IV. ÚS 3034/15

26. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy jako soudce zpravodaje a soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Tomáše Berky, zastoupeného JUDr. Petrem Kočím, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Opletalova 1535/4, směřující proti rozsudkům Městského soudu v Praze ze dne 23. září 2011, č. j. 37 C 21/2009-130, Vrchního soudu v Praze ze dne 16. dubna 2013, č. j. 3 Co 67/2012-177, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. června 2015, č. j. 30 Cdo 327/2015-202, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností splňující i další náležitosti podání podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že jimi byla narušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odstavci 1 Listina základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 6 odstavci 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Výše uvedeným rozsudkem Městského soudu v Praze byla stěžovateli jako žalovanému uložena povinnost doručit žalobci omluvný dopis uvedeného znění (výrok I.), uveřejnit stanovenou omluvu na určeném webu (výrok II.), zaplatit žalobci částku 10 000 Kč (výrok III.), byl zamítnut další požadavek žalobce (výrok IV.) a žalobci byla uložena povinnost nahradit žalobci náklady řízení (výrok V.). K odvolání stěžovatele rozhodl Vrchní soud v Praze citovaným rozsudkem, jímž rozsudek nalézacího soudu ve výrocích I. II. III a V. potvrdil (výrok I.), a uložil stěžovateli povinnost nahradit žalobci náklady odvolacího řízení (výrok II.). Napadeným usnesením Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl, že obecné soudy nesprávně dovodily jeho odpovědnost za umístění textu a fotografií na webových stránkách. Nalézací soud sice konstatoval, že odpovědnost stěžovatele nebyla prokázána, přesto rozhodl v jeho neprospěch. Stěžovatel nebyl výlučným uživatelem stránek, takže obsah mohla na stránky umístit i třetí osoba, což soudy ani nevyvrátily; soudy přesto dovodily jeho odpovědnost a zcela při tom rezignovaly na jasné zdůvodnění svých závěrů, přičemž pominuly i zákon č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti) ve znění pozdějších předpisů. K tomu stěžovatel odkázal na judikáty Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 435/09 a sp. zn. III. ÚS 84/94. Výrok II. rozsudku pak ukládá povinnost třetí osobě - stěžovatel nemůže bez součinností s ní nic zveřejnit. Pokyn k umístění omluvy do "inzertní sekce" je nesplnitelný, neboť taková služba se na dané stránce vůbec nevyskytuje. Další pochybení namítá stěžovatel v posouzení, zda se jedná o osobu veřejného zájmu, respektive, zda předmětem žaloby byl hodnotový soud či zda se jednalo o tvrzení faktu. K tomu odkázal na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (č. 59320/00, č. 44306/98 či č. 26958/95) i Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 23/05). S ohledem na uvedené navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil pro porušení práva stěžovatele na spravedlivý proces.

Ústavní soud poté, co se seznámil s obsahem ústavní stížností napadených rozhodnutí a spisu Městského soudu v Praze, sp. zn. 37 C 21/2009, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná,

Ústavní soud představuje soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR); není obecným soudem dalšího stupně, součástí obecných soudů, jimž není ani instančně nadřazen. Ústavní soud není běžnou instancí v systému všeobecného soudnictví, neposuzuje celkovou zákonnost vydaných rozhodnutí ani nenahrazuje hodnocení důkazů svým vlastním hodnocením, nezabývá se eventuálním porušením běžných práv fyzických osob, pokud současně neznamená porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. Zabývá se správností hodnocení důkazů obecnými soudy pouze tehdy, zjistí-li, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní principy, zejména pak tzv. právo na spravedlivý proces.

Jak je patrné z předloženého spisu, námitky, které stěžovatel přeložil v ústavní stížnosti, uplatnil již v řízení nalézacím, odvolacím i dovolacím a obecné soudy se jimi zabývaly v dostatečném rozsahu; jak je však patrné, stěžovatel není se závěry soudů spokojen, respektive má za to, že jím vznesené námitky nebyly soudy zohledněny. Ústavní soud však přesvědčení stěžovatele nesdílí.

Stěžovatel namítá porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odstavec 1 Listiny, i čl. 6 odstavec 1 Úmluvy). Jak Ústavní soud opakovaně judikoval, právo na spravedlivý proces nezaručuje právo na úspěch v řízení před soudem, ale právo, aby řízení proběhlo podle předem daných pravidel a účastníkům řízení byla zachována jejich procesní práva, včetně opravných prostředků. Pokud soudy dovodily odpovědnost stěžovatele, protože "na sebe" zaregistroval webové stránky, nevybočily z mezí, které jsou jim právními předpisy vymezeny. Co se týká formy nařízené omluvy, ani zde senát Ústavního soudu neshledal porušení zaručených práv stěžovatele.

Stěžovatel neuvedl žádnou okolnost, která by svědčila o tom, že postupem obecných soudů v jeho věci došlo k naříkaným zásahům do jeho základních práv. Jak je z napadených rozhodnutí, jakož i ze spisu nalézacího soudu patrné, obecné soudy se věcí řádně a plně zabývaly, provedly dokazování v nezbytném rozsahu proto, aby na základě provedených důkazů dospěly k jednoznačnému závěru. Postupovaly přitom v souladu s procesními předpisy a svá rozhodnutí řádně a úplně odůvodnily. Proto Ústavní soud tvrzený zásah neshledal.

Podle ustanovení § 43 odstavec 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. V projednávané věci neshledal senát Ústavního soudu stěžovatelem tvrzená pochybení obecných soudů, a proto mu nezbylo, než ústavní stížnost podle tohoto ustanovení odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016


Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3034/15, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies