II. ÚS 1191/16

26. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele LIBRA Corporate Services a.s., se sídlem Durychova 101/66, Praha 4, zastoupeného Mgr. Alexandrem Klimešem, advokátem se sídlem Ve Vinicích 553, Mělník, proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 4. 2015, č. j. 10 Af 35/2013-119, a proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 2. 2016, č. j. 5 Afs 99/2015-106, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích a Nejvyššího správního soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.

2. Předmětem řízení předcházejícího podání ústavní stížnosti bylo stanovení daňové povinnosti stěžovateli na dani z přidané hodnoty za období prosinec 1997 ve výši 11.773.282 Kč, a to v obnoveném řízení provedeném Finančním úřadem v Českých Budějovicích, kdy následné odvolání zamítlo Finanční ředitelství v Českých Budějovicích. Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen "krajský soud") a Nejvyšší správní soud poté rozhodnutími napadenými nyní projednávanou ústavní stížností zamítly žalobu, resp. kasační stížnost, stěžovatele.

3. Stěžovatel tvrdí, že uvedená rozhodnutí obecných soudů porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 ve spojení s čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Konkrétní námitky se týkají zejména toho, že Nejvyšší správní soud řádně nepřezkoumal napadený rozsudek krajského soudu, když nevyvrátil jeho argumenty a dopustil se "množství nepravdivých tvrzení a polopravd". Stejně tak označuje za účelovou a nepravdivou argumentaci krajského soudu. Stěžovatel polemizuje s výsledky provedeného dokazování ohledně pravosti podpisu P. Burgstallera na příslušných dokladech a namítá, že nabídl relevantní důkazy - výpovědi svých zaměstnanců a výsledky šetření Policie ČR. K výtce soudů ohledně nevedení skladové evidence stěžovatel oponuje tím, že již v původním daňovém řízení prokázal, o jaké zboží se jednalo. Reálnost obchodu s tvrzeným dodavatelem prý stěžovatel prokazoval daňovými doklady i zmíněnými návrhy důkazních prostředků. Výpověď svědka Burgstallera byla soudy údajně hodnocena účelově a neobjektivně a soudy ani nijak nevyložily, v čem spočívala údajná nelogičnost a nestandardnost provedených obchodů. Dodání deklarovaného zboží totiž nebylo pouze předstíráno, nýbrž k němu skutečně došlo.

4. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

5. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/].

7. Nyní projednávanou ústavní stížností však stěžovatel pokračuje toliko v polemice s orgány finanční správy a se správními soudy na úrovni jimi aplikovaného podústavního práva. Ohledně hodnocení správními orgány a soudy provedených důkazů je přitom namístě připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před správními orgány a soudy zasahovat; důvodem k jeho zásahu by byl totiž teprve stav, kdy správní orgány a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).

8. V mezích takto limitovaného přezkumu nicméně Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele v nyní projednávaném případě neshledal, neboť správní soudy v odůvodněních napadených rozhodnutí náležitě vyložily, z jakých důvodů (právních i skutkových) dospěly k vyřčeným závěrům a v jejich postupu nelze spatřovat ani jakékoliv porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Ústavní soud tak má za to, že se obecné soudy s námitkami stěžovatele, které ostatně byly z převažující části totožné s jeho námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, vypořádaly zákonu odpovídajícím způsobem a jejich závěrům proto není z hlediska ústavnosti co podstatného vytknout. S ohledem na uvedené nepovažuje Ústavní soud za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat a na odůvodnění napadených rozhodnutí proto plně odkazuje, jelikož neshledal žádný důvod k domněnce o jejich protiústavním vybočení ve shora uvedeném smyslu. V nyní projednávaném případě nemohl ostatně ani přehlédnout, že se jednalo o obnovené řízení, které nutně bylo vedeno v rozsahu řízení původního. V tomto směru ostatně Nejvyšší správní soud korigoval nesprávný názor krajského soudu ohledně rozsahu prováděného přezkumu v obnoveném řízení.

9. Pokud stěžovatel namítá, že soudy svévolně nepřipustily jím navrhované důkazy, musí Ústavní soud i tuto námitku odmítnout, protože s jeho návrhy se vypořádaly oba správní soudy a dostatečně přesvědčivě a logicky rovněž dovodily, v čem spočívaly pochybnosti ohledně skutečné realizace předmětných zdanitelných plnění. Zde přitom Ústavní soud připomíná, že obecně právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudu vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal [viz nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51) nebo nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)]. Uvedené povinnosti však obecné soudy v případě stěžovatele bezezbytku dostály, neboť se skutkovým stavem věci dostatečně zabývaly a stejně tak se vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele, a proto Ústavní soud nemá důvod jakkoli do jejich rozhodování zasahovat. Jak totiž správně konstatoval Nejvyšší správní soud, za situace, kdy správce daně zpochybnil existenci deklarovaného obchodu, přešlo důkazní břemeno zpět na stěžovatele. Jakkoliv svědecké výpovědi zaměstnanců stěžovatele skutečně potvrzovaly uskutečnění obchodu se společností B.W.D., vytkly správní soudy konkrétní okolnosti, které pravdivost těchto výpovědí zpochybnily, a dostatečně vyložily rovněž důvody, pro které považovaly nelogičnost a nestandardnost údajně provedeného obchodu.

10. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních či správních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům či správním orgánům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat. Podstata ústavní stížnosti totiž ve skutečnosti tkví pouze v nesouhlasu s vyvozenými skutkovými a právními závěry v rozhodované věci, což však samozřejmě nepožívá žádné ústavně právní ochrany.

11. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016


Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. II. ÚS 1191/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies