IV. ÚS 969/16

26. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Jaroslava Křapky, zastoupeného JUDr. Zuzanou Juppovou, advokátkou se sídlem Slovenského národního povstání 2654, Most, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 34 EC 25/2015-40 ze dne 29. 2. 2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Včas podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení výroku II. v záhlaví označeného rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud"), kterým stěžovateli nebyla přiznána náhrada nákladů řízení v souvislosti se zamítnutím žaloby vedlejšího účastníka (INTERGRAM, nezávislá společnost výkonných umělců a výrobců zvukových a zvukově-obrazových záznamů, z. s.) na vydání bezdůvodného obohacení ze strany stěžovatele. Stěžovatel tvrdí, že uvedeným rozhodnutím došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatele dojít v důsledku toho, že soud rozhodl o nákladech řízení tak, že je žádnému z účastníků nepřiznal.

Ze spisového materiálu Ústavní soud zjistil, že předmětem řízení u krajského soudu byl nárok vedlejšího účastníka na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 8 174,76 Kč s příslušenstvím v souvislosti se zpřístupňováním děl, uměleckých výkonů a záznamů veřejnosti prostřednictvím televizního vysílání ze strany stěžovatele. Krajský soud žalobu vedlejšího účastníka v celém rozsahu zamítl (výrok I.), neboť nebylo prokázáno, že by stěžovatel v období od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 ve své provozovně Restaurace Střelnice, Bečov 166, zpřístupňoval díla, umělecké výkony či záznamy veřejnosti prostřednictvím televizoru a doplňkového zařízení k televizoru ve smyslu § 23 autorského zákona. Krajský soud současně rozhodl, že se stěžovateli nepřiznává náhrada nákladů (výrok II.), neboť stěžovatel v rozporu s § 100 odst. 3 autorského zákona opakovaně neposkytoval součinnost kontrolním pracovníkům vedlejšího účastníka, což ve svém důsledku vedlo k zahájení soudního řízení.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Podle § 43 odst. 3 zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.

Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).

Ve vztahu k rozhodování o náhradě nákladů řízení Ústavní soud ve své judikatuře (např. sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, III. ÚS 106/11, I. ÚS 195/13, IV. ÚS 98/14, IV. ÚS 3380/14 a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz) konstantně zastává stanovisko, že je zásadně doménou obecných soudů, aby posuzovaly úspěch stran řízení ve věci a další okolnosti důležité pro rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Je třeba mít na zřeteli, že žádné z ustanovení Listiny se o nákladech civilního řízení, resp. o jejich náhradě, výslovně nezmiňuje; právo na náhradu nákladů občanského soudního řízení má tudíž pouze zákonný a nikoliv ústavní rozměr. Ústavní soud tedy není oprávněn přezkoumávat každé jednotlivé rozhodnutí o nákladech řízení. To neplatí pouze tehdy, pokud by došlo k procesnímu excesu, který by neměl povahu toliko běžného porušení podústavního práva, nýbrž by již dosáhl úrovně extrémního rozporu s principy spravedlnosti.

Shora nastíněné zásady přezkumu rozhodnutí o nákladech řízení je třeba vztáhnout i na projednávanou věc. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadené rozhodnutí, v dané věci nenastala. Krajský soud při rozhodování o nákladech řízení postupoval podle § 150 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř.").

Aplikace citovaného ustanovení, svou podstatou výjimečného v tom, že soud může o náhradě nákladů řízení rozhodnout jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, zcela přísluší soudům civilním, které nejlépe znají konkrétní okolnosti toho kterého případu, a proto především jim přísluší posoudit, zda využijí možnosti dané jim uvedeným ustanovením či nikoliv (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 619/2000 nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 37/02 a IV. ÚS 2171/14).

Účastníkům řízení byl dán prostor, aby se k uplatnění moderačního práva soudu vyjádřili. V odůvodnění svého rozhodnutí se krajský soud náležitým, srozumitelným a dostatečným způsobem vypořádal s vymezením důvodů hodných zvláštního zřetele, na jejichž základě nepřiznal stěžovateli náhradu nákladů. Jeho závěrům nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout. Lze proto uzavřít, že v posuzovaném případě Ústavní soud žádný z předpokladů pro svůj kasační zásah neshledal. Krajský soud podle přesvědčení Ústavního soudu rozhodl ve věci stěžovatele v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině.

Ústavní soud na okraj dodává, že pokud jde o zamítnutí žaloby vedlejšího účastníka (výrok I.), krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí náležitě zohlednil též závěry Ústavního soudu (srov. např. nálezy II. ÚS 2186/14, IV. ÚS 2445/14 nebo IV. ÚS 2496/14), kterými zdejší soud nastínil základní principy kolektivní správy autorských práv a náležitosti prokazování, zda došlo k bezdůvodnému obohacení v souvislosti s užitím díla bez licenčního oprávnění.

Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. Vzhledem k této skutečnosti Ústavní soud nepovažoval za nutné vyzývat stěžovatele k odstranění vad plné moci.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016

JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. IV. ÚS 969/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies