III. ÚS 1032/16

26. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t. č. Vazební věznice Praha Ruzyně, zastoupeného Mgr. Veronikou Kaiserovou, advokátkou, sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. 10 To 1/2016, a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 21. října 2015 sp. zn. 4 T 10/2013, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Hradci Králové, jako účastníků řízení, a Vrchního státního zastupitelství v Praze a Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností, jež splňuje formální i obsahové náležitosti zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá, aby byla zrušena v záhlaví označená usnesení soudů, neboť je názoru, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1, čl. 39 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1, 2 a 3 písm. b), čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

2. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 10. 11. 2012 sp. zn. 0 Nt 888/2012 stěžovatele vzal do vazby z důvodů uvedených v § 67 písm. a), b), c) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), s tím, že vazba byla započtena ode dne 8. 11. 2012 od 15:50 hodin. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. 11 To 424/2012 stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

3. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 2. 2013 sp. zn. 1 KZV 73/2012 rozhodl, že důvod vazby podle § 67 písm. b) tr. řádu již netrvá, a že další doposud zjišťované důvody vazby ve smyslu § 67 písm. a), c) tr. řádu se nahrazují dohledem probačního úředníka, a proto se stěžovatel propouští z vazby na svobodu. Stejného dne byl stěžovatel z vazby propuštěn.

4. Okresní soud v Hradci Králové usnesením ze dne 5. 4. 2013 sp. zn. 0 Nt 816/2013 stěžovatele znovu vzal do vazby, a to z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu, neboť dne 17. 3. 2013 "se měl dopustit dalšího zločinu loupeže", s tím, že vazba byla započtena ode dne 3. 4. 2013 ve 21:00 hodin. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 30. 4. 2013 sp. zn. 11 To 131/2013 stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

5. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 20. 5. 2015 sp. zn. 4 T 10/2013 stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), a uložil mu trest odnětí svobody v trvání tří roků nepodmíněně, pro jehož výkon jej zařadil do věznice s ostrahou. Soud stěžovatele ohledně dalších skutků obžaloby zprostil.

6. Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 30. 9. 2015 sp. zn. 10 To 86/2015 rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové k odvolání státního zástupce zrušil a uložil mu, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a učinil rozhodnutí nové.

7. Krajský soud v Hradci Králové shora uvedeným usnesením podle § 72 odst. 3 věta druhá tr. řádu rozhodl, že se stěžovatel ponechává ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a), c) tr. řádu.

8. Vrchní soud v Praze ústavní stížností rovněž napadeným usnesením stěžovatelovu (instanční) stížnost proti tomuto usnesení podle § 148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.

9. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 3. 2016 sp. zn. 4 T 10/2013 stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1 trestního zákoníku a odsoudil jej podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku za použití § 43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř roků a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle § 56 odst. 2 písm. c) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Proti tomuto rozsudku stěžovatel podal odvolání, přičemž odvolací řízení není dosud skončeno.

II.
Argumentace stěžovatele

10. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že soudy nevzaly v potaz, že byl již jednou z vazby propuštěn, a to usnesením státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové ze dne 8. 2. 2013 sp. zn. 1 KZV 73/2012, přičemž dále se trestnímu řízení nikterak nevyhýbal.

11. Není tedy zřejmé, na jakém podkladě by tomu nyní mělo být jinak. Důvodně lze naopak předpokládat, že míra nápravy se od rozhodnutí o propuštění z vazby ještě zvýšila, a proto riziko vyhýbání se trestu je v podstatě nulové.

12. Samotná hrozba nepodmíněného trestu přitom nemůže být jediným argumentem, proč lze předpokládat možné vyhýbání se trestu. Stěžovatel připomíná, že Krajský soud v Hradci Králové jej rozsudkem ze dne 20. 5. 2015 co do většiny skutků, pro něž byl vzat do vazby, dokonce zprostil obžaloby.

13. V současnosti lze konstatovat, že délka trvání vazby s největší pravděpodobností překročí délku trestu, který mu reálně hrozí. Účel vazby - zajišťovacího opatření po dobu nezbytně nutnou - je tedy již nyní zcela potlačen, což se s prodlužující se dobou držení stěžovatele ve vazbě dále prohlubuje.

14. Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 11. 3. 2016, aniž by provedl jakékoliv další dokazování či došel k novým skutkovým závěrům - mimo jiné i pod tlakem okolností spočívajících v dosavadní délce trvání vazby, udělil stěžovateli trest, který nově délku dosavadní vazby překračuje. Podle názoru stěžovatele byl jedinou příčinou tohoto rozhodnutí právě dosavadní průběh vazby a proti tomuto rozhodnutí bude podán opravný prostředek, jakmile bude stěžovateli doručeno písemné vyhotovení včetně odůvodnění.

15. Stěžovatel je držen ve vazbě po dobu přesahující tři roky, přičemž toto nestandardně dlouhé trvání podněcuje snahu soudu překročit tříletý rámec v případě uložení nepodmíněného trestu odnětí svobody čistě jako důsledek faktu, že se tím zabrání problému s případným odškodněním státem.

16. Podle judikatury Ústavního soudu existenci tzv. útěkové vazby lze odůvodnit v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat v případě uznání viny uložení již výrazného trestu odnětí svobody (tzn. nejméně kolem osmi let), což je téměř trojnásobek trestu reálně uděleného stěžovateli.

III.
Procesní podmínky projednání návrhu

17. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní podmínky projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

18. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

19. Ústavní soud nejprve připomíná obecná východiska, podle nichž osobní svoboda představuje v demokratickém právním státě jednu z nejdůležitějších hodnot. Je předpokladem toho, aby si mohl každý sám uspořádat svůj vlastní život, aby mohl rozhodovat o jeho podstatných aspektech a naplno uplatňovat svá další práva (srov. nález ze dne 17. 2. 2015 sp. zn. III. ÚS 916/13). Význam osobní svobody plyne již ze samotné systematiky Listiny, v níž je čl. 8 zaručující osobní svobodu jednotlivce zařazen hned po právu na život (čl. 6) a právu na osobní integritu, včetně práva nebýt mučen či podroben krutému, nelidskému či ponižujícímu zacházení (čl. 7).

20. Jakkoliv tato svoboda již ze své podstaty nemůže být neomezená, se zásahy do ní mohou být spojeny neodstranitelné následky ve všech sférách života jednotlivce. Omezením osobní svobody je často znemožněn, implicitně ztížen či dotčen výkon některých dalších práv a svobod, jako je například svoboda pohybu a pobytu podle čl. 14 Listiny či právo na soukromý a rodinný život podle čl. 10 odst. 2 Listiny. Stát, který je založen na úctě k právům a svobodám člověka a občana [čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], do ní proto může zasahovat pouze na základě zákona a v jeho mezích a nesmí se při tom dopustit svévole (čl. 8 odst. 1 a 5 ve spojení s čl. 4 odst. 3 a 4 Listiny). Trvání na dodržení všech zákonem stanovených podmínek omezení osobní svobody představuje základní garanci, že budou skutečně respektována práva dotčeného jednotlivce, a že v jeho případě nedojde ke zneužití moci (nález sp. zn. III. ÚS 916/13). Obdobné záruky poskytují čl. 5 Úmluvy či čl. 9 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

21. Vazbě, jakožto legitimní ústavní výjimce z obecného pravidla nepřípustnosti zásahu do osobní svobody jednotlivce (čl. 8 odst. 5 Listiny), byla v judikatuře Ústavního soudu věnována mimořádná pozornost. Vazba představuje významný zásah do života obviněného, neboť jej izoluje od jeho rodinného a sociálního prostředí a nezřídka jej stigmatizuje, což má pro něj závažné sociální, psychologické, ale rovněž ekonomické důsledky, spočívající v pozbytí možnosti pracovat a tím i zdroje příjmů. Držení ve vazbě může také sloužit jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání. Výjimečnost tohoto zajišťujícího institutu je dána především tím, že zbavuje svobody a vystavuje výše popsaným negativním dopadům osobu presumovaně nevinnou před definitivním vyslovením její viny [srov. Repík, B. Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo. Praha: Orac, 2002, s. 228, též nález Ústavního soudu ze dne 12. 8. 2008 sp. zn. II. ÚS 897/08 (N 139/50 SbNU 235)].

22. Zásada presumpce neviny, dle níž musí být s každým jednotlivcem zacházeno jako s nevinným až do chvíle, než je pravomocným odsuzujícím rozsudkem prokázán opak (čl. 40 odst. 2 Listiny), je neodmyslitelnou součástí vztahu mezi státem a jednotlivcem v demokratické společnosti založené na svrchovanosti zákona. Tato zásada má svůj význam nejenom z hlediska předcházení justičním omylům, ale také z hlediska vyvážení nerovnosti mezi jednotlivcem a státem. Stát, na rozdíl od jednotlivce, totiž disponuje početným aparátem a širokým spektrem pravomocí, díky nimž může jednotlivce podrobit vyšetřování, trestnímu stíhání, soudnímu procesu či odsouzení a potrestání; má tedy jasnou mocenskou převahu. Demokratický právní stát, na rozdíl od státu autoritářského, musí tyto pravomoci využívat v souladu s určitými standardy, jakými jsou především respekt k důstojnosti a autonomii každého člověka (čl. 1 Listiny). Proto, uplatňuje-li stát vůči jednotlivci svoji moc ve fázích předcházejících vynesení rozsudku o vině, musí k tomu předložit dostatečně silné důvody. Tuto povinnost má bez ohledu na to, jak přesvědčivé či dokonce zjevné jsou důkazy svědčící o vině dané osoby. Presumpce neviny totiž neznamená faktickou presumpci, že se stíhaná osoba činu nedopustila, nýbrž jde především o právně politický a morální princip, který je základem vztahu mezi státem a jednotlivcem, a který určuje, jakým způsobem má být vůči jednotlivcům uplatňována státní moc [srov. Ashworth, A.: Four Threats to the Presumption of Innocence. International Journal of Evidence & Proof. 2006, 10(4), 241-279, 149].

23. Příslušná zákonná ustanovení, která jsou podkladem pro uvalení vazby, je s ohledem na shora uvedené důvody nutno vždy vykládat výhradně restriktivním způsobem [nález ze dne 30. 11. 2006 sp. zn. III. ÚS 612/06 (N 215/43 SbNU 393)]. Pro vzetí do vazby (resp. ponechání v ní, srov. níže) musí svědčit velmi závažné důvody, přičemž je na příslušných orgánech, aby existenci těchto důvodů dostatečně prokázaly. Vazby může být použito pouze tam, kde existuje reálné a aktuální riziko ohrožení některého ze zájmů chráněných trestním zákonem. Povinnost restriktivního výkladu je inherentně obsažena již v samotném ustanovení čl. 8 Listiny, ale plyne také z jejího čl. 4 odst. 4. Výše uvedené potvrzuje i judikatura Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), podle níž má seznam výjimek z práva na svobodu vyčerpávající charakter, a proto je pouze úzká interpretace slučitelná s cílem ustanovení čl. 5 Úmluvy (rozsudek ze dne 1. 7. 1997 ve věci Giulia Manzoni v. Itálie, stížnost č. 19218/91, nebo ze dne 22. 3. 1995 ve věci Quinn v. Francie, stížnost č. 18580/91).

24. Ústavní soud konečně podotýká, že požadavky na zákonnost zbavení osobní svobody ve smyslu čl. 8 Listiny, resp. čl. 5 Úmluvy, se do značné míry překrývají s právem na spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny a čl. 6 Úmluvy. Rozhodnutí soudu, na jehož základě došlo k zbavení osobní svobody, musí být náležitě odůvodněno, což mimo jiné znamená, že z něj musí být seznatelné důvody, pro které soud považoval za splněné výše uvedené ústavněprávní požadavky pro tento zásah [srov. např. nález ze dne 21. 1. 2014 sp. zn. IV. ÚS 2468/11 (N 6/72 SbNU 83), nález ze dne 27. 3. 2011 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723) nebo nález ze dne 22. 11. 2010 sp. zn. IV. ÚS 1834/10 (N 231/59 SbNU 357)]. Argumenty použité soudy k odůvodnění existence reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku. Jen tak je totiž možné ověřit, zda byly výše uvedené ústavněprávní požadavky dodrženy. Výklad podústavních norem přitom nesmí být svévolný či nerozumný, nebo vybočující z obecně akceptovaných pravidel výkladu právních předpisů [např. nález ze dne 18. 10. 2011 sp. zn. IV. ÚS 1796/11 (N 178/63 SbNU 69), nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17) nebo nález ze dne 17. 5. 2011 sp. zn. I. ÚS 2654/10 (N 94/61 SbNU 453)]. Pokud by odůvodnění rozhodnutí soudu těmto požadavkům nedostálo, mohlo by toto pochybení založit porušení práva účastníka řízení na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy a odůvodnit tak jinak v zásadě nepřípustný zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů (srov. čl. 83 a čl. 90 Ústavy).

25. Za východisko vlastního posouzení stěžovatelových námitek považuje Ústavní soud zjištění, že soudy vycházely z podezření, že skutky, pro které bylo zahájeno trestní stíhání, byly spáchány, že tyto skutky mají všechny znaky zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1 tr. zákoníku a jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel, a s ohledem na osobu stěžovatele, povahu a závažnost trestného činu, pro který je stíhán, nelze v době rozhodování účelu vazby dosáhnout jiným opatřením.

26. Aniž by Ústavní soud předjímal výsledek trestního řízení, ve vztahu k ústavněprávní regulérnosti napadených rozhodnutí je podstatné, že soudy podaly v odůvodnění svých usnesení řadu konkrétních údajů ohledně stíhaného jednání stěžovatele a specifikovaly rovněž důkazní prameny (srov. rozsudky ESLP ze dne 6. 12. 2007 ve věci Lind v. Rusko, stížnost č. 25664/05, ze dne 9. 4. 2009 ve věci Kondratyev v. Rusko, stížnost č. 2450/04, ze dne 21. 12. 2010 ve věci Michalko v. Slovensko, stížnost č. 35377/05, a ze dne 8. 2. 2011 ve věci Ignatenco v. Moldavsko, stížnost č. 36988/07). I při respektování zásady presumpce neviny (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. 1. 2016 sp. zn. I. ÚS 1965/15) tyto argumenty převažují nad stěžovatelovými námitkami, že rozhodující soudy učinily jen souhrnná, a tudíž nepřezkoumatelná zjištění.

27. Jak bylo předznačeno, se stěžovatelem lze souhlasit, pokud tvrdí, že výše hrozícího trestu sama o sobě není dostatečná pro ponechání obviněného ve vazbě z důvodu podle § 67 písm. a) tr. řádu (tzv. útěková vazba) v situaci, kdy vazba trvá již delší dobu. Ústavní soud uvedl v nálezu ze dne 11. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2208/13 (N 215/71 SbNU 517; odst. 33), že riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Další trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu. V této své judikatuře Ústavní soud vychází z ustálené rozhodovací praxe ESLP, dle které závažnost hrozícího trestu je dostatečným důvodem pro vazbu pouze na omezenou dobu a po uplynutí určitého času ji ESLP vnímá pouze jako jeden z argumentů, kterými je možné podepřít hrozbu útěku v případě propuštění z vazby na svobodu (srov. tamtéž, odst. 33).

28. Podle judikatury ESLP z Úmluvy vyplývá, že zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považované za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1 písm. a) Úmluvy (srov. rozsudek ESLP ze dne 27. 6. 1968 ve věci Wemhoff v. Německo, stížnost č. 2122/64, odst. 9). Z daného vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak tedy neklade na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1 písm. c) Úmluvy, a které reflektuje i výše zmíněná judikatura Ústavního soudu o nepřípustnosti pouhé hrozby vysokého trestu jako dostatečného důvodu vazby. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny obecné podmínky čl. 5 Úmluvy pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost. K porušení čl. 5 Úmluvy tak v těchto situacích může dojít například, porušil-li soudní orgán v odsuzujícím rozsudku závažným způsobem právo na spravedlivý proces (viz např. rozsudek ESLP ze dne 24. 3. 2005 ve věci Stoichkov v. Bulharsko, stížnost č. 9808/02, odst. 58, či rozsudek ESLP ze dne 12. 2. 2013 ve věci Yefimenko v. Rusko, stížnost č. 152/04, odst. 102-104).

29. Krajský soud v Hradci Králové stěžovateli dosud nepravomocným rozsudkem (vydaným později než rubrikovaná usnesení, avšak již před podáním nyní projednávané ústavní stížnosti) uložil trest odnětí svobody v délce čtyři roky a šest měsíců, tedy v poněkud nižší výměře, než kterou Ústavní soud posuzoval v citované judikatuře.

30. Byť by stěžovatelova oponentura argumentace soudů ohledně "podlimitní" výše trestu (za současné nepřítomnosti bližších úvah soudů ohledně vztahů stěžovatele ke konkrétnímu místu pobytu po případném propuštění na svobodu) v souvislosti s vazebním důvodem podle § 67 písm. a) tr. řádu mohla mít určitou relevanci, přesto ke shledání porušení jeho práva na osobní svobodu nepostačuje.

31. Ústavní soud vždy též posuzuje, zda celkový výsledek řízení je výsledkem spravedlivého procesu a je v souladu s ústavně chráněnými hodnotami.

32. Významné je, že v dané věci soudy dospěly k závěru, že u stěžovatele je dán rovněž vazební důvod podle § 67 písm. c) tr. řádu (tzv. předstižná vazba).

33. K otázce tohoto vazebního důvodu se patří zaznamenat, že pochybení v rovině ústavního práva nelze shledat za situace, kdy rozhodující soudy vzaly v potaz i trestní minulost stěžovatele, který má v opisu z Rejstříku trestů evidováno celkem deset záznamů, přičemž posledním odsouzením byl nepodmíněný trest odnětí svobody uložený právě mimo jiné za trestný čin loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů. Poslední nepodmíněný trest odnětí svobody vykonal obžalovaný dne 24. 4. 2012, přičemž prvý stíhaný skutek se datuje již k září 2012. Soudy též zohlednily důvodné podezření ve vztahu k trestnému činu, kterého se měl dopustit dne 17. 3. 2013, tj. v období bezprostředně následujícím propuštění z vazby dne 8. 2. 2013, z čehož se naznačuje, že institut sloužící k nahrazení vazby působil neúčinně. Zdůraznily absenci stálého zaměstnání a zdroje příjmů, jakož i užívání návykových látek. Neopomenuly ani otázku povahy trestné činnosti, pro kterou je stíhán.

34. Ústavní soud připomíná, že v případě dalšího rozhodování o ponechání obviněného ve vazbě či jeho propuštění na svobodu je třeba dostatečně zkoumat důvody pro trvání vazby, neboť v průběhu trvání vazby tyto mohou slábnout a mohou být nahrazeny některými ze substitutů vazby. Aby byl zajištěn respekt a ochrana základního práva na osobní svobodu, musí být brán zřetel na tzv. doktrínu zesílených důvodů. Soudy jsou povinny respektovat požadavek nezbytnosti existence zesílených důvodů pro trvání vazby, jinak nelze pokračující omezení osobní svobody, byť k uvalení vazby mohlo dojít na základě důvodného podezření, aprobovat. Konkrétně vzato, trvání podezření je podmínkou sine qua non pro zákonnost pokračování vazby, ale po určité době samo o sobě nepostačuje. V takových případech musí soud určit, zda existují jiné relevantní a dostačující důvody předložené orgány činnými v trestním řízení, které by ospravedlnily toto pokračující odnětí svobody [srov. rozsudek ESLP ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina v. Rusko, stížnost č. 54071/00, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 6/10 (N 89/57 SbNU 167; 163/2010 Sb.)]. V posuzovaném případě však, ani s ohledem na délku vazebního řízení, Ústavní soud neshledal důvod pro zrušení napadených rozhodnutí.

35. Dlužno zaznamenat, že pokud stejné (relevantní a postačující) důvody pro ponechání obviněného ve vazbě přetrvávají po celou dobu jejího trvání, a jestliže zákonnost vazby byla předmětem několikerého přezkoumání, není namístě soudu vytýkat, že tyto důvody v odůvodnění svého rozhodnutí - s náležitým vysvětlením - opakoval (srov. rozsudky ESLP ze dne 4. 11. 2008 ve věci Janulis v. Polsko, stížnost č. 20251/04, a ze dne 28. 10. 2010 ve věci Knebl v. Česká republika, stížnost č. 20157/05).

36. Zjištěné okolnosti představují zároveň z ústavněprávních hledisek dostatečný důvod pro to, aby soudy shledaly vazbu jako nezbytnou, nenahraditelnou jiným opatřením.

37. Ke stěžovatelem předestřené úvaze, že výše trestu uloženého rozsudkem ze dne 11. 3. 2016 je ovlivněna úsilím Krajského soudu v Hradci Králové vyloučit jeho případný nárok na náhradu škody proti státu (a nikoli vyšším počtem skutků, pro které byl v pořadí druhým rozsudkem odsouzen), dlužno připomenout, že Ústavní soud - v souladu se svou výše vymezenou funkcí - není povolán k tomu, aby predisponoval výsledek probíhajícího trestního řízení.

38. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud dospěl k závěru, že postup soudů vedoucí k vydání napadených rozhodnutí o vazbě, posuzován ve svém celku, umožňoval konstatovat, že svoboda stěžovatele byla omezena v souladu se zákonem, a tudíž ústavně dovoleným způsobem. Napadená usnesení byla vydána na základě zákona, dostatečně uváděla důvody, na nichž byla založena a nelze je označit za rozhodnutí svévolná. Důvody, pro které Vrchní soud v Praze stížnost zamítl (bod 8.), jsou v jeho rozhodnutí přehledně a zcela srozumitelně vyloženy, pročež Ústavní soud na tyto odkazuje, nepovažuje za nutné cokoliv - kromě výše uvedeného - k nim dodávat. Principy spravedlivého procesu, aplikované ve vazebním řízení, stejně jako princip presumpce neviny, nebyly dle přesvědčení Ústavního soudu porušeny.

39. Ani potud (co do argumentačních jednotlivostí) není tedy opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod stěžovatele.

40. Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát (mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků) usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 1032/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies