II. ÚS 2520/15 - Porušení principu předvídatelnosti soudního rozhodnutí při řešení náhrady za omezení vlastnického práva

26. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Podle dosavadní nálezové judikatury Ústavního soudu musí být omezení vlastnického práva jednotlivci kompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází. Je-li veřejné prostranství ve vlastnictví jednotlivce užíváno především občany té obce, ve které se nachází, a jeho užívání jinými osobami (např. návštěvníky obce) je zpravidla spíše příležitostné a pro obec obvykle i prospěšné (např. v podobě přímého ekonomického přínosu z vybíraných poplatků za takové užívání), vzniká obci povinnost realizovat ve prospěch vlastníka pozemku, na němž je veřejné prostranství, platby z titulu bezdůvodného obohacení, nedojde-li mezi těmito subjekty k dohodě o jiném způsobu vyrovnání. Pasivní legitimace obce je dána, pokud vlastník nabyl předmětný pozemek na smluvním základě, přičemž v době koupě se na něm nevyskytovala asfaltová pozemní komunikace. Naopak judikatura, která přiznává restituentům, jimž byl vydán pozemek, k němuž nemohou z důvodu nevratné změny účelu užívání ve prospěch veřejného statku vykonávat v plném rozsahu svá vlastnická oprávnění a vznikl tak vztah obdobný překážce vydání ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., nárok na náhradu vůči státu (viz nález I. ÚS 581/14), není kvůli těmto specifikům pro daný případ relevantní.

(Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 24.05.2016 sp. zn. II. ÚS 2520/15)

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelky PhDr. Gabriely Mrázové, zastoupené JUDr. Antonínem Konečným, advokátem, se sídlem v Praze 4, Zdaru 1507/4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 20 Co 156/2015-98, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení a Hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem v Praze, Karlovo náměstí 18, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

I. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 20 Co 156/2015-98, bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a právo na ochranu vlastnictví zakotvené v článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.


II. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 4. 6. 2015, č. j. 20 Co 156/2015-98, se ruší.


Odůvodnění:

I.
Argumentace stěžovatelky

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 17. 8. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím bylo zasaženo do jejích ústavně zaručených práv zakotvených v článku 11 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že je vlastnicí pozemků parc. č. A1 o výměře 212 m2, parc. č. A2 o výměře 360 m2, parc. č. A3 o výměře 29 m2 a parc. č. A4 o výměře 11m2 zapsaných na LV č. X pro obec Praha, katastrální území Klánovice. Pozemky parc. č. A1 a A2 jsou zastavěny místní komunikací III. třídy, na pozemcích parc. č. A3 a parc. č. A4 se nachází komunikační zeleň. Stěžovatelka, která dotčené nemovitosti nabyla kupními smlouvami ze dne 3. 9. 2001 a ze dne 27. 2. 2004, nesouhlasí s názorem Městského soudu v Praze, který na rozdíl od soudu prvního stupně na základě závěrů vyplývajících z nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 ze dne 1. 7. 2014 (N 134/74 SbNU 35) dovodil, že stěžovatelka jakožto současný vlastník pozemků je povinna bezúplatně strpět omezení svého vlastnického práva. Stěžovatelka upozorňuje, že Ústavní soud ve svém nálezu podrobil ústavnímu přezkumu řízení proběhlá před pozemkovým úřadem a obecnými soudy výslovně podle § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 229/1991 Sb.), ve vztahu k restituentům, z odstavce 40 nálezu plyne mimo veškerou pochybnost jeho zaměření do oblasti restitučních předpisů při kolizi postavení vlastníka restituovaného pozemku s veřejným zájmem. Z uvedeného lze dle stěžovatelky vyvodit, že pozemky silniční je nutno posuzovat odchylně, a to v režimu zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 13/1997 Sb."), a že na právní vztah řešený obecnými soudy v daném případě nález sp. zn. I. ÚS 581/14 nedopadá. Nebyl proto žádný právní důvod, aby se Městský soud v Praze odchýlil od dosavadní rozhodovací praxe a neočekávaně zamítl žalobu stěžovatelky.

II.
Vyjádření účastníků

3. Ve smyslu § 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu umožnil Ústavní soud účastníkům řízení a vedlejšímu účastníkovi, aby se vyjádřili k ústavní stížnosti.

4. Městský soud v Praze ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že se v napadeném rozhodnutí přidržel závěrů vyjádřených v části obiter dictum nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14, a na jejich základě žalobu zamítl. Městský soud v Praze současně upozornil, že Nejvyšší soud závěry vyplývající z tohoto nálezu ve svém rozhodování nadále neaprobuje (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015) a setrvává na své dosavadní konstantní judikatuře (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009) z níž se podává, že vlastníku pozemku přísluší za užívání pozemku jako komunikace ze strany obce vlastnící komunikaci ve smyslu § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. náhrada z titulu bezdůvodného obohacení. Taktéž Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 2314/15 ze dne 3. 11. 2015 aplikaci závěrů zmíněného nálezu odmítl. Městský soud v Praze se proto domnívá, že by Ústavní soud měl nastolenou otázku vyřešit plenárním stanoviskem.

5. Vedlejší účastník ve svém vyjádření uvádí, že již během řízení upozorňoval na skutečnost, že stěžovatelka nabyla předmětné pozemky s vědomím o jejich stavu a možnostech jejich užívání. V době výstavby komunikace byl vlastníkem předmětných pozemků stát, který později rozhodl o přechodu vlastnictví ke komunikaci na obec. Pokud tedy nedošlo k vyrovnání s původními vlastníky pozemků ze strany státu, tato povinnost nemůže být přenášena na vedlejšího účastníka, zvláště pak z pozice stěžovatelky jako nynější vlastnice pozemků. Nárok v podobě bezdůvodného obohacení za znemožnění užívání pozemků proto vedlejší účastník považuje za rozporný s dobrými mravy, neboť stěžovatelka nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům s plným vědomím, že jeho realizace bude z veřejnoprávních důvodů omezena. Vedlejší účastník se zcela ztotožňuje s odstavcem 40 nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14, ve kterém je uvedeno, že postrádá logiku, aby měl samosprávný subjekt platit individuálnímu vlastníkovi za užívání nemovitosti, kterou jako veřejný statek užívá blíže neurčený okruh osob. Vedlejší účastník dodává, že je nucen čelit desítkám žalob na poskytnutí náhrady za bezesmluvní užívání pozemků, které jsou veřejným prostranstvím či spadají do institutu obecného užívání, tak jak jej definuje zákon č. 13/1997 Sb., u kterých bylo státem převedeno vlastnické právo na obec bez toho, aby došlo ke sjednocení vlastnického práva vlastníka pozemku a veřejného statku. Současně vedlejší účastník opětovně upozorňuje na charakter komunikace - jde o místní komunikaci III. třídy, jejíž funkce je obslužná, neboť slouží ke zpřístupnění místních objektů na území Městské části Praha Klánovice, a svým významem tak nepřekračuje obvod městské části, která o jejich údržbu pečuje. Z těchto důvodů vedlejší účastník opakovaně namítal nedostatek pasivní legitimace, neboť se domnívá, že nelze rozlišovat mezi veřejným prostranstvím na území městské části a místně obslužnou komunikací. Vedlejší účastník má za to, že se jedná o obdobný stav, jako byl řešen v usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 1208/15 ze dne 20. 8. 2015, ve kterém Ústavní soud uvedl, že je nutné v jednotlivých případech vždy posuzovat určení příslušného pozemku, resp. k jakému účelu je využíván. Vedlejší účastník proto navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížnost stěžovatelky odmítl.

6. Ústavní soud zaslal uvedená vyjádření stěžovatelce, aby se k nim mohla vyjádřit. Ve své replice stěžovatelka uvádí, že při posouzení otázky nabývání bezdůvodného obohacení umístěním stavby pozemní komunikace na pozemku vlastněném osobou odlišnou od vlastníka komunikace se odvolací soud zcela zjevně odchýlil v této právní věci nejen od dosavadní ustálené odvolací praxe, ale i od rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, akceptované i rozhodnutími Ústavního soudu (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3490/13 ze dne 28. 5. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 268/14 ze dne 15. 4. 2014). Do vydání nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14 dosavadní judikatura Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu shodně konstatovala, že je-li obec v souladu s § 9 odst. 1 zák. č. 13/1997 Sb. vlastníkem místní komunikace vystavěné na pozemku třetí osoby, aniž by jí k umístění stavby komunikace na cizím pozemku svědčil řádný právní titul, dochází tímto stavem na její straně ke vzniku bezdůvodného obohacení, a to i v případě komunikačního pozemku, na němž je umístěna tzv. komunikační zeleň (stěžovatelka v této souvislosti poukazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 332/2015, ve kterém se konstatují důvody, pro které nelze názorům obsaženým v části obiter dictum přiznat závaznost pro rozhodovací praxi obecných soudů). Stěžovatelka rovněž upozorňuje, že obsah zmiňovaného obiter dicta je popřením nosných názorů vyjádřených v jiných rozhodnutích Ústavního soudu [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 3735/11 ze dne 27. 9. 2012 (N 163/66 SbNU 425), nález sp. zn. I. ÚS 1607/11 ze dne 25. 4. 2012 (N 89/65 SbNU 203)]. K vyjádření vedlejšího účastníka, který podsouvá úvahy o jakémsi blíže nespecifikovaném jednání stěžovatelky v rozporu s dobrými mravy, stěžovatelka připomíná, že při uzavírání obou kupních smluv v zásadě znala pouze výměru kupovaných pozemků, nikoli však jejich přesnou identifikaci v terénu. Nebyla si tedy vůbec vědoma, nakolik pozemky zasahují do pozemních komunikací, a že jejich realizace bude z veřejnoprávních důvodů omezena. Po geometrickém zaměření pozemků vedl otec stěžovatelky intenzivní jednání s představiteli Městské části Praha - Klánovice o směně těchto pozemků za pozemky ve vlastnictví obce. Stěžovatelka nabízela směnu svých silničních pozemků za přilehlý volný pozemek ve vlastnictví Městské části Praha - Klánovice, byla však nakonec odmítnuta a jiný návrh od obce ani Magistrátu hlavního města Prahy ani tehdy, ani v pozdější době neobdržela. Pokud jde o námitky týkající se nedostatku pasivní legitimace vedlejšího účastníka, tyto byly dle stěžovatelky judikaturou Ústavního soudu, ale i Nejvyššího soudu zcela usměrněny (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2830/2015), když mimo veškerou pochybnost dovodily, že městské části v Praze se svěřeným majetkem Hlavního města Prahy toliko hospodaří.

III.
Rekapitulace obsahu spisu

7. Z obsahu spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 sp. zn. 67 C 181/2013, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Žalobou ze dne 26. 6. 2013 se stěžovatelka domáhala zaplacení částky 63 831 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady za omezení jejího vlastnického práva v období od 14. 6. 2010 do 26. 6. 2013 s odůvodněním, že vedlejší účastník užívá její pozemky parc. č. A1, A2, A3 a A4 jako součást místních komunikací. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 20. 11. 2014. č. j. 67 C 181/2013-70 bylo vedlejšímu účastníkovi uloženo zaplatit stěžovatelce částku 45 472 Kč s příslušenstvím (výrok I.), řízení pro částečné zpětvzetí žaloby zastavil ohledně úroku z prodlení z částek 9 429 Kč od 1. 1. 2011 do zaplacení, a 8 930 Kč od 1. 1. 2012 do zaplacení (výrok II.), a vedlejšího účastníka zavázal povinností zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 12 982 Kč k rukám jejího právního zástupce (výrok III.). Rozsudek soudu prvního stupně napadl vedlejší účastník dne 23. 1. 2015 odvoláním, o kterém rozhodl Městský soud v Praze tak, že rozsudkem ze dne 4. 6. 2015, č. j. 20 Co 156/2015-98, změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobu zamítl.

IV.
Postup Ústavního soudu při posouzení ústavní stížnosti

8. Podle ustanovení § 44 zákona o Ústavním soudu nebyl-li návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítnut, nařídí Ústavní soud ústní jednání, lze-li od tohoto jednání očekávat další objasnění věci. Za splnění podmínek daných tímto zákonným ustanovením rozhodl o věci Ústavní soud s upuštěním od ústního jednání.

V.
Vlastní posouzení ústavní stížnosti

9. Ústavní soud posuzoval ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který není další instancí v systému obecného soudnictví (čl. 91 Ústavy), není soudem nadřízeným obecným soudům, a obdobně jiným orgánům veřejné moci, a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s právy obsaženými v hlavě páté Listiny [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. S ohledem na zjištěné skutečnosti Ústavní soud dospěl k závěru, že k výše stěžovatelkou tvrzenému porušení práv obsažených v Listině, opravňujícímu zásah Ústavního soudu, v řízení před odvolacím soudem došlo.

10. V projednávané věci soud prvního stupně dospěl k závěru, že předmětné pozemky ve vlastnictví stěžovatelky v intravilánu obce Klánovice jsou nedílnou součástí komunikací III. třídy, jsou využívány místním obyvatelstvem a dalšími osobami, slouží tedy veřejnému zájmu a stěžovatelka má z tohoto důvodu nárok na náhradu za omezení svého vlastnického práva. Odvolací soud naproti tomu sice připustil, že ve skutkově obdobných a právně shodných věcech byl dlouhodobě zastáván závěr vycházející z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3411/2008), že vlastní-li obec místní komunikaci zřízenou na cizím pozemku, získává na úkor vlastníka pozemku majetkový prospěch, konstatoval však, že do dané problematiky významně zasáhl nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, který v části obiter dictum nálezu v podstatě uvedl, že není přijatelné, aby samosprávný subjekt měl platit individuálnímu vlastníkovi za užívání jeho pozemku pro veřejně prospěšné účely, a že vlastník pozemku proto nemá vůči takovému subjektu nárok na náhradu z titulu bezdůvodného obohacení ani z jiného právního důvodu. Jakkoliv jsou tyto závěry uvedeny v nenosné části odůvodnění nálezu, odvolací soud se domnívá, že byly-li Ústavním soudem vysloveny při vědomí množství opakujících se sporů, vzniklých z kolize práva na ochranu vlastnictví a veřejného zájmu v souvislosti s komunikacemi a jinými veřejnými statky, nacházejícími se na soukromém pozemku, je třeba je v soudní praxi aprobovat.

11. Ústavní soud kvituje snahu odvolacího soudu důsledně respektovat právní závěry vyplývající z výše citovaného nálezu Ústavního soudu, v konkrétní nyní projednávané věci je však potřeba souhlasit se stěžovatelkou v tom, že uvedené závěry tohoto nálezu z důvodů, které budou rozvedeny níže, na věc stěžovatelky přímo nedopadají.

12. Ve svém nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 se Ústavní soud primárně zabýval vztahem mezi funkcí předmětného pozemku jako součásti veřejného statku a potenciální realizací restitučního nároku, přičemž dospěl k závěru, že je nutné rozhodnout ve prospěch veřejného statku, a že nevratná změna účelu užívání pozemku brání jeho vydání ve smyslu § 11 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb. Nad rámec věci si pak Ústavní soud položil otázku, jaké konkrétní nároky mohou restituentům, jimž byl vydán pozemek, k němuž nemohou vykonávat v plném rozsahu vlastnická oprávnění, vznikat vůči státu, a konstatoval, že nelze dovodit, že právnímu subjektu, jemuž vlastnictví či správa veřejného statku svědčí (město, obec), vznikne povinnost realizovat ve prospěch vlastníka pozemku platby z titulu bezdůvodného obohacení, nedojde-li mezi těmito subjekty k dohodě o jiném průběžném řešení existujícího právního stavu; konkrétní nároky však mohou restituentům, jimž byl vydán pozemek, k němuž nemohou vykonávat v plném rozsahu vlastnická oprávnění, vznikat vůči státu.

13. Pokud se tedy odvolací soud v napadeném rozhodnutí odvolával na nález sp. zn. I. ÚS 581/14, z něhož dovozuje odklon od dosavadní judikatury, je třeba si uvědomit jednak specifika v tomto nálezu projednávané věci [jednalo se o restituci, přičemž primárním předmětem ústavněprávního přezkumu nebyla otázka náhrady za omezení vlastnického práva užíváním pozemku jako veřejného prostranství, nýbrž otázka aplikace a interpretace § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. - byl zde tedy řešen střet mezi restitučním nárokem a konkrétním veřejným zájmem] a jednak právě tu skutečnost, že uvedený názor byl vysloven toliko v rámci obiter dicta pro futuro v obecné rovině, což za judikaturní posun či změnu bez dalšího považovat nelze.

14. Obdobně nahlížel na věc Ústavní soud ve věcech projednávaných pod sp. zn. II. ÚS 2314/15 a II. ÚS 3919/14, když v usnesení sp. zn. II. ÚS 2314/15 ze dne 3. 11. 2015 uvedl, že "ve věci I. ÚS 581/14 se jednalo o to, zda pozemek sloužící jako veřejné prostranství vůbec má či nemá být v restituci vydán. Ústavní soud dospěl k závěru, že nikoliv, s tím, že daná plocha nyní porostlá veřejnou zelení je užívána výhradně pro veřejné účely a není možné nalézt jakoukoli rozumnou proporci mezi restitučním účelem a veřejným zájmem; u takovéhoto pozemku s výhradně veřejně prospěšnou funkcí dle Ústavního soudu pro osobu oprávněnou v restituci vznikl právní stav obdobný tomu, při němž existuje překážka vydání. Naopak u jiných výše zmiňovaných judikátů se jednalo o nemovitosti, které již byly na každý pád restituentovi vydány, šlo o náhradu za jejich užívání, což je zjevně otázka zcela odlišná. A za druhé, i kdyby se o součást jeho nosných důvodů jednalo, nemohla by být tímto nálezem předchozí jednoznačná judikatura v podobě nálezů sp. zn. III. ÚS 3735/11, IV. ÚS 2127/12 a I. ÚS 1607/11 změněna. K tomu by mohlo dle § 11 odst. 2 písm. i) a § 23 zákona o Ústavním soudu dojít jedině stanoviskem pléna Ústavního soudu. Jak si správně všímá i Nejvyšší soud ve svém nedávném rozsudku 28 Cdo 332/2015, pouhým obiter dictum v nálezu I. ÚS 581/14 nemohla být dosavadní ustálená judikatura Nejvyššího soudu a nosné důvody několika nálezů Ústavního soudu překonány". Shodně se vyslovil Ústavní soud v usnesení sp. zn. II. ÚS 3919/14 ze dne 8. 12. 2015, kde také připomněl, ,,že existuje několikaletá konstantní judikatura Ústavního soudu i obecných soudů na čele s Nejvyšším soudem, která celou problematiku stabilně nahlíží tím úhlem pohledu, jak byl vyjádřen v napadených rozhodnutích [srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. října 2012 sp. zn. 28 Cdo 4525/2011; usnesení Ústavního soudu ze dne 13. prosince 2012 sp. zn. III. ÚS 4359/2012, nebo ze dne 15. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 268/2014 (dostupná též na nalus.usoud.cz)]". Ústavní soud neshledal důvodu pro to, aby se v nyní projednávané věci od svých výše uvedených závěrů odchýlil.

15. Pokud vedlejší účastník ve vyjádření k ústavní stížnosti namítá, že stěžovatelka nabyla vlastnické právo k předmětným pozemkům s plným vědomím, že jeho realizace bude z veřejnoprávních důvodů omezena, z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně se podává, že ze svědeckých výpovědí předchozích vlastníků nemovitostí vyplývá, že v době koupě předmětných nemovitostí od původních vlastníků se na nich nevyskytovala asfaltová pozemní komunikace, ale pouze prašná cesta. Z provedeného dokazování bylo taktéž zjištěno, že stěžovatelka měla zájem o směnu předmětných pozemků za pozemky jiné, opakovaně vyvolávala v tomto směru jednání s Městskou částí Praha - Klánovice, avšak bez výsledku.

16. K vedlejším účastníkem vznesené otázce pasivní legitimace se vyslovil Ústavní soud již vícekrát, a to např. ve stěžovatelkou zmiňovaném usnesení sp. zn. III. ÚS 1208/15 ze dne 20. 8. 2015 tím způsobem, že na rozdíl od pozemků veřejného prostranství, resp. veřejné zeleně, kdy Nejvyšší soud pasivní věcnou legitimaci přiznal městské části (např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1127/2009), v případě, že jde o užívání pozemku zastavěného pozemní komunikací, pasivně je legitimovaným subjektem hlavní město Praha, nikoliv jednotlivé městské části, a to z toho důvodu, že je vlastníkem této komunikace podle § 9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb. (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009 sp. zn. 28 Cdo 2056/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 10. 2009 sp. zn. 28 Cdo 181/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009 sp. zn. 28 Cdo 1537/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. 2. 2010 sp. zn. 28 Cdo 2542/2009, a usnesení sp. zn. II. ÚS 268/14 ze dne 15. 4. 2014). V citovaném usnesení Ústavní soud taktéž uvedl, že "stěžovatelkou zmíněný nález sp. zn. I. ÚS 581/14 sice může naznačovat změnu v náhledu Ústavního soudu na problematiku náhrady za veřejné užívání pozemků třetích osob pro futuro v obecné rovině, nicméně příslušný právní názor byl vysloven pouze ve formě obiter dictum, což za judikaturní posun či změnu považovat nelze".

17. Na základě shora uvedeného nelze než konstatovat, že závěry vyplývající z obiter dicta nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 vztahující se k problematice restituční nemění ničeho na setrvale zastávaných právních názorech Ústavního soudu, vyjádřených v jeho dosavadní nálezové judikatuře, zejména v nálezu ze dne 27. 9. 2012 sp. zn. III. ÚS 3735/11 (N 163/66 SbNU 425), ve kterém Ústavní soud vyslovil, že "omezení vlastnického práva musí být jednotlivci kompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch k omezení dochází, tj. společností (...) lze nalézt - v daném případě navíc podstatně přesvědčivější - argumenty, které hovoří ve prospěch pasivní legitimace právě obce (...) veřejná prostranství jsou užívána především občany té obce, ve které se nacházejí, a jejich užívání občany jiných obcí (typicky turisty nebo rodinnými příslušníky a přáteli občanů dané obce) je zpravidla spíše příležitostné a pro obec, v níž se veřejné prostranství nachází (resp. pro občany této obce), obvykle i prospěšné. Obec, v níž se veřejné prostranství nachází (a tedy nikoliv Česká republika), je oprávněna vybírat poplatky za (zvláštní) užívání veřejného prostranství [srov. § 1 písm. c) a § 4 zákona č. 565/1990 Sb., o místních poplatcích], a má tedy z existence veřejných prostranství i přímý ekonomický (fiskální) přínos". Shodně se Ústavní soud vyslovil i ve svém nálezu ze dne 1. 2. 2013 sp. zn. IV. ÚS 2127/12 (N 25/68 SbNU 295). Obdobně v nálezu ze dne 25. 4. 2012 sp. zn. I. ÚS 1607/11 (N 89/65 SbNU 203) Ústavní soud vysvětlil, že pokud soud stojí na stanovisku, že vlastníku pozemku - který je veřejným prostranstvím - k němuž jsou zákonem omezena práva vlastníka (povinnost vlastníka strpět užívání jeho pozemku obcí prostřednictvím jejích občanů), náhrada (z titulu bezdůvodného obohacení) za omezení tím vzniklá nenáleží, je tento jeho názor v rozporu s konstantní soudní judikaturou. Taktéž ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 3624/13 ze dne 19. 11. 2014 se Ústavní soud přidržel svého konstantního názoru, že "pokud dochází k omezení ústavně zaručeného vlastnického práva k nemovitému majetku tím, že nemovitost je užívána jako veřejné prostranství, přísluší jeho vlastníku náhrada ze strany obce, a není-li poskytována, lze ji po obci vymáhat jakožto nárok z titulu bezdůvodného obohacení". Na uvedené nálezy navazují odmítavá rozhodnutí Ústavního soudu o ústavních stížnostech obcí - viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2728/13 ze dne 21. 11. 2013, usnesení sp. zn. II. ÚS 3033/14 ze dne 3. 11. 2015 a usnesení sp. zn. II. ÚS 2368/15 ze dne 1. 12. 2015 (v posledních dvou usneseních se Ústavní soud vypořádal i se závěry obiter dicta nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14). Naposledy pak Ústavní soud odmítl obecnou aplikaci závěrů vycházejících z nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 ve svém usnesení sp. zn. II. ÚS 505/15 ze dne 26. 1. 2016, a to opětovně s odůvodněním, že řeší odlišnou věc, a to otázku, zda pozemek sloužící jako veřejné prostranství měl či neměl být v restituci vůbec vydán, a nikoliv otázku nároku z bezdůvodného obohacení plynoucí z užívání již v restituci vydaných pozemků. K tomu Ústavní soud dodal, že stěžovatel taktéž "nikterak nezohledňuje, že jím konkrétně citované závěry Ústavního soudu byly vysloveny toliko v podobě obiter dicta a zde obsažené úvahy tedy nebyly součástí nosných důvodů odůvodnění uvedeného nálezu, jednak pomíjí již relativně ustálenou judikaturu Ústavního soudu, kterou lze naopak ve vztahu k nyní projednávanému případu považovat za relevantní a v níž Ústavní soud přijal právní závěry, jež se nachází v příkrém rozporu s názorem stěžovatele." Ústavní soud v této souvislosti poukázal na již shora zmíněné nálezy sp. zn. I. ÚS 1607/11, IV. ÚS 2127/12 a II. ÚS 3642/13. Městský soud tedy nesprávně aplikoval závěry nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14 jako obecně platné osvobození obcí od náhrady za omezení práv vlastníků pozemků užívaných jako veřejná prostranství.

18. Závaznost shora předestřené judikatury Ústavního soudu je dána tím spíše, že její nosné pilíře vyplývají z plenárních nálezů Ústavního soudu, např. z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/08 ze dne 8. 7. 2010 (N 137/58 SbNU 115; 256/2010 Sb.), v němž se konstatuje: "Dle čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod platí, že ‚Vyvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.' Pokud tedy dojde ke skutečnému (faktickému) omezení vlastnického práva, vlastník má základní právo na náhradu za něj, což se plně vztahuje i na případ posuzované věci. Smyslem čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod totiž je, že pokud je omezeno vlastnické právo v zájmu veřejném, v zájmu společnosti (tedy nikoli výlučně v zájmu vlastníka), je rozumné a spravedlivé, aby omezení vlastnického práva bylo vlastníku vykompenzováno tím subjektem, v jehož prospěch je k danému omezení přistoupeno, tj. společností (prostřednictvím státu). Nelze spravedlivě požadovat, aby ,náklady' společnosti nesl jen vlastník, jehož právní (vlastnická) sféra je omezována."

VI.
Závěr

19. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že Městský soud v Praze, který se odchýlil od shora předestřené konstantní judikatury, nedostál v napadeném rozsudku požadavku předvídatelnosti práva a právní jistoty, čímž porušil základní právo stěžovatelky na spravedlivý proces zakotvené v článku 36 odst. 1 Listiny. V důsledku takového postupu Městského soudu v Praze došlo také k porušení práva stěžovatelky na ochranu vlastnictví garantovaného ustanovením čl. 11 odst. 1 Listiny.

20. Ústavní soud proto ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu napadený rozsudek Městského soudu v Praze zrušil.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 26. dubna 2016


Vojtěch Šimíček
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 2520/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies