I. ÚS 1272/16

26. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudce Tomáše Lichovníka a soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové o ústavní stížnosti stěžovatelky Hlavní město Praha, se sídlem Mariánské nám. 1, Praha 1, zastoupené JUDr. Janem Mikšem st., advokátem se sídlem Na Slupi 15, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 28 Cdo 3845/2015-206 ze dne 2. 2. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
Ústavní stížností stěžovatelka napadla v záhlaví tohoto usnesení uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu a navrhla jeho zrušení pro rozpor s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1. Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a pro porušení svého práva na stejné rozhodování ve stejných případech, které dovozuje z čl. 1 Listiny.

Napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání pro vady spočívající v tom, že nedostatečně vymezila přípustnost dovolání, neboť pouze ocitovala příslušné ustanovení občanského soudního řádu a ve svém podání pouze připomíná skutkové okolnosti věci a vyjadřuje se již toliko k důvodům dovolání. Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí vysvětlil, že se pokusil z obsahového hlediska identifikovat dovolací důvody, nicméně ani tak neuspěl. Chybějící údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání je vadou dovolání, pro kterou nelze v dovolacím řízení pokračovat.

II. Argumentace stěžovatelky
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti uvádí, že ve svém dovolání vymezila dva dovolací důvody: 1) nesprávné právní posouzení otázky existence trvalého užívání předmětných nemovitostí ve smyslu ust. § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 172/1991 Sb. odvolacím soudem a (podpůrně) 2) nesprávné právní posouzení vydržení sporných nemovitostí odvolacím soudem. První dovolací důvod stěžovatelka dle svého tvrzení podrobně rozvedla a odkázala na příslušnou judikaturu dovolacího soudu s tím, že dle jejího názoru je právní posouzení odvolacího soudu s touto judikaturou v rozporu. U druhého dovolacího důvodu tak sice neučinila, nicméně pouze z toho důvodu, že příslušná judikatura (ohledně možnosti ztráty dobré víry jednoho subjektu práva /statutárního města/ v okamžiku podání žaloby o určení vlastnického práva vůči jinému subjektu práva /jeho městské části/) jí není známa. Je však přesvědčena, že dohledat judikaturu je úkol soudu, který na rozdíl od účastníka řízení především má znát právo. Stěžovatelka poukazuje i na to, že obdobně koncipovaná dovolání stěžovatelky byla dovolacím soudem vždy v minulosti shledána v tomto ohledu přípustnými. Pokud tedy dovolací soud dovolání stěžovatelky odmítl s tím, že neobsahuje "údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti", aniž by posoudil soulad napadeného rozhodnutí odvolacího soudu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu ze stěžovatelkou namítaných hledisek, porušil tím její základní právo na spravedlivý proces a na stejné rozhodování ve stejných případech.

III. Hodnocení Ústavního soudu
Ústavní soud připomíná, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a čl. 91 Ústavy ČR), tudíž ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele ústavní stížností napadenými rozhodnutími vykročily z mezí daných rámcem ústavně zaručených základních lidských práv. Tak tomu bude zejména v případech, kdy jejich rozhodnutí jsou projevem svévole nebo stojí v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (viz například nálezy sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 150/99 ze dne 20. 1. 2000 či sp. zn. III. ÚS 269/99 ze dne 2. 3. 2000).

K otázce procesních náležitostí dovolání přitom lze v obecné rovině uvést následující. Náležitosti dovolání jsou stanoveny v ustanovení § 241a odst. 2 občanského soudního řádu, v němž je mimo jiné výslovně řečeno, že dovolatel musí uvést, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a), a dále vymezit důvod dovolání, přičemž tento se dle ustanovení § 241a odst. 3 občanského soudního řádu vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto posouzení. V ustanovení § 241b odst. 3 občanského soudního řádu je dále stanoveno, že podání neobsahující vymezení toho, v čem dovolatel spatřuje přípustnost dovolání nebo vymezení důvodu dovolání, může být doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání. Podle § 243c odst. 1 občanského soudního řádu pak Nejvyšší soud dovolání, které trpí vadami, jež nebyly ve stanovené lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, odmítne. Náležitosti dovolání a následky plynoucí z jejich nedodržení jsou tedy v občanském soudním řádu stanoveny zcela zřetelně. Účastníkovi řízení podávajícímu dovolání proto nemohou při zachování minimální míry obezřetnosti vzniknout pochybnosti o tom, co má v dovolání uvést. Odmítnutí dovolání, které tyto požadavky nesplní, není zásahem do práva na spravedlivý proces, nýbrž logickým důsledkem nesplnění zákonem stanovených požadavků. Posouzení splnění požadavků pro projednání dovolání je pravomocí Nejvyššího soudu a Ústavní soud je příslušen do tohoto posouzení zasáhnout pouze tehdy, pokud by jím došlo k takovému excesu, který by byl zásahem do práva na spravedlivý proces.
6. V nyní posuzovaném případě však Ústavní soud posoudil jak napadené rozhodnutí, tak i Nejvyšším soudem posuzované dovolání (které mu předložil stěžovatel) a skutečně shledal, že stěžovatel dovolací důvody vymezil pouze zákonnou citací hned v počátku dovolání a pak pouze pokračoval popisem skutkových okolností věci a své právní argumentace přednesené před nižšími soudy. Jejich závěry pak označuje jako nesprávné. Ani Ústavnímu soudu z předloženého dovolání není zřejmé, v čem tedy stěžovatel reálně shledal naplnění dovolacího důvodu vymezeného v čl. I. svého dovolání. Posouzení přípustnosti dovolání však ani Ústavnímu soudu nenáleží, argumentace stěžovatelky v její ústavní stížnosti totiž nedosáhla ústavní roviny. A Ústavní soud neshledal, čím by snad mělo být právo stěžovatelky na spravedlivý proces zasaženo. Rovněž tvrzení o existenci práva na stejné rozhodování ve stejných případech či jeho porušení stěžovatelka dostatečně argumentačně nepodložila, takže ani ve vztahu k této argumentaci jí nemohl Ústavní soud dát za pravdu.

Ústavní soud proto z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 1272/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies