána, rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na nesprávné interpretaci a aplikaci ust. § 424 obč. zák., zejména na jeho vztahu k § 420 obč. zák. Společnost představuje výhradně "převodový stupeň" mezi vedlejším účastníkem v postavení fakticky jednající osoby a týmž stejným vedlejším účastníkem v postavení ekonomického beneficienta. Stěžovatelka zastává stanovisko, že ze strany vedlejšího účastníka došlo ke zneužití jeho vlastnictví a tedy k postupu rozpornému s čl. 11 odst. 3 Listiny. Dále pak stěžovatelka namítá, že došlo k porušení § 6 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu. Vedlejší účastník, který se objektivně dopustil protiprávního jednání (a to dokonce v rovině trestného činu), vědomě zneužívá právní úpravu a stěžovatelce je v podstatě znemožněno domáhat se relevantním a účinným způsobem náhrady způsobené škody.

5. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205); či nález sp. zn. I. ÚS 2486/13 ze dne 1. 10. 2014, zejména body 34-37 a body 42-45]. K tomu však v posuzovaném případě nedošlo. Městský soud v napadeném rozhodnutí vycházel z konstantní judikatury Nejvyššího soudu, přesvědčivě vysvětlil, proč se odchýlil od závěrů prvostupňového soudu a jím předestřený výklad podústavního práva není možno považovat za svévolný či arbitrární.

6. Za daných okolností tudíž Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost stěžovatelky odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. dubna 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 1190/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies