III. ÚS 1121/16

26. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Mgr. et Mgr. Václava Sládka, zastoupeného Mgr. Danielem Kauckým, advokátem, sídlem Praha 2, Karlovo náměstí 10, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 25. února 2016 č. j. 7 As 334/2015-39 a (in eventum) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. listopadu 2015 č. j. 6 A 1/2011-355, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, sídlem Praha 8, Pod Sídlištěm 9, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a ustanovení čl. 95 odst. 1 Ústavy.

2. Městský soud v Praze shora uvedeným rozsudkem (po předchozím vrácení věci, jemuž předcházel mj. i kasační zásah Ústavního soudu, a to nálezem ze dne 7. října 2014 sp. zn. II. ÚS 1219/14) zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal ochrany proti postupu vedlejšího účastníka, jenž neprovedl jím (resp. jeho právním předchůdcem) požadovaný záznam předkupních práv v katastru nemovitostí. Následnou stěžovatelovu kasační stížnost Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl.

3. Právní předchůdce stěžovatele (a po jeho smrti sám stěžovatel) se před vedlejším účastníkem domáhal provedení záznamu v katastru nemovitostí spočívajícího v záznamu předkupních práv k nemovitostem, specifikovaném ve svém podání; za tímto účelem stěžovatel poskytl vedlejšímu účastníkovi listiny, jež měly existenci předkupních práv osvědčovat. Přípisem ze dne 14. července 2008 však vedlejší účastník vrátil stěžovateli předmětné listiny a oznámil mu, že jsou pro zápis v katastru nemovitostí bezpředmětné a že požadovaný záznam v katastru nemovitostí nelze provést, a to proto, že předkupní práva právního předchůdce stěžovatele nebyla platně zřízena.

4. V již dříve právním předchůdcem stěžovatele iniciovaném občanskoprávním řízení obecné soudy konstatovaly, že inkriminovaná předkupní práva nebyla platně konstituována. Předkupní práva totiž měla stěžovatelově právnímu předchůdci vzniknout na základě odevzdací listiny ze dne 29. ledna 1942, jíž Okresní soud v Hořovicích odevzdal pozůstalost po babičce právního předchůdce stěžovatele, zemřelé dne 21. listopadu 1941, jejím pozůstalým (mj. matce právního předchůdce stěžovatele), a to s výhradou předkupního práva k předmětným nemovitostem, svědčícího matce právního předchůdce stěžovatele a jejím právním nástupcům. Dle názoru soudů však právnímu předchůdci stěžovatele tímto způsobem předkupní práva vzniknout nemohla, neboť zřízení předkupního práva pro osobu nezúčastněnou na dohodě by bylo obcházením ustanovení § 1074 zákona (císařského patentu) č. 946/1811 Sb. z. s., obecný občanský zákoník, v tehdy účinném znění, podle něhož nemohlo být předkupní právo postoupeno jiné osobě.

5. Správní soudy v projednávané věci z těchto rozhodnutí civilních soudů postupem dle ustanovení § 52 odst. 2 soudního řádu správního vyšly, pročež dospěly k závěru, že pokud dle pravomocných soudních rozhodnutí, vydaných v občanskoprávních řízeních iniciovaných právním předchůdcem stěžovatele, právnímu předchůdci stěžovatele inkriminovaná předkupní práva nesvědčila, nemohl vedlejší účastník postupovat v rozporu se zákonem, pakliže odmítl provést příslušný záznam do katastru nemovitostí.

II. Námitky stěžovatele

6. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadeným rozhodnutím správních soudů vytýká, že se opírají pouze o "dřívější překonaná rozhodnutí civilních soudů", dle kterých právnímu předchůdci stěžovatele předmětná předkupní práva nesvědčila, a to i přes to, že stěžovatel v rámci řízení před správními soudy předložil jako důkaz právní expertizu Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky, v. v. i., ze které vyplýval pravý opak. Správní soudy se však s touto skutečností, stejně jako se závěry vyslovenými Ústavním soudem ve stěžovatelem v průběhu řízení opakovaně odkazovaným usnesením ze dne 1. dubna 2014 sp. zn. II. ÚS 2064/12, v odůvodněních napadených rozhodnutí řádně nevypořádaly.

III. Podmínky řízení před Ústavním soudem

7. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.

IV. Vlastní posouzení věci

8. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

9. Podstatou posuzované ústavní stížnosti je tvrzení stěžovatele, že městský soud nedůvodně neprovedl jím navrhovaný důkaz právní expertizu Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky a současně nikterak nezohlednil závěry vyjádřené v usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2064/12.

10. Odvolává-li se stěžovatel na usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2064/12, je zjevné, že jeho existenci vzaly oba ve věci rozhodující soudy v potaz (srov. str. 8 a 10 rozsudku Městského soudu v Praze a třetí odstavec na str. 3 rozsudku Nejvyššího správního soudu), a potud není správním soudům z ústavněprávních pozic co vytknout. Navíc je zřejmé, že závěry uvedené v bodu 14. odůvodnění tohoto usnesení vyslovil Ústavní soud vskutku zcela nad rozhodný rámec přezkumu, o čemž svědčí v prvé řadě skutečnost, že stěžovatelově ústavní stížnosti nevyhověl a jím napadená rozhodnutí obecných soudů nezrušil (čímž současně jejich ústavnost aproboval). I v tomto kontextu proto správní soudy nepochybily, pokud na základě aplikace ustanovení § 52 odst. 2 soudního řádu správního vycházely z existence pravomocných rozhodnutí, dle kterých stěžovatelově právnímu předchůdci předkupní práva nesvědčila. Namítá-li potom stěžovatel v ústavní stížnosti, že tato soudní rozhodnutí byla posléze "překonána", postačí zdůraznit, že z ústavní stížnosti nevyplývá, na základě jaké právní skutečnosti mělo k "překonání" předmětných soudních rozhodnutí dojít (pakliže by se přitom stěžovatel domníval, že soudní rozhodnutí měla být překonána stěžovatelem předkládanou expertizou Ústavu státu a práva Akademie věd České republiky, je namístě zdůraznit, že z hlediska aplikace ustanovení § 52 odst. 2 soudního řádu správního nemůže být pravomocné soudní rozhodnutí bez dalšího "překonáno" právním posudkem, byť i vypracovaným všeobecně respektovanou institucí či jakkoli renomovaným akademikem).

11. Přisvědčit tak nelze ani stěžovatelově námitce, že městský soud měl provést důkaz předmětnou právní expertizou. V této souvislosti je pak možné ocitovat část odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu, se kterou se Ústavní soud plně ztotožňuje, a ve které je akcentováno, že předkládaná expertiza "má povahu právního názoru, v žádném případě však nemůže být považována za důkazní prostředek. Touto listinou nemají být prokazovány žádné skutečnosti, nýbrž toliko výklad práva a právní hodnocení", které s ohledem na zásadu iura novit curia nemají být předmětem dokazování (proti tomuto závěru Nejvyššího správního soudu ostatně stěžovatel ani žádnou oponenturu v ústavní stížnosti nepředkládá). Městskému soudu proto nelze důvodně vytýkat, že navrhovanou expertizu jako důkaz neprovedl.

12. Závěrem je tak namístě již pouze zdůraznit, že se stěžovateli porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy prokázat nepodařilo; okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost jeho ústavní stížnosti.

13. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 1121/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies