II. ÚS 1529/15

26. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatelky BOMAT, spol. s.r.o., se sídlem Na Jezírkách 40/23, Hradec Králové, zastoupené Mgr. Alešem Eppingerem, advokátem se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2012, č.j. 47 Cm 85/2010-166, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 12. 2013, č.j. 47 Cm 85/2010-209, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 4. 2014, č.j. 8 Cmo 276/2013-223, a proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2015, č.j. 23 Cdo 4265/2014-260, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 8. 11. 2012, č.j. 47 Cm 85/2010-166, ve znění opravného usnesení ze dne 9. 12. 2013, č.j. 47 Cm 85/2010-209, výrokem I. zamítl žalobu stěžovatelky na zaplacení částky 742.092,50 Kč a částky 4.446,78 EUR s příslušenstvím. Výroky II. a III. bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.

Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 28. 4. 2014, č.j. 8 Cmo 276/2013-223, výrokem I. potvrdil rozsudek Krajského soudu v Plzni ve znění opravného usnesení. Výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Nejvyšší soud usnesením ze dne 9. 3. 2015, č.j. 23 Cdo 4265/2014-260, rozhodl tak, že dovolání stěžovatelky odmítl (výrok I.) a výroky II. a III. rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení.

II.

V obsáhlé ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že postupem obecných soudů došlo k porušení čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Poukazuje zejména na procesní postup a z něj vycházející rozhodnutí soudu prvního stupně. Vzhledem ke skutečnosti, že náprava nebyla sjednána ani prostřednictvím řádného a mimořádného opravného prostředku, je dle názoru stěžovatelky nutno zrušit jako protiústavní i rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu.

Stěžovatelka upozorňuje, že soud prvního stupně neprovedl celou řadu relevantních důkazů, které mají zásadní význam pro právní posouzení věci. Toto neprovedení důkazů krajský soud navíc nijak neodůvodnil, respektive se s ním vypořádal pouhou jednou větou. Tím měl podle stěžovatelky zatížit své rozhodnutí nejen vadami spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně měl také postupovat v rozporu s právem na spravedlivý proces.

Avšak i pokud jde o provedené listinné důkazy, trpí dle přesvědčení stěžovatelky postup a rozhodnutí soudu prvního stupně závažnými vadami, které spočívají zejména v extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, přičemž skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně mají být také v extrémním nesouladu se stěžovatelkou navrženými důkazními prostředky.

V této souvislosti namítá stěžovatelka také to, že soud nezacházel s tvrzeními a důkazními návrhy stěžovatelky a žalované stejně, když bez dalšího za svá převzal tvrzení žalované, ačkoli ta k prokázání svých tvrzení nenavrhla žádné důkazy, a naproti tomu tvrzením stěžovatelky odepřel relevanci, přestože ta soudu důkazní prostředky navrhla. Podle mínění stěžovatelky rovněž nelze přehlédnout ani tu skutečnost, že soud prvního stupně při svém rozhodování fakticky nahradil závěry znaleckých posudků svou vlastní úvahou a vlastním hodnocením, ani to, že se při svém rozhodování dopustil také přepjatého formalismu.

III.

Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

Ústavněprávní judikaturou bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování skutkového stavu a hodnocení provedených důkazů, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu dostupná na: http://nalus.usoud.cz).

Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelkou předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavně právního přezkumu, dospěl k závěru, že k pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo. Ústavní stížnost proto byla posouzena jako návrh zjevně neopodstatněný – viz § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“).

IV.

Z ústavní stížnosti je patrné, že snahou stěžovatelky je pokračovat v polemice s rozhodnutími obecných soudů, zejména tedy s rozhodnutím soudu prvního stupně, kterým byla zamítnuta její žaloba. Stěžovatelka přitom nepřípustně očekává, že napadená rozhodnutí Ústavní soud podrobí dalšímu, v podstatě instančnímu, přezkumu, a to pokud jde o provedené dokazování a následné hodnocení důkazů soudy.

Z ústavního principu nezávislosti soudů však vyplývá také zásada volného hodnocení důkazů. Obecný soud sám rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní, které z důkazů provede, případně zda a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba, atd.

V této souvislosti pak Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že jeho úkolem není zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých důkazů ani přehodnocovat zjištění, která byla na základě provedeného dokazování obecnými soudy učiněna. Stejně tak Ústavnímu soudu nepřísluší nahrazovat hodnocení obecných soudů (tj. skutkové a právní posouzení věci) svým vlastním.

Ústavní soud tedy zásadně není oprávněn zasahovat do procesu hodnocení důkazů, a to ani tehdy, pokud by mohl mít za to, že přiléhavější by bylo hodnocení jiné. Důvodem k jeho zásahu je až stav, kdy hodnocení důkazů a přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu; zpravidla až tehdy je dosaženo ústavněprávní roviny problému (srov. například usnesení sp. zn. III. ÚS 144/06 ze dne 31. 10. 2006, usnesení sp. zn. II. ÚS 3371/10 ze dne 10. 3. 2011 či usnesení sp. zn. I. ÚS 3175/11 ze dne 8. 3. 2012).

O takovou situaci se však v případě stěžovatelky nejedná.

V.

Stěžovatelka se na žalované domáhala zaplacení blíže specifikovaných částek jako náhrady škody, jelikož má za to, že za tuto škodu žalovaná odpovídá, neboť škodu stěžovatelka utrpěla v důsledku vadného plnění žalované, uskutečněného na základě uzavřených kupních smluv. Stěžovatelka totiž v důsledku oprávněné reklamace odškodnila svého zahraničního odběratele, jemuž dodala vadné výrobky poskytnuté jí žalovanou. Podle názoru stěžovatelky jí kromě toho žalovaná odpovídá také za škodu, která představuje náklady, které jí vznikly v souvislosti s účastí jejích pracovníků na reklamačním procesu v zahraničí (zjednodušeně řečeno, podrobně viz rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 8. 11. 2012, č.j. 47 Cm 85/2010-166).

Po provedeném dokazování dospěl krajský soud k závěru, že mezi účastníky nedošlo k dohodě o kvalitě (jakostních parametrech) zboží, jak tvrdila stěžovatelka, a dále, že vady dodávky reklamovala stěžovatelka opožděně, neurčitě, a že tyto reklamace nebyly řádné (podrobně viz s. 11-12 rozsudku). Soud dále vyhodnotil, že stěžovatelka neprokázala rozsah a výši škody, ani neprokázala, zda skutečně žalovaná porušila povinnosti ze smlouvy vyplývající, na základě kterých by pak škoda vznikla. Dle přesvědčení soudu žalovaná stěžovatelce požadované zboží dle objednávek řádně dodala a nebylo prokázáno ani porušení smluvní povinnosti dodáním zboží v odlišné kvalitě. Pokud jde o samotný rozsah škody, dospěl soud k závěru, že listiny stěžovatelkou předložené (faktury, kterými byly vyúčtovány kompenzace, faktura - dobropis, shrnutí výdajů na cestovné a ubytování, vyúčtování cestovních náhrad, čestné prohlášení jednatele) mají toliko charakter tvrzení a neosvědčují ani neprokazují rozsah a výši škody. Žalobu proto soud zamítl, maje za to, že stěžovatelka v plném rozsahu neunesla břemeno tvrzení ani břemeno důkazní.

Soud dále konstatoval, že stěžovatelka nebyla přítomna při ústním jednání, při kterém bylo provedeno veškeré listinné dokazování. K jednání přitom byla stěžovatelka řádně a včas předvolána a svou neúčast na jednání nijak neomluvila. Nemohlo se jí tak při jednání dostat poučení ve smyslu § 118a, § 118b a § 119a o.s.ř. k doplnění skutkových tvrzení a doplnění důkazních návrhů.

Dle odvolacího soudu měl soud prvního stupně, vzhledem k žalobním tvrzením stěžovatelky a navrženému petitu, řešit pouze to, zda žaloba o náhradu škody je či není důvodná. Upozornil přitom, že základním předpokladem odpovědnosti za škodu je zjištění, že údajná škoda poškozenému skutečně vznikla. Takové zjištění lze však učinit, unese-li žalobce nejen břemeno tvrzení, že mu škoda vznikla, ale unese-li o této skutečnosti též břemeno důkazní. Teprve pak je namístě hodnotit existenci dalších předpokladů odpovědnosti za škodu, tedy porušení povinnosti a existenci příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a porušením povinnosti. Také odvolací soud konstatoval, že stěžovatelka ke svému tvrzení o vzniku škody nenavrhla žádný důkaz. S ohledem na to, že nebylo prokázáno, že škoda stěžovatelce vznikla, tj. nebylo prokázáno, že se její majetek zmenšil o částky zaplacené zahraničnímu zákazníkovi a vynaložením nákladů na zahraniční cesty, stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno o existenci škody. Odvolací soud uzavřel, že za těchto okolností je zřejmé, že žaloba nemohla být úspěšná ani při existenci dalších předpokladů odpovědnosti za škodu. Odvolací soud také ověřil, že stěžovatelka nepožádala o odročení jednání a soud prvního stupně tak byl oprávněn věc projednat a rozhodnout v její nepřítomnosti, přičemž rovněž konstatoval, že se tak zbavila možnosti být poučena o své povinnosti důkazní.

Nejvyšší soud k námitkám stěžovatelky stran dokazování uvedl, že zásada zakotvená v § 132 o.s.ř. byla soudem prvního stupně zachována, soud se důkazy navrženými stěžovatelkou zabýval, avšak dospěl k závěru, že předložené listiny mají toliko charakter tvrzení a neosvědčují a ani neprokazují rozsah a výši škody, přičemž k provedení nepřipustil ty stěžovatelkou navržené důkazy, které by závažným způsobem neovlivnily posouzení dané věci. Učinil tak za situace, kdy k prokázání tvrzení o vzniku, rozsahu a výši škody stěžovatelka navrhla důkazy provedením svědeckých výpovědí k prokázání skutečností, že žalovaná znala účel dodávaného zboží, k prokázání vad zboží, dodávek zboží a důkaz svědeckou výpovědí znalce ohledně příčiny vad zboží. Pokud však soud některé navržené důkazy nepřipustil, své rozhodnutí odůvodnil. Soudy obou stupňů podle přesvědčení Nejvyššího soudu správně a v souladu s ustálenou judikaturou, podle níž se považují za opomenuté důkazy jen ty důkazy, které mají souvislost s rozhodnutím ve věci, dovodily, že se v daném případě jednalo o důkazy nadbytečné, neboť by jejich provedením nebyla objasněna otázka vzniku, rozsahu a výše škody. Vzhledem k tomu, že výslechem navržených svědků by se nemohlo dospět k závěru, že stěžovatelce vznikla škoda, důkazy označované jako opomenuté nemají souvislost s rozhodnutím soudu při řešení dané věci. Dle Nejvyššího soudu tak nelze dovodit, že by se soudy v dané věci odchýlily od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu při posouzení procesní otázky tzv. „opomenutých důkazů“.

VI.

Ústavní stížnost se opírá zejména o námitku, že soud prvního stupně neprovedl množství stěžovatelkou navrhovaných důkazů, které přitom podle ní měly být klíčové pro právní posouzení věci, přičemž tento svůj postup soud navíc nijak neodůvodnil.

Z hlediska kautel ústavního práva je pochybení v oblasti tzv. opomenutých důkazů relevantní tehdy, pokud obecný soud návrh na provedení konkrétního důkazu zamítne bez adekvátního odůvodnění, popř. jej zcela ignoruje, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o takovém důkazním návrhu ve vztahu k jeho zamítnutí není zmínka buď žádná, nebo jen okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci (srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996, nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003, nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 a další).

Ústavní soud však také opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny všechny navrhované důkazy provádět, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provádět (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 1938/14 ze dne 18. 6. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3042/13 ze dne 9. 10. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1394/12 ze dne 24. 7. 2012 a mnohá další).

Krajský soud v Plzni v odůvodnění rozsudku uvedl, že další účastníky řízení navrhované důkazy nepřipustil, maje za to, že za dané důkazní situace se jedná o důkazy nadbytečné a pro dané řízení irelevantní, které by závažným způsobem neovlivnily posouzení dané věci (viz s. 11 rozsudku).

Přisvědčit stěžovatelce je možno v tom směru, že zdůvodnění postupu soudu by mohlo být poněkud obšírnější. Nicméně je zřejmé, že důkazní návrhy stěžovatelky nebyly soudy ignorovány, ale naopak byly řádně zamítnuty, což soud také zdůvodnil, byť poměrně stručně. Důležité přitom je, že podstatné důvody pro takovýto postup jsou seznatelné z odůvodnění rozsudku jako celku, jakož i z navazujících rozhodnutí, která se danou otázkou taktéž pečlivě zabývala (v tomto směru lze odkázat zejména na odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu). Oproti tomu stěžovatelka danou pasáž vytrhává z kontextu celého rozsudku a posuzuje ji toliko izolovaně. Z rozhodnutí obecných soudů je však patrné, že k pochybení v podobě opomenutých důkazů, které by bylo z hlediska ústavního práva relevantní, v případě stěžovatelky nedošlo.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále vyjadřuje své přesvědčení o extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právními závěry z nich vyvozenými, respektive mezi skutkovými zjištěními a provedenými (či pouze navrženými) důkazy a v tomto směru také předestírá rozsáhlou polemiku.

Ve vztahu k těmto námitkám je však třeba konstatovat, že stěžovatelka zcela opomíjí skutečné nosné důvody ústavní stížnosti napadených rozhodnutí, které jsou zřejmé již z jejich výše naznačené stručné rekapitulace. Obecné soudy dospěly k závěru o nutnosti zamítnout žalobu stěžovatelky (resp. potvrdit zamítavý výrok soudu prvního stupně) především z toho důvodu, že stěžovatelka neunesla své důkazní břemeno, a to již ve vztahu ke svému tvrzení o vzniku škody (jejímu rozsahu a výši). V této souvislosti lze přitom upozornit také na to, že stěžovatelka se k jednání před soudem prvního stupně nedostavila, přestože k němu byla řádně a včas předvolána - nemohlo se jí tedy ani dostat příslušného poučení k doplnění důkazních návrhů v tomto směru.

Pakliže tedy za daných okolností dospěly soudy na základě provedeného dokazování k závěru, že žalobu stěžovatelky je třeba pro neunesení důkazního břemene zamítnout, učinily tak způsobem, kterému z hlediska ústavněprávního přezkumu není co vytknout, přičemž tento svůj závěr také zcela adekvátně zdůvodnily. Obecné soudy se žádného pochybení, které by bylo z hlediska ústavněprávního přezkumu relevantní, nedopustily. Ústavní stížností napadená rozhodnutí nelze považovat ani za jakkoliv extrémní či svévolná a Ústavnímu soudu proto nepřísluší úvahy učiněné v dané věci obecnými soudy jakkoliv přehodnocovat.

VII.

Ústavnímu soudu tedy nezbylo než na základě výše uvedeného konstatovat, že stěžovatelkou tvrzené porušení ústavně zaručených práv neshledal. Ústavní stížnost proto odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016

Jiří Zemánek v. r.
předseda II. senátu Ústavního soudu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 1529/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies