IV. ÚS 354/16

26. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti T. M., zastoupeného Mgr. Karolinou Kovácsovou, advokátkou se sídlem Praha, Králodvorská 16, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2015 č. j. 21 Cdo 1964/2015-497, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2013 č. j. 53 Co 150/2013-406 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 27. 11. 2012 č. j. 22 C 160/2005-343, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 1. 2. 2016 a doplněné podáním ze dne 26. 2. 2016, stěžovatel navrhuje zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, vydaných v řízení o určení dědického práva, neboť má za to, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv ve smyslu čl. 11, čl. 38 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 Listiny základních práv a svobod.

Ze spisového materiálu vyplývá, že Obvodní soud pro Prahu 2 napadeným rozsudkem zamítl žalobu na určení, že stěžovatel je dědicem po zůstaviteli Z. M., a dále zamítl vzájemný návrh 2. žalovaného na určení, že stěžovatel není dědicem po uvedeném zůstaviteli, a rozhodl o nákladech řízení. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku potvrdil. Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř.

Dovolací soud uvedl, že dovolání stěžovatele proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není dán důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak. Konstatoval dále, že v části, v níž stěžovatel uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 o. s. ř. (výhrady proti hodnocení důkazů soudy a zpochybňování skutkových tvrzení), dovolání trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat. Ohledně námitky stěžovatele, že soudy se odmítly zabývat dědickou nezpůsobilostí 1. žalované, dovolací soud uvedl, že posouzení této otázky nebylo pro právní posouzení věci odvolacím soudem rozhodující, neboť otázka dědického práva 1. žalované nebyla předmětem sporného řízení zahájeného žalobou podanou podle § 175k odst. 2 o. s. ř., a tedy není způsobilá zpochybnit závěr o dědickém právu stěžovatele po zůstaviteli.

Napadená rozhodnutí byla vydána v řízení o určení dědického práva poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 10. 3. 2011 č. j. 21 Cdo 2537/2010-266 zrušil původní rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 27. 11. 2008 č. j. 53 Co 191/2008-205.

Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že postup Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto jeho dovolání, je nesprávný a nedůvodný. Uvádí, že napadené rozsudky soudu prvního stupně a soudu odvolacího jsou zatíženy závazným právním názorem vysloveným v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011 č. j. 21 Cdo 2537/2012-266, podle kterého je smyslem a účelem rozhodování soudu ve sporném soudním řízení po odkazu z dědického řízení ve smyslu § 175k odst. 2 o. s. ř. posoudit všechny mezi dědici sporné skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a rozhodnout o tvrzeném či popíraném dědickém právu. Rozhodnutí, která dovolací soud uvádí v napadeném usnesení, podle stěžovatele neřeší předmětnou právní otázku, která byla nalézacími soudy v dané věci rozhodnuta rozporně s výše uvedeným rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2011. Soudům prvního a druhého stupně pak stěžovatel vytýká především nerespektování trestněprávních zásad při posuzování, zda se stěžovatel dopustil trestného činu proti zůstaviteli včetně zásady presumpce neviny. Tvrdí, že byl civilními rozsudky uznán vinným trestným činem a odsouzen k majetkovému trestu v podobě ztráty dědického práva. Podle stěžovatele se soudy dopustily svévole a porušení jeho práva na spravedlivý proces také tím, že nepřipustily stěžovatelem navrhované důkazy a nedovolily mu vyjádřit se k navrhovaným důkazům. Na podporu svých tvrzení stěžovatel odkazuje na principy týkající se provádění a hodnocení důkazů vyjádřené v judikatuře Ústavního soudu.

Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Není součástí soustavy ostatních soudů, ani jim není instančně nadřízen. Do rozhodovací činnosti ostatních soudů proto neingeruje, když došlo k porušení zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem, ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň zásah ústavně zaručeného základního práva nebo svobody (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 45/94). Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; jako soudnímu orgánu ochrany ústavnosti Ústavnímu soudu nepřísluší - zásadně - podávat výklad podústavního práva, a není - oproti Nejvyššímu soudu - povolán ani k tomu, aby dbal o jednotu (sjednocování) soudní praxe.

Jde-li o výklad a aplikaci předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě zopakoval argumentaci předestřenou před obecnými soudy. Podstatu ústavní stížnosti tvoří polemika s právními závěry soudů vyjádřenými v napadených rozhodnutích. Stěžovatel se domáhá jejich přehodnocení Ústavním soudem v tom smyslu, že stěžovatel je dědicem po Z. M. Tato role však Ústavnímu soudu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu jsou záležitostí nezávislých soudů. Proto se ani v projednávané věci nemůže pouštět do meritorního přezkumu rozhodnutí civilních soudů, nahrazovat jejich úvahy vlastními a přehodnocovat jejich řádně odůvodněné závěry.

Ústavní soud ověřil, že soudy se námitkami stěžovatele řádně zabývaly a objasnily, na základě jakých důkazů a úvah v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci dospěly ke shora nastíněným závěrům. Soud prvního stupně i soud odvolací pečlivě odůvodnily svůj závěr, podle kterého se stěžovatel dopustil vůči zůstaviteli úmyslného trestného činu poškozování cizích práv ve smyslu § 209 odst. 1 trestního zákona, a že mu zůstavitel poté, co se o něm dozvěděl, tento čin neodpustil. Jednalo se, stručně řečeno, o jednání, kdy stěžovatel se vydával za zůstavitele při žádosti o půjčení lešení státního podniku Armabeton Praha. Zůstavitel o ničem nevěděl, protože se s ním v této době nestýkal a svůj podpis na objednávce označil v dané době za padělek provedený stěžovatelem. Soud prvního stupně a soud odvolací dospěly k závěru, že stěžovatel tak způsobil zůstaviteli jinou vážnou újmu na právech tím, že uvedl někoho v omyl, tímto jednáním naplnil znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování cizích práv podle tehdy platného § 209 odst. 1 trestního zákona.

K námitce stěžovatele, že byl civilními soudy uznán vinným trestným činem, je třeba odkázat na ustanovení § 469 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, upravující dědickou nezpůsobilost. Podle tohoto ustanovení nedědí mimo jiné ten, kdo se dopustil úmyslného trestného činu proti zůstaviteli, jeho manželu, dětem nebo rodičům. Pro nastoupení dědické nezpůsobilosti z uvedeného důvodu není třeba, aby dotyčný byl za své jednání trestně stíhán či odsouzen či zda byl např. trestný čin již promlčen. Jediným kritériem je skutečnost, že dotyčný se dopustil jednání naplňujícího znaky úmyslného trestného činu. Případným pravomocným rozhodnutím o tom, že byl spáchán trestný čin a kdo jej spáchal, je přitom soud projednávající dědictví podle § 135 odst. 1 o. s. ř. vázán. V případě, kdy k odsouzení pachatele nedošlo, jako je tomu v nyní posuzovaném případě, postupuje soud v souladu s § 135 odst. 2 o. s. ř. a povahu jednání dědice si posoudí sám. Stěžovatelem napadený postup obecných soudů nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů.

Ústavní soud nepovažuje za neústavní ani rozhodnutí Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání stěžovatele. Dovolací soud své závěry, pokud jde o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost, řádně a srozumitelně odůvodnil.

Ústavní soud uzavírá, že neshledal porušení stěžovatelem vytýkaných základních práv a tedy ani žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah. Stěžovatel měl a nepochybně i využil možnosti uplatnit v řízení u příslušných soudů všechny prostředky k obraně svého práva. Skutečnost, že civilní soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016

JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 354/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies