III. ÚS 651/15

26. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl dne 26. dubna 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti N. S., t. č. ve výkonu trestu ve Věznici Opava, právně zastoupené JUDr. Pavlem Procházkou, advokátem, se sídlem ve Frýdku - Místku, Palackého 202, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 16. prosince 2014 č. j. 7 Tdo 1560/2014-29, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 30. července 2014 č. j. 3 To 80/2014-602 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 2014 sp. zn. 45 T 4/2014, za účasti Nejvyššího soudu České republiky, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.
Včas a řádně podaným návrhem dle § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelka domáhala kasace shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, jimiž podle jejího názoru došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1, článku 37 odst. 3, článku 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

II.
Stěžovatelka (dále také "obviněná") byla rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 9. června 2014 sp. zn. 45 T 4/2014 uznána vinnou ze spáchání zvlášť závažného zločinu těžkého ublížení na zdraví podle § 145 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 trestního zákoníku. Za uvedený trestný čin byla podle § 145 odst. 3 trestního zákoníku odsouzena k trestu odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice s ostrahou. Výrokem podle § 228 odst. l trestního řádu bylo rozhodnuto o náhradě škody.

Uvedeného zvlášť závažného zločinu se obviněná měla dopustit (stručně řečeno) tím, že v blíže nezjištěné době dne 5. prosince 2013, v obci Sedliště, okres Frýdek - Místek v afektu vzteku zaútočila opakovanými údery rukou na svou nezletilou dceru V., v důsledku čehož došlo mimo jiné k opakovaným prudkým nárazům hlavy poškozené na pevnou podložku či pevnou překážku, s největší pravděpodobností na zeď. Tímto svým jednáním poškozené V. S. způsobila četné krevní podlitiny po celém těle a zejména pak prokrvácení měkkých pokrývek lebních, spojené s krvácením pod tvrdou mozkovou plenu a vedoucí k těžkému otoku mozku, tedy poranění, na jejichž následky, i přes okamžitý převoz na Kliniku dětského lékařství Fakultní nemocnice Ostrava a následně poskytnutou vysoce odbornou lékařskou péči, poškozená dne 8. prosince 2013 zemřela.

O odvoláních obviněné a státního zástupce rozhodl Vrchní soud v Olomouci (dále také "vrchní soud") rozsudkem ze dne 30. července 2014 č. j. 3 To 80/2014-602. Odvolací soud z podnětu odvolání státního zástupce rozsudek prvostupňového soudu podle § 258 odst. l písm. d), odst. 2 trestního řádu zrušil ve výroku o trestu a nově rozhodl tak, že obviněnou podle § 145 odst. 3 trestního zákoníku odsoudil k trestu odnětí svobody na deset roků, pro jehož výkon byla zařazena do věznice se zvýšenou ostrahou. Odvolání obviněné bylo podle § 256 trestního řádu zamítnuto.

O dovolání, které obviněná proti rozhodnutí vrchního soudu podala, rozhodl Nejvyšší soud usnesením ze dne 16. prosince 2014 č. j. 7 Tdo 1560/2014-29 tak, že dovolání podle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu odmítl.

III.
Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení všech tří shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť se domnívá, že soudní řízení, které proti ní bylo vedeno, nebylo spravedlivé. Namítá zejména to, že obecné soudy provedly pouze důkazy svědčící v její neprospěch, zatímco důkazy navrhované obhajobou provést odmítly. Obhajoba přitom navrhovala provést důkazy, které by prokazovaly pozitivní citový vztah stěžovatelky k její dceři a současně dokládaly agresivitu svědka Lubomíra Bezecného.

Stěžovatelka v této souvislosti zdůrazňuje, že svědek Lubomír Bezecný byl v denním a bezprostředním kontaktu s poškozenou, a proto měl být v hlavním líčení vyslechnut. Namísto toho se obecné soudy spokojily s přečtením protokolu o jeho výpovědi z přípravného řízení, ačkoliv podle stěžovatelky nebyly splněny podmínky pro postup podle § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu, neboť nebylo objektivně zjištěno, že by tento svědek byl pro dlouhodobý pobyt v cizině nedosažitelným. Naopak svědkyně Veličková uvedla, že byl viděn krátce před hlavním líčením ve Frýdku-Místku. Uvedený postup soudu tedy nebyl opodstatněný a měl podle stěžovatelky zmařit možnost provedení konfrontace tohoto svědka s obviněnou.

Podle stěžovatelky nebylo prokázáno, že by se právě ona dopustila kontinuálního násilí na své dceři, které bylo konstatováno ze strany znalců z oboru zdravotnictví. Nebyla objasněna příčina všech zjištěných poranění, a pokud je soud přičítá jednání stěžovatelky, tak bez jednoznačných důkazů. Stěžovatelka se domnívá, že si soudy udělaly úsudek o její vině ještě před pravomocným skončením věci, důkazy hodnotily nevyváženě a neobjektivně, přičemž porušily zásadu v pochybnostech ve prospěch obviněného.

IV.
V souladu s ustanovením 42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu si Ústavní soud vyžádal vyjádření účastníků řízení, jakož i spis vedený Krajským soudem v Ostravě pod sp. zn. 45 T 4/2014.

Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 2. července 2015 konstatoval, že námitky stěžovatelky směřují k tomu, aby dosáhla jiného hodnocení důkazů a změny skutkových zjištění, nijak nepřekračují rámec běžného hodnocení důkazů podle § 2 odst. 6 trestního řádu a nemají intenzitu potřebnou pro úsudek, že soudy vybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Proto Nejvyšší soud navrhl, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, příp. zamítnuta.

Vrchní soud v Olomouci přípisem ze dne 1. července 2015 pouze odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí a v něm uvedenou argumentaci.

Krajský soud v Ostravě reagoval na výzvu Ústavního soudu vyjádřením ze dne 9. července 2015, v němž uvedl, že důvody, které vedly k zamítnutí důkazních návrhů obhajoby, byly přesně rozvedeny v odůvodnění jeho rozhodnutí. Jde-li o svědka Lubomíra Bezecného, v průběhu trestního řízení se nepodařilo vypátrat jeho aktuální pobyt a prostřednictvím rodinných příslušníků a policie bylo ověřeno, že by se mohl zdržovat v zahraničí a pracovat na lodi jako kuchař. Obecná informace svědkyně Veličkové na těchto závěrech nemůže nic změnit. Výpověď tohoto svědka byla soudem přečtena v souladu s trestním řádem; při výslechu v přípravném řízení svědek vypovídal velmi podrobně, přičemž výslechu byl přítomen obhájce obviněné, který mu mohl klást otázky. Rozhodnutí o vině obviněné vycházelo z komplexu na sebe navazujících důkazů a je nutno zdůraznit, že sama obviněná v úvodu trestního řízení fyzické násilí vůči své dceři nejprve připustila, následně popřela, avšak její změny výpovědí plně korespondují se závěry znalkyň z oboru psychiatrie a psychologie i výpovědí některých svědků.

Jelikož vyjádření účastníků řízení neobsahovala žádné nové skutečnosti, které by stěžovatelce nebyly známy z předchozího řízení, nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat je stěžovatelce k eventuální replice.

V.
Ve světle předkládaných námitek prostudoval Ústavní soud odůvodnění napadených rozhodnutí, vyjádření obecných soudů, jakož i obsah trestního spisu. Na jejich základě dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího článku 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (např. nález ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98; všechna citovaná rozhodnutí Ústavního soudu dostupná v databázi NALUS - http://nalus.usoud.cz/). K tomu však podle mínění Ústavního soudu v projednávaném případě nedošlo.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje své námitky z řízení před obecnými soudy, jimiž se snaží docílit odlišného hodnocení důkazů a zvrátit závěr o své vině. Svou argumentací tak Ústavní soud staví do pozice další přezkumné instance, která mu však nenáleží.

Ke zrušení rozhodnutí trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zejména tehdy, pokud dokazování v trestním řízení neprobíhalo v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů ve smyslu § 2 odst. 6 trestního řádu, popř. nebylo-li v řízení postupováno dle zásady oficiality, zásady vyhledávací, zásady materiální pravdy (§ 2 odst. 4 a 5 trestního řádu) a za respektování zásady presumpce neviny (čl. 40 odst. 2 Listiny, § 2 odst. 2 trestního řádu), neboť tím dochází i k porušení práv zaručených ustanoveními čl. 36 odst. 1 a 37 odst. 3 Listiny. Ústavní soud ve svých nálezech rovněž zdůraznil, že obecné soudy jsou povinny svůj důkazní postup detailně popsat a přesvědčivě odůvodnit; informace z hodnoceného důkazu přitom nesmí být jakkoli zkreslena a soudy musí náležitě zdůvodnit svůj závěr o spolehlivosti použitého důkazního pramene (viz např. nález ze dne 30. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 463/2000, ze dne 23. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 181/2000 či ze dne 19. března 2009 sp. zn. III. ÚS 1104/08). Skutková zjištění soudů navíc nesmí být v extrémním nesouladu s provedenými důkazy (viz např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či usnesení ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03).

Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno; existují-li jakékoliv rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Pravidla trestního řízení jsou proto primárně zaměřena na zjištění a potvrzení toho, zda je to skutečně obviněný, resp. obžalovaný, který je zakázaným jednáním vinen. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle něhož, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoliv rozumnou pochybnost" (viz nález ze dne 30. července 2015 sp. zn. I. ÚS 1095/15).

Ústavní soud je toho názoru, že v projednávaném případě trestní soudy naplnily shora uvedené požadavky, které jsou na jejich rozhodnutí kladeny, a nedopustily se žádného pochybení, které by Ústavní soud opravňovalo ke kasaci jejich rozhodnutí. Svá skutková zjištění a na ně navazující závěr o vině stěžovatelky soudy opřely o ucelený řetězec logicky na sebe navazujících nepřímých důkazů, přičemž své úvahy stran hodnocení těchto důkazů přesvědčivě a zevrubně odůvodnily.

Závěr o tom, že se stíhaný skutek stal a že je trestným činem, byl podle nalézacího soudu potvrzen předloženými lékařskými zprávami a především závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, jakož i výpovědí znalkyně MUDr. Margity Smatanové, Ph.D. Tato znalkyně uvedla, že nezletilá poškozená byla v inkriminované době vystavena tupému násilí, které opakovaně směřovalo proti přední i zadní straně trupu, jakož i dalším částem těla a zejména proti hlavě dítěte; charakter a celkový rozsah krevních podlitin pak nasvědčoval pro kontinuální aktivní násilí ze strany druhé osoby, a to až několik málo dnů před smrtí dítěte. Spáchání tohoto skutku obviněnou nalézací soud dovodil z komplexu nepřímých důkazů. Mezi nimi bylo doznání obviněné z napadení (facky) poškozené nezletilé, které uvedla v přípravném řízení, a které bylo potvrzováno dopisem ze dne 11. prosince 2013, jenž obviněná adresovala svědkyni Vojtěchové. Přestože obviněná toto napadení později popřela, nalézací soud změně její výpovědi neuvěřil, což řádně zdůvodnil v odůvodnění svého rozhodnutí. Prvostupňový soud rovněž konstatoval, že to byla právě obviněná, která byla s poškozenou nezletilou v inkriminovanou dobu v podstatě celý den sama. Její vinu přitom podle něj potvrzují také zjištění znalkyň z oblasti psychiatrie a psychologie, které v přípravném řízení obviněnou vyšetřily, jakož i svědecké výpovědi dalších svědků vztahující se osobě obviněné. Nalézací soud se zabýval také osobou tehdejšího partnera stěžovatelky svědka Lubomíra Bezecného, kterého stěžovatelka označila za možného pachatele násilí na poškozené nezletilé. Obhajobě stěžovatelky však soud nepřisvědčil, neboť dospěl k závěru, že nemá oporu v provedených důkazech. Uvedené závěry byly potvrzeny soudem druhého stupně i soudem dovolacím. Ani Ústavní soud neshledal extrémní rozpor mezi učiněnými skutkovými zjištěními a provedenými důkazy či jinou ústavněprávně relevantní vadu v hodnocení důkazů obecnými soudy.

Ústavní soud nepovažuje za pochybení zasahující do základních práv stěžovatelky ani tu skutečnost, že svědek Lubomír Bezecný nebyl vyslechnut v hlavním líčení. Obecné soudy vysvětlily, že k přečtení protokolu o jeho výpovědi z přípravného řízení ve smyslu § 211 odst. 2 písm. a) trestního řádu přistoupily, neboť se nepodařilo současný pobyt tohoto svědka zjistit. Z trestního spisu je přitom patrno, že soud vyvinul značnou snahu jmenovaného svědka nalézt. Ze spisu bylo rovněž ověřeno, že výslech tohoto svědka v přípravném řízení byl proveden za přítomnosti obhájce stěžovatelky, který mohl svědkovi klást dotazy, a alespoň tímto způsobem tedy byla zajištěna kontradiktornosti řízení. Výpověď tohoto svědka přitom nebyla jediným či zásadním důkazem o vině stěžovatelky.

Namítá-li stěžovatelka, že obecné soudy neprovedly také další jí navržené důkazy, Ústavní soud zdůrazňuje, že soudy v tomto ohledu svůj postup náležitě zdůvodnily a vysvětlily, proč tyto důkazy považovaly za nadbytečné, případně nezpůsobilé ověřit či vyvrátit tvrzené skutečnosti (viz str. 14 rozsudku nalézacího soudu). Nelze tedy konstatovat, že by soudy zatížily svoje rozhodování tzv. opomenutím důkazů navrhovaných obhajobou, které by mohlo způsobit porušení práva na spravedlivý proces.

Na základě výše uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že obecné soudy v projednávané věci nikterak nezasáhly do základních práv stěžovatelky. V souladu s ustanovením § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost odmítl, jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 651/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies