IV. ÚS 1065/16

26. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Mgr. Pavla Kvapila, zastoupeného JUDr. Borisem Vágnerem, advokátem se sídlem Brno, tř. Kpt. Jaroše 19, proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 24. 2. 2016 sp. zn. 6 To 6/2016 a usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava ze dne 4. 1. 2016 sp. zn. 4 VZV 2/2013, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava, kterým bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho žádosti o zrušení peněžité záruky přijaté k nahrazení vazby a žádosti o zrušení zákazu vycestování z České republiky. Stěžovatel dále navrhuje zrušení označeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci, jímž byla zamítnuta jeho stížnost proti uvedenému usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava.

Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel namítá, že Vrchní soud v Olomouci nepřípustně zúžil rozsah svého oprávnění přezkoumat napadené usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava, když deklaroval, že v daném stadiu řízení není oprávněn zasahovat do závěrů státního zástupce, které stěžovatel ve své stížnosti prohlašoval za vadné. Stěžovatel poukazuje, že napadená rozhodnutí nedostatečně odůvodňují trvající existenci důvodů tzv. útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu, neboť orgány činné v trestním řízení v tomto směru argumentují v podstatě jen hrozbou uložení vysokého trestu. Další úvahy těchto orgánů o obchodních vazbách stěžovatele v zahraničí považuje za nepřijatelné, neboť dané vztahy se týkají obchodní společnosti Josef KVAPIL, a. s., nikoli stěžovatele osobně.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele a obsah napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.

Předně je třeba připomenout, že Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v systému trestního soudnictví a posuzování konkrétních okolností každého jednotlivého případu se zřetelem na učiněná skutková zjištění náleží trestním soudům, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy). To se týká i otázky hodnocení takových zjištění, která jsou podstatná z hlediska posouzení existence některého z vazebních důvodů uvedených v ustanovení § 67 trestního řádu, přičemž kritéria významná pro aplikaci tohoto ustanovení je třeba vyvozovat vždy z povahy konkrétní a individualizované věci. Do těchto úvah a z nich plynoucích rozhodnutí, jež jsou výsledkem skutkových zjištění známých v době rozhodování trestních soudů o vazbě, se Ústavní soud cítí být oprávněn zasáhnout zpravidla jen tehdy, není-li rozhodnutí trestního soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou v extrémním rozporu s principy plynoucími z ústavního pořádku České republiky (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 137/2000, III. ÚS 121/02, I. ÚS 585/02 a další). Uvedené závěry lze - mutatis mutandis - vztáhnout i na posuzování rozhodnutí o uložení, resp. trvání omezujících opatření, která nahrazují vazbu.

Pokud jde o námitku stěžovatele, že orgány činné v trestním řízení odůvodnily svůj závěr o přetrvávající existenci důvodů útěkové vazby ve smyslu § 67 písm. a) trestního řádu hrozícím vysokým trestem, musí Ústavní soud připomenout, že ve své dosavadní judikatuře již mnohokrát uvedl, že hrozba vysokým trestem sama o sobě může být důvodem pro uvalení útěkové vazby (srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 566/03 nebo IV. ÚS 3294/09). Tím spíše pak hrozba vysokého trestu může být důvodem pro rozhodnutí o dalším trvání prostředků nahrazujících vazbu. Státní zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava v napadeném usnesení uvedl, že stěžovateli hrozí uložení trestu odnětí svobody v polovině zákonné trestní sazby, která v daném případě činí 9 až 13 let. Tento závěr dovodil nejen z právní kvalifikace stíhaného deliktu, ale i z toho, že delikt měl být spáchán ve prospěch organizované zločinecké skupiny (což může mít za důsledek zpřísnění trestu způsobem předpokládaným ustanovením § 108 trestního zákoníku), jakož i z dalších okolností (součinnost s dalšími spoluobviněnými, dlouhodobost a sofistikovanost páchané trestné činnosti).

Ústavní soud nemůže se stěžovatelem souhlasit, že úvahy státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava o tom, že existence důvodu útěkové vazby vyplývá i z řady obchodních kontaktů stěžovatele v zahraničí, a to i v zemích obtížně dosažitelných pro české justiční orgány, stojí zcela mimo realitu. Sice opravdu může jít o vztahy týkající se primárně obchodní společnosti Josef KVAPIL, a. s., které navazovali podřízení pracovníci této společnosti, to však neznamená, že by stěžovatel - předseda jejího představenstva - nemohl takové kontakty využít pro svou osobní potřebu.

Přisvědčit nelze ani námitce, že Vrchní soud v Olomouci rezignoval na svou povinnost přezkoumat napadené rozhodnutí, neboť deklaroval, že v daném stadiu řízení není oprávněn zasahovat do závěrů státního zástupce. Tento postoj zaujal Vrchní soud v Olomouci toliko ve vztahu k části argumentace stěžovatele obsažené v jeho stížnosti proti usnesení státního zástupce Vrchního státního zastupitelství v Olomouci, pobočky Ostrava, jež měla za cíl zpochybnit důvodnost trestního stíhání. Vrchní soud v Olomouci se evidentně snažit dát najevo, že není v jeho kompetenci zasahovat do samotného vedení trestního stíhání, ostatně výslovně ve svém rozhodnutí uvedl, že není oprávněn rozhodnout kupříkladu o zastavení trestního stíhání. Z odůvodnění napadeného usnesení Vrchního soudu v Olomouci je navíc zřejmé, že i tuto část argumentace stěžovatele alespoň v základních rysech posoudil, avšak neztotožnil se s ní (srov. č. l. 5-6).

Lze tedy uzavřít, že orgány činné v trestním řízení řádně posoudily důvodnost dalšího trvání institutů nahrazujících vazbu a že svá rozhodnutí dostatečně a logicky odůvodnily. Ústavní soud proto musí konstatovat, že neexistují žádné důvody pro jeho kasační zásah.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016


JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 1065/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies