I. ÚS 971/16

26. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatelky Městské nemocnice následné péče, se sídlem K Moravině 343/6, Praha 9 - Vysočany, zastoupené JUDr. Václavem Veselým, advokátem, se sídlem Gutova 3297/4, Praha 10 - Strašice, doručovací adresa Masarykovo náměstí 18, Jílové u Prahy, proti opatření soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. 20 Nt 7001/2016, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného opatření soudkyně Obvodního soudu pro Prahu 9 pro porušení svých základních práv, a to práva na nedotknutelnost soukromí podle čl. 7 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "evropská Úmluva"), práva na ochranu před neoprávněným shromažďováním a zveřejňováním údajů podle čl. 10 odst. 3 Listiny, práva na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o zdraví podle čl. 10 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně a práva na ochranu majetku podle čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Napadeným opatřením soudkyně obvodního soudu udělila podle § 8 odst. 5 trestního řádu souhlas s vyžádáním informací o zdravotním stavu a proběhlých vyšetřeních poškozené osoby, v opatření konkretizované, a s prolomením mlčenlivosti zdravotnických pracovníků, a to všech lékařů, kteří poškozenou ošetřovali nebo vyšetřovali ve zdravotnickém zařízení stěžovatelky, poskytnutím zdravotní dokumentace poškozené ze zdravotnického zařízení stěžovatelky. Uvedený souhlas soudkyně byl udělen k návrhu policejního orgánu v rámci jeho prověřování ve věci úmrtí poškozené, která byla jednoho dne v odpoledních hodinách nalezena ve svém bytě mrtvá, přičemž v dopoledních hodinách absolvovala několik různých vyšetření v různých zdravotnických zařízeních. Podle soudkyně tak pro řádné objasnění věci bylo nutné zjistit informace podléhající povinnosti mlčenlivosti zdravotnických pracovníků, a to za účelem zjištění zdravotního stavu a rozsahu provedených vyšetření poškozené před její smrtí a s tím související příčiny smrti. V návaznosti na opatření soudkyně byla stěžovatelce zaslána žádost policejního orgánu o součinnost ze dne 8. 2. 2016, a to konkrétně o poskytnutí zdravotnické dokumentace poškozené a ztotožnění všech lékařů, kteří ji ošetřovali nebo vyšetřovali.

3. Stěžovatelka se domnívá, že obvodní soud rozhodl v rozporu s § 8 odst. 5 trestního řádu, neboť podle tohoto ustanovení nebyl oprávněn rozhodnout o prolomení zákonem stanovené povinnosti mlčenlivosti, ale byl oprávněn pouze stanovit podmínky, za kterých lze informace, které jsou předmětem ochrany, orgánům činným v trestním řízení poskytnout. Tím soud podle stěžovatelky porušil rovněž zásadu enumerativnosti státních pretenzí dle čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 Listiny. Stěžovatelka má dále za to, že napadené opatření soudu je též v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, a to konkrétně s nálezy sp. zn. II. ÚS 2050/14 a sp. zn. II. ÚS 2499/14. Konečně stěžovatelka uvádí, že pokud by ve smyslu napadeného opatření soudu poskytla policejnímu orgánu informace o poškozené, pak by se vystavila sankcím ze strany orgánu státního zdravotního dozoru i ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů. Současně stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného opatření soudkyně obvodního soudu.

4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí (opatření) a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

6. Ústavní soud úvodem podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů.

7. V projednávaném případě Ústavní soud žádné pochybení ústavněprávní relevance v postupu a opatření soudkyně obvodního soudu neshledal. V prvé řadě Ústavní soud musí upozornit, že stěžovatelka, jako zdravotnické zařízení, nikoli fyzická osoba, vůbec není nositelkou některých jí namítaných základních práv, zejména práva na nedotknutelnost soukromí a práva na ochranu soukromí ve vztahu k informacím o zdraví; v případě dalších stěžovatelkou namítaných základních práv pak zase není zřejmé, jak by tato mohla být porušena napadeným opatřením soudkyně udělujícím souhlas se sdělením informací, podléhajících povinnosti mlčenlivosti, vztahujících se ke zdravotnímu stavu poškozené a zdravotnickým úkonům u ní provedeným před jejím úmrtím (právo na soukromý a rodinný život, včetně ochrany před neoprávněným shromažďováním a zveřejňováním údajů, a právo na ochranu majetku). Zásah do uvedených práv sice byl namítán ve dvou jiných případech řešených Ústavním soudem a souvisejících s udělením souhlasu soudce k poskytnutí informací chráněných mlčenlivostí ze strany zdravotnického řízení v rámci trestního řízení, na něž stěžovatelka sama upozorňuje, ovšem oba tyto případy se v podstatných aspektech odlišovaly od případu stěžovatelky. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2499/14 ze dne 10. 3. 2015 Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti samotné fyzické osoby, která se bránila proti souhlasu soudce s poskytnutím veškeré její zdravotnické dokumentace v trestní věci jiného podezřelého, což bylo shledáno zcela nepřiměřeným, a tak porušujícím základní práva stěžovatelky dle čl. 7 odst. 1 a čl. 10 odst. 2 a 3 Listiny, čl. 8 evropské Úmluvy a čl. 10 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a biomedicíně. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2050/14 ze dne 10. 3. 2015 pak sice Ústavní soud vyhověl ústavní stížnosti zdravotnického zařízení, avšak to se zde bránilo proti pořádkové pokutě, kterou mu policejní orgán uložil poté, co mu na jeho žádost neposkytlo specifikované informace, neboť k tomu nebyl dán předchozí souhlas soudce dle § 8 odst. 5 trestního řádu; za této situace Ústavní soud shledal porušení vlastnického práva dotčeného zařízení (neboť k prolomení povinné mlčenlivosti byl skutečně nutný předchozí souhlas soudce).

8. V projednávaném případě ovšem Ústavní soud dále ani neshledal, že by napadeným opatřením soudkyně obvodního soudu překročila své zákonné kompetence, a porušila tak čl. 2 odst. 2 Listiny, respektive čl. 2 odst. 3 Ústavy. Podle Ústavního soudu z § 8 odst. 5 trestního řádu - a to už podle jazykového znění tohoto ustanovení, ale také podle jeho smyslu - vyplývá, že informace chráněné povinností mlčenlivosti lze pro účely trestního řízení poskytovat buď v souladu s podmínkami stanovenými pro to (a to konkrétně pro účely trestního řízení) zvláštním zákonem, anebo není-li takové zvláštní právní úpravy, po předchozím souhlasu soudce. V projednávaném případě se pak jednalo o druhou z uvedených možností a soudkyně obvodního soudu při vydání napadeného opatření jednala plně v souladu se zákonem a v rámci svých kompetencí. Ústavnímu soudu naopak není zřejmé, z čeho stěžovatelka odvozuje svůj výklad, že by snad v daném případě neměl být dostačující "jen" předchozí souhlas soudce, ale soudce by měl být povinen stanovit bližší podmínky poskytnutí chráněných informací; a taktéž mu není ani zřejmé, jaké konkrétně podmínky zde stěžovatelka má na mysli. Konečně Ústavní soud rovněž konstatuje, že poskytne-li stěžovatelka požadované informace podle zákona v souladu s předchozím souhlasem soudce (soudkyně obvodního soudu), pak nemá důvod se obávat sankcí ze strany orgánu státního zdravotního dozoru ani ze strany Úřadu pro ochranu osobních údajů.

9. Ústavní soud tedy shrnuje, že napadeným opatřením soudkyně obvodního soudu nedošlo ba ani k dotčení ústavně zaručených základních práv stěžovatelky, a její ústavní stížnost proto byla odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ani nerozhodoval samostatně o návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadeného opatření; tento akcesorický návrh sdílí osud ústavní stížnosti.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016


David Uhlíř, v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. I. ÚS 971/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies