III. ÚS 793/16

26. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Karla Štencara, zastoupeného JUDr. Ivou Kunz Duchoňovou, advokátkou, sídlem Bělohorská 85, Praha 6, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. prosince 2015 č. j. 55 Co 423/2015-50, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Karla Smrta, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Stručné vymezení věci

1. Ústavní stížností podle ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 33, čl. 36 odst. 1 a 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), ustanovení čl. 2 Dodatkového protokolu k Úmluvě, ustanovení čl. 14 odst. 3 a čl. 47 Listiny základních práv Evropské unie a ustanovení čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech; konsekventně pak mělo dojít rovněž k porušení čl. 26 odst. 1 Listiny.

2. Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 27. května 2015 č. j. 63 C 86/2014-26 zamítl návrh vedlejšího účastníka (stěžovatelova otce) na zrušení vyživovací povinnosti vůči stěžovateli; dospěl totiž k závěru, že se stěžovatel (jemuž bylo v době rozhodnutí nalézacího soudu 25 let) studiem na (druhé) vysoké škole (České vysoké učení technické) soustavně připravuje na budoucí zaměstnání, a proto není důvod vyživovací povinnost vedlejšího účastníka rušit.

3. K odvolání vedlejšího účastníka Městský soud v Praze ústavní stížností napadeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu změnil tak, že vyživovací povinnost vedlejšího účastníka ke stěžovateli ke dni 1. listopadu 2014 zrušil, neboť došel k závěru, že se stěžovatel byl schopen již od roku 2013 živit sám.

II. Námitky stěžovatele

4. Zásah do ústavně chráněných práv stěžovatel spatřuje v tom, že soudy obou instancí dospěly k diametrálně odlišným skutkovým zjištěním na základě stejných provedených důkazů. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu proto stěžovatel považuje za překvapivé, neboť v rozporu s ustanoveními § 215 odst. 2 a § 213b občanského soudního řádu nebyl na odlišné posouzení věci odvolacím soudem podle ustanovení § 118a občanského soudního řádu upozorněn (odvolací soud nedostál své poučovací povinnosti). Nadto se stěžovatel domnívá, že rozhodnutí soudu druhé instance není řádně odůvodněno.

5. Ve vztahu k meritu věci potom stěžovatel namítá, že první vysokou školu (Fakultu humanitních studií Univerzity Karlovy) nedokončil nikoliv "vlastní vinou", jak nesprávně dovodil odvolací soud, nýbrž toliko proto, že v rámci předmětu, ze kterého nesložil potřebnou zkoušku, existoval limit pro množství úspěšných studentů. V této souvislosti v ústavní stížnosti opakovaně zdůrazňuje, že v rámci všech svých studií patřil mezi studenty s nejlepšími studijními výsledky - v tomto kontextu je proto dle stěžovatele "málo pravděpodobné", že by byl ze studia vyloučen "z vlastní viny", jak nedůvodně konstatoval městský soud. Stěžovatel navíc rozporuje závěr odvolacího soudu, že neexistuje kontinuita studijní přípravy na budoucí povolání, přičemž zdůrazňuje, že jím aktuálně studovaný vysokoškolský obor přímo navazuje na obor studovaný na střední škole, na které skládal maturitní zkoušku. Závěrem ústavní stížnosti potom stěžovatel zpochybňuje případnost odkazu odvolacího soudu na tři nálezy Ústavního soudu [ze dne 24. 11. 2009 sp. zn. II. ÚS 2155/09 (N 245/55 SbNU 361), ze dne 7. 4. 2010 sp. zn. II. ÚS 2623/09 (N 73/57 SbNU 9) a ze dne 30. 9. 2014 sp. zn. II. ÚS 2121/14 (N 182/74 SbNU 591)], jež dle stěžovatele vykazují podstatné skutkové odlišnosti od jeho věci.

III. Podmínky řízení před Ústavním soudem

6. Ještě dříve než mohl Ústavní soud přistoupit k věcnému projednání ústavní stížnosti, musel posoudit splnění podmínek řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (proti napadenému rozsudku totiž není dle ustanovení § 30 odst. 1 zákona o zvláštních řízeních soudních dovolání přípustné).

IV. Vlastní posouzení věci

7. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

8. V prvé řadě je třeba zdůraznit, že z dlouhého výčtu stěžovatelem dovolávaných ustanovení ústavního pořádku připadají v daném kontextu do úvahy pouze ta jím uváděná ustanovení, jež mu garantují právo na spravedlivý proces; je totiž zřejmé, že napadeným rozhodnutím nemohlo být efektivně zasaženo jeho základní právo na vzdělání, tím méně pak právo na přípravu na budoucí povolání. Skutečnost, že stěžovatelově otci na základě napadeného rozhodnutí zanikla vyživovací povinnost ke stěžovateli, totiž bez dalšího neznamená, že stěžovatel nemůže dále studovat (nic takového alespoň z ústavní stížnosti - a to ani v rovině tvrzení - nevyplývá).

9. Pokud jde o procesní námitku stěžovatele, že nebyl odvolacím soudem řádně poučen, postačí zdůraznit, že oproti očekávání stěžovatele odvolacímu soudu v daných procesních souvislostech žádná poučovací povinnost nevznikla. Tvrdí-li stěžovatel, že odvolací soud porušil ustanovení § 118a občanského soudního řádu, přehlíží, že jím (patrně) dovolávaný druhý odstavec v projednávané věci vůbec nebyl "ve hře". Odvolacím soudem učiněný právní závěr - tedy závěr, že vedlejšímu účastníkovi zanikla jeho vyživovací povinnost ke stěžovateli - totiž vychází přímo ze samotného návrhu (žaloby) vedlejšího účastníka, pročež napadené rozhodnutí objektivně vzato nemohlo být pro stěžovatele (právně relevantně) překvapivé.

10. Rozporuje-li potom stěžovatel závěr městského soudu, že první vysokou školu nedokončil z vlastní viny, je namístě ve shodě se závěrem soudu druhé instance konstatovat, že stěžovatel toto své tvrzení ničím relevantním nedokládá; navíc i toto jeho tvrzení poněkud koliduje s opakovaně zdůrazňovanou skutečností, že v rámci všech svých studií patřil a patří mezi nejlepší studenty (v takovém případě by pro něj neměl být problém složit i zkoušku v předmětu, ve kterém by existovala nějaká neformální kvóta, či numerus clausus úspěšných absolventů). V této souvislosti je pak třeba označit za nedůvodnou rovněž stěžovatelovu námitku o nepodloženosti závěru odvolacího soudu, že v rámci stěžovatelovy přípravy na budoucí povolání neexistuje potřebná kontinuita - zdůrazňuje-li stěžovatel návaznost aktuálně studovaného vysokoškolského studia s předchozím středoškolským studiem, nedůvodně přehlíží relevantní "přetržku" právě v podobě neúspěšného studia na Fakultě humanitních studií Univerzity Karlovy.

11. Přisvědčit konečně nelze stěžovateli ani potud, že by městským soudem učiněné odkazy na tři nálezy Ústavního soudu byly nepřípadné. Jakkoli určité skutkové odlišnosti stěžovatelovy věci - zvláště pak od věci, ze které vzešel nález sp. zn. II. ÚS 2121/14 - nelze nebrat v potaz, je současně zřejmé, že závěry těchto nálezů - mutatis mutandis - do souzené věci dopadají.

12. Zcela nad rozhodný rámec a stěžovateli případně na vysvětlenou je pak možné dodat následující. Je-li podstatou věci řešení před obecnými soudy otázka, zda je možné stěžovatele kvalifikovat jako tzv. věčného studenta, není samo o sobě podstatné, zda stěžovatel vykazuje - jím akcentované - "excelentní" studijní výsledky. Jedním z hlavních definičních znaků "věčného studenta" je totiž skutečnost, že se na budoucí povolání nedůvodně připravuje nadstandardně dlouhou dobu - a to bez ohledu na to, jaké výsledky v těchto studiích vykazuje; "věčným studentem" tak může být teoreticky i osoba, jež má vynikající studijní výsledky, nicméně např. studuje již několikátou vysokou školu (aniž by současně byl zcela zřejmý rozumný důvod takového postupu). Pokud proto odvolací soud dospěl k závěru, že stěžovatel byl s neúspěšným ukončením prvního vysokoškolského studia schopen se sám živit (v tom smyslu, že vyživovací povinnost jeho otce zanikla), není na tomto závěru z ústavněprávních pozic co kritizovat.

13. Stěžovateli se tedy porušení jím dovolávaných ustanovení ústavního pořádku prokázat nepodařilo; okolnost, že se stěžovatel se závěry vyslovenými v napadených rozhodnutích neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost jeho ústavní stížnosti.

14. Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016


Josef Fiala v.r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 793/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies