III. ÚS 282/16

26. 04. 2016, Ústavní soud

Možnosti
Typ řízení: Ústavní
Doplňující informace

Citované předpisy:

Vztahy k předpisům:

Prejudikatura:

Právní věta

Oddlužení je šancí na nový začátek

Text judikátu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy a soudců Jana Filipa (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelky OLMA, a. s., sídlem Pavelkova 597/18, Olomouc, zastoupené JUDr. Lenkou Příkazskou, advokátkou, sídlem Čechova 2, Přerov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. listopadu 2015 č. j. 21 Cdo 4296/2015-611, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. května 2015 č. j. 16 Co 99/2013-569 a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2015 č. j. 21 Cdo 496/2014-535, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Mgr. Jana Vařeky, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") domáhá zrušení shora uvedených soudních rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno její základní právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, dále namítá porušení čl. 2 odst. 4 Ústavy, čl. 2 odst. 2, 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny.

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala toho, aby jí vedlejší účastník řízení zaplatil 118 8000 Kč se zákonným úrokem z prodlení, a to z důvodu bezdůvodného obohacení. To mělo vzniknout tím, že vedlejší účastník řízení, který byl v době od 23. 1. 2007 do 18. 12. 2008 místopředsedou představenstva stěžovatelky, uzavřel dne 23. 1. 2007 "manažerskou smlouvu - smlouvu o individuálních pracovních a platových podmínkách", podle níž mu byla v roce 2008 vyplacena žalovaná částka jako "pohyblivá část mzdy", aniž k tomu byly splněny podmínky sjednané v této smlouvě. Podle názoru stěžovatelky je manažerská smlouva navíc neplatná z důvodu "souběhu funkce vedlejšího účastníka řízení jako místopředsedy představenstva stěžovatelky a vedoucího pracovníka v pozici obchodního ředitele".

3. Okresní soud v Olomouci (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 23. 6. 2011 č. j. 11 C 198/2010-244 žalobu zamítl. Dospěl k závěru, že pracovní smlouva byla platná, neboť se nejednalo o namítaný souběh funkcí, když náplň obou činností je zcela odlišného charakteru, a že pohyblivá část mzdy, jejíž vrácení stěžovatelka požaduje, se stala v důsledku rozhodnutí generálního ředitele stěžovatelky nárokovou, byť v prvních třech čtvrtletích roku 2008 nebyly splněny všechny ukazatele, na které byla tato část mzdy vedlejšího účastníka řízení vázána. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě (dále též "odvolací soud") usnesením ze dne 28. 2. 2012 č. j. 16 Co 385/2011-311 rozsudek soudu prvního stupně zrušil, načež Okresní soud v Olomouci (poté, co do částky 540 000 Kč z důvodu zpětvzetí řízení zastavil) žalobu stěžovatelky (co do částky 648 000 Kč) opět zamítl s tím, že v zásadě potvrdil závěry přijaté ve svém prvním rozsudku ve věci.

4. K odvolání stěžovatelky Krajský soud v Ostravě druhý rozsudek Okresního soudu v Olomouci změnil rozsudkem ze dne 2. 10. 2013 č. j. 16 Co 99/2013-503 ve výroku o zamítnutí žaloby tak, že vedlejšímu účastníkovi řízení uložil zaplatit stěžovatelce 648 000 Kč s příslušenstvím. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl odvolací soud k závěru, že manažerská smlouva ze dne 23. 1. 2007 je neplatná, neboť náplní práce vedlejšího účastníka řízení podle manažerské smlouvy byla stejná činnost, kterou vedlejší účastník řízení vykonával jako místopředseda představenstva stěžovatelky. O dovolání vedlejšího účastníka řízení rozhodl Nejvyšší soud napadeným rozsudkem ze dne 24. 2. 2015 tak, že tento rozsudek Krajského soudu v Ostravě zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Dospěl totiž k závěru, že náplní funkce obchodního ředitele nebyla (neměla být) stejná činnost, kterou vedlejší účastník řízení vykonával (měl vykonávat) u stěžovatelky jako místopředseda představenstva, neboť "většinu činností obchodního ředitele stanovených v organizačním řádu stěžovatelky (...) nelze zahrnout pod zastupování akciové společnosti navenek ani pod její obchodní vedení".

5. V dalším řízení Krajský soud v Ostravě, vázán uvedeným závěrem Nejvyššího soudu, posoudil manažerskou smlouvu ze dne 23. 1. 2007 jako platnou, a dále se zabýval tím, zda vedlejšímu účastníku řízení vznikl nárok na pohyblivou část mzdy, která mu byla na základě této manažerské smlouvy vyplacena v roce 2008 a jejíhož vrácení se stěžovatelka domáhá. Dospěl k závěru, že rozhodnutí představenstva (ze dne 31. 7. 2008) stěžovatelky o tom, že vedlejšímu účastníkovi řízení bude odměna v průběhu příslušného kalendářního roku poskytnuta, je rozhodnutím konstitutivním, které nelze následně změnit, jak to stěžovatelka učinila. V napadeném rozsudku ze dne 14. 5. 2015 č. j. 16 Co 99/2013-569 tak Krajský soud v Ostravě dospěl ke stejnému závěru jako soud prvního stupně, totiž že se jednalo o nenárokovou složku mzdy, na kterou vznikl nárok na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání, a proto rozsudek soudu prvního stupně v napadené části potvrdil jako věcně správný.

6. Dovolání stěžovatelky proti naposled uvedenému rozsudku odvolacího soudu Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť rozsudek odvolacího soudu shledal souladným se svou ustálenou rozhodovací praxí.

II.
Argumentace stěžovatelky

7. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukázala na to, že vedlejší účastník řízení v době uzavření manažerské smlouvy vykonával současně i funkci místopředsedy představenstva, a jako takový byl průběžně informován o ekonomickém stavu společnosti OLMA, a. s., a tedy musel mít povědomí o tom, že při rozhodování představenstva o pohyblivé složce mzdy docházelo k neprávem vyplaceným částkám, jelikož nebyly naplněny ukazatele pro jejich přiznání. Náplň pracovních činností vedlejšího účastníka řízení jako obchodního ředitele a současně místopředsedy představenstva se při výkonu těchto funkcí kryla, docházelo k nepřípustnému souběhu. Stěžovatelka má za to, že jí byla obecnými soudy odepřena spravedlnost a nebyla jí poskytnuta soudní ochrana v důsledku zaujetí nesprávného právního závěru a tím i nezákonného rozhodnutí.

8. Předmětem řízení před obecnými soudy bylo vydání bezdůvodného obohacení ve výši 648 000 Kč za období tří kvartálů roku 2008 (sub 3). Podstatu sporu tak tvořila otázka, zdali se vedlejší účastník řízení bezdůvodně obohatil či nikoliv. K vyřešení této otázky však bylo primárně nutné zodpovědět nejen to, zda byly naplněny předpoklady pro vyplacení pohyblivé složky mzdy vedlejšího účastníka řízení, ale především to, zdali vůbec byl pracovní poměr uzavřený mezi stěžovatelkou a vedlejším účastníkem řízení sjednán platně. Funkce člena představenstva, v kombinaci s výkonem vysoké manažerské pozice v pracovním či obdobném pracovněprávním vztahu (jakým funkce obchodního ředitele společnosti bezpochyby je), je v souladu s konstantní judikaturou zapovězena z toho důvodu, že náplní práce vysokého manažera bývá právě řízení obchodních záležitostí společnosti. Obecně platí, že člen představenstva nemusí být vybaven odbornými znalostmi, schopnostmi či dovednostmi potřebnými pro výkon všech činností, které spadají do působnosti představenstva, avšak disponuje-li jimi, lze z požadavku náležité péče, vyplývající z ust. § 194 odst. 5 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník (účinného do 31. 12. 2013), dovodit, že je povinen je při výkonu funkce - v rámci svých možností - využívat. Nepřichází proto v úvahu, aby představenstvo "zabezpečilo" výkon činností spadajících do jeho působnosti tak, že uzavře s (některými) členy představenstva, jakožto "třetími" osobami smlouvu (odlišnou od smlouvy o výkonu funkce), jíž se tito členové představenstva zavážou pro společnost uvedené činnosti vykonávat. Pouze v případě, kdy smlouva nesměřuje ke vzniku pracovního poměru nebo jiného pracovněprávního vztahu, jehož náplní by byl výkon činnosti statutárního orgánu společnosti, lze takovýto úkon považovat za platný, nepříčící se zákonu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2007 sp. zn. 21 Cdo 2093/2006).

9. Stěžovatelka poukazuje na konstantní judikaturu Nejvyššího soudu, podle níž situace, kdy je pozice člena vysokého managementu zastávána za současného výkonu funkce člena statutárního orgánu, vždy vede k většímu či menšímu koliznímu průniku těchto činností, neboť vysoký management se s "železnou pravidelností" do značné míry podílí na obchodním vedení a směřování společnosti na trhu. Obchodní vedení ostatně vždy náleží do kompetence členů statutárního orgánu (např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 14. 11. 2013 sp. zn. 21 Cdo 3250/2012 či ze dne 16. 11. 2010 sp. zn. 29 Cdo 4566/2009). Uvádí, že manažerská smlouva ze dne 23. 1. 2007 upravovala postavení a pravomoc vedlejšího účastníka řízení jako obchodního ředitele v čl. III, a to v rozsahu zabezpečování úkolů vyplývajících z rozhodnutí představenstva, generálního ředitele společnosti, organizačního řádu, pracovního řádu, zákoníku práce a vnitřních právních norem. Činnost vedlejšího účastníka řízení jako obchodního ředitele, vzhledem k rozsahu jeho povinností stanovených výše uvedenými dokumenty, nelze považovat za pouhou realizaci směru vývoje obchodních záležitostí společnosti, když šlo o osobu, která obchodní a marketingovou činnost společnosti skutečně řídila, kontrolovala a odpovídala za ni.

10. Stěžovatelka dále ve věci nepřípustného souběhu funkcí poukazuje na rozsáhlou a především konstantní judikaturu Nejvyššího soudu - rozhodnutí ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. 21 Cdo 931/2013, rozhodnutí ze dne 6. 12. 2007 sp. zn. 21 Cdo 353/2007, rozhodnutí ze dne 28. 4. 2004 sp. zn. 21 Cdo 2642/2003, rozhodnutí ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004 a především pak rozsudek ze dne 29. 5. 2013 č. j. 21 Cdo 1781/2012-330 a usnesení ze dne 20. 11. 2014 č. j. 21 Cdo 2390/2014-461 ve skutkově obdobné věci (de facto mezi totožnou společností a předsedou představenstva ve stejném období a tedy za účinnosti totožného znění stanov a vnitřních norem společnosti jako v posuzovaném případě). Za vskutku zarážející považuje stěžovatelka skutečnost, že dovolací soud v obou výše uvedených rozhodnutích (č. j. 21 Cdo 1781/2012-330 a 21 Cdo 2390/2014-461) opřel svou argumentaci o ustálenou rozhodovací praxi soudů, zejména pak rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92, potažmo o rozsudky na něj odkazující. Totožným judikátem přitom Nejvyšší soud odůvodnil i své rozhodnutí ze dne 10. 11. 2015 č. j. 21 Cdo 4296/2015-611 (a ostatně i rozsudek ze dne 24. 2. 2015 č. j. 21 Cdo 496/2014-535), přestože dospěl za velmi podobných skutkových okolností k diametrálně odlišnému právnímu závěru a tento odlišný závěr žádným, natož pak relevantním způsobem neodůvodnil. Stěžovatelka má za to, že došlo k porušení jejího legitimního očekávání, že v situaci, kdy obě souzené věci vycházejí ze skutkově velmi podobných okolností, budou obecné soudy postupovat totožně a jejich rozhodnutí tak bude odrážet stávající konstantní judikaturu, tím spíše, když mezi vydáním jednotlivých rozhodnutí uběhla doba pouze jednoho kalendářního roku a o věcech rozhoduje totožný senát v obdobném složení.

11. Stěžovatelka je přesvědčena, že z odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2015 a napadeného usnesení ze dne 10. 11. 2015 není zřejmé, jaké skutečnosti přiměly dovolací soud k odchýlení se od dosud prezentované konstantní judikatury (především rozsudku ze dne 29. 5. 2013 č. j. 21 Cdo 1781/2012-330 a usnesení ze dne 20. 11. 2014 č. j. 21 Cdo 2390/2014-461) v otázce souběhu funkcí člena vysokého managementu a současně člena statutárního orgánu. Tím byl porušen princip předvídatelnosti soudních rozhodnutí.

12. Ve vztahu k otázce splnění ukazatelů podmiňujících výplatu pohyblivé složky mzdy se stěžovatelka neztotožňuje se závěry odvolacího soudu v napadeném rozsudku, že předmětné ukazatele byly nekonkrétní a nebyly objektivně měřitelné a kvantifikované, a šlo tak o nenárokovou složku mzdy, na kterou vznikl vedlejšímu účastníkovi řízení nárok na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání - tedy, že rozhodnutí představenstva mělo v tomto případě konstitutivní význam. Stěžovatelka je přesvědčena, že tento závěr odvolacího soudu nemá podklad v provedeném dokazování, resp. že právní závěry odvolacího soudu si protiřečí. Má za to, že pokud představenstvo bylo schopno předmětné ukazatele hodnotit a určitým způsobem i vyhodnotit, jak vyplývá ze záznamů z řádných zasedání tvořících obsah spisového materiálu, stěží je mohlo považovat za nekonkrétní a objektivně nekvantifikované. Současně se stěžovatelka podivuje, že absenci rozhodnutí o pohyblivé části mzdy vedlejšího účastníka řízení za druhé čtvrtletí 2008 odvolací soud překlenul pouhým odkazem na administrativní pochybení při tvorbě zápisu. Odvolací soud tímto de facto popřel správnost své právní úvahy, neboť na jednu stranu dospěl k závěru, že rozhodnutí představenstva o vzniku nároku na pohyblivou složku mzdy má konstitutivní charakter, a tedy bez rozhodnutí představenstva pohyblivá složka nemohla být vyplacena, na druhou stranu v případě, kdy skutečnost, že toto rozhodnutí bylo představenstvem učiněno, z příslušného záznamu nevyplývá, pohyblivá složka přesto vedlejšímu účastníku řízení měla být vyplacena a fakticky byla. Stěžovatelka na tuto skutečnost poukazuje z toho důvodu, že dovolací soud se tím odmítl zabývat s kusým odkazem na to, že dovolání v této části trpí vadami, pro které nelze v dovolacím řízení pokračovat (o jaké vady dovolání však mělo jít, již v odůvodnění usnesení č. j. 21 Cdo 4296/2015-611 neuvedl). Nadto se nezabýval ani nastíněným "ad absurdum" závěrem odvolacího soudu, se strohým poukazem na judikaturu vztahující se k otázce konstitutivního rozhodnutí - zcela bez reflexe skutkového stavu zjištěného soudy nižších stupňů. Napadené usnesení Nejvyššího soudu tak stěžovatelka považuje za nepřezkoumatelné.

13. Stěžovatelka konečně poukazuje na procesní pochybení v řízení vedeném dovolacím soudem pod sp. zn. 21 Cdo 496/2014, neboť má za to, že jím nebylo respektováno ustanovení čl. II odst. 1 zákona č. 404/2012 Sb., který nabyl účinnosti dne 1. 1. 2013, dle nějž dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu, vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů s výjimkou § 243c odst. 3 zákona, který se užije ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona. Vzhledem ke skutečnosti, že vedlejším účastníkem řízení napadené rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě č. j. 16 Co 99/2013-503 bylo vydáno dne 2. 10. 2013, tj. po nabytí účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., má stěžovatel za to, že předmětné dovolání vedlejšího účastníka řízení, na základě kterého vydal dovolací soud rozsudek ze dne 24. 2. 2015 č. j. 21 Cdo 496/2014-535, a jehož přípustnost vedlejší účastník řízení odůvodnil tím, že odvolací soud změnil rozhodnutí soudu prvního stupně, a dále tím, že předmětné řízení je relevantní pro sjednocování judikatury, nesplňovalo podmínku stanovenou § 237 občanského soudního řádu a jako takové bylo nepřípustné. Přestože tuto námitku stěžovatel vznesl již ve svém vyjádření k dovolání vedlejšího účastníka řízení ze dne 4. 6. 2014, dovolací soud se s ní v odůvodnění napadeného rozsudku ze dne 24. 2. 2015, ani v odůvodnění napadeného usnesení ze dne 14. 8. 2015 žádným způsobem nevypořádal.

III.
Procesní předpoklady projednání návrhu

14. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je osobou oprávněnou k jejímu podání, je zastoupena v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vyčerpala všechny prostředky, které jí zákon k ochraně jejích práv poskytuje. Ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou.

IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

15. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

16. Ústavní soud předně musí připomenout, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.

17. Ve vztahu k napadeným rozhodnutím Nejvyššího soudu jsou pro účely posouzení jejich ústavnosti klíčové dvě stěžovatelkou vznesené námitky. Jednak námitka spočívající v nekonzistentnosti judikatury Nejvyššího soudu, který se měl při posouzení otázky platnosti manažerské smlouvy neodůvodněně odchýlit od své ustálené judikatury, tj. že došlo k porušení principu předvídatelnosti rozhodovací činnosti soudu, resp. principu legitimního očekávání, a jednak námitka nepřezkoumatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu.

18. Obecně lze stěžovatelce přisvědčit v tom, že změny v rozhodovací praxi soudů (zvláště pak nejvyšší soudní instance), jsou v zásadě jevem nežádoucím [viz nálezy Ústavního soudu ze dne 18. 4. 2007 sp. zn. IV. ÚS 613/06 (N 68/45 SbNU 107), ze dne 20. 6. 2007 sp. zn. III. ÚS 117/07 (N 104/45 SbNU 429) či ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 635/09 (N 176/58 SbNU 539)]; k těmto změnám je nutno přistupovat opatrně, tak aby nebyl narušen princip předvídatelnosti soudního rozhodování a aby takovou změnou nedošlo k popření požadavku na spravedlivé rozhodnutí [viz nález ze dne 5. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 3168/09 (N 158/58 SbNU 345)]. Ústavní soud má však za to, že dopady tohoto jevu na základní práva stěžovatelky nemohou být předmětem přezkumu této ústavní stížnosti, neboť napadená rozhodnutí Nejvyššího soudu nejsou v rozporu s jeho ustálenou judikaturou, na níž stěžovatelka poukazuje.

19. Právním názorem, který sledují prakticky všechna shora odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu, je závěr přijatý v rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 4. 1993 sp. zn. 6 Cdo 108/92 a na něj navazujících rozhodnutí, že činnost statutárního orgánu obchodní společnosti nevykonává fyzická osoba v pracovním poměru, a to ani v případě, že není společníkem. Právní předpisy však nebrání tomu, aby jiné činnosti pro obchodní společnost vykonávaly fyzické osoby na základě pracovněprávních vztahů, není-li náplní pracovního poměru (nebo jiného pracovněprávního vztahu) výkon činnosti statutárního orgánu. Jako ustálený lze hodnotit též navazující závěr, že v rozsahu, v němž společnost uzavře s členem svého statutárního orgánu pracovní smlouvu na výkon činností spadajících do působnosti představenstva, je tato smlouva neplatná pro rozpor se zákonem (např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2004 sp. zn. 21 Cdo 737/2004, ze dne 29. 10. 2004 sp. zn. 21 Cdo 894/2004, ze dne 4. 11. 2004 sp. zn. 21 Cdo 1634/2004, ze dne 30. 8. 2006 sp. zn. 29 Odo 801/2005 či ze dne 30. 7. 2008 sp. zn. 29 Odo 1262/2006). Pokud tedy Nejvyšší soud předmětnou manažerskou smlouvu vyhodnotil tak, že náplní funkce obchodního ředitele nebyla (neměla být) stejná činnost, kterou vedlejší účastník řízení vykonával (měl vykonávat) u stěžovatelky jako místopředseda představenstva, neboť "většinu činností obchodního ředitele stanovených v organizačním řádu stěžovatelky (...) nelze zahrnout pod zastupování akciové společnosti navenek ani pod její obchodní vedení", právní závěr o platnosti předmětné smlouvy vedle dosavadní judikatury Nejvyššího soudu obstojí. Pokud stěžovatelka poukazovala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2013 č. j. 21 Cdo 1781/2012-330 (a na něj navazující usnesení) v obdobné věci, zde byl zjištěný skutkový stav odlišný, neboť zde byla s předsedou představenstva stěžovatelky uzavřena manažerská smlouva na výkon funkce generálního ředitele s jiným obsahem a bylo shledáno, že náplní funkce generálního ředitele byla (měla být) stejná činnost, jaká byla (měla být) vykonávána předsedou představenstva stěžovatelky.

20. Namítá-li stěžovatelka nepřezkoumatelnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu, který odmítnutí jejího dovolání stručně odůvodnil podle § 243f odst. 3 občanského soudního řádu, nutno konstatovat, že z odůvodnění tohoto rozhodnutí je seznatelné, z jakých důvodů bylo dovolání odmítnuto - jednak z důvodu souladu napadeného rozsudku odvolacího soudu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, a ve vztahu ke stěžovatelkou namítanému nesouhlasu se skutkovými zjištěními odvolacího soudu z důvodu, že jiný dovolací důvod než ten, který spočívá v nesprávném právním posouzení věci odvolacím soudem (§ 2141a občanského soudního řádu), nelze (po novele občanského soudního řádu provedené zákonem č. 404/2012 Sb.) uplatnit. Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu stojí ustáleně na stanovisku, že nesouhlas se skutkovými zjištěními, na nichž založil odvolací soud své rozhodnutí, nelze za otázku zásadního právního významu považovat.

21. Ústavní soud se dále zabýval námitkou stěžovatelky, že závěry odvolacího soudu v napadeném rozsudku, ve vztahu k otázce splnění ukazatelů podmiňujících výplatu pohyblivé složky mzdy, tj. závěry, že předmětné ukazatele byly nekonkrétní a nebyly objektivně měřitelné a kvantifikované a šlo tak o nenárokovou složku mzdy, na kterou vznikl vedlejšímu účastníkovi řízení nárok na základě zvláštního rozhodnutí zaměstnavatele o jejím přiznání, nemají podklad v provedeném dokazování. V této souvislosti Ústavní soud již několikrát judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu by byl dán pouze tehdy, pokud by jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními (tj. že v dohodě vymezené jednotlivé ukazatele podmiňující přiznání a vyplacení pohyblivé části mzdy jsou nekonkrétní) a právními závěry (rozhodnutí představenstva o poskytnutí odměny mělo konstitutivní význam) zde však Ústavní soud neseznal. Na pochybnosti a námitky stěžovatelky, uváděné v ústavní stížnosti (sub 11), odvolací soud dostatečným způsobem reagoval, pro účely ústavní stížnosti proto postačí na odůvodnění tohoto rozsudku odkázat.

22. Konečně k námitce stěžovatelky stran procesního pochybení v řízení vedeném dovolacím soudem pod sp. zn. 21 Cdo 496/2014 lze uvést, že dovolání bylo dle odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího soudu shledáno přípustným z důvodu, že napadené rozhodnutí záviselo na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nešlo tedy o přípustnost dovolání (jak se zjevně stěžovatelka domnívá) na základě § 236 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012, kdy bylo dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Směřuje-li stěžovatelka touto námitkou k tomu, že dovolání vedlejšího účastníka řízení mělo být správně odmítnuto pro nepřípustnost, neboť nesplňovalo požadavky na přípustnost dovolání dle § 237 občanského soudního řádu, Ústavní soud k tomu uvádí, že v zásadě není oprávněn vstupovat do úvahy Nejvyššího soudu o přípustnosti dovolání (§ 239 občanského soudního řádu) jako přezkumná instance v rovině podústavního práva.

23. Ústavní soud tedy neshledal porušení ústavních práv, jejichž porušení stěžovatelka namítala. Proto ústavní stížnost dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2016


Josef Fiala v. r.
předseda senátu

Chcete pokračovat ve čtení?

vytvořit účet zdarma

Zdroj: Rozsudek Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2016, sp. zn. III. ÚS 282/16, dostupné na nalus.usoud.cz. Jedná se o neautentické znění, které bylo soudem poskytnuto bezplatně.

Tato webová stránka používá cookies ke zlepšení prohlížení webu a poskytování dalších funkcí. Povolit cookies