IV. ÚS 1092/16

26. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Milana Flodrmana a Ing. Anny Flodrmanové, Ing. Jana Bureše a Ing. Heleny Burešové, všichni zastoupeni JUDr. Janem Matějíčkem, advokátem se sídlem Politických vězňů 98, Kolín, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 1. 2014 č. j. 11 A 118/2013-133 a rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 1. 2016 č. j. 5 As 31/2014-49, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení rozsudku Nejvyššího správního soudu, kterým byla zamítnuta kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze, jakož i zrušení tohoto rozhodnutí. Stěžovatelé tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy. K tomu mělo podle stěžovatelů dojít v důsledku extrémně nesprávného a nelogického výkladu územního plánu města Mladá Boleslav ze strany správních orgánů a následně i správních soudů.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že rozhodnutím ze dne 9. 9. 2009 sp. zn. SZ 120730/2009/KUSK ORR/Nc, č. j. 141375/2009/KUSK, Krajský úřad Středočeského kraje (dále jen "správní orgán II. stupně") zamítl odvolání stěžovatelů a potvrdil rozhodnutí Magistrátu města Mladá Boleslav ze dne 7. 5. 2009 č. j. OStRM 19172/2008-328, jímž bylo Ing. Bedřichovi Niklovi (dále jen "vedlejší účastník") vydáno územní rozhodnutí o umístění stavby obytného souboru "Nad Kocandou" na pozemcích v k. ú. Mladá Boleslav. Stěžovatelé napadli rozhodnutí správního orgánu II. stupně žalobou, které Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 12. 5. 2011 č. j. 11 Ca 339/2009-69 vyhověl a rozhodnutí správního orgánu II. stupně zrušil. Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 21. 6. 2013 č. j. 5 As 89/2011-116 vyhověl kasační stížnosti vedlejšího účastníka a rozsudek městského soudu zrušil. Městský soud v dalším řízení znovu přezkoumal žalobou napadené rozhodnutí a v záhlaví označeným rozsudkem žalobu stěžovatelů zamítl. Nejvyšší správní soud následně zamítl kasační stížnost stěžovatelů.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Ústavní soud dále připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů náleží soudům ve věcech civilních, trestních i správních. A právě Nejvyššímu správnímu soudu přísluší výklad zákonodárství z oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury ostatních správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v § 12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí - s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení - být oprávněn výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy posuzovat pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zaručených v hlavě páté Listiny (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 173/02).

Ústavní soud posoudil napadená rozhodnutí ve výše vymezeném rozsahu, avšak zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelů neshledal.

Ústavní stížnost v podstatě představuje opakující se polemiku se závěry správních soudů, která postrádá ústavně-právní rozměr. Soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečně zjištěného skutkového stavu, jenž jim poskytl oporu pro skutkové a právní závěry, jímž nelze nic vytknout. Věnovaly dostatečnou pozornost vysvětlení významu a cíle dotčené právní úpravy. V napadených rozhodnutích se podrobně zabývaly všemi skutečnostmi relevantními pro posouzení souladu umístění zamýšlené stavby s platným územním plánem města Mladá Boleslav. Jak Městský soud v Praze, tak následně i Nejvyšší správní soud svá rozhodnutí řádně a srozumitelně odůvodnily, a to včetně odkazů na předchozí soudní judikaturu (srov. např. rozsudky Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 122/2014-89 nebo č. j. 2 As 49/2007-191; vše dostupné na http://www.nssoud.cz). Dospěly k závěru, že správní orgány dostatečně zohlednily kontext území a charakter okolní zástavby v souladu s regulativy vyplývajícími z územního plánu.

Jak je zřejmé, Ústavní soud neshledal důvody ke kasaci napadených rozhodnutí. Pro úplnost připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatelů. Uvedeným základním právem je zajišťováno právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016

JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1092/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies