IV. ÚS 464/16

26. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Dagmar Marešové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha, Opatovická 1659/4, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 1. 2016 č. j. 21 Co 398/2015-116 spojené s návrhem na přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatelka navrhla zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, neboť má za to, že jím došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se domáhala na žalované - České republice, Ministerstvu spravedlnosti - náhrady nemajetkové újmy ve výši 50 000,- Kč s příslušenstvím, která jí měla vzniknout nesprávným úředním postupem spočívajícím v nepřiměřené délce řízení ve věci vedené Obvodním soudem pro Prahu 5 pod sp. zn. 28 C 208/2010. Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 29. 6. 2015 č. j. 6 C 327/2014-76 zastavil řízení co do částky 29 700,- Kč (výrok I.); uložil žalované povinnost zaplatit stěžovatelce příslušenství specifikované v rozsudku (výrok II.); zamítl žalobu v části, v níž se stěžovatelka domáhala uložení povinnosti žalované zaplatit jí úrok z prodlení z částky 700,- Kč a částku 20 300,- Kč s příslušenstvím (výrok III. a IV.) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (výrok V.). Proti výrokům III., IV. a V. podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek soudu prvního stupně v uvedených výrocích potvrdil a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení:

Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že napadené rozhodnutí je projevem porušení jejího práva na spravedlivý proces, neboť o totožných věcech je stejným soudem rozhodováno jinak. V této souvislosti odkazuje na rozsudky Městského soudu v Praze pod sp. zn. 29 Co 220/2015 a sp. zn. 54 Co 305/2015, v nichž bylo žalobkyním, účastnícím se téhož řízení jako stěžovatelka, přiznáno další odškodnění. Stěžovatelka se cítí být soudy "podvedená", neboť tvrdí, že o její kauze bylo rozhodováno diametrálně jinak, než o kauzách jiných účastníků ve skutkově totožné věci. Polemizuje dále s názorem odvolacího soudu, týkajícím se doby, resp. délky řízení, kterou lze považovat za nepřiměřenou, a po kterou mohla stěžovatelka pociťovat nemajetkovou újmu. Stěžovatelka nesouhlasí také s rozhodnutím odvolacího soudu o nákladech řízení a tvrdí, že úvaha soudu o tom, že její úspěch v řízení je nepatrný, je v rozporu s konstantní judikaturou Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud připomíná, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví a výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i přezkoumávání jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí ostatních soudů (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1216/13). Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k zásahu do ústavně garantovaných práv.

Ústavní soud posoudil napadené rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky neshledal.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno zákonu odpovídající dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí vyplývá, že odvolací soud se námitkami stěžovatelky (v podstatě shodnými jako v ústavní stížnosti) řádně zabýval. Právní závěry, tak jak jsou rozvedeny v odůvodnění jeho rozhodnutí, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelné, jeho úvahy neshledal nikterak nepřiměřenými či extrémními. Odvolací soud srozumitelně objasnil, na základě jakých důkazů a úvah dospěl k závěru, že skutková zjištění i právní posouzení věci soudem prvního stupně je správné. Především uvedl, že doba, po kterou stěžovatelka mohla pociťovat nemajetkovou újmu jako nejistotu ohledně výsledků řízení, se odvíjí až od okamžiku, kdy se o řízení dozvěděla.

Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatelky se závěry odvolacího soudu, která postrádá ústavněprávní rozměr. Pokud jde o argumentaci jiným (obdobným) rozhodnutím Městského soudu v Praze, Ústavní soud konstatuje, že není povolán k tomu, aby prováděl komparaci rozhodovací praxe ostatních soudů. V rámci výše vymezeného rozsahu přezkumu ústavnosti toliko posuzuje konkrétní napadené rozhodnutí.

Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že jeho úlohou ani není sjednocovat judikaturu ostatních soudů či vybírat nejvhodnější možnou interpretaci podústavního práva, ale posuzovat, zda postup a interpretace učiněná soudy není svévolná či rozporná s principy spravedlivého (řádného) procesu a nepředstavuje zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn výklad běžného zákonodárství s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení posuzovat pouze tehdy, jestliže by aplikace tohoto práva v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).

Pokud jde o námitku k rozhodnutí soudu o nákladech řízení a jeho reflexi z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, Ústavní soud se ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjadřuje rezervovaně tak, že spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, zpravidla nedosahuje intenzity znamenající porušení základních práv a svobod. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vybočení z pravidel upravujících toto řízení. K tomu by mohlo dojít za situace, kdy by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu soudy byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, v důsledku přepjatého formalizmu nebo tehdy, jestliže by příslušné závěry civilního soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 2984/09, IV. ÚS 777/12 nebo II. ÚS 1066/12). Žádný takový exces však Ústavní soud neshledal.

Ústavní soud uzavírá, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na řádné občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Skutečnost, že soud své rozhodnutí opřel o skutková zjištění a právní názory, se kterými se stěžovatelka neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Ústavní soud s ohledem na výsledek řízení ve smyslu § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu stěžovatelce nepřiznal náhradu nákladů řízení.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016

JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 464/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies